1970 05: KDYŽ PO ZEMI KRÁČELI NĚŽNÍ OBŘI A PÁSLI SE ATOMOVÉ KRÁVY

… artrockové probouzení sedmdesátého poprvé

 

Žádný z progmetalových gigantů i noviců se z podstaty věci nemohl vyhnout inspiracím z první vlny rockových progresivistů. Sedmdesátý rok minulého století mnohé z dodnes vzývaného a používaného definoval.

Chronologickým dějinám progresivního rocku jsme se ve Sparku věnovali před časem v celoroční sérii, nyní se ve dvou artrockových pokračováních zastavíme v roce 1970.

ATOMKRÁVA V ROZLETU

Na jednu stranu v říjnu vydané LP „Atom Heart Mother“ přineslo PINK FLOYD první domácí albový hit č. 1. a je svým způsobem apoteózou/tečkou jejich experimentálního období, na druhou je sám Dave Gilmour označil za „naši podivnou sračku“ a kritikou ke svému ne tak úplně vlastnímu dítku nešetřili ani Waters s Wrightem. A co teprve hudební tisk, ten označil LP za nejhorší možný progresivní rock.

Pro mou generaci tehdejších plus minus patnáctiletých bylo, podobně jako „In The Court Of Crimson King“, dalším poslechově vpravdě kravsky náročným kusemJ Když už jsme u přebalu, bylo-nebylo: LG Wood, výkonný ředitel EMI's Record Division, vyvaleně hleděl na pasoucí se krávu na obálce nového alba PINK FLOYD. V naději přebal otevřel … a uzřel více krav. Podle svědků v tu chvíli vypadal jak vůl. Spoluautor přebalu, Storm Thorgerson, si pro změnu vzpomíná, že poté co rozesmátý Waters půltunovou Lulubelle III schválil, ukázal návrh jednomu z šéfů EMI: „Zbláznil jste se?! Chcete tuhle společnost zničit?!“, zařval. Aby toho nebylo pro EMI málo, čtveřice stále otálela s názvem LP. Nakonec Roger lennonovsky objevil inspiraci v nějakých novinách v článku o ženě s voperovaným „atomovým“ kardiostimulátorem. Naskočilo mu „Atom Heart Mother“. Ke všemu vydavatelskému štěstí ještě kapela následně přejmenovala dvě části titulní instrumentálky na Smradlavý hnůj (Funky Dung“) a Mléko z cecku („Breast Milky“).

Jak jsme již ve Sparku v seriálu o progresivním rocku před lety zmínili, konec šedesátých let vzedmul první vlnu propojování světa klasiky a rocku. BEATLES, ROLLING STONES, MOODY BLUES, THE UNITED STATES OF AMERICA, ZAPPA, NICE, DEEP PURPLE, BARCLAY JAMES HARVEST a nyní i PINK FLOYD zatoužili rozšířit nástrojové spektrum svých výtvorů o smyčce, dechy, sbory.

Pinkfloydovský příspěvek do filmu „Zabriskie Point“ jsme uvedli v lednovém čísle. Roger Waters se mezitím prostřednictvím Nicka Masona seznámil s Ronem Geesinem, skotským hudebníkem, pohybujícím se především v oblasti reklamní tvorby. Rona a Nicka spojoval zájem o jazz, s Rogerem Ron souzněl v hudebním vizionářství, jež vyústilo o spolupráci na hudbě k dokumentu „Body“. Watersova polovina soundtracku ukazuje, v jakém tvůrčím rozpoložení se vedoucí kreativec PF v oné době nalézal. Ostatně, ve skladbě „Give Birth To A Smile“ si zahrála kompletní sestava PINK FLOYD.

Není proto divu, že Roger v rámci příprav na nahrávání nového alba oslovil právě Rona Geesina. Skupina koketovala s myšlenkou na vícedílnou kompozici, rozdělenou po vzoru klasiků do několika vět, a tak se někdo s orchestrálními zkušenostmi hodil. Jenže se v reálu – poté, co PINK FLOYD nahráli své halabala základy a odjeli na turné do USA – se ukázalo, že Geesin má sice zkušenosti s výsostnými filharmoniky, kteří se aktivně podíleli na partiturách a byli tvůrčí ve všech fázích nahrávání, nikoliv ale s námezdnými studiovými muzikanty s píchačkami v zadní kapse kalhot. A protože Geesin nebyl ani dirigent, co by byl schopen stádo odborářů kočírovat, musel nastoupit zkušený John Aldis, elitní dirigent a sbormistr. A bylo po naschválech. Jenže, zatímco Geesin obdivoval černošský jazz a v jeho partituře to bylo znát, Adler byl ryzí klasik, a tak se na ploše titulní kompozice utkaly dva přístupy: živelný, pudový vs akademicky vycizelovaný. Podle mě jednoznačně ku prospěchu věci. Jako když se u gurmánské mňamky propojí různorodé chutě. A také proto nenese „Atom Heart Mother“ podtitul „Londýnský symfonický orchestr hraje PINK FLOYD“, jak s vděkem připomíná Nick Mason.

