MOUNTAIN (LESLIE WEST)

Hardrockoví řemeslníci Mountain jsou dodnes v povědomí části rockových fanoušků uloženi coby pouzí přitvrzení napodobovatelé Cream. Předznamenávám, že podle mne neprávem, i když stylové paralely mezi oběma kapelami jsou zřejmé, a vzájemný personální propletenec na pokračování taktéž.

Při popisu hudby Mountain (zčásti i Cream) se často používají pojmy jako heavy, psychedelic, blues, hard rock, hippie metal... Lze z nich dešifrovat dvě mezní polohy výrazu Mountain: buldočí úpornost vedle květnaté melodiky, drsný syrový zvuk po boku zvukomalby.

V éře před Cream byl sólový kytarista takřka vždy významově až za zpěvákem, teprve Eric Clapton povýšil šestistrunaře do role možných hlavních hvězd. U Mountain to byl grizzly Leslie West, jenž dokázal svůj nástroj rozezvučet do osobité, dřevorubecky silové melodiky, kdy rázné riffy prokládal sladkými tóny. Jeho hra má v sobě génia minimalismu, žádné nadbytečné kudrlinky, ozdůbky, o to větší tah vpřed.

Leslie West (vlastním jménem Weinstein, 22.10.1945, Forest Hills) pocházel z umělecké rodiny. Jeho strýc Will Glickman byl televizním scenáristou. V doprovodu babičky se stal mimoděk, při prohlídce televizního zákulisí, svědkem prvního vystoupení Elvise Presleyho v The Stage Show. Tím prý bylo o osudu malého cvalíka rozhodnuto. „Od onoho dne jsem kytaru neodložil,“ uvedl Leslie v jednom z rozhovorů.
Šedou eminencí a mozkem kapely se od počátku stal Felix Pappalardi. Vedle role producenta a vizionáře byl i skvělým muzikantem. Jeho hravá baskytara a elegantní hlas vytvářely kontrapunkt Westovy strohé hry a obhrouble masivního zpěvu. Typické pro Mountain bylo „zdvojené sólování“, kdy kytara držela spolu s klávesami melodickou linku, zatímco basa v popředí sázela riffy.

The Vagrants
Malá předehra k Mountain story. Zhruba od třiašedesátého roku fungovala v N.Y. školní teenagerská skupina The Vagrants, vedená bratry Weinsteinovými, kytaristou Lesliem a basákem Larrym. Soubor dokompletovávali bubeník Roger Mansour, varhaník Jerry Storch a vokalista Peter Sabatino.
Jinak zcela zapomenutí The Vagrants se do rockové historie malinko zapsali tím, že na pódiu ničili své nástroje pár let před The Who, údajně ve finále instrumentálky Theme From Exodus (u nás proslulá jako znělka Houpačky). Jejich sound se jako jeden z prvních opíral o hammondky, žánrově se pohybovali kolem spojnice soulu, rocku a rhythm’n’blues. Podle spolužáka a kolegy Johna Cummingse (proslul pod pseudonymem Johnny Ramone) dokázali znít i tvrdě a neučesaně jako správná garážovka. V polovině 60. let patřili The Vagrants vedle The Rascals k vyhlášeným lokálním matadorům v oblasti Long Islandu. Kapela nahrála pár singlů. Důležitý moment nastal, když Felix Pappalardi domluvil kontrakt u firmy Atco, a stal se jejich producentem. V roce 1967 The Vagrants zabodovali na východním pobřeží svým jediným hitem, rockovou verzí skladby Respect od Otise Reddinga. V roce 1968 skupina končí činnost, na scénu vstupují Mountain.
Pro sběratele je v současnosti na trhu několik kompilačních titulů, mapujících krátkou kariéru The Vagrants. Například LP The Great Lost Vagrants Album, později vydané v rozšířené verzi jako The Vagrants „Blue Album“ (1988). LP I Can’t Make a Friend 1965-1968 obsahuje první tři singly u Atco plus pár nerealizovaných snímků. Pro sběratele je zajímavá i Making Of A Mountain – 2CD kompilace rarit, zachycující i období před Mountain (Leslie West – The Vagrants, Corky Laing – Energy).

