1969 08: DECIBELY WOODSTOCKU PŘEHLUŠENÉ STŘELBOU MILICIONÁŘŮ

V Americe se od patnáctého do osmnáctého odehrával největší festival hudby v dějinách, opravdový svátek mládeže, a v ČSSR o pár dnů později stříleli do jejich vrstevníků milicionáři i jiní zfanatizovaní pohůnci režimu. Mezigenerační porozumění a mírové poselství versus zášť a msta.

Woodstock symbolicky završil dekádu zásadního celosvětového přerodu hudby i společnosti. Střelba Čechů do Čechů pak definitivně pohřbila poslední zbytky nadějí pražského jara osmašedesátého

 

PRŠELI PSI A KOČKY 

[Miloš Skalka]

Dejme před všemi soudobými rozborkami a ponaučeními slovo autentickým vzpomínkám jednoho z mála československých účastníků festivalu, Miloši Skalkovi. „Pršeli psi a kočky“ se jmenoval jeho článek v dvacátém prvním čísle Aktualit Melodie z října 1969. Z něj vyjímáme:

 

„C'mon people now

Smile on your brother

Everýbody get together

Try to love ona another Right now!

 

Pojd'te lidé

Smějte se na sebe

Dejte se dohromady

Mějte se rádi

Teď hned!

burácelo stereo zařízení najatého mikrorobusu ústy amerických YOUNGBLOODS, když jsme se v pěkném ced'áku vydávali z New York City směrem severním. YOUNGBLOODS určitě netušili, jak stoprocentně (a ještě víceprocentně) se jejich výzva vyplní.

Byl pátek dopoledne, 15. srpna. Předpověď počasí, které se v Americe důvěřuje daleko více než u nás, nebyla nikterak slibná. Bouřky, déšť, chladno.

Za vytrvalého lijáku jsme se přehoupli přes Washington Bridge a promotali se spoustou ostatních vozidel a vozítek na Palisade Parkway.

Že by všichni ti lidé směřovali na stejné místo? Asi, ano, protože jindy je Palisade Parkway a na ni navazující 17B Highway skoro vymetená. Po několika mílích již nebylo pochyb – jako mohamedáni do Mekky se ze všech koutů Spojených států sjížděli do místa zvaného Bethel teenagers, i ti, kteří se k nim dají počítat již pouze zaměřením.

Oranžové Volkswagen-busy nájemní společnosti U-Haul, kytičkami pomalovaní ‚brouci‘, station - wagony, jeepy, motocykly, stopaři,... A nad tím vším američtí cops v helikoptérách. ,Ještě jsem nic takového neviděl,‘ prohlašoval strážník číslo 1023 asi deset mil před White Lake, ‚z letadla to vypadá jako obrovská chobotnice‘.

Pořadatelé Woodstock Rock Festivalu, neboť ten, způsobil celý ten mumraj, inzerovaného jako tři dny míru a dobré muziky, věděli předem, že bude o festival neobyčejný zájem. Vždyť podobné podniky přilákaly vždy desetitisíce návštěvníků – Hampton Rock Festival 125 000, Atlantic City Festival 130 000, Newport Pop Festival 110 000, Miami Festival 100 000... Počítalo se s návštěvnosti něco přes 200 000, ale... Ale odhad se tentokrát ukázal být naprosto směšný. Každou minutu se do oblasti mezi městečky White Lake, Monticello a Bethel snažilo dostat několikrát více lidí, než kolik mohly silnice pojmout. A invaze pokračovala...

Rychlost automobilů se z původních 70 mil v hodině snížila na polovinu, potom na deset mil, a pak se již motory beznadějně zastavily. Strážník, procházející řadami vozidel, naříkal jako stará indiánská žena a vysvětloval, že cesta ‚dopředu‘ (k místu konání festivalu bylo v té době asi 28 mil) prostě ne-existuje. ‚Vraťte se, dokud je ještě možnost,‘ přesvědčoval – a skutečně několik vozidel se na jeho radu vydalo na strastiplnou cestu zpět. Drtivá většina však zůstávala.

Během pěti hodin se naše auto pohnulo o nějakých deset metrů. A tu se policisté pokusili vyzrát na tvrdošíjné fans jinou taktikou. ‚Odkud jste?,‘ ptali se u každého vozu a podle svého uvážení posílali vozidla, která byla z bližšího okolí, na cestu zpět. Věta ‚přijel jsem na festival z Československa‘ však odzbrojila i toho nejzatvrzelejšího strážce pořádku. Rezignoval a bezmocně mávl rukou kamsi kupředu.

Bylo krátce po půlnoci, když jsme dorazili do White Lake. Cesta dál však již skutečně neexistovala. Ti, co sem dorazili několik hodin před námi, prostě zaparkovali svá auta na silnici a vydali se pěšky. Konečně, co je pět mil proti stovkám, které museli ujet, aby se sem vůbec dostali.

[…] 

A tu také přicházejí ranní rozhlasové zprávy – v oblasti konání festivalu je již téměř půl miliónu lidí!!!

