1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

„Rouhání! Svatokrádež! Kde není vzkříšení, není ani křesťanství!“, rezonovalo mezi církevními dogmatiky a fundamentalisty v týdnech a měsících po zářijovém vydání 2 LP „Jesus Christ Superstar“. Paradoxně se k nim přidali i naši bolševici. To by jeden nevěřil, koho všechno dokázala postavit do jednoho šiku nenávist ke svobodě názoru.

–

Jenže přelom šedesátých sedmdesátých let nebyl naštěstí středověk ani padesátky, a tak rocková opera autorské dvojice  Andrew Lloyd Webber/Tim Rice nepřivedla nikoho na mučidla ani do šatlavy, ale stala se jednou ze zásadních kulturních událostí nejenom přelomu roků 1970/71.

Nečekaného zastání a satisfakce se navíc umělcům dostalo zakrátko z nejvyšších katolických kruhů, konkrétně Vatikánského rozhlasu, který nejenže odvysílal celé dílo, ale doplnil je o komentáře autorů a katolických hodnostářů. „Nic takového nebylo dosud ve Vatikánském rádiu vysíláno," oznámil mluvčí papeže Pavla VI., a pokračoval: „ale cítíme, že se jedná o dílo značného významu." Není snad třeba dodávat, že v Československu jsme se podobné vrchnostenské vstřícnosti nedočkali, a když Jaromír Tůma šířil „rockové evangelium“ prostřednictvím vyprodaných poslechových pořadů v pražském Divadle hudby, přišel od komunistů zákaz!

OSOBNÍ VYZNÁNÍ ATEISTY

„Jesus Christ Superstar“ stvrzuje každým dalším poslechem svou pozici mé nejoblíbenější rockové opery.  Andrew Lloyd Webber přitom nebyl a není žádný bigbíťák, jeho doménou jsou velkolepé a poutavé melodie, gradace, kontrast, odstínění nálad. Zhudebněná vášeň, vzdor, pokora, radost, smutek i melancholie. A jako klasicky vzdělaný komponista ctil i formu. Coby chytrý obchodník však současně vnímal obrovský potenciál rockové mládeže, frustraci z války ve Vietnamu i hudební kvas doby, vyúsťující do mnoha progresivních výbojů, spojujících rock s klasikou. Mladým krevnatým muzikantům, rockerům, ponechal jejich živočišný styl i sound, přirozenost. Přidal s rockovou podezdívkou sladěné velkoorchestrální aranže, ne nepodobné Spectorovým zvukovým stěnám.

Ježíš byl pro mě, bezvěrce, vždy především historická mytologická postava, jež ovlivňuje život nás všech. Je mi proto blízké civilní pojetí výňatku Ježíšova příběhu, tak jak je stvořil textař, libretista, Tim Rice. Ježíš se v jeho pojetí stal mužem, a Jidáš vyvolává spíše otázky, než nenávist.

KŘÍŽOVÁ AUTORSKÁ CESTA

„Už od patnácti mě fascinoval Jidáš Iškariotský – muž, který zradil Ježíše. Neměl přece žádný zjevný motiv, ani gospely se o něm moc nezmiňují, a to byl jednou z nejdůležitějších postav. Bez něj by možná neexistovalo křesťanství. To zároveň znamenalo, že lidé mohou napsat téměř cokoliv, protože o tom neexistují důkazy. Často jsem v mládí ve škole přemýšlel, že kdybych byl spisovatel, něco bych o Jidáši napsal. Když jsem o mnoho let později potkal Andrewa a přemýšleli jsme o námětu pro novou show, bylo to jasné,“ přiblížil své pojetí. „Přitahovala mě zrada a okolnosti, kterého k ní vedly. V Bibli tuhle odpověď nenajdete: je to prostě padouch,“ dodal v roce 2011 při rozhovoru s Alicí Dvořáčkovou pro DNES. P.S. A nevadila by mu ani metalová verze Ježíše, jak Tim Rice s úsměvem prozradilJ

S odstupem času je až k neuvěření, že spoluautoři, Andrew Lloyd Webber (hudba) a Tim Rice (libreto), nahráli dvojalbum v podstatě z donucení – poté, co tvrdě narazili se svým prvním společným projektem, oratoriem „Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat“, a ani další kus, „Richard I., Lví srdce“, nedotáhli do zdárného konce. Protože ale byli mladí, 21 a 25, a neúnavní, nevzdali se. Příběh Ježíše Krista, příběh pašijový, naroubovali na melodie složené k Richardovi, přidali další a s polotovarem začali shánět promotéry. Díky Davidu Landovi a jeho finanční injekci mohli dílo dokončit.