Mountain poprvé
Felix Pappalardi, mimo jiné producent slavných Cream, jejichž předobraz stál u zrodu Mountain, rozpoznal záhy výjimečný talent a charisma Leslieho Westa, a doporučil mu sólovou dráhu. Dal dohromady doprovodný band, kde mimo jeho maličkosti a Westovy velikosti hrál Norman D. Smart II na bicí a Norman Landsberg na klávesy.

Album Leslieho Westa s názvem Mountain vyšlo v r. 1969. V USA nezabodovalo, v Anglii, tesknící po Cream, se umístilo na 72. pozici elpé-parády. Dnes bývá běžně přiřazováno i do diskografie Mountain.
Jedním z nej kousků je hned úvodní Blood Of The Sun s parádně rozvitým riffem a výrazným nakřáplým zpěvem Leslieho. V necelých třech minutách zde Velký Fatsby definuje podstatu hutnější z podob budoucích Mountain. Následná folkovka Long Red dotekově evokuje akustické kousky Led Zeppelin. Dobrá je houpavá bluesovka Blind Man. Za vrchol mám „heavy-highlight“ song Dreams Of Milk And Honey s chytlavým základním riffem, umně opleteným melodickou kytarou. V přímém porovnání s dvěma následnými vrcholovými alby Mountain zní sólovka jen o něco méně suverénně.
 
Ještě v průběhu devětašedesátého dochází k obměně sestavy skupiny, přijímající název Mountain, kdy nejdříve Steve Knight (ex Devil’s Anvil) nahrazuje Landsberga, a po několika úspěšných vystoupeních – například v červenci ve Fillmore West a v srpnu na Woodstocku – přichází do sestavy v Kanadě narozený bubeník Corky Laing (26.1.1948, Montreal).
Nejslavnější sestava Mountain byla na světě. Pro encyklopedisty: koncert Mountain ve Woodstocku je zachycen například na kompilaci ze série Official Live Mountain Bootleg: Live At The Woodstock Festival / New Canaan High School (1969).

Debutový (de facto druhý) opus Mountain Climbing! (1970) je opět úspěšnější v Anglii (#17). Dnes je považován za vrcholnou hardrockovou klasiku, a kdyby existoval žebříček těch nejlepších tvrdých alb roku 1970, byl by dozajista mezi první desítkou.
Co říci k přívalové vlně vzedmuté rozjetou Mississippi Queen? Nerad používám slovo pecka, zde však nelze jinak. Úžasný je přechod na následnou, chrámově velebnou Theme From An Imaginary, převzatou z prvotiny Jacka Bruce. Samozřejmě, že po takovémto úvodu snů to mají další songy těžké, přetěžké: býčí silou valící se Never In My Life, popěvek Silver Paper, Westovým zpěvem nádherně klenutá a úderným riffem kontrastně prolamovaná For Yasgur’s Farm i led-zepp-acoustic instrumentálka To My Friend...
 
Mountain byli v takovém laufu, že zakrátko po vydání debutu začali pracovat na novém materiálu. Z obchodních důvodů však bylo vydání dvojky o pár měsíců pozdrženo.

