QUEEN: LETOPISY KRÁLOVSTVÍ BOHÉMSKÝCH RAPSODIÍ

Queen patří mezi nejoriginálnější rockové soubory historie, jejich hudba samozřejmě nevznikala ve vzduchoprázdnu, byla nedílnou součástí té které doby. Pokusím se o malou mozaikovou reflexi těchto vazeb, naroubovanou na jednotlivá alba. O Queen i u nás vyšlo dost a dost knih, od bulváru, přes solidní muzikologické rozbory, až po luxusní obrazové publikace. Každý si může vyhledat to své ořechové…Proto nečekejte žádnou obsáhlou biografii ani faktografii, spíš jen volné povídání pamětníka.

Queen jsem poznával od roku 1974 v přímém přenosu, a v mém rockerském mládí byli synonymem pro nespoutanou hledačskou originalitu. O to hůře jsem vnímal kroky čtveřice do kalných vod mainstreamu, kdy se z hybatelů stali jen kolečkem v mašinerii komerčně kalkulovaných trendů hudby pro masy. Byl jsem rád za opětovný vzestup v druhé polovině osmdesátých let, slzel štěstím v Budapešti, jásal při Innuendu, posmutněl smrtí Freddieho. Dnes si Queen užívám s nadhledem celé, se všemi výkyvy i propady, nicméně jsem se pro komentáře snažil rozpomenout na své ostřejší dobové vnímání. Tolik úvodem na vysvětlenou. 

Členové Queen se hudebně formovali v první polovině tzv. zlaté rockové dekády (1967-76), vymezené seržantem Pepřem a nástupem punku. Brian May i Freddie Mercury kupříkladu zbožňovali Jimiho Hendrixe, a navštěvovali jeho londýnské koncerty. May dokonce před vánoci 1967 hrál na stejném pódiu ze stejného aparátu, jen o pár hodin později.

Počátek 70. let byl v Anglii ve znamení nových jmen na poli hardrocku, artrocku a glamrocku. Vytvrzeně bluesoví Led Zeppelin, kovářští Deep Purple, navazující na sixties bigbít, pompézní rozezpívaní melodici Uriah Heep, potemníci Black Sabbath – ti všichni kopali hardrockovou extraligu. Proslunění Yes, classicalrockoví ELP, básniví Genesis, blues-art-folkoví Jethro Tull – to byl artrock. Za glam bych jmenoval z bubblegumu vyrostlé Sweet, ex protopunkové Slade a třpytný boogie válec T.Rex. V provazišti nad scénou se žánrovým lanovím proplétal chameleon Bowie.
Tím vším byli Queen obklopeni, když se utvářel jejich výraz. Mám za to, že zpočátku určoval směr Brian May, podstatou řízný rocker. Freddie Mercury svou žánrovou rozevlátost zprvu utlumoval, jeho doménou bylo pódium. Taylor byl vždy na straně Briana, už od dob Smile, upozaděný John se neprojevoval. Tak nějak byly rozdány karty.

I přes svou určitou syrovost, danou i tím, že kapela měla repertoár debutu natvrdo zažitý z usilovného koncertování, definuje Queen I (1973) podstatu raných stylotvorných studiovek Queen: vrstvené a divoce najížděné vokály, až operní pasáže, klouzavý tón „krbové římsy“, bohaté harmonie a pompéznost. Typické jsou Liar a My Fairy King. Coby mladý hardrocker jsem hned ocenil i Doing All Right, flamengem zpěněnou Great King Rat a sabaťárnu Son & Daughter. Úvodní Keep Yourself Alive mi připadala ve svém úprku vždycky trochu škobrtavá. Na rozdíl od zepelínovského se mi pod kůži nedostal Taylorův přespěchaný rokenrolek Modern Times Rock’N’Roll, ani zpívánka Jesus a k ní přilíplá Seven Seas Of of Rhye. Určujícím prvkem soundu prvotiny byla, vedle pronikavého Mercuryho hlasu, Mayova zpěvavě kvílivá kytara, která svým originálním tónem zmátla i slovutné recenzenty, kteří některé pasáže dlouhou dobu považovali za zvuk syntezátoru.

