KISS: NEBEM I PEKLEM POLÍBENÍ
KISS nebyli nikdy novátorští ani muzikantsky brilantní. O
to víc dokázali své věrné pobavit. Nevznikli ani nefungovali ve vzduchoprázdnu.
Podívejme se společně na jejich alba v hudebních i jiných
souvislostech.
U Simmonse byla hudebním iniciačním zážitkem televizní
show Eda Sullivana s BEATLES. „Jakmile
jsem je spatřil, v jediném záblesku jsem pochopil vše o světě.“ Psal
se 2. únor 1964, a Genemu, narozenému jako Chaim Weitz, bylo čtrnáct a půl…
První desku Chubbyho Checkera si mladý Klein sice koupil pár let předtím, ta mu
ale spíše sloužila jako vstupenka do světa dívčích nožek a twistu, tance, který
na samém prahu šedesátých let na dva roky ovládl svět. Následovali ROLLING
STONES, THE WHO, Gary Glitter, SWEET, T. REX a další, „Blues nás nezajímalo.“ „Elvis mi byl odjakživa úplně lhostejný.“ –
doplňuje ve své biografii.
Kiss (1974)
Debut KISS z února 1974 nesnese přímé srovnání
s tehdejší hardrockovou špičkou, zejména britskou. Kolem nástrojů a hlasů
je prázdno, chybí švih i elegance, snaha o urputnost vyznívá do ztracena.
Zpěvné refrény se ještě nekonají, riffy jsou neohrabané. Za zmínku stojí
„Strutter“ plus „Deuce“ – a i ty více vyniknou v živém provedení.
Debut vznikal na podzim třiasedmdesátého
v newyorském studiu Bell Sound pod
vedením producentské dvojice Richie Wise a Kenny Kerner. Gene Simmons vzpomíná,
že ve snaze zachytit energii koncertních vystoupení nahrávali nejdříve
kompletní rytmiku. Teprve poté následovaly kytary, a až na konec vokály.
LP se stěží dostalo do první americké stovky, Americe
vládla Barbra Streisand s „The Way We
Were“ a gangsterská aféra milionářské dcerky Patricie Hearts. V Evropě
vyrukovaly do boje o rockerské peněženky mimo jiné DEEP PURPLE – „Burn“,
SLADE – „Old New Borrowed And Blue“
anebo Peters Hammill „The Silent Corner
And The Empty Stage“.
** a půl
Hotter Than Hell
(1974)
Na podzimní dvojce už to nebylo jen takové suché z nosu, objevují se první
pokusy o proaranžování nástrojů i hlasů, viz proplétané kytary a zpěvy
v titulní skladbě. Šlo vesměs jen o
drobné posuny, na mě dodnes i „Hotter
Than Hell“ působí příliš neumětelsky. Zkuste vedle se postavit „Watchin’
You“ a nějakou dobovou pecku LED ZEEPLIN nebo THIN LIZZY. Mistři a učedníci
jsou rozpoznatelní i s turbanem na hlavě a kolíky v uších.
Nahrávalo se v Kalifornii, objevily se první
konflikty s věčně ožralým „bourákem“ Acem i nevyzpytatelným Peterem
Crissem, jenž chtěl například prosadit na desku své nesmyslné sólo.
Billboard TOP 100 zaokrouhleně: #100. Co jinak? V říjnu začala i skončila
další válka mezi Izraelem a Egyptem i Sýrií, Elvis se rozvedl
s Priscillou, a my v Československu válčili s normalizací a
prospěchem za zvuků „War Child“
JETHRO TULL…
***
Dressed To Kills
(1975)
Pro mě první typická kissácká fošna, vše má od prvního
rokecu „Room Service“ větší spád než kdy předtím, i když pořád čajíček proti
tomu, jak KISS již v té době vařili na koncertech a o pár let později i na
studiovkách. Oproti první dvojici LP jde o výrazný pokrok. Cembalové intro „Rock
Bottom“ zní jak předehra z „Belladonny“ UFO. „Two Timer“ je trochu lízlá projevem
ALICE COOPER, kteří ukázali všem americkým rockovým glamerům cestu
k originalitě, svébytnosti a odpoutání se z vlečňáku zapřaženého za
anglickou glamrockovou lokomotivou. Není náhodou, že KISS k Fournierovi vzhlíželi
bezmála jako k božstvu. Průlomová „Rock And Roll All Nite“ – vzniknuvší
spojením dvou polotovarů Paula a Gena – je nejenom první pecka, jakou jsem od
KISS slyšel a viděl, je to i jedna z nejsvádivějších rockových halekaček,
co zná svět. V živé verzi z „Alive!“
nemá konkurenci…
Za svůj úspěch (US #32) trojka vděčí i tomu, že si
nahrávání a všechny organizační záležitosti vzal na starosti Neil Bogart.