[…]

Dopoledne si vzal každý nezbytnou deku, pár balíčků cigaret (častěji však, dýmku s trochou ‚trávy‘, jak se v Americe říká marihuaně), a vydal se na pochod.

Max Yasgur, devětačtyřicetiletý farmář, který pronajal za 50.000 dolarů pozemek své farmy k účelům festivalu, měl již několik týdnů potíže se svými spoluobčany. ‚Zastavte Maxův hippie festival,‘ ‚Nechceme tady 150 000 hippies,‘ ‚Nekupujte Maxovo mléko‘ a nápisy podobného druhu bylo možno spatřit téměř všude.

Vytrvale lilo a úvozové cesty, po nichž se dalo dojít k místu ‚akce‘, se proměnily v potoky bahna. Už se přestávalo rozlišovat, co je suché a co mokré – nohavice kalhot a boty se změnily v jakési svírající a tvrdnoucí krunýře, ale nikomu to již nevadilo. Stále více jsem docházel k přesvědčení, že zde vlastně vůbec nejde o muziku. Ta byla pouze jakousi záminkou, pod kterou se všichni ti báječní lidé kolem mohli dát dohromady. A bylo jim všem moc dobře – i přesto, že pršeli psi a kočky, jak praví anglický idiom. Je sobota odpoledne a druhý den festivalu se začíná rozjíždět. S tím prvním již nenávratně zmizela Joan Baez, Arlo Guthrie, Tim Hardin, Richie Havens, Ravi Shankar, Bert Sommer a SWEETWATER.

Na pódiu se objevuje špatná bostonská skupina QUILL, které se daří hřmotnou muzikou pouze probudit spící teens. Ti kolem sebe chvíli rozespale mžourají a posléze posílají skupinu, jejíž výkon je příliš slabou odměnou za přetržené spaní, kamsi...

Náladu v hledišti poněkud spravuje Country Joe (vystupuje nyní bez skupiny THE FISH ) i John Sebastian, z nějž se po odchodu od LOVIN’ SPOONFUL vyklubal svérázný folk kytarista a zpěvák. Keef Hartley, který přijel na festival z Londýna, nemá očekávaný úspěch, byť se snaží sebevíce. Novy objev bluesové scény, skupina SANTANA, je na tom o něco lépe, stejně jako INCREDIBLE STRING BAND.

A už je to tady! CANNED HEAT s Bob Bear Hitem a ovace neberou konce! Pronikavé ‚On The Road Again‘ zvedá půl miliónu diváků z rozbahněného trávníku a všichni jsme náhle na stejně cestě, o níž CANNED HEAT zpívají. Reproduktory, umístěné na monstrózní kovové konstrukci, metají tóny naléhavého blues do všech světových stran a z backstage vykukuje Janis Joplin a Grace Slick.

Na krajinu pomalu padá tma a pódium se ocitá v palbě barevných reflektorů. CANNED HEAT je vystřídána skupinou GRATEFUL DEAD, jejíž nicneříkající vystoupení doslova zapadlo. And now – CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL! Řev a pískot, který mé ušní bubínky snesly jen náhodou. Po zelené řece pluje pyšná Mary, a nad tím vším, vychází zlý měsíc. Moderní rock, hraný s takovým odpichem, že kapela musí, jako první, přidávat.

Janis Joplin s novou doprovodnou skupinou SNOOKY FLOWERS, jejíž převážnou část tvoří černí hudebníci, zadní filmová projekce, oranžový reflektor, hard rock, ... Robustní zpěvačka je náhle neuvěřitelně krásná a její zpěv fantasticky neskutečný. Než jsem se nadál, zpívala závěrečné ‚Take A Little Piece Of My Heart‘, v nové aranži a v silnější rockové poloze. Několik teens vzalo tuto píseň jako výzvu k útoku na jeviště...

Atmosféru nadšení se daří udržet i další kapele – SLY AND THE FAMILY STONE. Vyhrávají ‚bitvu‘ o diváky, a i když jsou již čtyři ráno, nikdo si na spaní ani nevzpomene. Nastupují THE WHO, jejichž popularita dnes rozpoutává v Americe davovou hysterii. Většina skladeb pochází z jejich dosud nejúspěšnější LP desky ‚Tommy‘, jenom ‚live‘ podání působí ještě přesvědčivěji. Když Pete Townshend ukončuje produkci skupiny demolováním kytary, vychází již nedělní slunce. Je krátce po půl deváté, když JEFFERSON AIRPLANE s půvabnou Grace Slick uzavírají za nadšeného potlesku druhý den festivalu.

V potocích bahna se vydáváme ke stánkům s občerstvením. Po dvou hodinách se na nás konečně dostává plechovka teplé Coly a několik hot dogů. A pak se již jenom zabalit do deky a na chvilku spát.