Nantucked Sleighride (1971) rovněž rozjíždí řádně rozparáděný kus – Don’t Look Around – s kulometnou palbou bicích, mohutně znějícícími vazbenými klávesami a rozdivočeným zpěvem Leslieho Westa. Nabízí se zde paralela s tehdejšími Deep Purple, ti také nasazovali rychlé otvíráky – Speed King, Fireball a Highway Star. Následně přichází vrchol, krátké něžné intro Taunta (Sammy’s Tune) přivádí na scénu monumentální titulní kompozici Nantucket Sleighride (To Owen Coffin). Její táhle klenuté pasáže s folkově laděným melodickým motivem a úpěnlivým zpěvem se opakovaně převalují do podsaditého riffu za doprovodu rytmického cvalu. Pro mne opus formátu July Morning, Child In Time, Stairway To Heaven. Bonbónkem je kraťounká zdobná mezihra s flétnou. Povznášející náladu vrátí k zemi hutná You Can’t Get Away, postavená na jednoduchém riffu, a hardrockové funky The Animal Trainer And The Toad, které mi trochu evokuje Grand Funk Railroad a následuje po méně povedené Tired Angels s nasládlým vokálním partem a nevýraznou kytarou. My Lady je klasická rocková balada, i další song Travelin’ In The Dark s námi jen tak lehce pohupuje, někteří publicisté píší o jazzem ovlivněných synkopách. Závěrečná The Great Train Robbery tak nějak prokluše za vtíravého zvuku Leslieho vazbení a skvěle sólujícího Felixe. Zejména díky fenomenální první straně LP je i dvojka mistrovským rockovým dílem. Umístění v US Top: 43, v Británii: 16.

Byla to tempem zběsilá doba. Během necelého roku měli Mountain na trhu další elpo, na kterém pracovali zejména v průběhu první poloviny jedenasedmdesátého roku.
Napůl živé třetí album Flowers Of Evil (1971) neobsahuje nové hvězdné kompozice jako jeho předchůdci. Z úspornějších aranží a velkého drajvu lze usuzovat, že skvěle sehraný band nahrával i ve studiu live způsobem v jednom zátahu. Titulní otevírák je skočný, ovšem není to žádný rachot à la Mississippi Queen. Instrumentální miniatura King’s Chorale navozuje svým romantickým piánem náladu před tulivou One Last Cold Kiss. Nejznámější je bezesporu až hitově chytlavá Crossroader s parádním kytarovým dvojhlasem, kdy jeden nástroj opakuje do hypnotična základní riff, zatímco druhá kytara zpívá melodii. Odlehčená, baladická sedmiminutovka Pride And Passion mi v poslední minutě náznakově evokuje závěrečnou pasáž Bohemian Rhapsody. Živá část alba, nazvaná souhrnně Dream Sequence, je víceméně standardní, platí o ní již vyřčené.
 
Mountain byli v letech 1970-1972 vyhledávanou koncertní atrakcí. Nedílnou součástí jejich show se stávaly – jak bylo tehdy u progresivních a tvrdých rockerů módní nutností – rozsáhlé, víceméně improvizované proklady včleněné do kompozic. Z dnešního uspěchaného pohledu někdy neobstojí jako funkční, jsou však dokumentem kvasné doby, kdy se tvořilo i na pódiu. Oficiálně jsou tehdejší Mountain naživo zachyceni na albech Flowers Of Evil (1971, viz výše), The Road Goes Ever On (Windfall Records, 1972) a výběrovce labelu Columbia: Great Rock Festivals Of The 70’s (1971). Znalci většinou upřednostňují druhé uvedené 2LP.
 
V polovině roku 1972 Mountain načas končí. Z neustálého cestování unavený Felix Pappalardi se vrací k produkční činnosti. Ostatní se nevzdávají, a zakrátko se na scéně objevuje nová group.

West, Bruce & Laing
Jack Bruce, basák Cream, byl bezesporu chytře vybraným nástupcem Felixe Pappalardiho. Oba měli příbuzný „creamovský“ kompoziční styl a Bruceův osobitý zpěv navíc rozšířil výrazové prostředky. Navíc, již pouhý výčet užitých nástrojů – mj. ARP syntezátor, slide, harmonium, dobro – naznačuje i experimentování se zvukem.
 
