rock+

Vokalista Nad Sylvan si mezi fanoušky art rocku vydobyl jméno koncertováním po boku Steva Hacketta. Na pódiu vypadá přímo andělsky, dovede se hlasově vtělit gabrielovských i collinsonovských poloh. Také na svém novém albu, „Spiritus Mundi“, Sylvan zhudebnil básně irského poety Williama Butlera Yeatse (1885-1939). Skladby se vesměs odvíjejí v poklidném tempu, převládají názvuky na GENESIS, byť mi v úvodní „The Second Coming“ naskočili STRAWBS. Místy („Sailing To Byzantium“) zní jako GENESIS ve třech, či sólový Collins („The Stolen Child“), jindy se přesune až k „Nursery Cryme“, viz například „To An Isle In The Water“ či jediná kompozice s nosnějším motivem a aspoň náznakově rockovým zvukem, „The Hawk“. Zásadním problémem Sylviana totiž je, že sice napodobuje to či ono z odkazu bájných artrockerů, avšak nesype z rukávu pro ně typické výrazné melodie a motivy, není jich evidentně schopen. Každá skladba zní jako předehra, jenže hlavní téma nepřichází a nepřichází, neustále čekáte na něco

Americký kytarista Carl Verheym samozřejmě dodnes těží ze svého angažmá u Davisovy reinkarnace SUPERTRAMP, počínaje doprovodem při turné v polovině osmdesátých let. Na sólovém albu jej doprovází baskytarista Dave Marotta, bubeník John Mader a hráč na klávesy Jim Cox. Mezi hosty se skví bicmen Nick D’Virgilio (SPOCK’S BEARD, BIG BIG TRAIN). Není divu, že otevírák „Sundial“ zní jako zapomněnka SUPERTRAMP – nadýchnuté funky s lehoulinkou vokální vlnkou, pečlivě vykreslenou kytarou a klavírním doprovodem. Své doširoka rozprostřené vnímání předvede v najazzlé instrumentálce „Kaningie“, santanovsky dochucené latino-rytmikou. Zprvu odlehčenou, posléze ale docela žhavou pulsní jazzůvku, „Clawhammer Man“, Carl dozdobil parádním sólečkem. To samé si dopřál v baladičce jako stvořené pro AOR rádia, „Never Again“. Své žánrové volnomyšlenkářství předvádí i v písničkách vkusně napodobujících Eltona Johna: „Garfunkel (it Was All Too Real)“, „Michelle’s Song“, „No Time For a Kiss“. Meditativní polohu s

K padesátému výročí CACTUS dal bubeník Carmine Appice, jenž kdysi svým giga kopákem inspiroval samotného Bonhama, dohromady inovovanou sestavu Kaktusáků. Jako basák nastoupil Jimmy Caputo a kytaristou se stal fenomenální Paul Warren, jenž se na nové desce uvedl v od černošských THE TEMPTATION převzaté „Papa Was a Rolling Stone“ i coby vokalista. Tím hlavním zůstává Jimmy Kunes, na harmoniku dál řádí Randy Pratt. Když se z mraků vynoří titulní zeppelin, jeden ví, že vše je na svém místě, však se také kapele přezdívalo THE AMERICAN LED ZEPPELIN. A kde je led, tam je i blues, viz „Papa Was A Rolling Stone“, greenovsko-pageovským kytarovým sólem zdobená ťahavka „Poison In Paradise“, či rhythm & bluesová „Third Time Gone“ s pro žánr typickou foukačkou. Klasický sedmdesátkový rock je metou nejvyšší. Carmine i Paul byli přímo ve víru tehdejšího dění, a tak není divu, že jejich souhra a dovádění v „All Shook Up“ bere dech svou autentičností. „Shake That Thing“ je podstatou další zeppelinov

Tři uriášovské smuténky, vydané v pouhých pár týdnech, rozezněly vzpomínky na dobu, kdy alba kapely mého mládí otřásala den co den baťovským půldomkem. Čas je neúprosný. Lee Kerslake, bubeník zlaté sestavy URIAH HEEP, bojoval s rakem a zároveň pracoval na svém hudebním epitafu kdykoliv mu nemoc dovolila, dlouhé tři roky. Po boku s kytaristou Jakeem Librettem postupně nahrál, víceméně bez pomoci firem a dalších muzikantů, osm písní. Za každou z nich je ukryt konkrétní příběh či poselství. Jsou o lásce k ženě, mámě, dcerám, vzpomínají na prokecané a propité hotelové noci s parťákem Mickem Boxem, i všechny přátele, jež v životě potkal. Zamýšlí se nad tím, kam vlastně všichni kráčíme… Hudebně jde bohužel spíše o samodoma směsku demo nahrávek, než o klasické rockové album. Lee zvládá/nezvládá zpívat, bubnovat, hrát na klávesy. Pár rockáren („Take Nothing For Granted“, „Home Is Where The Heart Is“) je bohužel obklopeno vatou, většinou v podobě plytkých balad („Where Do We Go From Here“, „You