Studio Electric Lady proslavila zejména stejnojmenná deska Jimiho Hendrixe.
Našim domácím magnetofonům na jaře 1975 vládli LED
ZEPPELIN s „Physical Graffiti“ a „Welcome To My Nightmare“ ALICE COOPER –
a to byla, uznejte, přetěžká konkurence pro kohokoliv…
***
Alive! (1975)
Ani nevím, jestli jsme tehdy před koncem sedmdesátého
pátého v karlovarském kasínu poblázněně koukali na „C’mon And Love Me“ a
„Rock’N’Roll All Nite“ nahrané v Michigan Palace v Detroitu, anebo na
starší záznam z televizní show Dicka Clarka In Concert („Deuce“,
„Firehouse“, „Black Diamond“). Není to podstatné, v každém případě jsme
utrpěli šok, umocněný bažantí zelenou klecí, potajmu naladěnou západoněmeckou
televizí i útvarovou schůzí lampasáků přes chodbu…
O něco později nás finále dvojalba: „Rock And Roll All
Nite“ / „Let Me Go, Rock’n’Roll“ pokaždé zvedlo ze sedadel armádního kina
spolehlivěji než jakýkoliv rozkaz soudruha ministra Dzúra, či koho tenkrát.
Když si kdykoliv vzpomenu na radost, s jakou jsme v eráru kalili při zrychlené
„Alive!“, je mi veselo i po
pětatřiceti letech… Už jsem onen příběh
ve Sparku před lety popisoval, proto jen ve zkratce: náctiletá sestra mého
řidiče Chlupa poslala do Varů nahraný pásek s divočinou, jaké nebylo
rovno: od začátku do konce
šílené tempo, jedna tvrdá šupka za druhou, frenetické ječící obecenstvo -
prostě strhující. Až po čase jsme zjistili, že milá Janička zapnula na
gramofonu rychlost 45 otáček za minutu namísto 33! Léta mi trvalo, než jsem o
padesát procent rychlejší „Alive!“
vyhnal z hlavy…
Nebýt tohoto 2LP, nestali by se KISS světovým pojmem, a
možná by dnes hráli jako místní doprovodka na různých kalifornských estrádách
pro pamětníky. Pro KISS první fošna v TOP 10, live provedení „Rock And
Roll All Nite“ se vyšplhalo na dvanáctou pozici: průlom!
Koncerty čtveřice byly vskutku explosivní, viz slavná
příhoda s podpálenou kšticí Gena Simmonse při prvním koncertu
v maskách. Podstatná část „Alive!“
má původ v koncertu v Cobo Hall v Detroitu. Tamější publikum
odkojené MC5 a GRAND FUNK RAILROAD bylo tím pravým pro excentrické KISS. Detroit
se Kissákům zadřel pod kůži jak špína dělníkům z automobilek.
Název je údajně poctou „Slade Alive!“. Co jinak. Ali
porazil Fraziera v nejbrutálnějším zápase historie boxu, vychází další
z mých životních desek „Wish You
Were Here“ PINK FLOYD, doma na mě zanedlouho čeká panenské a voňavé LP „Fighting“ THIN LIZZY, blíží se Silvestr
s nekonečnou Bohémskou rapsodií…
******
Destroyer
(1976)
Najmutí Boba Ezrina (ALICE COOPER) bylo nejlepším tahem,
který KISS mohli po „Alive!“ udělat,
když chtěli zúročit svůj úspěch s „Alive!“.
Poprvé se jim ve studiu podařilo podat stejně strhující výkon jako na pódiu.