Titulní Why Dontcha z prvotiny WB&L (1972) je syrová blueshardrocková flákota, podobně jako The Doctor. Nejenom sborové chóry v pozadí a Jackův zpěv navozují u pomalé Out Into The Fields náladu Cream, podobné déjà vu se dostaví i u Third Degree. Zpestřením a holdem starým mistrům je akustická bluesovka s foukačkou Turn Me Over. K podupávání svádí Shake Ma Thing (Rollin’ Jack) a rockec Pleasure, mezi nimi je však vřazená unplugged uspávanka s dobrem – While You Sleep. Předobraz Mountain vyvstane zejména při těžkotonážní, uprostřed rozparáděné Love Is Worth The Blues. Závěrečná, chytlavě pokusnická Pollution Woman náladou trochu vybočuje a stvrzuje tak neobvyklou vnitřní pestrost prvního alba.
 

Dvojku Whatever Turns You On (1973) otevírá střednětempá mountainovsky zahuštěná Backfire, mezi nejpovedenější patří creamovsky pojatá Token s prolínanými sólovými zpěvy Leslieho a Jacka. Když to zjednoduším, tak celé druhé album tria pendluje mezi polohami – tu Cream, tam Mountain. Řekl bych vítězná sázka na jistotu.
 
„Posmrtná“ Live’n’Kickin’ (1974) nikterak nevybočuje z kolejí nalajnovaných koncertními záznamy Mountain/Cream. Nedosahuje však bohužel jejich úrovně, chybí drive. Vesměs obsahuje řídkými instrumentálními improvizacemi vystlané mdlé verze. Malým překvapením je úvodní stoneovská coververze Play With Fire a závěrečná novinka Powerhouse Sod.

Dle mého názoru obě studiovky, ač každá jiná, slušně obstojí v přímém srovnání s původní klasikou „M&C“ a žádný sběratel koupí neprohloupí. Existují samozřejmě i jiné názory, Josef Vlček v Rock 2000 označuje obě alba za neuspokojivá. Jack Bruce se po roce a půl vrací k sólové dráze. Dvojici West & Laing doplňují námezdní muzikanti a nějakou dobu ansábl pokračuje jako Wild West Show. Za pár měsíců je vše zase jinak.
 

Mountain podruhé
Do záře pódiových reflektorů se vrací Pappalardi, mezitím odchází Laing, a nahrazuje jej Alan Schwartzberg, klávesy a doprovodnou kytaru obsluhuje Robert Mann. V této sestavě kapela účinkuje v létě roku 1973 v Japonsku, což počátkem roku 1974 zúročí vydáním dalšího live alba Twin Peaks. Jeho zvláštností je více než půlhodinová verze Nantucked Sleighride.
Poznámka: jako dokument doby lze doporučit i DVD From The Front Row (2003), zachycující listopadový (1974) koncert v Capitol Theatre, New Jersey. V roce 2000 vyšel pod matoucím názvem Greatest Hits Live.

Ještě v během roku 1974 se Mountain personálně restaurují. Vrací se Laing, přichází doprovodný kytarista David Perry, zůstává West a Pappalardi. Vzniká čtvrté řadové studiové album.
Avalanche (1974) je labutí písní klasických Mountain. Na úvod nám to pěkně postaru rozjede našlapaná verze rokenrolové klasiky Whole Lotta Shakin’ Goin’ On. Chytlavou riffovku Sister Justice střídá instrumentální akustická brnkačka Alisan. Po krémové Swamp Boy následuje zpomalená hardrockově hustá verze stounovské Satisfaction, kde West konečně zase zařve silou mladého medvěda. Další je riff-raff kousek Thumbsucker, Laingovy kotle se rozžhaví v řízné You Better Believe It, jako z trojky Zeppelinů vyňatá rezonuje folk akustická I Love To See You Fly. Nakonec zazní spádová odvazovka Back Where I Belong a klasická pohodová bluesovka Last Of The Sunshine Days. Zdánlivě nic nechybí, a přesto to není úplně ono. Podotýkám, že pravověrný vyznavač rockové klasiky si i na tomto kousku celkem zgustne.
 