Ken Hensley a jeho hudba mě provázejí celým mým rockovým životem od prvního poslechu singlu „Lady In Black“ někdy v létě jedenasedmdesátého. Zlínský koncert a hodinový rozhovor pro místní rádio byl před téměř dvaceti lety zázrakem i splněným snem. A teď se loučí s miliony fanoušků, rozesetých po celé zeměkouli, tedy i se mnou, albem „My Book Of Answers“… Někdo shůry tomu chtěl, aby se před třemi lety při jedné ze svých cest potkal s ruským básníkem Vladimírem Emelinem. Náhodné setkání rozkvetlo ve spolupráci na společném díle, kdy Ken Hensley upravil a zhudebnil Vladimírovy básně. Koronavir sice zamezil muzikantům hrát svým fanoušků tváří v tvář, nemohl ale udusit jejich tvořivost a zápal. „My Book Of Answers“ vznikalo ve finále na dálku, prostřednictvím online sdílení. Jen jednou se sešla celá parta pohromadě – když nedaleko Kenova španělského domova odehrála „koncert“ bez diváků, coby podklad pro videoklipy k jednotlivým skladbám. O to více překvapí, jak hutně, soudržně a spontánně r

Druhá pocta Jiřímu Schelingerovi navazuje na stejnojmenný projekt z raných devadesátek a nabízí k poslechu další sadu jeho písniček, které před svým odchodem na věčnost stihnul zahrát na koncertech a ve dvou případech („Alchymista“, „Sen“) dokonce nahrát v jedenaosmdesátém na singl. Kolekci doplňují tři oživené Ringovy šuplíkovky. Finální „Ptají se lidé“ pak znají pamětníci coby B stranu „Evženie“ (1976). Miloš Dodo Doležal přizval k nahrávání vedle osvědčeného bicmena Štěpána Smetáčka dva novice, zpěváka Mladena Djelma a svého synka, baskytaristu Miloše Doležala jr. První, co každého zarazí je hlasová podobnost Mladena a Jirky. Zejména v pomalých skladbách („Znám tisíc důvodů“, „Ptají se lidé“) máte pocit dejà vu zjevení. Zapomeňte na Brichtu J Ve forte pasážích se k Mladenovi/Jirkovi občas „přidává“ Lešek. Skvělý tah! Album otevírá kráčivá sabaťárna „Severák“, hraná staronově – tedy s autentickým hardrockovým gruntem i současnou hrnbou, aka zvukovým hlomozem/valem. Takto nastavený

Stylový rodokmen řecké kapely BADD KHARMA lze bez problémů vystopovat až k RAINBOW přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. Nikos Syrakos je svým sytým projevem více Bonnet než Dio, a „On Fire“ připomíná ani ne tak masivně hardrockový „Rising“ jako elegantní pomprockový heavík „Down To Earth“. Kytaristé, Gregory Giarelis a Manolis Tsigko, nepatří mezi vyslovené trylkaře/samohony, přesto dokážou dávný Blackmoreův odkaz naplnit levou zadní, preludují s citem pro žánr, a forsáž zapínají jenom tehdy, když si to skladba sama žádá, viz kupříkladu svižné pádivky – úvodní „Never Surrender“, „Still Our Man“, „Rise Of Fall“ a další. Poměrně velký prostor, byť opět ne pro sólové exhibice, dostávají klávesy Dimitrise Marinise. Zahušťují sound podobně jako smetana, nikoliv přeslazená šlehačka, gurmánskou omáčku. Rytmika Tasos Ioannidis (baskytara) George Papazoglou (bicí) prostě a jednoduše šlape. Co se tedy musí potomkům Athéňanů a Sparťanů přiznat, je pudový smysl pro chytlavou melodiku a ro

HÄLLAS patří mezi soubory, jež programově těží z odkazu rockové klasiky. Mladí Švédové se shlédli v jemnějších formách tzv. classic rocku. Novinka současně završuje „astrální“ tématickou albovou trilogii, což potvrzují i samotní členové souboru. Když procházíte jejich rozhovory, narážíte sice na jména jako BLUE ÖYSTER CULT, URIAH HEEP, JETHRO TULL, WISHBONE ASH, CAMEL, NEKTAR, já bych ale u „Conundrum“ zúžil výběr na BARCLAY JAMES HARVEST a WISHBONE ASH. Občas sice zazní matoucí osmdesátkové synthie rejstříky kláves i bicích, viz úvodní „Beyond Night And Day“, finále „Labyrinth Of Distant Echoes“ či vocoder v záverečné „Fading Hero“. Jinak si však dosyta užijete kytarových dvouspřeží slyšitelně inspirovaných u Andyho Powella a jeho parťáků z WISHBONE ASH, plus hebké nápěvy jako z dílen BARCLAY JAMES HARVEST / MOODY BLUES. Nostalgické sedmdesátkové menu místy stylově dotvářejí hammondy a mellotron. HÄLLAS se jistojistě ocitají na rozcestí, dvojakost současného soundu – 70’ vs 80‘, anal

Artrock byl pro mě od počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS. O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON. Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie. Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině

... PRO NÁS REALITA Jaro jedenasedmdesátého bylo z pohledu šestnáctiletého rockera nejenom dobou výtečné muziky nového rockového věku, ale i sílící šikany a komunistické nalejvárny. Na pardubické průmce se běžně posílalo k holiči i převlečení, rudé šílenství kolem květnového padesátiletého výročí založení KSČ nabíralo až přízračné obrátky, ve školních dílnách se namísto elektroniky vyráběly servilní transparenty do prvomájového průvodu a neexistovala výloha obchodu bez portrétů zločinců Gottwalda a Lenina, ani stožár neoblepený plakáty s číslicemi 1921-1971 a údernými hesly zločinné totality. Jeden aby se tehdy bál podívat pod polštář. Skvělé je, že letošních 100 let „oslaví“ zbyvší tuzemáčtí komunisté odchodem z parlamentu. Měli by ale navždy zmizet na skládce toxického odpadu!   PŠM Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express. Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ro