Jak vidno, tak trochu neotesaný, tam, či onam rozkoukaný styl a sound jedničky byl jakoby teprve v brusírně, přesto už to byl drahokam. Queen se rozkročili nad hardrockem, artrockem i glamem. Na soundu je znát, že se točilo narychlo, po nocích a za pár švestek, a že aranže uvízly v strohé koncertní podobě.
Queenům se kupodivu podařilo vymyslet nezaměnitelný zvuk v době, kdy se to zdálo už skoro nemožné, neboť tehdy od roku 1967 platilo „co známá kapela, to originál“. Nováčkovsky vykličkovat do svého vlastního – a nikým jiným doposud neobsazeného – originálního hudebního tvaru, originálu, to byl v roce 1972 malý zázrak. A že si Queen na své originalitě zakládali a byli si jí vědomi, svědčí i jejich poznámka na prvních pěti albech no synthesizers. V letech 1972-73 prakticky všechny tehdejší rockové kapely podlehly mámení minimoogu, jednohlasého syntezátoru, jehož kvílivý ohýbaný tón nahradil u mnohých doposud dominující hammondy a mellotrony. A tak Ken Hensley preludoval v Sunrise, Wakeman točil u Yes knoflíkama tohohle syntíku snad i ve spánku. Okamžitě se objevili hitparádoví skokani typu Chicory Tip, Hot Butter a další, u kterých se minimoog stal středobodem. O jazzmanech ani nemluvěJ Queen tak kráčeli doslova proti proudu, z dnešního pohledu podružnost, by se chtělo říct; ale ne, byl to projev zralých muzikantských osobností, které vědí, co chtějí.

Zcela dominantním prvkem byli u Queen vokály. Tři zpěváci v kapele, to už byl nějaký potenciál! Zatímco dosavadní rockoví pěvoborci typu Uriah Heep svůj sound doprovodnými vícehlasy tapetovali, Queen včlenili zpěvohry přímo do podstaty svých skladeb. To před nimi ze známějších jmen praktikovali – ovšem jen coby občasné koření – pouze Yes.

Zpívající kytaru Briana Maye jsem již zmínil. Nebyl a není blackmoreovský rychlostřelec, Page prstolamač, Iommi rifforanař, či tónový předivotkalec Howe/Hackett. Od každého z jmenovaných si sice zobnul, svůj vlastní styl ale zastřešil neopakovatelným zvukem svého samodoma Rudého speciálu. Je málo světových kytaristů, které i laik rozpozná. Brian May je jedním z nich, a jak píše Vítězslav Štefl v knize 33+333 kytaristů: "je to zajímavý kytarista, který si během své umělecké dráhy vytvořil vlastní kategorii, v níž je osamoceným, ale zato neomezeným vládcem, a který si osobitým zvukem a zpěvností svých sól dávno zajistil přední místo mezi nejznámějšími rockovými kytaristy".

Rockový rok 1974 byl pro mne zvláštní. Na jednu stranu jsem poprvé zažil zklamání z nových alb mých starých oblíbenců, jako vzorový příklad vždy uvádím Wonderland od Uriah Heep. Na druhou jsem objevil Queen, kteří se okamžitě stali mou novou jedničkou a zůstali jí až do Dne na dostizích.

Na druhém albu se Queen, pod produkčním vedením Roy Thomase Bakera, naplno otevřeli studiovým možnostem. Brian začal vrstvit a splétat své kytary, přibyly akustické vyhrávky, do popředí se dostalo Freddieho piáno i různé efekty, chorusy doslova rozkvetly. Queen významně posunuli hranice rocku, aniž si toho tehdejší širší veřejnost a hudební tisk výrazněji všimli.

