PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (VI)

AMERICKÁ KRÁSA

Koncem první poloviny sedmdesátých let došlo na poli progresivního rocku k zajímavému úkazu. Zatímco v Anglii a na starém kontinentu vlna artrockové progresivity a hardrockové údernosti odeznívala, za oceánem se k životu probouzeli rytíři urozeného rocku [(c) Jaromír Tůma]. Amerika nenabídla světu nové YES, GENESIS, PINK FLOYD, vnesla do světa rocku pro dospělé hlavně pompéznost a okázalost, což se někomu může zdát z pohledu progresivity málo, avšak od poloviny seventies kapely jako BOSTON, KANSAS, STYX, JOURNEY a další, stanuly na rockerském výsluní i v našich končinách. Společným jmenovatelem byly VELKÉ melodie, hlasy i hradby kláves.

Zámořský pomprock bezpochyby vděčí za svůj vznik britským hard-art-rockovým souborům, jež svým progresivním a přitom libozvučným pojetím konvenovaly mnohým mladým zámořským muzikantům i posluchačům. Svou roli sehrál rovněž i bouřlivý vývoj v oblasti syntezátorů, Amíci jimi svůj sound doslova vystýlali.

ORIGINÁLY KAŽDÝM COULEM

Ovšem i Nový svět měl své naprosté originály, připomenu tři. Své debuty kupříkladu vydali v pětasedmdesátém TUBES a PAVLOV’S DOG. Elpé „Tubes“ se výrazně vymyká z následné tvorby teatrálního spolku muzikantů, jejichž šokující vystoupení plnilo stránky nejenom dobového hudebního tisku. Velkokapelová až „symfonická“ produkce Al Koopera a skvělé pěvecké výkony Johna Walda „Fee“ Waybilla posunuly sound alba na dohled parádní rockové opery.

Hard-art-prog skvost „Pampered Menial“ PAVLOV’S DOG stojí především na vysokootáčkové diamantové pile Davida Surkampa a ďábelské houslové virtuozitě Segfrieda Carvera. Neuvěřitelný vydavatelský šlendrián pohřbil ambice a chuť pokračovat ve velkém stylu, další alba již byla komornější, zaoblenější, bez jiskry geniality debutu. Poslech „Pampered Menial“ je jízdou na horské dráze, úchvatným emočním zážitkem poprvé, …, pokaždé.

Když gigantický Meat Loaf vydal „Bat Out Of Hell“ (1977), dosáhl klasický rokenrol vrcholu bombastičnosti. Elvis v jednom pekelném kotli s Richardem Wagnerem. Zásadními muži v pozadí čtrnáctimilionového úspěchu byli Jim Steinman, autor rokenrollově-operního konceptu, navazujícího na „Rocky Horror Picture Show“ (1975), kde měl svůj part i Meat Loaf, a producent plus kytarista Todd Rundgren, jenž dokonale ohlídal rockový říz a švih, a jehož mnohotvárná UTOPIA prošlapávala leckterým cestu. Bezmála hodinový souboj velkohubého Masáka s náctičlenným ansáblem za zády se dočkal několik povedených pokračování.

RYTÍŘI UROZENÉHO ROCKU

Zdaleka nejúspěšnější skupinou pompézního rocku se stali BOSTON novátorského kytaristy Toma Scholze, u nějž se vzácně snoubilo technické nadání  s hudebním. Debutového alba z roku 1977 se prodalo dodnes na 20 milionů, je čtvrtým nejprodávanějším albem sedmé dekády (za „The Wall“, „Led Zeppelin IV“ a „Rumours“ FLEETWOOD MAC). Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénově klenutý „soprán“ Brada Delpa a „rotující“ kytara Toma Scholze. I druhé LP „Don’t Look Back“ (1978)najdete v TOP 20 světově nejprodávanějších desek 70. let. Čtyřnásobně platinový reunion z roku 1986, „Third Stage“, zněl slibně, baladická vážka „Amanda“ se vznášela na vrcholu americké i kanadské hitparády, následovala však další desetiletá pauza…

Velkých prodejů dosáhli i STYX. „Grand Illusion“ (1977) a „Pieces Of Eight“ (1978) jsou milionová komerčně i muzikou. Předcházelo jim zhruba pětileté hledačské období. Průlom nastal angažováním Tommyho Shawa s jeho chlapeckým hlasem i vizáží. Poprvé se zjevil na albu „Crystall Ball“, a hned zabodoval na singlu „Mademoiselle“. STYX používali široký rejstřík výrazových i kompozičních prostředků. Vedle masivních hammondů se promenádují syntíky jarreovských barev, masivní kytarové riffy a fanfáry kláves v sousedství rozněžnělých zpívánek. Postupný příklon k mainstreamu vyvrcholil number one hity „Babe“, dodnes hranou průzvučnou „Boat On The River“ (oba z alba „Cornerstone“, 1979) a vocoderovou hopsačkou „Mr. Roboto“ (1983).

