DEN, KDY ZEMŘEL ART ROCK GENESIS

16. srpna 1975 se na titulce Melody Makeru – nad velkou fotografií Petera Gabriela v masce s křídly za hlavou (The Watcher of the Skies) – zjevil přízrak v podobě strašidelného nadpisu „GABRIEL OUT OF GENESIS?“. A nic už nebylo jako předtím. Tedy aspoň co se art rocku týče.

GENESIS s Peterem Gabrielem za mikrofonem se v první polovině sedmdesátých let postupně vypracovali na samý vrchol uměleckého rocku, což bylo především v tuzemském hudebně publicistickém kontextu označení pro ambiciózní rockový směr, jenž vyzýval na pomyslný souboj mistrovský díla tzv. vážné hudby.

Z artificiální hudby mladí artrockeři převzali mnohé formální prvky. Namísto tříminutových písniček verze-refrén-verze se v prostoru před reproduktory zjevily rozsáhlé zvukové katedrály s dynamickými změnami hlasitosti, temp i nálad. Art rock vstřebával často inspirace i z folku a jazzu, a nezapomínal ani na svůj rockový fundament. Naopak, k art rocku začali vzhlížet někteří hardrockeři, příkladem budiž „Salisbury“ od URIAH HEEP.

Tahouny světové artrockové scény se staly v první fázi na přelomu šesté a sedmé dekády především britské kapely, počínaje KING CRIMSON, jejichž debut „In The Court Of Crimson King“ z roku 1969 nastavil laťku nového subžánru opravdu vysoko, přes YES, kteří se během tří alb vymanili z pelotonu zaměnitelných, původně psychedelické PINK FLOYD a bluesové JETHRO TULL, až po posluchačsky náročné GENTLE GIANT a nahořklé VAN DER GRAAF GENERATOR, či ekvilibristické EL&P anebo podmanivě vstřícné GENESIS. V závěsu za velkými jmény svou skvělou práci odváděly desítky a desítky dalších hledačských souborů. Nesmím zapomenout na průkopníky, kteří art rocku vyšlapali cestičku: počínaje seržantovskými BEATLES, přes saténově symfonické MOODY BLUES, potažmo smutnokrásné PROCOL HARUM, po pokusnicky operní PRETTY THINGS a THE WHO, zámořské VANILLA FUDGE a další. Art rock je téma na knihu či muzikologickou diplomku. Jednu mohu doporučit: napsal ji Jan Blüml a nese název „Art rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty“. Je volně přístupná na internetu. Nebojte se, čte se samaJ

Šest let stoupal art rock k nebeským výšinám, šest let se mladá generace učila soustředěnému poslechu náročných kompozic i přemýšlení a rozjímání o muzice jako takové. Sedmého roku přišel soudný den…

ODSTŘEDIVÉ SÍLY

Rok a půl mezi dubnem 1974 a srpnem 1975 se prohlubovala propast mezi Peterem Gabrielem a ostatními členy GENESIS. Navenek se přitom kapele dařilo jako nikdy předtím. Vydala dvojalbum, odehrála velkolepé evropské i americké turné, a po letech dřiny se konečně začalo blýskat na zlaťáky. Dnes víme, že již koncem roku 1974 bylo víceméně dohodnuto, že cesty Gabriela a GENESIS se v řádu měsíců rozejdou. Avšak nepředbíhejme…

V dubnu čtyřiasedmdesátého GENESIS přesídlili do starobylé usedlosti z konce 18. století – Headley Grange v Hampshire. Původně se jednalo o chudobinec, v roce 1870 byla budova přestavěna na residenci. Pro rockovou hudbu má stavba kultovní status, právě zde začal Robert Plant tesat „Schody do nebe“. LED ZEPPELIN se do Headley Grange vraceli pravidelně, izolace od svodů města jim pracovně vyhovovala. Zatímco Mike Rutherford vzpomíná v dokumentu „Sum Of The Parts“ na Headley Grange jako na „osobité starobylé místo s příjemnou atmosférou,“ Steve Hackett si vybavuje „strašidelný dům, plný tajemných nočních zvuků, znemožňujících spánek.“ Skupina měla nadbytek rozpracovaných hudebních nápadů, padlo tedy rozhodnutí, že se pokusí o dvojalbum.