A máme tu další pauzu. Felix Pappalardi během ní funguje jako producent i hráč na pěkné řádce alb, stačí proklikat web. Mimoto vydal dvě sólovky: Felix Pappalardi & Creation (1976) a Don’t Worry Mum? (1979). Nějakou dobu žil v Japonsku.
 

Leslie West – mezihra 1
Neúnavný Leslie West, po boku s věrným Corkym Laingem, novým basákem Donem Kretmerem a hosty, mezi nimiž se v předělávce High Roller skví „kytarista“ Mick Jagger, nahrává sólovku The Great Fatsby (1975). Je to vinyl „od každého něco“, skoro polovina skladeb jsou covery, kupříkladu House of The Rising Sun zdobí svým hlasem zpěvačka Dana Valery.
Zhruba po roce vychází další LP, mezi spolupracujícími je tentokráte za hvězdu kytarista Mick Jones (Spooky Tooth, Foreigner atd.). The Leslie West Band (1976) je homogennější, vládne mu typický Westův autorský rukopis v obou polohách. Vedle hardrockového obelisku Money, řezavého blues The Twister a nervní Get It Up s foukačkou jsou na albu z poloviny niternější skladby – například rozvolněná brnkavá verze Dear Prudence, akustická miniatura Singapore Sling, country balada Setting Sun...
 
V následujících pár letech West vyučuje na kytaru, podílí se i na výrobě nástrojů, příležitostně koncertuje.
 
Mountain potřetí
V roce 1981 se Mountain obnovují v klasické sestavě, než však dojde k realizaci dalšího alba, dochází k tragédii. Felixe Pappalardiho 17. dubna 1983 zastřelila jeho manželka Gail Collins, mimo jiné autorka krásných přebalů prvních alb Mountain. Byla odsouzena za zabití z nedbalosti, dnes žije v ústraní.
Za další rok přichází k Mountain basák Mark Clarke (mj. Colosseum, Uriah Heep, Tempest, spolupráce s Billym Squierem, Ianem Hunterem) a práce na studiovce se rozbíhají.

Go For Your Life (1985) je solidní rockový kousek. Samozřejmě, doba pokročila, a v polovině 80. let se i mezi rockery nosila spíše elegance a pompa než úpornost a zemitost. Mountain šli takříkajíc s dobou, většina songů se line v melodických křivkách, rytmika poklidně cválá. Westův zpěv, přestože stále zdrsněný, už není oním valícím se obeliskem. V přímém srovnání s mountainovskou top dvojicí je to zkrátka „druhák“. Když však dáme stranou předsudky, nebudeme hnidopiši a chceme si udělat radost – je to stále solidní rock. Pro encyklopediky: tehdejší podobu Mountain zaznamenala německá televize, viz DVD Live In Paris 1985.
 