Sound kapely poskočil o několik pater výš, stal se vrstevnatým, bombastickým,
členitým, i padesátý poslech mohl znamenat objevení něčeho nového, stále se
něco dělo i v druhém, třetím sledu. „Destroyer“
je pro KISS něco jako „In Rock“ pro
DEEP PURPLE. A „Detroit Rock City“ je jejich „Smoke On The Water“, přestože
největší singlový úspěch zaznamenala sladkobolná Crissova balada „Beth“,
věnovaná jeho ženě Lydii. To se párplovské baladě „Když slepý muž pláče a naříká“
nepovedlo, jakkoliv byla i ona krásná a dojímavá…
Perfekcionalismus Boba Ezrina se dostal do konfliktu
s povahami a limity Petera Crisse i Aca Frehleye. Criss se nahráváním jakžtakž
prokousal a proštěkal, Ace ale rezignoval, část jeho partů anonymně přehrál
Dick Wagner z kapely Lou Reeda.
Po vydání elpé nastala stadiónová éra KISS, návštěvnost se
začala počítat v desítkách tisíc, například slovutnou Madison Square
Garden mládenci vyprodali třikrát po sobě. Naplno se rozvinul i Simmonsův
„genetický“ smysl pro obchod. Značka KISS začala zdobit trička, plakáty,
přezky, přívěsky, školní brašny, penály, obaly na sešity… až se bojím domyslet,
co všechno.
Jedenáctka v USA a dvaadvacítka v GB stvrdily
nastoupený trend. I jinak se děly věciJ V Argentině padla presidentka Isabel Peron, v ČSSR
se zrodil major Zeman, v Karlových Varech málem zavřeli vojína Merhauta za
ïdeodiverzní činnost (instalaci „bundes tv“ yagi antén na střechy rot útvaru).
Raději ale měli zavřít Donnu Summer za diskotékovou „A Love Trilogy“. Naštěstí vycházela kvanta dobrých rockových desek,
počínaje dvojkou JUDAS PRIEST, přes sedmičku NAZARETH, až třebas po „2112“ RUSH.
***** a půl
Rock And Roll Over
(1976)
Z dnešního pohledu naprosto šílené vydavatelské tempo
– co půlrok to asfaltový koláč – pokračovalo, a v listopadu 1976 byla na
trhu pátá studiovka. Projev KISS se ještě více rozkošatěl, z každé vycizelované
noty „řvali“ velké peníze, bylo znát, že se nad vším vládne pevná a zkušená
producentská ruka (Eddie Kramer). Někdo může vnímat „Rock And Rol Over“ jako
první větší ústupek mainstreamu. Malá hádanka: zkuste najít deset rozdílů mezi
„Maggie May“ Roda Stewarta a „Hard Luck Woman“J Demokrat Jimmy Carter poráží v prezidentských
volbách republikána Geralda Forda, světu hudby vládne soundtrack k filmu „A Star Is Born“ a Barbrou Streisand a
Krisem Kristoffersonem.
Love Gun
(1977)
Nástup punku možná trochu vylekal i KISS, hned úvodní „I
Stole Your Love“ je nebývale dravá a úsečná, někteří ji dokonce označují za
nejtvrdší šutr KISS. Gene vzpomíná, že Ace s Petem vetovali Boba Ezrina s odůvodněním,
že je potřeba vrátit se ke kořenům: už prý žádné smyčce, ani rady zvenčí.
Sedmdesátý sedmý byl pro KISS ve znamení dobytí Japonska,
Gene přiznává, že se cítil jako člen BEATLES. Ani prodej přes milion kusů (US
#4!) a veleúspěšný komiks KISS nepřinesly do kapely klid.
Do prodeje vyráží Apple II, z regálů Musicstore
odnaproti jej nejspíš okukuje Bob Marley s novinkou „Exodus“ i RIOT se svým debutem „Rock City“. V ČSSR začíná zběsilý hon na chartisty…
Alive II
(1977)
Skvělá znouzecnost. Kapela nebyla schopna se dohodnout na
novém materiálu na další studiovku, a tak v zájmu udržení tempa, co rok,
to dvakrát rock, vydávají KISS v říjnu „Alive II“ se skladbami z posledních tří alb. Na jednu stranu
dvojalba nahráli nové skladby, ve kterých za nespolehlivého Aca Frehleye
zaskočili podle Geneho Bob Kulick a Rick Derringer.