Queen II je pro mne zcela zásadní album. Byla mým prvním dotykem s queenovskou čaromuzikou. Do Gottwaldova ji z Vídně dovezl jeden známý. V tehdejším Bravíčku o nich totiž psali jako o nových Led Zeppelin:-) Já si LP půjčil, a už nevrátil, rovnou jsem vysolil tři kila. Dodnes si pamatuju omamný první poslech pro mne naprosto neznámé kapely, pozvolný příchod procesí za zvuků pohřebního marše, náhlý, až na kost proříznutý ječák, lavinový příval tónů, úlekové dynamické přechody, neslyšené kytarové laufy, gigantické bicí. Ruky se mi chvěly při otáčení elpíčka na druhou, Mercuryho stranu. Několik týdnů jsem neposlouchal nic jiného, kamarádi se svými magneťáky si u mě podávali kliku, stylově čistý přebal vévodil mé sbírce. Dvoudílné, dále nedělitelné celistvé dílo, průlomové a fascinující spojení artrocku s hardrockem, voda a oheň, černá a bílá... Dodnes je pro mne dvojka nej queenovským albem. Magii díla pro mne podtrhuje i přebal, dodnes jej mám často vystavený v čele své LP sbírky. Vůbec mi nevadí masivní, a ani japonskými verzemi CD nerozbalitelná, zvuková koule, kterou z 24 stop uhnětl Roy Thomas Baker. Ani to, že Freddie v té době ještě plně nerozvinul svou vokální náladomalbu a pěl takříkajíc jednostrunně, skoro furt-full-forte, ovšem už tehdy naprosto skvěle.
Díky playbackovému vystoupení v televizní Top Of The Pops (únor 1974) se skladbou Seven Seas Of Rhye si jich konečně všimla veřejnost, singl se ocitnul v první desítce, LP se došplhalo až na pátou příčku.
Rozhlasovým vlnám naposledy v roce 1974 vládl glam. Trojice Mud, Sweet, Suzi Quatro z hitmakerské stáje Chinn-Chapman, poslední vzepětí Garyho Glittera, k tomu Alvin Stardust, David Essex a samozřejmě fenomén Sugar Baby Love. Nemůžu vynechat Waterloo, kdo mohl tušit, co se ze stopadesátého šestého vítěze Eurovize vyvine…

Ostrovní albová hitparáda byla žánrově pestřejší, vedle artrockových Yes s posluchačsky náročnou svitou Tales From Topographic Ocean, byl na vrcholu přelomový opus Tubular Bells Mika Oldfielda i Wakemanova výpravná Cesta do středu země. Jako protipól uspěli rozjuchaní Bay City Rollers, či fotbaloví Slade. Poprockový mainstream zastupovali na nejvyšší pozici Elton John, Wings, Rod Stewart, David Bowie…
Pouhé letmé srovnání s předchozím obdobím 1970-73 prozrazuje ústup hardrocku z vrcholových pozic. Artrock se ještě držel, hlavně díky svaté trojici Yes, Genesis, Pink Floyd. Nezadržitelný nástup raných Queen byl pro tvrdší rock krátkodobým spasením.

Jo, jinak jsme všichni nosili bederní kalhoty do zvonu, čím širší, tím mezi vrstevníky obdivovanější. Já to dotáhnul až na 42 cm puk-puk, ale to jsem už o ně zakopával… a obtažená tílka, svetry, pulovery bez rukávů, a když měly vodorovné barevné pruhy, holky šly rády do kolen… taky jsem jaksi taksi odmaturoval a zapojil se do pracovního procesu. První dvě výplaty padly na hifi gramec Tesla NC-440 za 3290,- Kčs a přenosku Shure M-756S za šest set.

Třetí elpé Sheer Heart Attack (1974) završilo první rozpukové queenovské období, pro mne i nejkrásnější, protože kapela hrála především pro nás mladé rockery: tvrdě i artově, a nemuseli jsme se o ni dělit s masami trendařů, čajařů a bab. Podbízivá Killer Queen byla natolik nenápadně schovaná mezi skalami a tůňkami, že jsme její roli Trojského koně (my rockeři) neodhalili. Celistvé, v několika vlnách gradované propojení tří skladeb Tenement Funster / Flick Of The Wrist / Lily Of The Valley se stalo mým hudebním vesmírem, zhuštěným na plochu osmi minut.