Leslie West – mezihra 2
Další z pauz využil Leslie West k nahrání tří sólovek: Theme (1988), Alligator (1989) a po čase Live! (1993) a Dodgin’ The Dirt (1993). V roce 1989 se s dalšími kytaristy zúčastnil projektu, vydaném jako Night Of The Guitar – Live!
Přiznávám, že z Theme zatím neznám ani notu. Vyčetl jsem, že jde zčásti o předělávky, a že na něm basuje Jack Bruce a bubnuje Joe Franco z Twisted Sister (Good Rats, Vinnie Moore, Widowmaker), u kláves pak hostuje Alan St. John. Možná nám některý z čtenářů vypomůže, a aktivně pošle své dojmy. Předem díky.
Alligator si nahrál Leslie takřka sám (zpěv, kytara, basa – vše on) s pomocí bicmena Stevea Lounga a hostů (Jack Hoton, Tony Miceli, Johnette Napolitano, Stanley Clarke). Ne, že by Leslie West nebyl k poznání, ovšem k originální šutrovině starých Mountain má kůže Alligatora daleko. Většinou jde o nevýrazné instrumentálky: éterická Waiting For The F Change, vazbené preludování ve Whiskey, titulní šlapavka plus All On Me a kostrbatá verze Hall Of The Mountain King. Vrcholem alba je tak joplinovsky škrcené blues I Put A Spell On You.
Live! je už podle playlistu standardní Westův živák. Na basu hrál Richie Scarlet.
Dodgin’ The Dirt – to je jiná. Jádro sestavy tvořili zkušení námezdníci: doprovoďák Steve Hunter (Alice Cooper, Jack Bruce, Lou Reed, Peter Gabriel + 40 dalších), basák Randy Coven (Larry Coryell, Steve Vai) a bicmen Kevin Neal (Pat Travers). Hned úvodní sytá a současně zpěvná Whiskey Train povzbudí k poslechu. Cválavou Daddy Are You Angry střídá honosná bluesová balada New York State Of Mind, po ní přichází zalamovaná nářezovka s kontrastním melodickým motivem kytary, Sambuca... A tak bych mohl pokračovat skladbu po skladbě. Perfektní blues-hard-rock kus.
Zakrátko poté dochází k x-tému obnovení aktivit Mountain.
 

Mountain po x-té
K vydání parádní dvojcédé kompilace Over The Top (chronologicky a v albovém pořadí seskládané songy, kdy ze dvou zásadních alb chybí pouze jedna, respektive dvě skladby) připravilo v roce 1994 trio West, Laing & Noel Redding (ex Jimi Hendrix Experience) pod hlavičkou Mountain dvě nové skladby, hardrockovou Talking To The Angels a valivě masivní bluesovku Solution.
 
V dubnu 1996 vychází překvapivě další řadové album Mountain: Man’s World, opět s Markem Clarkem. Typické veteránské album je při nekompromisním pohledu pouhým odvarem původní originality, Westova kytara i songy zní zaměnitelně, loudavé tempo až nudí, přitvrzené aranže vedle rozbředlých balad. Ovšem, když přijmeme stárnutí jako přirozený faktor, vyladíme mysl a smysly, máme před sebou najednou solidní, postaru střižené rockové album, potažené přírodní nefalšovanou patinou. Sice již nehýkáme blahem, ale zaplaťpánbůh za každou takovouto notu.
 
Leslie West & Mountain – poslední dějství
V roce 1999 vydává Leslie West album As Phat As It Gets. Doslova drtí tóny mezi zuby, po dlouhé době se výrazově našel. Už nástup je impozantní, Saturation je pěkně nasraná bluesovka na úvod, dál pak výrazná The Cell, ranařské Allergic a Palace Of The King. I když druhá polovina alba je náladově košatější, udržuje si drive a sílu.
Leslie dál funguje i coby příležitostný učitel hry na kytaru, vydává instruktážní videa, viz Leslie West Big Phat Ass Guitar. V roce 2001 jej najdeme ukrytého jako vokalistu a producenta v sestavě hard&heavy (prý solidní pokus o přenesení starých Black Sabbath do dnešních dnů) skupiny Clutch na albu Pure Rock Fury.
V roce 2002 Leslie West křižuje se svým bandem Anglii, Švédsko, Holandsko, Německo a Rakousko. V sestavě F vychází Mystic Fire. Část skladeb jsou nové verze starých pecek.
Koncem roku 2003 navštěvují Westovi Mountain konečně Česko, viz samostatný text-box (záznamy z onoho roku jsou k mání na druhém CD live kompilce Eruption).  Zatím posledním albem, vydaným pod hlavičkou Mountain, je pocta Dylanovi Masters Of War (2007), mezi hosty se objevují Ozzy a Warren Haynes.
Leslie vydává po roce 2000 několik alb: Blues To Die For (2003),  Guitarded (2005), Got Blooze (2005), Blue Me (2006) a skvělou Unusual Suspects (2011), kterou jsme si připomněli, spolu s aktuálními událostmi (amputace nohy), v minulém čísle Rock+. Pro úplnost. Corky Laing od roku 1997 fungoval se svou kapelou Cork, ve které hrál zpočátku již zmíněný Noel Redding, a později i Eric Schenkman, ex-kytarista Spin Doctors. Nahrál dvě alba Speed of Though (1999) a Under The Radar (2001).
 