Písně líčí sedm dní vedoucích k Ježíšovu ukřižování, vnímaných z pohledu zmateného, ​​vyděšeného a nakonec žalostně selhavšího Jidáše. Tim Rice příběhem odpověděl na své vlastní otázky: „Už od útlého věku jsem přemýšlel, co bych udělal v situaci Piláta a Jidáše.“

V HLAVNÍ ROLI ROCKEŘI

Ian Gillan. Troufám si říci, že bez něj je jakákoliv další verze „Jesus Christ Superstar“ umenšená. On nejenom předurčil všem následníkům pojetí Ježíšových pěveckých vstupů, současně ale nastavil laťku tak vysoko, že se může při vší skromnosti usmívat, jak jeden každý další Ježíš se až na dvě tři výjimky marně pokouší jí jen dotknout se zespodu. Legenda praví, že jej Tim Rice oslovil poté, co slyšel „Child In Time“, a že mu k natáčení všech partů Ježíše stačily pouhé dva dny. Někdy si pro sebe vymýšlím alternativní dějiny, coby kdyby, třebas takhle: „Podle Melody Makeru Ian Gillan opustil DEEP PURPLE a za astronomický honorář se stal hlavní hvězdou newyorského jevištního provedení a přijal i hlavní roli v připravovaném filmu. DEEP PURPLE obratem zlanařili Davida Byrona, za kterého URIAH HEEP nesehnali náhradu a končí.“

Ianův nástup v „What’s the Buzz“, především skvostný ječák, okamžitě vystřelí působivost díla až k nebesům. Něžný duet s Yvonne Elliman, „Everything’s Alright“ pak zaujme schopností Gillana vyjádřit niterní pocity znejistělého Ježíše, uklidňovaného Máří Magdalénou.  Parádní vokalíza pokračuje v „Simon Zealotes/Poor Jerusalem“, kde si Gillan střihne part s Johnem Gustafsonem. V „The Temple“ pak svým nástupem doslova smete sborovou předehru, v závěru pak ječákem uzemní i kolegy sólisty. Že mu není cizí swingařský cit pro frázování ukáže v „Last Supper“. Celý svůj pěvecký rejstřík předvede v „Gethsemane (I Only Want to Say)“, vrcholném pěveckém čísle celé opery. Gillanův hlas se prolíná celým dvojalbem albem, je až neuvěřitelné, co dokázal za pár několikahodinových session.

Svým výkonem Ian mimo jiné způsobil i to, že zkušený muzikálový pěvec, Murray Head, sice vyfasoval hlavní roli Jidáše, aspoň tedy v původní autorské představě, viz rozhovor s Timem, kdy je jeho postava uvedena na prvním místě v tiráži původního vydání – avšak odezva u posluchačů vynesla na vrchol mediální pozornosti Gillanova Ježíše. Osmnáctiletá míšenka irsko-japonského původu Yvonne Elliman , objevená Webberem v jednom londýnském klubu, se převtělila do Máří Magdalény až přechází zrak i sluch. Paul Raven, kněz v pozadí Kaifášových (bluesman Victor Brox) a Annášových (Broxův spoluhráč Brian Keith) čísel, se záhy proslavil coby Gary Glitter, daleko později a nechvalně coby usvědčený pedofil. John Gustafson z classicalrockových QUATERMASS si střihnul part jednoho z Ježíšových učedníků, Šimona Zélótese. Piláta Pontského pak i ve filmu ztvárnil americký herec/zpěvák Barry Densen. Frontman anglických progrockerů GRACIOUS!, Paul ’Sandy’ Davis, má menší roli Svatého Petra v duetu „Peter’s Denial“ s Annett Brox, manželkou již zmíněného Kaifáše, Victora Broxe. Krále Herodese zpívá Mike d’Abo od Manfreda Manna. Mezi doprovodnými vokalisty najdeme několik dalších slovutných jmen, mj. PP Arnold, Tonyho Ashtona, Madeline Bell, Lesley Duncan …

