Příspěvky

CACTUS: Tightrope (2021)

Obrázek
K padesátému výročí CACTUS dal bubeník Carmine Appice, jenž kdysi svým giga kopákem inspiroval samotného Bonhama, dohromady inovovanou sestavu Kaktusáků. Jako basák nastoupil Jimmy Caputo a kytaristou se stal fenomenální Paul Warren, jenž se na nové desce uvedl v od černošských THE TEMPTATION převzaté „Papa Was a Rolling Stone“ i coby vokalista. Tím hlavním zůstává Jimmy Kunes, na harmoniku dál řádí Randy Pratt. Když se z mraků vynoří titulní zeppelin, jeden ví, že vše je na svém místě, však se také kapele přezdívalo THE AMERICAN LED ZEPPELIN. A kde je led, tam je i blues, viz „Papa Was A Rolling Stone“, greenovsko-pageovským kytarovým sólem zdobená ťahavka „Poison In Paradise“, či rhythm & bluesová „Third Time Gone“ s pro žánr typickou foukačkou. Klasický sedmdesátkový rock je metou nejvyšší. Carmine i Paul byli přímo ve víru tehdejšího dění, a tak není divu, že jejich souhra a dovádění v „All Shook Up“ bere dech svou autentičností. „Shake That Thing“ je podstatou další zeppelinov

LEE KERSLAKE: Eleventeen (2021)

Obrázek
Tři uriášovské smuténky, vydané v pouhých pár týdnech, rozezněly vzpomínky na dobu, kdy alba kapely mého mládí otřásala den co den baťovským půldomkem. Čas je neúprosný. Lee Kerslake, bubeník zlaté sestavy URIAH HEEP, bojoval s rakem a zároveň pracoval na svém hudebním epitafu kdykoliv mu nemoc dovolila, dlouhé tři roky. Po boku s kytaristou Jakeem Librettem postupně nahrál, víceméně bez pomoci firem a dalších muzikantů, osm písní. Za každou z nich je ukryt konkrétní příběh či poselství. Jsou o lásce k ženě, mámě, dcerám, vzpomínají na prokecané a propité hotelové noci s parťákem Mickem Boxem, i všechny přátele, jež v životě potkal. Zamýšlí se nad tím, kam vlastně všichni kráčíme… Hudebně jde bohužel spíše o samodoma směsku demo nahrávek, než o klasické rockové album. Lee zvládá/nezvládá zpívat, bubnovat, hrát na klávesy. Pár rockáren („Take Nothing For Granted“, „Home Is Where The Heart Is“) je bohužel obklopeno vatou, většinou v podobě plytkých balad („Where Do We Go From Here“, „You

KEN HENSLEY: My Book of Answers (2021)

Obrázek
Ken Hensley a jeho hudba mě provázejí celým mým rockovým životem od prvního poslechu singlu „Lady In Black“ někdy v létě jedenasedmdesátého. Zlínský koncert a hodinový rozhovor pro místní rádio byl před téměř dvaceti lety zázrakem i splněným snem. A teď se loučí s miliony fanoušků, rozesetých po celé zeměkouli, tedy i se mnou, albem „My Book Of Answers“… Někdo shůry tomu chtěl, aby se před třemi lety při jedné ze svých cest potkal s ruským básníkem Vladimírem Emelinem. Náhodné setkání rozkvetlo ve spolupráci na společném díle, kdy Ken Hensley upravil a zhudebnil Vladimírovy básně. Koronavir sice zamezil muzikantům hrát svým fanoušků tváří v tvář, nemohl ale udusit jejich tvořivost a zápal. „My Book Of Answers“ vznikalo ve finále na dálku, prostřednictvím online sdílení. Jen jednou se sešla celá parta pohromadě – když nedaleko Kenova španělského domova odehrála „koncert“ bez diváků, coby podklad pro videoklipy k jednotlivým skladbám. O to více překvapí, jak hutně, soudržně a spontánně r