Co se týče textů, ve hře byly údajně dva koncepty. Gabriel přišel se street-punkerem Raulem potulujícím se New Yorkem. Inspirací mu byl bizarní mexický film „El Topo“ Alejandra Jodorowskyho, plný zmatečných alegorií, mrzáků, zrůd a násilí. V jedné scéně se objevilo ukřižované jehně. Rutherford chtěl zpracovat Saint-Exupéryho „Malého prince“. „Příliš přeslazené,“ okomentoval jeho nápad Gabriel. Nakonec prosadil svou, a spolu s Raulem se uchýlil do svých komnat.

Peterovo tvůrčí nadšení doslova rozleptávala nabídka filmového režiséra Williama Friedkina („Exorcist“, „Francouzská spojka“), jenž po přečtení Gabrielovy eseje na přebalu „Genesis Live“ jej požádal o scenáristický koncept pro připravovaný film. „Nechtěl nikoho z Hollywoodu,“ vzpomínal později Gabriel. „Často jsem jel na kole s kapsou plnou nikláků k nejbližší telefonní budce a volal Friedkinovi do Kalifornie,“ připojil. Rutherford si ex-post nebral servítky: „Divný pocit, když jeden z nás byl méně horlivý než my ostatní. Bylo to celé k smíchu.“

Aby všem problémům nebyl konec, Gabrielova manželka Jill procházela rizikovým těhotenstvím, problémy bohužel pokračovaly i po narození dcery Anny-Marie 26. července 1974. „Tehdy nám nedocházelo, co se s Peterem děje. Teprve až když jsem měl s Angie své vlastní dítě, a Tony s Margaret též, uvědomili jsme si, jak velká životní změna s prvním potomkem přichází,“ řekl omluvně Mike Rutherford v roce 2013.

„Pete i já jsme procházeli peklem, on se bál o dítě a ženu, já se rozváděl a přicházel tak o ženu a syna. Trpěl jsem, měl pocit viny, hudba byla v tu chvíli spásou i prokletím. Je vůbec zázrak, že jsme nakonec dali album dohromady,“ stvrzuje Steve Hackett.

K dalším studiovým session se GENESIS s doprovodným týmem přemístili na velškou farmu Glaspant. Kapela byla ve stodole, producent John Burns a zvukař Dave Hutchins pak v mobilním studiu opodál. Obrazový kontakt zprostředkoval uzavřený televizní okruh. „Byl to v podstatě kravín se sedlovou střechou,“ říká Burns. „Kolem bicích jsem nechal stlouct hradbu ze sololitových desek,“ dodává.

„Cítil jsem se jako na nějakém táboře,“ loví v paměti Hackett. „Bylo to opravdu svým způsobem šílené, album stvořené v opuštěných domech a stodolách. Vše ale nebylo potemnělé a melancholické. Bylo krásné počasí, občas se za námi stavily a uvařily manželky a přítelkyně.“

Gabriel mezitím pendloval mezi londýnskou nemocnící, kde byla jeho žena, venkovským statkem, kde se nahrávalo, a pracemi pro Friedkina. „Peter na farmě dost chyběl,“ stvrzuje Burns, „Zjevoval se a zase mizel“. Gabriel se dokonce v jednu chvíli ostatních v kapele zeptal, zda-li by si mohl dát od prací na desce pauzu. Byl rázně odmítnut. „Friedkina tehdy doslova vyděsilo, že by mohl být odpovědný za rozpad světoznámé kapely. Peter se vrátil na plný úvazek,“ odkrývá málo známé detaily Hackett. Gabriel se nakonec Friedkinova remake projektu „Mzda strachu“ nezúčastnil.

KDE JSOU SAKRA TEXTY?!

Na začátku září 1974 se GENESIS přesunuli ke konečnému nahrávání do londýnských studií firmy Island. „Předtím jsme si naordinovali měsíc volna, Peter tím měl získat čas na dokončení textů a melodií,“ uvádí Burns.