Mountain jsou rockovou horou, jejíž zdolání je pro každého rockera povinností i potěšením.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011

P.S. 2020

Mountain na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/199
K poslechu jsou v různých verzích alba 2, 8, 9, živák Eruption a několik dalších výběrovek

Leslie West na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/3540518

K poslechu jsou v různých verzích sólovky 1, 3, 4, 7, 9, 10, 11, 12, 13, 14 

West, Bruce & Laing ns Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/28377

K poslechu je album 1, ve verzi BMG/Sony

Vagrants na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/3879841
K poslechu je souhrnná kompilace I Can’t Make A Friend 1965-1968 ve verzi z roku 2011 (Light In The Attic Records)

                    Leslie West v roce 2011
 
 
Mountain

Sestavy:
Leslie West – zpěv, kytara (a, A, B, C, D, E, F, G)
Felix Pappalardi – baskytara, zpěv, klávesy (a, A, B, C, D)
N. D. Smart II – bicí (a, A)
Norman Landsberg – klávesy (a)
Steve Knight – klávesy (A, B)
Corky Laing – bicí, perkuse (B, D, E, F, G)
Alan Schwartzberg – bicí (C)
Robert Mann – klávesy, kytara (C)
David Perry – kytara (D)
Mark Clarke – baskytara (E)
Ritchie Scarlett – baskytara (2003)
Todd Wolfe – slide (F, G)
Chuck Hearne – baskytara (F)
Rev Jones – baskytara (G)
Brian John Mitchell – klávesy (G)
 
Albová diskografie:
1. Mountain Climbing! (1970) B
2. Nantucket Sleighride (1971) B
3. Flowers of Evil (1971; partially live) B
4. Mountain Live: The Road Goes Ever On (1972) B
5. Twin Peaks (1974) C
6. Avalanche (1974) D
7. Go for Your Life (1985) E
8. Man’s World (1996) E
9. Mystic Fire (2002) F
10. Masters Of War (2007) G
 
Kompilace, atd.:
1. The Best Of Mountain (1973) B
2. Over The Top (1995)
3. Eruption (2004) live 1985/2003
4. Very Best Of (2004)
4. Crossroader – An Anthology 70/74 (2010)
5. Live In NYC (2010)
Různých kompilací a živáků je v případě Mountain & spol. ke koupi na šedesát, a to nepočítám bootlegy… nemá proto smysl obsáhnout v rámci této biografie veškerou měňavou a nepřehlednou hromadu titulů.
 
DVD:
From The Front Row (2003)
Live In Paris 1985 (2007)
 
Internet:
www.mountainrockband.com
 
 
Leslie West
1. Mountain (1969) a
2. The Great Fatsby (1975)
3. The Leslie West Band (1976)
4. Theme (1988)
5. Alligator (1989)
6. Live! (1993)
7. Dodgin’ The Dirt (1993)
8. Blood Of The Sun: 1969-1975 (1996) kompilace
9. As Phat As It Gets (1999)
10. Blues To Die For (2003)
11. Guitarded (2005)
12. Got Blooze (2005)
13. Blue Me (2006)
14. Unusual Suspects (2011)
 