Cesta k cíli však byla členitá, hrbolatá, občas na okraji propasti. Nejvíc zabrat dala samozřejmě šestidílná – tématicky i soundem rozkošatělá – titulka, vystavená kolem Gilmourova ústředního kytarového „westernového“ tématu, na něž se postupně nabalovaly další části.

Sestava svůj opus s pracovním názvem „Amazing Pudding“ dodělávala na pochodu, některé části testovala dokonce při různých vystoupeních. Stále to však nebylo ono, a proto v létě 1970 lehce frustrovaní muzikanti nahráli své nedodělky a předali je Geesinovi, viz výše. Jednu perličku na okraj, když Geesin pozval členy PINK FLOYD na představení Wagnerova „Parsifala“, všichni až na Waterse usnuliJ

Protože kapela neoužívala metronom ani neexistovaly technické nástroje pro úpravu rytmu bez úpravy výšky tónu, tak se základní, na jeden zátah Rogerem a Nickem nahraná půlhodinová rytmická linka nepravidelně zrychlovala/zpomalovala. Mason v této souvislosti oceňuje maskovací práci sboru i orchestrálního tělesa pod sdruženým vedením Johna Adlera.

Přestože druhou, přítulnou, stranu elpé seskládala podle Geesina kapela z porůznu smetených drobků, drží pohromadě a dává vydechnout. Soundem pastorální, textem až psychoanalytická „If“, s pečlivou Watersovou artikulací, podle některých truchlí nad ztrátou Syda Barreta, jenž párkrát na své bývalé kolegy ve studiu Abbey Road mlčky nahlédl, nahrával totiž o pár místností dál svou sólovku. Wrightova „Summer 68“ je o letním americkém turné, má prosluněnou zvukovou náladu, byť je prý o všudypřítomných vlezlých kapajících fanynkách. Svým způsobem americká je i westcoastová „Fat Old Sun“ David Gilmoura. A tak jedinou tradiční pinkfloydovskou úleťárnou zůstává na druhé straně alba „Alanava psychedelická snídaně“ se zvuky z kuchyně. „Nejhorší věc, jakou jsme kdy udělali,“ otřípá se zpravidla Gilmour při dotazech. Nám, náctiletým rozjívencům, ale připadala skvěle provokativní, a když jsme chtěli nasrat rodiče, tak se prostě přes repráky naplno smažilo s Alanem u sporáku.

Výsledek je i přes uvedené námitky a určitou koncepční kontroverznost, plus osmistopé technické omezení, floydovsky mnohovrstvý a vtahující. Oproti dnešním (pseudo)symfonickým tepichům, které mají funkci chlupaté deky, co zahřeje, pohladí – a nic víc, nutí zejména první strana „Atom Heart Mother“ k pozornému poslechu. Jinak se přinejmenším párkrát leknete a nebudete vědět kde jste.

NĚŽNÝ OBR PŘICHÁZÍ

GENTLE GIANT se svou složitostí a sofistikovaností natolik vymykají zavedeným progresivistickým klišé, až je to v podstatě stálo kariéru i místo v panteonu všeobecně vzývaných rockových obrů, jakkoliv tam nejenom svým názvem náleží. Na druhou stranu se kolem jejich hudby semklo společenství natolik zapálených fanoušků, že pořádají každoroční kongres (Global On Reflection Giant Gathering)! Kapela pro ně na oplátku vydala soubor všech svých nahrávek v luxusním boxu „Unburied Treasure“.

„Rozmanitá,“ odvětil nedávno lapidárně a trefně John Weathers na dotaz Record Collectoru členům GENTLE GIANT: „Jak byste popsali svou hudbu?“ Ostatní byli přeci jenom sdílnější. Zpěvák a foukač Derek Shulman si vypomohl kuchařskou metaforou: „Byla to kombinace našich osobností, z čeho a na čem vyrůstali, jakou hudbu milovali. Vše promícháno, přeceděno  a servírováno jako GENTLE GIANT.“ Kytarista Gary Green se schoval za floskuli: „Vášnivě hraná inteligentní hudba,“ zatímco klávesák/vokalista Kerry Minnear zdůraznil: „Byli jsme tavicím hrncem klasiky, jazzu, rocku a rhythm&blues. Vždy jsme se soustředili na emocionální účinek, o komunikaci prostřednictvím srdce – toho jsem si na našem přístupu vždy vážil.“ Humoru není nikdy dost, a tak Malcolm Mortimore (bicí 1972) hodil do placu: „Byli jsme rockovou verzí oper Gilberta a Sullivana z devatenáctého století. Skvělé melodie, dobře sestavené, důvtipné…“ Phil Shuman lapidárně: „Osobitá. Ničím jsme se neomezovali a hráli si co chtěli.“ A třetí z bratrů zakladatelů, baskytarista Ray Shulman: „Nepatříme úplně do prog škatulky. Hudbu jsme brali vážně, ale ne zas tak vážně.“ Odpovědi pestré jak muzika GG.