Je překvapivé, že KANSAS Steva Walshe svým aranžérsky i kompozičně rozkošatělým, avšak stále posluchačsky přívětivým, pojetím pomprocku neměli až takový okamžitý veleúspěch. Ne, že by se jejich vrcholné desky neprodávaly po statisících, ba pár milionech, přeci jenom ale nezpůsobili takové zemětřesení jako BOSTON či Meat Loaf. Měl jsem na pásku za sebou nahranou čtyřku „Leftoverture“ a jedničku BOSTON, obě alba se mi navždy spojila v jeden úchvatný pomprockový celek.

JOURNEY založili v třiasedmdesátém odpadlíci od Carlose Santany – klávesák/zpěvák Gregg Rollie a kytarista Neal Schon. Gregg byl zásadním členem zlaté sestavy prvních čtyř alb, Neal přistoupil na trojce „Santana III“. Nová kapela jmenované dvojice vydala v rychlém sledu tři slušná alba. Ti „praví“ JOURNEY, jak je zná celý svět, se ale zrodili až příchodem zpěváka Steva Perryho. Na čtyřce „Infinity“ (1978) se jakoby rozkoukával, naplno udeřil až na o rok mladším „Evolution“, jímž se JOURNEY vyhoupli mezi rockové megahvězdy.

Velká jména si zaslouží velké profilové články. Slibuji, že se porozhlédnu v archivu Sparku, a na koho se ještě v našem/vašem magazínu nedostalo, dočká se.

SKVOSTNÝ DRUHÝ SLED

Z kapel druhého dobového ami-prog sledu, tedy těch, o kterých jsme věděli díky Vlčkově encyklopedii „Rock 2000“, vyzdvihnu STARCASTLE a TRILLION. První jmenovaní byli de facto americkým klonem YES. Původně studentská skupina z illionské university, fungující v letech 1969-74 pod názvem PEGASUS, povýšila příchodem zpěváka Terryho Luttrella (REO SPEEDWAGON 1968-72). Jeden poslech desetiminutového opusu „Lady Of The Lake“ z debutového eponymního alba vydá za tisíc slov. Všechno a nic, mohl by poukázat zlý jazyk, a měl by do určité míry pravdu. Vnějšími yessovskými znaky – slavičím hlasem, líbeznými vokály vůkol, dynamickými i rytmickými přechody, tématy, aranžemi – muzika sexteta doslova přetéká. Výsledek ale působí proti originálu plošším, chvílemi až barvotiskovým dojmem. Rozdíl mezi Monou Lisou v Louvru a perfektní fototapetou, prequel příběhu LED ZEPPELIN/KINGDOME COME. Na druhou stranu nezapomínejme, že se psal šestasedmdesátý, invaze punku a diska převracela náš ušlechtilý hudební svět naruby jak neukáznění kanci zahrádku u lesa, a progeři byli vděčni za každý kousek rocku pro dospělé. STARCASTLE vydali v rychlém sledu dvou let (1976-77) tři podobná alba: „Starcastle“, „Fountains Of Light“, „Citadel“ – a nadlouho zmizeli ze scény. Krátký reunion před deseti lety nenaplnil očekávání. V každém případě však STARCASTLE stojí za opakovaný poslech. Badatelé se mohou porozhlédnout na www.starcastlerocks.com.

Když jsme se před pár lety na stránkách Sparku ve zlé předtuše víceméně loučili s Fergie Frederiksenem, jméno TRILLION nepadlo, v recenzi nebyl pro rozsáhlejší reminiscence prostor. Pompézní sound, všudypřítomné vícehlasy, perryovská barva Fergieho hlasu = spojnice mezi STYX a JOURNEY, na kterou poukázala i recenze debutu „Trillion“ (1978) v dobovém Musik Expresu, což okamžitě katapultovalo chicagské TRILLION mezi mé pokusné objednávky LP u Saturnu. Dodnes mám vinyl s tříhlavou šavlozubou potvorou na přebalu ve sbírce, dodnes nechápu, jak se taková šestihvězdičková pecka mohla neprosadit! Fošna doslova přetéká silnými a přitom neuondanými melodiemi, gruntovní rockový fundament a nabroušené/vybroušené vokální nedopustí, aby kapela padla do lepkavé pasti cukrové melasy. Druhé album, „Clear Approach“ (1980), s Thomem Griffinem u mikrofonu sice už nemá grády prvotiny, výraz kapely lehce vyměknul, ovšem stále jde o parádní pomprockovku.

