1981: SPLNĚNÉ I MARNÉ HI-FI TUŽBY

Počátek osmdesátých let znamenal pokračující nenormální normalizaci, kdy život každého z nás ovlivňovali kádrováci všech stupňů, počínaje jako v mém případě bonzačkou (pardon, sousedkou, domovní důvěrnicí) v činžáku, přes pohůnky uličního výboru KSČ a soudruhy/soudružky z osobního oddělení v práci, až po bdělé milicionáře, pomocníky VB i samotné cajty, co vás naháněli za cokoliv, co vonělo svobodomyslností.

A tak, když jste byli rockeři a toužili kvalitně poslouchat svou muziku, ocitli jste se chtě nechtě z pohledu režimu v pásmu ekonomické i ideologické diverze, protože nebyla šance vystačit si s tuzemskou podpultovou nabídkou zboží za kačky.

Už jen nákup v Tuzexu znamenal pro 90 % nakupujících nutnost sehnat bony, a to prostě a jednoduše legálně nešlo, a kdykoliv mohlo býti použít proti vám. Na legální dovoz zvenku jste mohli – bez emigrantů v rodině anebo z řad dobrých známých – zapomenout. A tak jsem se i já vydal na dráhu zločinu …

 

CESTA ZA SNEM

Sny se mají plnit, a nemusí ani být vánoce. Když mi někdy na přelomu let 1980/81 donesl pošťák velkou obálku s vylouděnými aktuálními katalogy německé firmy Dual se saténově  metalickým gramofonem CS 741 Q na titulce, dukáty nasyslené mimo rodinný rozpočet se zatetelily blahem, půjdeme do světa!

Jak úvod naznačil, v éře před internetem a tržním hospodářstvím představovalo nakupování elektroniky v západozemích malé dobrodružství. První etapa: překousnout veksl kurs a směnit sockačky za tvrdou marku. Poté sehnat kurýra anebo risknout poslání v obálce či balíčku. Kurýr byl dražší, ale jistější, obálky se běžně prosvěcovaly a tak přišla ke slovu skrýš v podobě upravené knihy, elpé desky, apod. levné věci, balené povinně před bdělým celníkem/celnicí. Nejostřejší byly baby s knírem. Ty i očuchávaly.

Kurýr, většinou tirák, hokejista, muzikant, sem tam dovolenkář, samozřejmě riskoval, a to se započítalo do dýška. Běžná pašunk taxa rovnala se 10% z hodnoty kontrabantu.

Dual CS 741 Q byl vrcholový firemní model a stál mě i s poštovným a provizí něco přes 800 DM, v přepočtu tuším 12000,- Kčs. Na jaře 1981 jsem si poklad vyzvednul v Břeclavi na nádražní celnici, kam zlínské balíky putovaly. Kovaná soudružka vyměřila mastné clo, něco kolem 3000,- Kč, a nejenom to, jak jsem se později při výslechu dověděl. Všechny zásilky soukromě zapisovala a práskala fízlovi Chovancovi do tehdejšího Gottwaldova. Nejspíš její kolík či co.

Tesla NC 440, co se mnou objevovala muziku od roku 1974, šla na skříň, a nový lesklý Duálek na peřináč, co nám v přiděleném pokojíku u rodičů manželky suploval Hi-Fi rack.

 

PŘÍMÝ NÁHON A PLOVOUCÍ ŠASI, KDO Z VÁS TO MÁ?

Proč zrovna Dual? Protože v gramofonech představoval pro mou generaci synonymum snového stroje, občas dráždivě vystaveného v Tuzexu. Pár mých kamarádů mělo předchozí královské modely CS 701 (1980,- TK) anebo CS 721 (2150,- TK), a uznejte, musel jsem jít výš a otočit závistivé gardeJ

Šlo o třetí generaci šasi s přímým náhonem (Direct Drive) Quartz PLL, tedy pomaluběžným motorem, řízeným vlastním stabilním oscilátorem, což sice znamenalo jistotu správných otáček při přehrávání, avšak problémy při nahrávání na magnetofony. Objasním. Za bolševika měla elektrická síť předepsaných 220 voltů a 50 hertzů často jen na papíře. Kolísání napětí nevadilo, ovšem frekvenční rozkmit 50 Hz +-1 % znamenal, že magnetofon šel o tu samou hodnotu pomaleji či rychleji, zatímco krystalem řízený gramec se točil stále přesně. Časový rozdíl mezi nejrychlejší a nejpomalejší nahrávkou mohl na 40 minutovém albu dosahovat až jednu celou minutu! Neumím si představit, jak u takového poslechu trpěli lidé s absolutním sluchem, když jsem i já, hluchoun obecný, vnímal, že je v muzice něco jinak a blbě.