V sousedství „Bat
Out Of Hell“ Meat Loafa to měla „Alive
II“ těžké. Stejně mám podezření, že Gene a spol. usilovně poslouchali i „Horečku sobotní noci“…
Gene Simmons –
Paul Stanley – Ace Frehley – Peter Criss (1978)
Čtyři souběžně vydané sólovky Kissmanů osloví jen
sběratele. Pár věcí od Gena a Paula chvílemi připomíná outtake KISS, podařená je
třeba Simmonsova „Radioactive“ s Joe Perrym u kytary. Ace Frehley hrál
jakýsi usilovný třetiligový rock, jedinou poslouchatelnou věc, „New York
Groove“ Russa Ballarda si vypůjčil od HELLO. Pete Criss se vydal až někam
k baladickému popu, paradoxně právě jeho deska se mi zdá nej. Více se
rozepsal Tomáš.
***/***/**/*** a půl
Dynasty (1979)
Proč to nepřiznat. Byl to šok. KISS po nezdařeném filmu a
roční dovolené ovládli „I Was Made For Lovin’ You“ diskotéky. Zpěvný refrén,
rytmika jak od Fancyho, plakátové rockerství, Bravo! S odstupem času:
melodické, nápadité album pro nejširší vrstvy. Co na tom, že chvílemi KISS ani
nepoznáte, viz „Dirty Livin’“ apod.
Za drogami zdevastovaného Crisse musel – až na „Dirty
Livin“ – celou desku odbubnovat Anton Fig. Protože podle producenta Viniho
Poncia to chtělo hit, objevil se na scéně zkušený námezdní hitmaker Desmond
Child. Výsledek znáte… Představte si, že Gene tuhle diskotékovku považuje za
nejlepší singl, co kdy KISS vydali. To jsou paradoxy.
Malá dobová
připomínka: „Například skupina Kiss
zpočátku neměla ve Větrníku na růžích ustláno. Skladba ‚Detroit Rock City‘ byla v prosinci roku 1976 uvedena na
základě dopisů od posluchačů, dožadujících se tvrdé hudby, jako ‚píseň,
popisující šílenou jízdu a smrtelnou automobilovou nehodu fanouška řinčivého
rocku‘. Po jejím doznění pronesl moderátor památný komentář: ‚Tak to byla skupina Kiss. Slyšeli jste ji u
nás poprvé a zároveň naposled.‘ Hlas moderátorky pokračoval ve stejném
duchu: ‚Platí to i pro skupiny hrající
takzvaný výtržnický rock. Podobné skupiny jsou spíše záležitostí sociologie
určitého typu mládeže v kapitalistických zemích...‘“ – píše Jiří
Křivka v Muzikusu 11/2011
Devítka v Billboardu, v sousedství „Discovery“ ELO a „Monolith“
KANSAS, ve Velké Británii se vlády ujímá Železná lady – Margaret Thatcher.
****
Unmasked (1980)
KISS se na počátku osmdesátých let doslova vezli na saních
komerce, chvílemi mi na „Unmasked“
připadají jako nepodarková kopie známých žertérů CHEAP TRICK („Shandi“). Tah na
branku se docela vytratil, „Is That You?“ s falzety à la BEE GEES zní jak parodie na „I Was Made For Lovin’ You“. KISS
sice zvonili kytarami jak BYRDS, a jejich sborové zpívánky by možná ocenili i
FLEETWOOD MAC či EAGLES, to ale sakra po KISS nikdo z rockerů nechtěl!
Marmeláda, kdyby aspoň džem. Drogami zdevastovaný Peter Criss už na desce není,
jen na obalu, opět zaskočil Anton Fig. Zanedlouho poté dostal Peter padáka. Na jeho
místo nastupuje Eric Carr, malý velký vítěz newyorského konkurzu.
Umírá Josip Broz Tito, jugoslávský krotitel démonů
nacionalismu, vybuchuje Svatá Helena a zakrátko i bomba s názvem „Back In Black“… a my za oponou se
museli spokojit se zprovozněním nového hudebního studia A na Kavčích horách.
***
Music From „The Elder“
(1981)
Mezi fanoušky jedno z nejdiskutovanějších alb KISS.