NEZAPOMENUTELNÉ ZAPOMNĚNKY

Mezi zapomenuté poklady americké progrockové scény patří mimo jiné i prvotina LEVIATHAN ze čtyřiasedmdesátého. Kategorie: mellotron & hammond náš vezdejší. Mladíci z Tennessee se inspirovali u nejedněch anglických klasiků. Rytmika úvodní „Arabesque“ je z ranku raných YES, k tomu si představte „MOODY JAMES HARVEST“.  Fantastická, jakkoliv ne zcela původní hudba. Nejvíce informací o LEVIATHAN vydoloval a do uceleného profilu dal na webu rockovica.com dohromady hudební archeolog Zdeněk Veselka. Počtěte, poslechněte.

LP „Stainded Glass Stories“ (1978) od amerických CATHEDRAL se slyšitelně pohybuje na ploše vytyčené alby „Relayer“ – „Lamb Lies Down A Broadway“ – „Tubular Bells“.

Od YES si mládenci vypůjčili rytmiku (zejména basman Fred Callan se do role Chrise Squiera doslova položil) a některé klávesové rejstříky, od GENESIS pak vedle mellotronů i kousek Gabriela, zatímco Mike Oldfield dodal pár svých kytar. Klasická anglická artrocková škola je znát z každé noty i úhozu. Instrumentální pasáže „Introspect“ by mohly zdobit „Gates Of Delirium“, a nikdo by si nejspíš ničeho nevšimnul.  V druhé polovině kompozice se CATHEDRAL přesunou blíže ke GENESIS, bankivské mellotronové chóry naplňují celý prostor. Je docela zábavné poslouchat porůznu kombinované YESGENESIS prolínačky, jakkoliv je Paul Seal v roli Petera Gabriela trochu přiškrcený a dýchavičný. Přestože se alba prodalo 10000 kusů, skupině se nepodařilo uzavřít smlouvu s ani jedním labelem. Konec byl neodvratný. V roce 2003 CATHEDRAL překvapivě obnovili činnost, a po čase vydali ve vlastní režii album „The Bridge“ (2008).

Podobně rezonuje odkazy na anglickou klasiku elpé „Caverns Of Your Brain“ (1977) od neworleanských LIFT, jež se dostalo do světa až díky oficiální reedici (1990, Syn-phonic) původního podfuck „vydání“. Klávesák Chip Gremillion v nedávném obsáhlém rozhovoru s Klemenem Breznikarem vzpomínal na iniciační poslech BEATLES, první Hammond L-100 s Leslie boxem, uhranutí ELP, KING CRIMSON, YES, MOODY BLUES, PINK FLOYD, GENESIS, první pokusy o vlastní tvorbu, založení LIFT, podfuk ze strany Guiness Records, existenci dvou souběžných sestav LIFT v New Orleans a Atlantě, ovlivnění MOODY & CRIMSON, Emmersonem, Wakemanem, Banksem…  Více na: psychedelicbaby.blogspot.cz

MIRTHRANDIR z New Jersey vydali v roce 1976 „For You The Old Women“. Opět jedině díky novému vydání u Syn-phonic můžeme žasnout nad muzikou, o jejíž existenci jsme v době vydání neměli ani tušení, a přitom je každým svým záchvěvem nám, pamětníkům, tak blízká…  Svojský artrock, těžící ponejvíce z anglické školy typu GENTLE GIANT, aranžemi barvitý, s výtečným vokalistou v popředí. Klenot, trpělivě čekající na své objevení dalšími a dalšími vyznavači klasického artrocku.

YEZDA URFA se na svém dnes již v progresivních kruzích kultovním debutu „Boris“ (1975) vydali komplikovanější cestou ve stopách GENTLE GIANT a YES.  Nebáli se nových zvuků a kombinací, ale ani citací, reminiscencí. Náročná, avšak posluchačsky překvapivě vstřícná muzika, rozprostřená od folku přes artrock až k jazzu, syntíky vedle mellotronů a píšťal. Je neuvěřitelné, že i přes 300 vylisovaných promo vinylů nenašli vydavatele!

Rocková archeologie je v dnešní internetové době zábavným a povznášejícím koníčkem. Zkuste se sami vydat za svou nepoznanou muzikou do hlubin digitálního nekonečna. Nebudete chvílemi věřit, jaká krása čekala na objevení právě vámi…

–

Příště se necháme unést první vlnou neoprogu počátku osmdesátých let v čele s MARILLION, TWELFTH NIGHT, PALLAS, PENDRAGON, NEUSCHWANSTEIN…

Jaromír Merhaut pro Spark 2016