U Sheer Heart Attack mi obzvláště chybí vinylový rituál, to labužnické čekání až plavný tichý pohyb jehly přetne stratosférický Roger v úvodu In The Lap Of The Gods a předestře druhou stranu v celé její kráse. Speedová Stone Cold Crazy, pár miniatur a grandiózní finále She Makes Me / In The Lap Of The Gods (revisited) s neskutečnými sbory, společně charakterizují promyšlenou, oproti II náladově i koncepčně obšírnější dramaturgii, kombinující větší celky i samostatné písničky.
 
Období 1975–76 pro mne bylo bytostně zlomové, na podzim sedmdesátého pátého jsem nastoupil na vojnu. Mladším se ani nedá sdělit, co to znamenalo být v zeleném za neotřesitelné vlády bolševika. Žádná perestrojka, žádnej Gorby, konstruktivní kritika, nedej bože vítr změn, nic z těchto úliteb režimu v jeho předsmrtných křečích. Vše prostupující pokračující tuhá normalizace těsně před Chartou 77.

Sojuz se už viděl, jak bude ovládat světové dění. USA se vzpamatovávaly po aféře Watergate, stáhly z Vietnamu a zadělaly si tak na syndrom, poprvé v dějinách totiž utrpěly vojenskou porážku.
Jak silný se cítil bolševický blok Svazu a jeho satelitů, a komunisti uvnitř něj, konkrétně v ČSSR, se dá například dovodit z toho, že ačkoliv se v tzv. Závěrečném aktu helsinské konference ze srpna 1975 zavázali soudruzi k dodržování lidských práv, následovalo jen další kolo represí, kdy pouhé zveřejnění textu Závěrečného aktu bylo považováno za provokaci a bylo trestáno! Větší absurditu si lze těžko představit.

Na vojně to bylo ještě 100x tvrdší. Já například narukoval do Karlových Varů k radistům. Bundes nedaleko, mým koníčkem byly antény, a tak jsem s požehnáním mazáků, lačných nahých dívčích těl v nudistickém ZDF magazínu, vybavil svou rotu yagi anténou…
Musicladen byl tv pořad, díky kterému jsem za chvíli viděl víc než kdy v civilu: Smokie, ještě jako Smokey, Uriah Heep s Lady In Black, i pro germány šokující Kiss s držkoplamenometem, a samozřejmě Queen – s narcisem Freddiem u piána v Bohemian Rhapsody.
Paráda. Do té doby, než vojína Merhauta kdosi prásknul a před krimem jej zachránilo pouze to, že prapor by ztratil jakousi standartu a majoři prémie, protože tak velkej ideologickej průser by to sledování imperialistické televize byl. Proto se vše raději ututlalo uvnitř jednotky a kontráši se nic nedověděli…Rozkaz odstranit antény jsem splnil. Akorát namísto bundes antén jsem „sundal“ (zneviditelnil položením na střechu a zaasfaltováním) ty na ČT. Jako vylepšení se zavedla se „bopo“ signalizace od dozorčího na pévéesku (nevojáci prominou zkratky, bopo = bojová pohotovost, pvs – politicko výchovná světnice s instalovanou telkou).
Zakrátko jsem se stal šéfem posádkového kina, nafasoval magič i rádio, zamykatelný sál s kabinou vybavenou topnou spirálou. Oáza, o jaké se mi ani nesnilo: denně RFE, VOA, BBC, Caroline, Veronica, Nordsee a desítky dalších rozhlasových stanic, dopisování s Jackem Allenem, hrání na přání…
Nikdo z dnešních ušáků si nemůže ani představit (je to nepřenosná zkušenost), co pro nás tehdejší západní rocková hudba v žebříčku hodnot znamenala. Jakkoliv plné regály v megahypergigašopech, ani internet napráskanej ultraterabajtama mp7 až po střechu, si můžou nechat jen zdát o vlivu a významu, jaký měl na mou generaci světový rock/pop pokoutně a po troškách lovený a sháněný…