Nedělní maratón, který zahájil další z anglických hostů, Joe Cocker a jeho GREASE BAND, začal něco po třetí hodině odpoledne. I když Cockerovo podání rhythm and bluesových skladeb je spíše šedivé, než černé, měl úspěch. A opět je zde Country Joe, o poznání lepší než předchozí den.

TEN YEARS AFTER (zdá se, že nyní nepříjemně stagnuji) byli vystřídáni kapelou THE BAND (jinak známa z působení s Bobem Dylanem, jejichž podání Dylanovy kompozice ‚This Wheel's On Fire‘ znělo jako z jiného světa. Country blues Johnny Wintera, který vystřídal na pódiu THE BAND, jakoby kouzlem přinutilo všechny diváky k hrobovému tichu. Za dlouhými blond vlasy nebylo jeho obličej téměř vůbec vidět, ale určitě se usmíval, když za obrovských ovací opouštěl jeviště.

Ve tři ráno se o své přihlásila čtyřka CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG, která se (bohužel nebo bohudík?!) až příliš podobá mixu HOLLIES a BYRDS. BLUES BAND Paula Butterfielda nebyl sice předem ohlášen jako jedna z kapel festivalu, o to však bylo jejich přijetí vřelejší.

Dvanáctičlenná skupina SHA NA NA předvedla svou úpravu hitů z padesátých let (rozumí se amerických hitů), a po pravdě řečeno, byl jsem rád, když její půlhodinová nepřesvědčivá produkce skončila.

A konečně... je 8.30 ráno a na jeviště se dostává poslední host festivalu – Jimi Hendrix! Oblečen do kůže a sametu bílé a světle modré barvy, nakrátko ostřihán, přes čelo hippies čelenku. Ve dvouhodinovém show, ve kterém nechybělo ani ‚Hey Joe‘ nebo ‚Taps‘, vypotil desítky neuvěřitelných kytarových kouzel, a když těsně po půl jedenácté ukončil své vystoupení svérázným podáním americké národní hymny, nemohl se ani udržet na nohou.

Festival je tedy nenávratně u konce. Byly to úžasné tři dny míru, přátelství, neuvěřitelně dobré muziky, lásky, legrace a oddychu. Oddychu od bláznivého života, který každodenně vedeme. Tři dny ve spacích pytlech, v dekách, na sedadlech i kapotách automobilů, tři dny nicnedělání a přece dosažení mnohého.“

V lecčem by se dalo s autorem polemizovat, ale … on tam byl! Tím vše přebíjí. Ostatně, k Woodstocku 1969 a jeho odkazu se určitě na stránkách Sparku vrátíme.

DANUŠE MUZIKÁŘOVÁ, STANISLAV VALEHRACH, JIŘÍ ŠEVČÍK

Ve Woodstocku padala z nebes voda, v Československu na dlažbu mrtví a zmrzačení lidé.

Osmnáctiletá dívčina, Danuše Muzikářová, byla zastřelena v Brně 21. srpna 1969 během demonstrací k prvnímu výročí srpnové okupace. Zbaběle, zezadu, když spolu s davem utíkala před rozběsněnými soudruhy. Viník nebyl nikdy vypátrán, bolševik proto dělal vše možné i nemožné, zastrašoval vyšetřovatele, co se moc ptal, likvidoval dokumenty o rozmístění jednotek LM/ VB, nakonec městský a krajský výbor KSČ přikázal pátrání zastavit.

Otec Danuše, Jaroslav Muzikář, se nevzdal, pátral na vlastní pěst, nenechal se zlomit, hned po převratu znovu podal trestní oznámení.

Ani obsáhlé vyšetřování v devadesátých letech nevedlo k výsledku, byť se výpovědi svědků shodli na podobě střelce, vysokém kapitánovi VB, co krátce po svém prasáckém činu odjel z místa činu gazíkem.

Druhou brněnskou obětí byl o deset let starší Stanislav Valehrach, taktéž zákeřně střelený zezadu, pachatel opět neznámý. Sedmnáctiletý Jiří Ševčík byl doživotně zmrzačen zásahem do páteře. A to jen venčil svého psa.

Na spisy padá v depozitu prach. My ale nesmíme zapomenout, čeho všeho je komunistický režim schopen! Proto i po půlstoletí platí: nikdy více!

Petr Pithart přidal na nedávné prezentaci své aktualizované knihy Osmašedesátý vlastní hořkou vzpomínku: „Najížděli na nás obrněné transportéry. Lidé už byli tak zoufalí a bezradní, že volali: Dubček, Dubček, Dubček!“ vzpomíná na demonstrace k prvnímu výročí okupace, kdy protestující vzývali někdejší vůdčí osobnost pražského jara a v té době ještě předsedu parlamentu. A právě on, Saša Dubček, z moci své funkce krátce předtím podepsal takzvaný pendrekový zákon, který umožnil perzekuci demonstrantů. A někomu se stýská. Fujtajbl.

–

Abychom nezapomněli, osmého srpna 1969 se BEATLES prošli na Abbey Road po zebře. A vy již víte, co bude příště:-)

Jaromír Merhaut pro Spark 2019