Chtěl bych být u toho, když někteří zarytější poprvé slyšeli „Just A Boy“, a
své KISS v roli plážové hochů. Předesílám, že „The Elder“ je jednou z mých nejoblíbenějších desek kapely. Symfonizující
rock mám rád na vícero způsobů, od MOODY BLUES, BARCLAY JAMES HARVEST i ELECTRIC
LIGHT ORCHESTRA, ke kterým má „The Elder“
zvukově blízko. Gene přiznává, že chtěl, aby album byla kissáckou verzí „Tommy“ THE WHO. Symbolický příběh
moudrého starce a jeho osiřelého učedníka se ale takříkajíc minul s myšlenkovým
světem příznivců kapely, které rozhodně nezajímal věčný boj dobra se zlemJ Chtěli
se muzikou bavit, a ne nad ní hloubat. Hudebně přitom nejde o žádnou softrockovou
operetku, „The Elder“ považuju za
plnokrevné album, kde se masivní hardrock dělí o prostor se zpěvohrami. Kdo LP
nezná, a neví co očekávat, může si nablind odněkud přehrát dvojici „Only You“ a
„Under The Ross“, případně „The Oath“, a bude mít jasno, zda-li je „The Elder“ pro něj to pravé ořechové
anebo vývar z ponožek.
Bob Ezrin přesvědčil o „vážném“ konceptu jen polovinu
kapely – Paula a Geneho. Eric víceméně sklopil uši novice a zabubnoval, zato Ace
demonstrativně své na dálku dohrávané party odfláknul tak, že je museli přehrát
námezdníci.
„The Elder“
byl kiss-market-propadák, kapela odpískala i obvyklé domovské turné. Polygram,
jejich nový vydavatel, požadoval na výběrovku „Killers“, určenou pro evropský trh, několik nových skladeb
v duchu „starých dobrých“ KISS. S pomocí externích autorů se o ně
postaral Paul Stanley. KISS se aspoň takhle mohli přidat k „I Love Rock’N’Roll“
Joan Jett. Tady doma začal Jim Čert za peníze udávat své kamarády, Marie
Rottrová uváděla z Ostravy svůj televizní pořad V divadélku pod věží,
zatímco o pár set metrů dál od radnice se scházeli první černí burzovníci.
Určitě mezi nimi kolovalo i dobře vychlazené „The Elder“…
*****
Creatures Of The
Night (1982)
Svým způsobem návrat ke kořenům. Jak nůž přiškrabávající
syrové maso na tatarák makají kytary Vincenta Cusana (neboli Vinnieho Vincenta)
v otevíráku „Killer“ a Steva Farrise v hitové titulce. Masivní nástup
metalu se projevil ve zvuku všech hard i jinak rockových veteránů, tedy i KISS.
Bouchačské bicí, nazvučené jak kotle Titanicu, podezdily zvuk kapely doposud
neslyšeným způsobem. Konkurence nových jmen přinutila KISS hrát jak o dušu.
Hardrockové pecky („Danger“) střídají odvázané halekačky jako například „I Love
It Loud“ i stylové, kulervoucí balady („I Still Love You“).
Desce paradoxně pomohlo angažování několika kytaristů
namísto vyhořelého Aca Frehleye, vyhrožujícího donekonečna všem okolo sólovou
deskou. Vinnie se nakonec stal členem party, byť nakrátko. Relativní neúspěch LP
(#45) i turné v USA nahradily plné jihoamerické stadiony…
Týden před vydáním „Creatures
Of The Night“ se v Japonsku objevily v obchodech první kompaktní
disky! A pár týdnů po Kreaturách vychází „Thriller“.
**** a půl
Lick It Up
(1983)
Masky nahradilo solárko. O marketingové pozdvižení bylo tím
pádem postaráno, zvlášť když se zcivilnění odehrálo v přímém přenosu na
MTV, novém to hudebním fenoménu. Kdo by neznal titulní video, kde vymydlení
KISS fitnesácky nahopsají na scénu. Má generace zde v ČSSR opravdu
nevěděla, jak ti hoši vypadají v civilu. Popravdě řečeno, přeci jenom jsem
v osmadvaceti už na muziku nahlížel pod jiným úhlem, takže mě to odhalení
zas tak nerajcovaloJ
KISS jsou na „Lick It Up“ pevně
rozkročeni mezi řízností a chytlavostí. Boom tvrdé muziky umožňoval rockerům
hrát přirozeně a současně úspěšně. „Znovu
jsme se narodili“ – komentuje Gene. Z dnešního pohledu působí ledasco tehdejšího
trochu srandovně, například vycpaná ramena a ondulace, v rocku módní přeplácaný
zvuk bicích, vocodery a jiné syntíky. Kissákům se naštěstí podobné excesy z větší
části vyhnuly, a tak jejich osmdesátková alba znějí svěže i po čtvrtstoletí.