A Night At The Opera (1975). Dokonalost sama. Album tak pestré a hravé, že si přejete, aby nikdy neskončilo. Jak říká Brian: queenovský Seržant. Po všech stránkách zlomové dílo.
Kaleidoskop melodií a muzikantských fórků napříč žánry: rvavá pecka vedle pohodového kabaretu, pavučinová něha i kamenný hardrock, miniopera, hitůvka. A všechno do sebe bezešvě zapadá jak u Clarkova monolitu. Kapela se posunula vpřed zejména výrazově, její projev získal na lehkosti, aniž by ale utrpěla bombastičnost a jedinečnost stylu a soundu. I Freddie ukázal světu nové fasety svého briliantového vokálu.
O Bohemian Rhapsody by se daly psát romány. Podělím se s vámi o jeden z životních hudebních zážitků. Byl teskný podvečer, silvestr 1975, když jsem karlovarském kasínu Dvory na svém sovětském tranzistoráčku Sokol 4 poprvé Bohémskou naladil, a do novoročního rána neopustil. Dál a dál jsem ji naháněl na všech vlnách, a zelená bažina se proměnila v nezapomenutelnou Noc v opeře.
Jen malou vsuvku. Brian May v dokumentu BBC vzpomínal, že to tehdy bylo buď-a-nebo. Pokud album uspěje, Queen se vymaní z chudoby (!), když ne, definitivně skončí. A my je zde měli už po dvojce za slavné multimilionáře.

A Day At The Races (1976). Den a Noc jsou jak náušnice do páru. Obě alba mám v krvi ze stovek poslechů. Obě byla komponována i nahrávána de facto souběžně, a i samotní hudebníci je berou jako dvojčata, než jako předchůdce a následníka. A Day At The Races je tak trochu neprávem označována jako obyčejné pokračování A Night At The Opera. Čtyřku a pětku vnímám jako black a white stranu dvojky, jako celek.

Náladově i žánrově je to opět pestrý pelmel: hardrock, gospel, opera, piánko, valčíček, atakdále. Všechno zahrané a zazpívané jak z partesu. Rád bych zdůraznil Mayův kytarový orchestr, kdy jen s pomocí svých strun dokázal napodobit, co se mu zamanulo, od pikoly po tubu.
Síla queenovské muziky dokázala svést na scestí i soudruha útvarového zástupce pro kulturu, vyznavače klasiky, co nás pravidelně peskoval, jaké to posloucháme pokleslé žánry. Jednou takhle šel kolem, zrovna když z kinobedny hrála naplno Somebody To Love, a už zůstal. Vyposlechnul Dostihy až do posledního akordu Teo Torriate, cigaretku nabídnul i zapálil. A Noc i Den si nechal spiklenecky nahrát.

Alba IV/V symbolicky uzavřela první, a pro mne nepřekonané queenovské období. Svou aranžérskou propracovaností, kompoziční pestrostí a muzikantským šarmem vynesla Queen k nesmrtelnosti. Jsou esencí všeho, co do té doby Queen hudebně vyzkoušeli, od hardrocku, přes artrock a kabaret, až po vlivy opery…
Rock, jako takový, prožíval v 1975-76 zvláštní období. Hledaly se nové zvuky, jak jsem již psal, prosazovala se různá syntezátorová kvíkadla, jinak se ladily bicí soupravy, sound již nebyl tak barbarsky nespoutaný. Glam zmizel ze scény, nahradilo ho částečně retro typu Mud a Showwaddywaddy, z Ameriky začaly k zdejším rockerům pronikat pompézní projekty Kansas a Styx, které se hlásily k queenovské inspiraci. Na dřívější komerční pozice rocku tvrdě zaútočil pop. A nejenom sofistikovaný à la ABBA. Do Evropy se probušilo disco, švindltlupa Boney M. Franka Fariana ovládla i sály socialistických kulturáků…