Clutch (Leslie West)
1. Pure Rock Fury (2001)
West, Bruce & Laing
1. Why Dontcha (1972)
2. Whatever Turns You On (1973)
3. Live’n’Kickin’ (1974)
Felix Pappalardi
1. Felix Pappalardi & Creation (1976)
2. Don’t Worry Ma (1979)
Corky Laing
1. Makin’ It On The Street (1977)
Cork (Corky Laing)
1. Speed of Though (1999) 
2. Under The Radar (2001)
The Vagrants
1. The Great Lost Vagrants Album (1986) LP (Arista 8459, 1986)
2. The Vagrants „Blue Album“ (1988) LP
3. I Can’t Make A Friend 1965-1968 (1996) LP (Southern Sound 101, Distortions SS2 01, 1996) Poznámka: jde vesměs o souhrnné výběrovky singlů a pozůstatků 1963-1968

Leslie West & Corky Laing
Making Of A Mountain (2CD, Voiceprint Records, 2009)
 
 
 
Mountain ve Zlíně
6. 12. 2003 klub Golem

Na hudební legendy svého mládí chodíme mimo jiné i proto, že s námi pocitově rezonují každým tónem. 
Američtí Mountain nikdy nepatřili v našich končinách k favoritům typu Deep Purple, Uriah Heep či Black Sabbath anebo Led Zeppelin. K téhle drsanské hardrockově bluesové tlupě se naše teenagerovská povrchnost prokousávala zdlouhavě a po kouskách. Lamačské Westovy riffy bez příkras, doprovázené zpěvnými melodiemi, způsobovaly vnitřní pnutí, jakoby se v jednom okamžiku potkával muzikantský Mr. Jekyll & Dr. Hyde. V současnosti patří Mountain mezi mé zásadní kapely.
Poloprázdný rockový klub Golem nebyl dobrou vizitkou českých takyrockerů. Sám znám ze Zlína dvě, tři desítky lidí, kteří by se kdysi za podobnou šanci upsali ďáblu, a dnes zřejmě koukali na televizní přenos Zlatého slavíka a drželi palečky Kabátům, potažmo Skokanům roku. Nekonstatuji to poprvé, a proto ne třikrát, ale stokrát jim fuj…
Nás sto pade přítomných se snažilo, seč nám ruky a hlasivky sloužily, napravit aspoň částečně tento ostudný lapsus českého salónního „rockerství“.
Trojčlenná creamovská sestava West-Laing-Scarlett nutila hrát takříkajíc do plných, chybějící party hammondek vykrýval Leslie svou silovou vícevrstvou hrou a pořád ještě medvědím zpěvem, i když jeho tělo mělo do dřívějšího grizzlyho poměrně daleko.
Vůbec nešlo o nějaký kavárenský dýchánek dýchavičných staříků. Bluesově podezděný, tvrdý hardrock neustále zahlcoval – až na dvě, tři free improvizované pasáže, sólový vstup bicmena Corkyho Lainga a jižanskou delta-bluesovou Leslieho drnkačku – veškerý prostor.
Koncert vrcholil na čtvrthodinu protahovanou, mimo jiné i motivem stoneovské klasiky Paint It Black proloženou, Nantucket Sleighride. To je asi nejreprezentativnější opus z dílny Mountain: zabijácký kytarový riff a na něj bezprostředně navazující líbezná pasáž, původně zpívaná zesnulým basákem Felixem Pappalardim, doprovázeného mohutnými varhanami Stevea Knighta. Soudobé syrové koncertní provedení není tak elegantní, ovšem síla bezprostředního live zážitku je nenahraditelná.
Přídavek, jak jinak, ďábelská jízda s Mississippi Queen, loučení, klanění, poté ještě rozehraná další rychlovka, a najednou uťatý konec a úprk evidentně vytočeného Leslieho Westa do zákulisí… prý nějaký konflikt s basákem a zvukařem... nepostřehnul jsem.
Zážitek až na půdu, zvláště když jsem – jako jeden z mála – ulovil podpis obou pamětníků starých Mountain, usměvavého pohodáře Corkyho Lainga i „prchajícího“ Leslie Westa – toho jsem odchytil už s jednou nohou v mikroautobusu. Dokonce se usmál…

Jarda Merhaut druhá hodina noční 7. prosince 2003