Angažováno bylo několik sborů, pro „Overture“ dětský pod vedením Alana Doggetta, v „Superstar“ zahalasí THE TRINIDAD SINGERS a na několika místech dvojalba pak sbor Geoffreye Mitchella. Zkrátka, ALL STAR VOICE BANDJ

Základ doprovodného tělesa tvořili členové THE GREASE BANDU Joe Cockera: kytaristé Neil Hubbard a Henry McCullough, basista Alan Spenner a bubeník Bruce Rowland. Plus klávesák Peter Robinson a tenorsaxofonista Chris Mercer. Mezi desítkami dalších zúčastněných muzikantů je například proslulý kytarový námezdník Chris Spedding. K tomu všemu obří symfoňák s bezmála stovkou členů. Techniku kočíroval zpoza zvukařského pultu londýnských studií Olympic Alan M.O'Duffy.

KULT

Titulní skladba vyšla v listopadu 1969 spolu s ranou verzí „John 19:41“ na singlu. V roli Jidáše se již představil Murray Head. V Holandsku SP porazilo LED ZEPPELIN i Elvise, a vyšplhalo na vrchol, tak jako v Belgii a Brazílii, u protinožců se vešlo do desítky, a v USA dosáhlo # 14. V předstihu téměř jednoho roku tak připravilo/zajistilo půdu/finanční přísliby pro vydání dvojalba a předurčila sound „Jesus Christ Superstar“. A MCA dalo ambicióznímu projektu zelenou. Nerozhodné beatlesovské Apple svou šanci definitivně promarnilo.

Kolem projektu se v průběhu realizace vyrojila spousta příběhů a fám. Například o Yoko Ono či Marianne Faithfull jakožto Máří Magdaléně. První si v této roli neumím představit vůbec, druhou bych možná vzal na milost.

Během nahrávání se docela experimentovalo, pro větší razanci se například některé davové vokální party nahrávali v hale. Největší část opery vznikla v londýnském studiu Olympic na šestnáctistopém stroji, což byl tehdejší vrchol techniky, pracovalo se ale i v dalších místech, studiích Advision a Island.

2 LP „Jesus Christ Superstar“ vyšlo v září 1970. Stanulo na vrcholu amerického i kanadského albového žebříčku, což se dá přičíst i tamější oblibě velkých muzikálových produkcí. V protestantské Velké Británii se zpočátku příliš neurodilo (# 23), i tak to stačilo na zlatou desku za 100000 prodaných kusů. Celosvětová bilance přesahuje k dnešku 7 milionů prodaných výlisků!

Existují desítky CD/LP/DVD verzí Webberova Ježíše. Většinou jde o zaznamenaná jevištní představení. Osobně považuji za výtečnou filmovou z roku 1973, natočenou pod režijním vedením Normana Jewisona v Izraeli, na místech, kde k historické události před dvěma tisíci lety došlo. Po speciální privátní projekci film pochválil i samotný papež, vnímal jej mimo jiné jako potenciální katalyzátor zájmu mladých o Písmo svaté, potažmo křesťanství.

Českého Ježíše mám za povedeného, zejména díky Kamilu Střihavkovi, bližšího mému vkusu nabízí jen mladý Gillan.

–

Spojení rocku a takzvané vážné hudby může mít vícero podob, od artrocku po rockovou operu. I ta ale může různorodě akcentovat jednotlivé stavební prvky. Například „Tommy“ je především rock, v „Jesus Christ Superstar“ svádí obě složky vyrovnanější souboj. Obě díla z přelomu dekád se stala etalonem, s nímž se musel chtě nechtě popasovat každý následník. Troufám si říci, že vinylový Ježíš mi v patnácti otevřel dveře do světa artificiální/klasické hudby, jakkoliv jsem napořád zůstal rockerem. Pokud jste tak již neučinili, vyzkoušejte.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020