Schylovalo se k velkému třesku. Punkeři v garážích předměstských ghett už brousili a tužili ostny. Když jsem přišel na podzim roku 1977 z vojny, bylo v rocku punkově pichlavo, ze setrvačnosti se sice stále nosily kalhoty do zvonu a platformy, už se neodvratně schylovalo ke koženkovým obtaženým bundičkám, rourám se zdobnýma výšivkama, military košilím a špičatým botám.
Na opačném hudebním pólu kralovalo disco a na parketech bump. Kdo netr©kal prdelama o sebe, společensky neexistoval. Hopsandy z Boney M., Santa Esmeraldy, Baccary, Eruption, odkudsi zezdola se k nám vyvalili cukrem ulepení Taliáni jako Umberto Tozzi a Drupi, k tomu vlezlé pulzující syntíky Jarreho (Oxygene) a Space (Magic Fly). Pop kvalitu zastupovala pouze a stále jen ABBA, přijatelný poprockový kompromis kupříkladu Smokie, a jen sem tam se v pokleslé komerční záplavě zaskvěl drahokam: Hotel California, Mull Of Kintyre…
V té době 77/78 jsem v rámci povojnového babolovu šantány obrážel o 106, avšak jako lovec jsem brzy skončil, neb jsem se seznámil s jistou Alenou a chomoutem.
Byla to zvláštní, rozpolcená doba. Dřívější celkem promíchané posluchačské vrstvy se začaly ostře vymezovat. Zatímco v první polovině 70. let se na jednom parketu a během jednoho večera tančilo na Child In Time i Hot Butter, tak v sedmdesátém osmém se typické bigbítové tancovačky staly rockovými ostrůvky v moři disca, které ovládlo sály s reprodukovanou muzikou… čest výjimkám.

News Of The World (1977), takříkajíc v duchu doby, zahájilo ústup Queen od vyšlechtěného spojení art-hard-rocku. Stadiónová halekačka We Will Rock You mi napoprvé zněla jako zpožděný Gary Glitter, a We Are The Champions jsem dával na roveň státním hymnám. Ukvákané syntíkové funky Get Down Make Love mě přivádělo k zuřivosti.
Všichni hudební řadáči z toho byli hin, a já měl najednou pocit, že mých milášků se zmocnila lúza a popspodina. Queen začali nasávat trendy jak houba kalnou vodu, a když už hráli bigbít, tak jen opakovali sebe sama, rezignovali na objevování. Vnější atributy queenovského zvuku sice zůstaly, ale utrhnul se řemen od motoru. Jeli z kopce, nabírali rychlost… Sami muzikanti přiznávají, že se tehdy cítili pod tlakem punku, a museli se přizpůsobit. Čas zbrousil hrany, v současnosti si i News kdykoliv s gustem pustím.
Queen se začalo dařit v Americe. U mne naopak dostala zelenou nová krev zpoza oceánu. Kansas, Boston, Styx – tři giganti rytířského pompézního rocku, jak psal Jaromír Tůma v Melodii. Padlého Mercuryho mi načas nahradili jiní pěvečtí ekvilibristi – bombastický Meat Loaf a stratosférický David Surkamp z Pavlov’s Dog. Mezi mé oblíbence poskočili elegantně hardrockoví Foreigner, orchestrálně melancholičtí Barclay James Harvest a pár dalších jmen.
 

Jazz (1978) jen stvrdil odklon Queen od nás, rockerů, směrem k masám. Já když slyšel poprvé zakvílet Mustafu z minaretu, tak mně braly mdloby, šel jsem do kolen na koberec. Bicyklovou cvrnkačku zachraňovaly jenom holé dívčí zadky a stehna na vloženém plakátu. Sound Queen se začal vysloveně točit kolem Freddieho hlasu i ve zbývajících rockovějších kouscích, viz například Let Me Entertain You.
Navíc mi FM začal být tou dobou i chlapsky podezřelý, ty jeho buz kůžičky a kšiltovky nevěstily nic ikonicky dobrého. Já do té doby neměl o jeho sklonech šajn, považoval jsem jej jen za trochu zženštilého, takových ale v rocku bylo, že.
Vše je relativní.  Jazzík si už užívám i se všemi těmi tehdejšími hrůzami, co mi kroutily chlupy v uších.