ZEMETŘEŠENÍ: 2 (2019)

Obrázek
Druhá pocta Jiřímu Schelingerovi navazuje na stejnojmenný projekt z raných devadesátek a nabízí k poslechu další sadu jeho písniček, které před svým odchodem na věčnost stihnul zahrát na koncertech a ve dvou případech („Alchymista“, „Sen“) dokonce nahrát v jedenaosmdesátém na singl. Kolekci doplňují tři oživené Ringovy šuplíkovky. Finální „Ptají se lidé“ pak znají pamětníci coby B stranu „Evženie“ (1976). Miloš Dodo Doležal přizval k nahrávání vedle osvědčeného bicmena Štěpána Smetáčka dva novice, zpěváka Mladena Djelma a svého synka, baskytaristu Miloše Doležala jr. První, co každého zarazí je hlasová podobnost Mladena a Jirky. Zejména v pomalých skladbách („Znám tisíc důvodů“, „Ptají se lidé“) máte pocit dejà vu zjevení. Zapomeňte na Brichtu J Ve forte pasážích se k Mladenovi/Jirkovi občas „přidává“ Lešek. Skvělý tah! Album otevírá kráčivá sabaťárna „Severák“, hraná staronově – tedy s autentickým hardrockovým gruntem i současnou hrnbou, aka zvukovým hlomozem/valem. Takto nastavený

BADD KHARMA: On Fire (2020)

Obrázek
Stylový rodokmen řecké kapely BADD KHARMA lze bez problémů vystopovat až k RAINBOW přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. Nikos Syrakos je svým sytým projevem více Bonnet než Dio, a „On Fire“ připomíná ani ne tak masivně hardrockový „Rising“ jako elegantní pomprockový heavík „Down To Earth“. Kytaristé, Gregory Giarelis a Manolis Tsigko, nepatří mezi vyslovené trylkaře/samohony, přesto dokážou dávný Blackmoreův odkaz naplnit levou zadní, preludují s citem pro žánr, a forsáž zapínají jenom tehdy, když si to skladba sama žádá, viz kupříkladu svižné pádivky – úvodní „Never Surrender“, „Still Our Man“, „Rise Of Fall“ a další. Poměrně velký prostor, byť opět ne pro sólové exhibice, dostávají klávesy Dimitrise Marinise. Zahušťují sound podobně jako smetana, nikoliv přeslazená šlehačka, gurmánskou omáčku. Rytmika Tasos Ioannidis (baskytara) George Papazoglou (bicí) prostě a jednoduše šlape. Co se tedy musí potomkům Athéňanů a Sparťanů přiznat, je pudový smysl pro chytlavou melodiku a ro

HÄLLAS: Conundrum (2020)

Obrázek
HÄLLAS patří mezi soubory, jež programově těží z odkazu rockové klasiky. Mladí Švédové se shlédli v jemnějších formách tzv. classic rocku. Novinka současně završuje „astrální“ tématickou albovou trilogii, což potvrzují i samotní členové souboru. Když procházíte jejich rozhovory, narážíte sice na jména jako BLUE ÖYSTER CULT, URIAH HEEP, JETHRO TULL, WISHBONE ASH, CAMEL, NEKTAR, já bych ale u „Conundrum“ zúžil výběr na BARCLAY JAMES HARVEST a WISHBONE ASH. Občas sice zazní matoucí osmdesátkové synthie rejstříky kláves i bicích, viz úvodní „Beyond Night And Day“, finále „Labyrinth Of Distant Echoes“ či vocoder v záverečné „Fading Hero“. Jinak si však dosyta užijete kytarových dvouspřeží slyšitelně inspirovaných u Andyho Powella a jeho parťáků z WISHBONE ASH, plus hebké nápěvy jako z dílen BARCLAY JAMES HARVEST / MOODY BLUES. Nostalgické sedmdesátkové menu místy stylově dotvářejí hammondy a mellotron. HÄLLAS se jistojistě ocitají na rozcestí, dvojakost současného soundu – 70’ vs 80‘, anal