Collins, Hackett, Banks a Rutherford měli vše pohromadě, na Gabrielovi pak zůstalo, aby naplnil album příběhem. Nálada ve studiu byla chvílemi třeskutá, jak se všichni pamětníci shodují.

Gabriel se do role Raela doslova vžil. „Ano, samozřejmě, že část mého já se stala součástí této postavy,“ přiznal Gabriel v roce 2012. „Věc se má tak, on byl volnější, než jsem kdy mohl být já, a dělal věci, jichž bych nebyl schopen.“ Gabriel se ostříhal a oblékl do těsné kožené bundy a bílého trička, rozhodně tak nepřipomínal jakéhokoliv jiného progrockera oné doby. Co mohlo být razantnějšího, než Gabrielův přerod z mýtických a nadpřirozených postav zromantizované Anglie, v pouličního punkera newyorského betonového monstra?! Cítil snad Gabriel, že v podzemí New Yorku to již bublá a vře k art rocku antagonistickým punkem a diskem?  Byl vědomým anebo náhodným věrozvěstem konce art rocku? Kdož ví…

Svěží vítr změn zavál studiovou výpomocí vizionáře Briana Ena, mimochodem vrcholného představitele pomyslné druhé, výrazně avantgardnější větve art rocku – což je ovšem téma na samostatný článek. Eno například v „The Grand Parade Of Lifeless Packaging“ prohnal Gabrielův vokál přes svůj ARP syntezátor. „Přišel plný nadšení, byl radikální, inteligentní a vášnivý,“ vzpomíná Hackett. Banks oponuje: „Gabriel připsal Enovi  spoluautorské kredity za ’Enossification’, což bylo přehnané. Brianův příspěvek byl minimální.“

Dvojalbum bylo dokončeno v září 1974, vydání se naplánovalo na listopad. Ostrou proměnu Gabrielovy image a jeho přístupu k textům dokonal černobílý přebal od Hipgnosis. Obrovský přemet od obrazů Betty Swanwick a Paula Whiteheada. Součástí coveru byl i Gabrielův prozaický text s příběhem Raela a dalších postav. „Myslím, že některé texty jsou skvělé,“ řekl Banks v roce 2013. Avšak přidává: „Příběh jako celek hodně dluží Kurtu Vonnegutovi a jeho ’Snídani šampionů’. Je zde také určitý nesoulad mezi temnými texty a hudební lehkostí některých skladeb.“

„Báseň může každý vnímat jinak,“ dodává Mike Rutherford, a pokračuje: „Celek postrádal soudržnost. Byla to nádherná cesta, mám ale pocit, že příběh by měl být vysvětlitelný v jedné dlouhé větě, anebo v odstavci. To je u ’Jehněte’ nemožné.“

Inovační bohatost a určitá neproniknutelnost příběhu vyvolala u mnohých fanoušků paniku. Chris Welch, jeden z nejhorlivějších zastánců GENESIS označil „Jehně“ za bílého slona. Další šok připravili GENESIS svým skalním fanouškům na turné, kdy prezentovali takřka výhradně nový, nezažitý a napoprvé posluchačsky dost komplikovaný materiál. A ke všemu na pódiu pobíhal „punker“!

25. listopadu 1974 oznámil Peter Gabriel na hotelovém pokoji spoluhráčům svůj odchod. „Cítil jsem rostoucí tlak, musel jsem z toho sevření ven, nadechnout se,“ řekl Gabriel v roce 2007. Kapela se jej snažila přesvědčit, nakonec se aspoň všichni dohodli na dokončení všech koncertních závazků. Pocity shrnul Tony Banks: „Na jednu stranu to pro mne byla těžká osobní ztráta, přicházel jsem o přítele a sparing partnera. Na druhou to byla úleva, a nová výzva. Publikum naštěstí zůstalo s námi.“

To už ale byl jiný příběh – jistě se k němu na stránkách Sparku dostaneme.

Jaromír Merhaut pro Spark 2015