Live Killers (1979), skvělý dokument doby. Takhle nějak vypadalo živé rockové hraní v dobách před samply, sequencery, chronometry v uších a bez námezdních doprovodných muzikantů, zpěvaček, orchestrů. Queen na pódiu, to byl vizuálně Freddie a spol., muzikantsky ale především Brian a jeho Red Special. Na nich spočíval takřka celý sound kapely, a to jak vyplnili zvukový prostor je obdivuhodné. Většině skladeb ořezaná pódiová prezentace neuškodila, znějí jinak zajímavě.
Nadlouho poslední rockové vzepjetí Queen.  Viděno s odstupem let. Měli jste mě ale slyšet tehdy, jak jsem na dvojalbum nadávalJ
 
Poznámka. K první polovině osmdesátek – ve vztahu ke Queen – jsem se trochu rozepsal při nedávné (Rock+ 2011/3) vzpomínce na A Kind Of Magic, pro pohodlí čtenářů vše zopakuju v rozšířené verzi i zde. Komu se budou následující řádky zdát povědomé, bude mít pravdu, a dostane do notýsku hvězdičku za pamatovákaJ
 
80. léta přinesla do muziky novou vlnu, navazující zprvu na punk, později rozvitou do několika směrů, od tzv. nezávislého „protiproudového“ rocku po přítulný synthie pop. A metal! Žebříčkům a recenzím zavládli tancechtiví Human League, chladní Joy Division, veselý Adam & The Ants, funky Prince, ulítlí Culture Club, kralevic popu Michael Jackson, ale naštěstí i jižanští ZZ Top, kytaroví Smiths, halasný bard Springsteen, jemní Dire Straits…
Queeníci byli tehdy z pohledu rockera pouhou karikaturou sebe sama. Žezlo té pravé řízné hudby pro chlapáky převzali definitivně jiní, tvrdší, celokovoví: Iron Maiden, Judas Priest, AC/DC, Motörhead. Leckteří nastupující metalisti se ke Queen už tehdy hrdě hlásili, a ti přitom na rock zrovinka prděli.
Praporec starých majestátních dinosaurů tak drželi vítězně jen Floydi. Jejich Zeď byla pro tehdejší Queen, jejich dřívější souputníky, nedosažitelně vysoká. Ale to nejen pro ně. Yes, Genesis už byli taky mimo náročnější formy.

Queen bohužel nepřistřihli jen lokýnky, ale i muziku. V některých skladbách na The Game (1980) se stali karikaturou sebe sama, viz funky Another One Bites The Dust, či Dragon Attack. Celá deska je popárna, nanejvýš kašírovaný jakože-rock (Play To Game), anebo mateřinkový rokenrolek (Crazy Little Thing Called Love). Pouze Save Me obstojí. Nepovedená hra. V USA nejprodávanější queenovské album, úspěšné u černochů i rapperů.
Příznačné. Queen se nechali pohltit dobou a snem o dobyté Americe, usalašili se v komerci, spokojeně surfovali v maistreamu, opájeli se pocitem světové jedničky.
Po Game hráli Queen už jen lehce kořeněnou popinu, zůstal pouze nezaměnitelný sound, viz kupříkladu kolovrátkové Radio Ga-Ga a funky sbíječka Under Pressure – rockový fundament zmizel jako pára nad hrncem.

Flash Gordon (1980). Jen pár měsíců poté, co poprvé opustili no synthesizers, nahráli Queen doprovod k zfilmovanému hranému komiksu, který je jimi doslova prolezlý. Pazvuky zleva, lasery zprava, prskavky nahoře i dole, výbuchy, dialogy, mišmaš, ekšn pro děcka. Flash Gordon nelze popasovávat měřítkem pro řadovky, je to zakázková účelová instrumentální hudba, určená jako podkres děje, determinovaná uměleckým záměrem někoho jiného. Pár motivů a témat se dá vydržet i samostatně, ale jinak je to kousek jen pro sběratele a specialisty, zaměřené na soundtracky. Mezi nimi má Flash Gordon svůj solidní kredit.