Za masky down sice platina, ale určitě i závistivé
pokukování po dvojnásobně úspěšné dvojce snaživých juniorů MÖTLEY CRÜE „Shout At The Devil“.
****
Animalize (1984)
Studiovka s pořadovým číslem dvanáct pokračovala
v linii „Lick It Up“. Dominují ji
dvě našlápnuté rockové pecky, předurčené k stadiónové juchajdě – „Heaven’s
On Fire“ a „Thrills In The Night“, objevují se i módní pokusy o Zeppelína („Get
All You Can Také“, „Murder In High Heels“). Podobným zalamovačkám se říkalo Led
Clones, objevily se dokonce kapely, které nehrály nic jiného (KINGDOM COME).
Z takto postižených kolegů si ve stejnojmenné skladbě utahoval Gary Moore
s Ozzym u mikrofonu.
Angažování nového kytaristy Marka St. Johna za
nesnesitelného Vinnieho bylo vynikající volbou. Z důvodu nemoci rukou však
Mark musel kapelu záhy opustit. Věčná škoda! Naštěstí po něm na „Animalize“
zůstal bombastický pageovsko-rockmanovský sound. Ze všech kytaristů, co kdy
prošli kolem KISS, je mi svou hrou Mark St. John (1956-2007) nejbližší. USA
#19.
V Americe vychází první doma lisované CD: „Born In The U.S.A“ Bruce Springsteena.
*****
Asylum (1985)
Dnes „Asylum“
pravidelně boduje v různých bestofglam žebříčcích, v době vydání ale
tvrdé fans jádro vytýkalo desce okatou podbízivost popařům. Tři videoklipy „Who Wants To Be Lonely“, „Uh! All Night“
a „Tears Are Falling“ jsou parádivou ukázkou dobového zženštilého mačo-babo-ismu
(speciální odrůda narcismu), kterým byla část hard&heavy scéna přímo
posedlá, stačí si vybavit klipy WHITESNAKE, POISON, MÖTLEY CRÜE, EUROPE a
dalších lokýnkářů povlávajících u nezbytných větráků ve fiží, případně dlouhých
pláštích s epoletami i bez nich. Na desce se objevují i hrubozrnnější
šutry, viz „I’m Alive“, plus další ledclony („Radar For Love“).
V sestavě
KISS se poprvé představil kytarista Bruce Kulick, mladší bratr Boba Kulicka,
prvotřídní rutinér. Ve stejný den (16.9.1985) vychází i „Hell Awaits“ SLAYER, důkaz toho, jak různorodě již tenkrát mohl metal
znít.
****
Crazy Nights (1987)
Album otevírá
hvězdná „Crazy Crazy Nights“, dobývající v Anglii čtvrtou pozici. Bob Kulick
protlačil do popředí svou střelhbitou kytaru (ledclonka „No, No, No“), opět se
dá napsat, že se KISS vezli s dobou, protože spousta tvrděrockových kapel
vystrčila do první linie své sekerníky. V soundu KISS se ve větší míře uplatňují
klávesy: v klenuté „My Way“ a opajcované foreignerovské baladě „Reason To Live“.
Ron Nevison v roli producenta držel otěže pevně, přesně věděl, co si doba
žádá, najal Desmonda Childa i další autory, a namíchal zvuk tak, aby vyhovoval
i evropskému trhu. Povedlo se, čtvrtá příčka v UK i za LP je nejvyšší,
jakou kdy KISS na ostrovech dosáhli, přestože ve stejnou dobu útočili na kešeně
svými novinkami PINK FLOYD, RUSH, MSG, R.E.M., JETHRO TULL a desítky dalších.
