BUDGIE: NÁLET ANDULÁKA DRTIVÉHO (LIVE 2009)

5.5.2009, Retro Music Hall, Praha

Slušně naplněné Retro, spousta ksichtů a papulek, co se tam potkává na každé podobné pamětnické akci, zkrátka domácká atmosféra. V Polsku chodí na BUDGIE tisíce, tady - na první a jediný koncert u nás - přijde pár stovek těch samých. Proberte se pánové, za pár let nebude na koho z téhle generace chodit. Pak budete ronit krokodýlí slzy.

Karlovarský URIAH HEEP REVIVAL mě velmi příjemně překvapil hráčskou kvalitou, a potěšil skvěle sejmutými aranžemi v duchu studiovek, i sladěnými backgroundy. Jen zpěvákovi občas docházel kyslík, o byronovské ječáky se ani nepokoušel, a trochu si šlapal na jazyk. Základní barvu hlasu měl ale o dost příjemnější než Shaw. Celkově špica, a to jsem dost náročný Uriášovec.

Jsou rockeři „převlékači kostýmů“ a pak takoví jako Burke Shelley – stále sví, nezaměnitelní, originální. Je to autentický bigbít staré školy. Žádná primadona, napořád chlapec vrostlý do své muziky. Je neuvěřitelné, jak mladistvě a vitálně tenhle šedesátník působí. Postavou vyběhaný padesátikilový maratonec, s prořízlou hubou žabáka, a až podezřelou čupřinou. Hlas má sice už jak ojetý smirek z vyškrtané krabičky sirek, emoce však zapaloval naprosto spolehlivě. Na pódiu se nezastavil ani na sekundu, blbnul jak dvacetiletej, a ani se přitom nezadýchal a nezapotil. To jsem fakt ještě nezažil.

Lehce nakynutý Craig Goldy odehrál co měl v pohodě a úsměvem na rtech. Každou chvíli navštěvoval svůj kotel obdivovatelů u nohou, poplácal, pohledem zavadil. Sympaťák. Upozaděný kolos Steve Williams se na show viditelně nepodílel, na druhou stranu, bez jeho bucharu by byli BUDGIE poloviční.

V triu se nic neschová, to je rockerská vysoká. BUDGIE obstáli hráčsky na jedničku. Kompaktní mašina, jakkoliv Burke i Craig hráli i na odiv, žádný jednoduchý beglajt, ale promakaná instrumentace s drajvem, pořád bylo na co se koukat a co poslouchat. Koncert byl jako jeden obrovský žhavý pás železa, vytékajícího z pece. Málokdy se u veteránů podaří, že nové skladby ("Dead Men Don't Talk", Justice“ i „Falling“ vše 2006) se popasují s prověřenými evegreeny jako rovný s rovným.

Průřezový setlist pamatoval především na první albovou pětku z let 1971-75 (deset pecek), z osmdesátek zazněly jen dvě kusovky, otevírák „Panzer“ a kývavá polobalada „I Turned To Stone”. Znalým jistě napomůže vyfocený setlist, hlavolam.

Kdybych měl z donucení vyzdvihnout jednu jedinou skladbu, byla by to „Parents“ s opakovanými nájezdy pageovsky klouzavého sóla. To mi šel mráz po zádech celých deset minut. V přídavku jsme se samozřejmě všichni dočkali i „Breadfan“, jak zazněl záhrobní úvod, tak Retro málem spadlo.

Škoda jen, že plánovaná autogramiáda se odehrála až skoro hodinu po oponě, jediný noční vlak směr Morava nečeká... zdravím tímto burzovního spolupachatele Pepu „Pompéze“ Horvátha z Orlové, huby se nám cestou nezastavily.

BUDGIE ze tří metrů počítám k životním zážitkům.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 6/2009)




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

BABE RUTH

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

GRAVY TRAIN

THE TRIP

BLACK SABBATH: Sabotage (Super Deluxe)