PENDRAGON: Love Over Fear (2020)

Obrázek
Artrock byl pro mě od počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS. O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON. Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie. Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině

1971 04: PRO TOWNSHENDA FANTAZIJNÍ APOKALYPSA

Obrázek
... PRO NÁS REALITA Jaro jedenasedmdesátého bylo z pohledu šestnáctiletého rockera nejenom dobou výtečné muziky nového rockového věku, ale i sílící šikany a komunistické nalejvárny. Na pardubické průmce se běžně posílalo k holiči i převlečení, rudé šílenství kolem květnového padesátiletého výročí založení KSČ nabíralo až přízračné obrátky, ve školních dílnách se namísto elektroniky vyráběly servilní transparenty do prvomájového průvodu a neexistovala výloha obchodu bez portrétů zločinců Gottwalda a Lenina, ani stožár neoblepený plakáty s číslicemi 1921-1971 a údernými hesly zločinné totality. Jeden aby se tehdy bál podívat pod polštář. Skvělé je, že letošních 100 let „oslaví“ zbyvší tuzemáčtí komunisté odchodem z parlamentu. Měli by ale navždy zmizet na skládce toxického odpadu!   PŠM Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express. Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ro

KAMCHATKA: Hoodoo Lightning (2020)

Obrázek
Jak tři Švédi i na svém sedmém albu dokazují, tvrdé blues lze napumpovat také do heavy metalu, byť základní škatulková poučka praví, že heavy metal se od hardrocku liší právě oslabením bluesové složky. Na druhou stranu, BLACK SABBTATH si přivlastňují rockeři i metláci, tak co J A sabbatovská basová linka je na „Hoodoo Lighting“ opravdu všudypřítomná. A proto nové album tria KAMCHATKA v klidu označím za bluesový hard & heavy. Ani občas podsouvaný termín blues / stoner mi v tomto případě nevadí. Vedle šutrů však v druhém sledu vnímám i hulbu, čili psychedelii. Nejde tedy o klasické retro, spíše o pokus spojit minulost a současnost. Vzít si ze staré muziky chytlavost a nápaditost skladeb, riffy i smysl pro proporce jednotlivých nástrojů, a přidat v rozumné míře moderní nátlakovku. Žádná ze skladeb vysloveně netrčí nad ostatními, kdybych měl vybrat pár repre kousků, sáhl bych po vícerychlostní „Monster“, kde je všechno, a třebas „Let It Roll“s bluesovým riffem, jako když Page loupí

SPARKS: A Steady Drip, Drip, Drip (2020)

Obrázek
Je jaro 1974, devatenáct i matura za rohem, a z pozaoponových rádií se vedle „Sugar Baby Love“ nonstop řine bláznivá „This Town Ain't Big Enough for Both of Us“ z třetího alba SPARKS – „Kimono My House“. Pro bratry Rona a Russella Maelovy, aka SPARKS, mám prostě slabost už dlouho, Byli a dodnes jsou naprosto nevyzpytatelní. Střídali a později prolínali rockovou a popovou polohu s eskamotérskou lehkostí, to je ale na delší vyprávění. Novinka „A Steady Drip, Drip, Drip“ víceméně navazuje na tři roky starý „Hippotamus“. Základem je naprosto nezaměnitelný sound, postavený na Russelově neškoleném unikátním falzetu, Ronových klávesách a zvláštních melodických linkách. Je neuvěřitelné, jakých elegantních levouzadních vokálních výkrutů je Rusell schopen i po sedmdesátce. Skladby čtyřiadvacátého studiového SPARKS se opět vznáší v oparu doprovodných vokálu a zvládnutého symfonična. Současně ale nemají daleko ke kabaretu a elektronice. Vše do sebe zapadá jako dobře promazané hodinářské souko