Quartz magnetofony sice existovaly, stály však raketu, a tak jsem musel na svůj jinak špičkový no-quartz Sony TC-K81 nahrávat hlavně v noci o víkendu. Pro kopírování narychlo jsem používal triviální fintu, pustil odloženou Teslu NC-440, podle pohybu stroboskopických značek na talíři, osvětlovaných doutnavkou frekvencí sítě, jsem spočítal odchylku od ideálu a na Dualu ručně nastavil dtto. odchylku. Prima. Akorát se nesměla měnit frekvence sítě během nahrávání. Drobná hi-fi pakárna.

Další technickou fajnovostí CS 741 Q se ukázalo plovoucí subšasi šasi, uchycené na hlavní kabinet přes silikonový mezikus a odpružení. Nožičky gramofonu sloužily současně coby laditelné absorbéry vnějších rázů. Ultralehké avšak tuhé raménko U.L.M. tvořilo – spolu s obdobně odlehčeně konstruovanou přenoskou (Shure TKS 390 E), uchycením a protizávažím, dalším antirezonátorem – celek, účinně potlačující jak nežádoucí subsonické artefakty, generované excentrickými a zvlněnými vinyly, tak i jinak běžné ohybové/torzní rezonance v pásmech 60-80 Hz a 300-400 Hz. Kolísání 00Nic, přesněji tedy +- 0,015 WRMS, odstup rušivých napětí nekonečně tichých 80 dB. Již dosti technického esperanta.

Sem se nějak roztesknil, musím zaběhnout k bráchovi svůj Dual pozdravit, snad nebude za své odložení naštvanej. Podle mě musí mít mašinky, co přinesly tolik radosti, duši.

 

NOVÉ PRVKY VE VÝVOJI KAZETOVÝCH MAGNETOFONŮ

Stejnojmenný článek v Téčku autora Jana Merhauta (shoda příjmení) upozornil na výraznou proměnu kazetových magnetofonů v roce 1981, kdy starší špičkové modely dávaly do značné míry svobodu nastavování uživateli, zatímco nové spoléhaly na automatiku. Šlo především o nastavení předmagnetizace a záznamové úrovně ve vztahu k typu pásku, protože na trhu byly, laickým žargonem řečeno: normálky, chromky, ferochromky, metalky.

Starší generace přístrojů byla vybavována možností plynulé změny předmagnetizačního proudu, některé měly navíc vestavěné generátory zkušebních kmitočtů, umožňující s využitím měřičů úrovně vybuzení nastavit optimální velikost předmagnetizace i síly záznamu. Typickými představiteli těchto magnetofonů byly v roce 1981 například vrcholové modely Sony TC-K81, Pioneer CTF1250, Aiwa 6700. Ovšem, dejte audio-maniakům možnost hejbat, kroutit, přepínat… A tak se komunitou začaly šířit zaručené recepty, jak vylepšit nahrávky, například ubrat bias a tím přidat výšky oproti LP originálu. Marné bylo vysvětlování techniků, že současně prudce naroste nelineární zkreslení oněch zdůrazněných výšek a jen hluchý je může považovat za víc detailůJ

Možná i proto firmy během krátké doby přešly na plně automatizované nastavování, což jednak umožnil prudký rozvoj mikročipů, a za druhé si výrobci uvědomili, že jedině tímto způsobem mohou garantovat kvalitu nahrávek. Obsluha pouze zmáčkla tlačítko a spustila sekvenci, zahrnující nastavení všeho potřebného, již výše zmíněného, včetně vyrovnání frekvenční charakteristiky. Mezi první automaty patřil mimo jiné Nakamischi 1000 ZXL v ceně osobního vozu, co si nastavení ukládalna pásek pomocí subsonického signálu. Počítadla uměla zobrazit nejenom otáčky unášecího trnu, ale též čas záznamu i zbyvší do konce pásku. Šlo vyhledávat jednotlivé skladby, dokonce i programovat vlastní playlisty, měřiče si pamatovaly dosažené záznamové špičky, takže jste nemuseli non stop koukat a kontrolovat. U pár strojů (Dual C844) se objevila dvojnásobná záznamová rychlost 9,53 cm/sec pro dosažení kvality srovnatelné se záznamem na 19 cm/sec u cívkových magnetofonů.

 

KULHAVÁ TESLA

Brněnské novinky se jmenoval článek Miroslava Lába v Technickém magazínu 1981/9 o jarním veletrhu spotřebního zboží. Na stáncích Tesly nebyly podle slov autora žádné převratné novinky, to ostatně nikdo z nás, návštěvníků, neočekával, přesto pár strojků stálo za zmínku.

Magnetofony B113 a B115 vycházely z konstrukce řady B7, důvěrně mi známé z doby strávené v zeleném. Největších změn doznal design, přidány byly nové funkce, jako například „letmý“ odposlech při převíjení, usnadňující nalezení té které skladby. Modulová koncepce usnadnila servis. Oba jednomotorové stroje jsou považovány v rámci třídy za velmi solidní cívkové magnetofony, a spousta fanoušků je dodnes udržuje a provozuje ve vynikající kondici. Kvalitní stolní kazetový magnetofon však Tesla stále nebyla schopna vyrobit.