Mathias Rust přistál na Rudém náměstí v Moskvě. Jaká céda s sebou měl
není známo…
****
Hot In Shade (1989)
Slajdující
Stanley v úvodu „Rise To It“, co to je? Aha, jen taková chuťovčička,
jakože se vyvíjíme anebo opět vracíme ke kořenům. Rockoví fundamentalisté si na
„Hot In Shade“ užijí hutný spodek a
úbytek kudrlinek. KISS zkrátka ve studiu přitlačili na pilu. „Hide Your Heart“
opět autorsky cizeloval Desmomond Child, s pivní halekačkou toho ale moc
nenadělal. Hráčsky je vše ok, fakt nadupaná fošna, autorsky ovšem bída,
rozbředlé, stokrát převařené maso. Nepovedla se balada „Forever“, za kterou by
KISS měli už podruhé FOREIGNER platit za vykradení i pokažení, ani pokus o
retro („Cadillac Dreams“) s ochotnickými dechy.
Paul vzpomíná,
jak chtěli tenkrát jen naběhnout do studia, nekalkulovat, nenechat se strhnout
technickými vymoženostmi, vykašlat se na producenty – a jen hrát a hrát a hrát.
„Hot In Shade“ vyšla měsíc před
plyšákem, pár dnů po „Trouble Walkin’“
Aca Frehleye. Skóre #29/#102 pro KISS.
***
Revenge (1992)
Bob Ezrin
probudil lenivé rentiéry ze zimního spánku. Příval grunge smetl načančené
kudrnáče, takže i KISS museli opustit svou nastavovanou juchajdu, a pohlédnout
pravdě do očí. „Revenge“ je bez
dalších přívlastků řízné rockové album. KISS nikdy nezněli tak kompaktně, muzika
se valí vpřed jak železná koule drtící terén pod sebou, mezi odhalenými kořeny
slyším v „Domino“ konečně i „zapovězené“ blues. Ani mi moc proto nevadí, že „Spit“
vyjedla misku „Černému psovi“ (že by pocta?) a přemalovala ji hvězdami a pruhy.
Kapela uctila památku
svého dlouholetého parťáka Erica Carra, zemřelého v půlce nahrávání,
kterého se již nezúčastnil (zaskočil Eric Singer), jeho bicí se připomenou
v přilípnuté „Carr Jam 1981“ a hlas v „God Gave Rock 'N' Roll to You II“,
předělávce slavné skladby Russe Ballarda z ARGENT.
Gene vzpomíná
na počátek devadesátých let s hořkostí i zadostiučiněním. Grunge a dobový
hudební tisk obvinil, že svým přístupem likvidoval rockovou hudbu. S o to
větší škodolibostí připomíná, že grungeové kapely jsou dnes na úbytě, a na
pódia se vrací hair i glam.
Štěpí se
poslední zbytky SSSR a Jugoslávie, z nově vydaných CD se mi vybírá hůř a
hůř.
*****
Carnival Of Soul (1997)
KISS až
k nepoznání a opět ve vleku módy. Zdrsnělí chlapáci, vzývající hardrockové
bohy v boji proti grunge. Co jiného než BLACK SABBATH VS. 100001 je
„Hate“ anebo o kus dál „It Never Goes Away“? Nebýt to KISS s pětadvacetiletou
historií, napíšu: paráda, takhle je to ale zkraje desky zbytečné paběrkování,
jakkoliv navenek silácké. Klasické kissácké postupy a obraty jen občas prosáknou
hlomozivým příkrovem různého haraburdí odjinud. Album, které původně nemělo
spatřit světlo světa, protože sám Gene cítíl, že „Carnival Of Soul“ je příliš vzdálená KISS formátu. Namísto vydání
novinky raději zorganizoval turné v původní sestavě. Teprve spousta pirátských
kopií z ukradených pásů přinutila KISS desku dodatečně vydat oficiálně. 28.
října se ocitnuli ve stojanech i „Jugulator“
JUDAS PRIEST a výběrovka Davida Lee Rotha. The Billboard 200: #27.
***
Psycho Circus (1998)
V plné
zbroji, navenek v původní sestavě, rok a půl po památném pražském
koncertu, vychází návratová studiovka. S Bobem Ezrinem to tentokráte
nevyšlo, produkce se ujal Bruce Fairbairn (mj. AEROSMITH, BON JOVI). Nic se
nenechalo náhodě, hvězdný tým za mixpultem i po boku. Jakkoliv zná historie
příklady, kdy takovýto vzývaný návrat nevyšel, KISS splnili plán, ve studiu
jiskřilo, námezdníci jako Tommy Thayer a Kevin Valkentine družně zapadli,
zadařilo se i na psacím stole. KISS dlouho nenatočili podobně barvitou desku.