GENTLE GIANT pocházeli z Portsmouthu, kde Shulmanovic kluci vyrůstali v rodině armádního muzikanta, trumpetisty, jenž vedl své tři syny, narozené v rozmezí let 1937-49, ke hře na různé nástroje. Spolu s předanými geny tak položil základy jejich multiinstrumentálních dovedností i širokospektrálního vnímání hudby. Samozřejmě, že ani jim se nevyhnula vlna bigbítu a britského rhythm & blues. Nejstarší Phil si nakonec pod pseudonymem Simon Dupree založil popsoulový ansábl BIG SOUND, kde hrál na saxík/trubku, Derek zpíval a nejmladší Ray válel na kytaru, trumpetu a housle. Skupina se nepřetržitým hraním mistrovsky sehrála.

Protože však mládenci vnímali kvas doby, včas přehodili výhybku, a s novým zápalem i finanční podporou jejich manažera Gerryho Brona, ano zakladatele Bronze a šestého Uriáše, se vydali vstříc multižánrové progresi. „Gerry byl dobrá duše, splnil, co slíbil, a my na oplátku makali,“ vzpomíná Phil.  Povedlo se jim zlanařit klasicky vzdělaného klávesistu, Kerryho Minneara, jenž z mimorockového světa přinesl pracovitost a smysl pro řád. „Získali jsme někoho, kdo skládal, hrál na klávesy jako nikdo jiný na Zemi, a navíc byl skvělým tympanistou a perkusistou. Nalezení Kerryho byl splněný sen,“ vyznává se lídr kapely. Minnear se nastěhoval k Shulmanovým a kapela nacvičovala. „Dalo mi to důvod k dalšímu muzikantskému životu," říká Minnear, jenž se mimo jiné stal časem jakými archivářem kapely.  „Napsali jsme hodně věcí a chtěli dělat něco nového, ale nevěděli pořádně co,“ dodává Phil. Nalezení kytaristy Garyho Greena, jenž odpověděl na inzerát v Melody Makeru, bylo dalším prvkem originální skládačky GENTLE GIANT. Gary, srdcem bluesman, přidal potřebné rockové zdrsnění a šťávu. „Když jsem se Obrům připojil, bylo mi 19,“ vzpomíná Green, pro něhož se stal o jedenáct let starší Phil opravdovým mentorem.

Autorská dílna GENTLE GIANT se vyznačovala dělbou práce. „Kerry a Ray většinou psali hudbu,“ popisuje Phil, a pokračuje: „Všichni dohromady pak přicházeli s texty a nápady, mým hlavním úkolem byla koordinace." „Poměrně často jsme si psali takříkajíc pro sebe navzájem,“ přidává Minnear.

Eponymní debutové album GENTLE GIANT bylo v listopadu sedmdesátého současně 27. položkou katalogu nedávno založeného labelu Vertigo.

V produkci Tonyho Viscontiho a s Roy Thomasem Bakerem u zvukařské konzole vzniklo album, jež si v ničem nezadá s vrcholnými díly oné přelomové doby. „Přechodné album, částečně ještě pod vlivem SIMON DUPREE AND THE BIG SOUND,“ tvrdí Derek. „Bylo psané pro jevištní hrané,“ přidává Ray. „Sladké jak lékořice, a , Isn't It Quiet And Cold?‘ je téměř hudba pařížských kaváren,“  boduje příměrem Phil. „Magický čas. Poprvé jsme se ocitli ve správném studiu,“ připomene Gary.

Oproti pozdějším LP působí jednička GENTLE GIANT až mile a přítulně. Zároveň ale tak trochu druhosledově. Měla smůlu, přišla celý rok po nepřekonatelné „In The Court Of Crimson King“, a rok byl v oné době něco jako pravěk – aspoň co se týče rockové progrese. O to více lze „Gentle Giant“ doporučit k prvotnímu seznámení se s kapelou, bez níž by leckteří novodobí „progresivisti“ neměli co hrát, řečeno s nadsázkou.

–

Zatímco za železnou oponou pochodovali Něžní obři a Atomové krávy, naši krajinu rozorávaly ruské tanky a mysl trávili rudí normalizátoři. Květnovým středobodem oblbování národa se opět staly bolševiky ukradené první máje i výročí pražského povstání, plus oslava falešného sovětské „osvobození“ Prahy den po kapitulaci. V plném proudu byly tzv. prověrky, čti vyhazovy z práce. Finišovaly ideové mustry pro vznik SSM, Čs. televize doplňovala nové kádry mladými do ruda zapálenými… a 29. května 1970 schválilo Federální shromáždění patolízalskou Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020

                    P.S. Fakt není můj:-)