V litovelských gramofonech kraloval pohledný NC 450, přímý nástupce NC 440. Designový skvost v parádním dřevěném dýhovaném soklu bohužel trpěl neduhy svého předchůdce, zejména nevhodně zvoleným materiálem subtalíře (slitina zinku a hliníku, tzv. zinkal) vedl – ruku v ruce s tehdejším šlendriánem, kdy kvalita kolísala kus od kusu, protože se nedodržovala nutná technologie postupného chlazení mimořádně choulostivé slitiny – k tomu, že mnohým nešťastníkům zbyla po čase ze stěžejní součásti gramofonu křehká hliněná placka, viz foto. Malá odbočka: z uvedených důvodů nelze modely NC 440/450 vůbec doporučit ke koupi technickým laikům, co by si chtěli koupí na Aukru/Bazošu připomenout své mládí. Toto doporučení ostatně platí pro většinu elektroniky, bez někoho znalého po boku anebo aspoň na telefonu nic z druhé ruky nekupovat. A darované nezapojovat do elektriky!

V rámci možností agilní svazarmovský podnik Elektronika nabízel na BVV inovovaný zesilovač řady Transiwatt, TW 140 studio, s tehdy opravdu nebývalým výkonem 2 x 60 Wattů a možností přepínání A/B párů reprosoustav. Nechyběly odposlechové smyčky pro magnetofony, protože domácí nahrávání na pásky a kazety byl pro 90 % domácností jediný způsob, jak se dostat ke své muzice zpoza Zdi.

Shrnuto: do tuzemských obchodů s elektronikou kvalitní zboží rozhodně nepršelo, jen sem tam něco ukáplo do loužičky pod pultem.

SVIŽNÍ DEDERONI A RAFINOVANÍ HUNOVÉ

Nejenom Poláci s licencemi Thompson, ale též Dederoni byli ve spotřební elektronice o kus dál než my. Barevné televizory Colormat jste na první pohled nepoznali od Grundigu, a boombox Steracord SKR 500 byl tak akorát na široké rameno havíře, kráčejícího pevným krokem na čelbu, ze sešlapaného rýče floutka z černé burzy sklouzával. Nad vzhledově a rozměrově sladěným hi-fi kompletem TE-RA 150 pak každé oko hi-fi gurmána oko zaplesalo už při pohledu na malé foto v Téčku.

Maďarský Videoton rovnou vsadil na spolupráci s japonským výrobcem Akai. A dobře udělal. Na domácí Hungary trh (a nikam jinam) se tak dostaly originální i licenční stroje světové třídy, a my mohli při turistických výjezdech do Budapešti dosyta slintat u výloh. Například nad tehdejší novinkou, hifi věží s DD gramofonem Akai AP D33C, kazetovým magnetofonem Akai CS M02, tunerem Videoton RT 6300S a zesilovačem stejné značky, EA 6380S. Vše v racku a s reproduktory Videoton DC 2540A po stranách, které se dokonce barterově vyvážely do Japonska i jinam. Cena za vše obnášela 30000 tehdejších forintů., což bylo zhruba šedesát tisíc, pokud se nepletu. Pokoukáníčko i po bezmála 40 letech.

Pokud vím, do ČSSR se nic z dnešního socdemo okénka nedováželo.

 

KRÁL BOOMBOXŮ

Móda obřích boomboxů ČSSR sice minula, jednak bylo u nás málo černochů, druhak se v Kotlince rap ani hiphop u našich těžkých prdelí nechytal. Takže jsme měli doma a na chatách maximálně jezevčíky. Občas se nějaký větší dvoukazeťák objevil na černé burze u prodejců kazet, ale blbě se s ním utíkalo, takže taky nic častého. Největší kusy, co jsem viděl, zdobily na Vranovské přehradě rekreační stolky tuzemských nabobů.

JVC RC-M90 vstoupil do dějin, zdobil přebaly alb, najdeme ho například na Beastie Boys Solid Gold Hits. Vážil jedenáct kilo, na šířku měl skoro 3/4 metru a na výšku víc jak LP. 2 X 20 wattů pohánělo stopadesát baterek. Rozhodně nehrál špatně, vybavený byl důkladně, kazetová mechanika se systémem potlačení šumu Dolby B/ANRS, programovatelné vyhledávání písniček, FM tuner s osmi předvolbami, 2 mikrofonní vstupy, vstup pro gramofon, kabelové dálkové ovládání, zkrátka vše, po čem kápo ulice mohl toužit. Možná byl i neprůstřelný.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Rock History 1981)