Vyložený hit je sice jen titulní kousek, neva, protože všechny ostatní jsou
parádní a svébytné. Na dlouhých jedenáct let poslední velké vzepjetí kapely. Existenci KISS mělo uzavřít celosvětové turné
na rozloučenou 2000/2001. „Psycho Circus“
vyšplhal až na bronzovou příčku hitparády Billboardu, příznačně za „The Miseducation Of Lauryn Hill“ a „’N Sync“. A kdosi založil jakýsi
Google…
*****
Sonic Boom (2009)
Díky
fenomenálnímu úspěchu výročního Kiss
Alive/35 World Tour změnili Gene s Paulem své předsevzetí nepouštět se
do dalších studiovek. V sestavě s Ericem Singerem a Tommym Thayerem
nahrávali devatenáctou řadovku od podzimu 2008 do léta nula-devět. Mě osobně
noví staří KISS rezonují líp než ledaskdy předtím. Na úvod LED-ZEPP-RIFF
kombinovaný s klasickou KISS řachandou. Parádička, která na desce zdaleka není
osamocená, třebas „I’m An Animal“ je laděná podobně – klouzavý Zepelín
z debutu z roku 1968 v kombinaci se začínajícími maskoty.
Trochu
přízračně působí deklarovaná komerční úspěšnost alba při srážce s tvrdými
čísly, prozrazujícími, že „Sonic Boom“
– se stříbrem na krku – se v USA prodala asi tak polovina kusů jako kdysi v ČSSR
Holek z naší školky. Jinými slovy, za čtvrt milionu by se v Americe
sedmdesátých let divže nevyhazovalo nejen u major labelů, dnes se jedná o
mimořádný úspěch. Až k takovým koncům dospěl hudební průmysl.
*****
Monster (2012)
Monstrózní stroj času mě přenesl až někam do první
poloviny sedmdesátých let. Jak už jsem psal v komentu minulého Sparku, na jubilejním
„Monster“ vnímám odkaz LED ZEPPELIN,
BLACK SABBATH, ROLLING STONES a dalších veteránů boje za bigbít náš vezdejší.
KISS zřejmě definitivně uzavřeli a uzamkli svůj kruh. Na prahu důchodového věku
vzdali hold muzice, na níž vyrůstali, se kterou se zamlada poměřovali, a o
jejíž stále živý odkaz se posledními dvěma návratovými alby zasloužili. Právem
jsou KISS nejenom na piedestalu rockerské generace, co změnila svět, ale i
v popředí dění aktuální hudební scény.
***** a půl
–
Eklektici k pohledání
KISS – vedení
zdatnými obchodníky Genem a Paulem – do své hudby vždy vkládali i kalkul. Když
si vezmete jednotlivá alba, dají se snadno najít slyšitelné spojnice mezi tou
kterou deskou a dobou. K hvězdám odstartoval jakýsi ALICE COOPER? Šup na
desku s pseudohorrovými srandičkami. Punkeři a jejich číra? Kdopak by se
bál, nabrousíme kudly – „I Stole Your Love“. Nástup BEE GEES? No problem, dáme falzety. Disco? Ha, ha, „I
Was Made For Lovin’ You“ to jistí. Ameriku
dobyl Jim Steinmann a Meat Loaf s jejich wagnerovským rokecem? Heč, to umíme
taky… jejda, pozdě! Hairmetaloví tupírci v pokojících čtrnáctiletých
ochmýřenek? Shodíme strašidelné masky a nabídneme opálené papulky a pár nových
póz na pódiu. Světu vládne popmetal?
Najmeme Rona Nevisona, a on už nás nasměruje někam mezi WHITESNAKE a HEART. Kde kdo vydává Unplugged? Přidáme
se. Jiní hrají s orchestrem? I k těmhle se přidáme. Rockerům se
stýská po LED ZEPPELIN? Proč, když takhle nějak to zahrajeme taky?
U posledních dvou
desek si ale myslím, že víc než o kalkul jde o bilanční přístup stárnoucích
rockerů, vracejících se ke své podprahové přirozenosti.
P.S. Kissácké hvězdičky u komentované diskografie se
nadají poměřovat těmi u novinek, to by půlka LP KISS měla ***** a více:-)
Jaromír Merhaut pro Spark 2012
Komentáře
Okomentovat