První polovinu 80.let považuji za období, kdy se pro mne, rockera, Queen dotkli svého dna, co na tom, že v Argentině a Brazílii hráli i pro víc jak 200.000 lidí. V hospodských a burzovních debatách v ČSSR nebylo čím zdůvodnit, proč ještě Freddieho a spol. poslouchat, když se kolem dokola šikovali metalové voje, hrající s takovým gustem, tak svižně, elegantně a novátorsky, že nebylo proč koukat zpět. V té době jsem svůj hudební kruh ještě neměl uzavřen. Stále jsem byl přístupen spíše novým věcem, a Queen pro mne byli stará vetchá vesta…

Hot Space (1982). Před 25 lety se Hot Space stalo ztělesněním zrady Queenů na rockových ideálech. Dnes je vnímám spíše jako důkaz šíře talentu zejména Freddieho, ale i Briana, Rogera a Johna. Chlapi to totiž hned při svém výletu úletu do disca zpatra natřeli všem možným i nemožným zasloužilým popíkářům a diskoušům takovým způsobem, až to bylo úsměvné, byť k pláči. Pokud se povznesu nad žánrový fundamentalismus, musím uznat, že Hot Space má svým způsobem muzikantský náboj, viz Under Pressure, na které se podílel i David Bowie. Ne, že bych je tedy vyhledával, hodil se do neonu, pomády a začal probíjet na parketu, ale už mi nerve uši ani žíly, jako kdysi. Jednou za uherák si připomenu.
Celkem mě potěšilo, že i Brian s Rogerem dnes Hot Space pokládají víceméně za omyl a důsledek ústupků Freddiemu a jeho svity našeptávačů. Kapela prý byla na pokraji rozpadu.

Situaci pro rockery aspoň částečně zachránil Roger Taylor svým svojským albem Fun In Space. Samozřejmě, že jsem Queen ani tehdy úplně nezatratil, na to jsem je měl a mám příliš rád, ale skutečnou muzikantskou sílu pro mě tehdy představovali zcela jiní koníci.

Je paradoxní, že dříve tak rockoví Queen se stali v osmdesátkách jednou z ikon prudce se rozvíjejícího pop videoprůmyslu. Jejich nápadité klipy patří dodnes k tomu nejlepšímu, ovšem vedle těch Jacksonových, že:-) Většina tehdejších hitů vděčí za úspěch více obrazovému ztvárnění, než muzice samé, za všechny uvedu I Want To Break Free z Works, které jsme doslova žrali, přitom Queenům navždy zhaslo pruderní Ameriku, která nepochopila britský humor a návaznost na tv seriál Coronation Street…
Přidám ještě jeden ilustrativní příměr, jak rozdílnou pozici zaujímali Queen v první polovině 70. let a o 10 let později. Zatímco Boney M. v 70’s ignorovali, pokud o nich vůbec něco tušili, tak s Fancym se v 80’s tepali o přízeň stejného diskotýpka:-)

Tehdy ve čtyřiaosmdesátém na mne působilo Works rozpolceně. V několika úderných skladbách to byl slibný návrat, viz à la We Will Rock You dusavá Tear It Up, anebo Brianova rvavá kytara prostupující polovinou skladeb. Na druhé zde byly vyslovené hit pop gaga free kousky, sice elegantní, chytlavé, ale poplatné kdekomu. Works jsem vnímal jako méně povedenou obdobu bílého dvojalba, do typického soundu kapely přetavený pelmel inspirací zvenku. Přiznám se, že i mě okamžitě okouzlily výpravné a nápadité queenovské videoklipy. Celkově byl Works, oproti Hot Space, příslibem. Částečně naplněným.
Hodně pokazilo Sun City. Olej do ohně přilil i Freddie svou první sólovkou Mr. Bad Guy. Čím byl spokojenější, tím se Queen odsouvali na vedlejší kolej. Geldof přišel se svou monstrakcí v pravý čas. Dvacetiminutovka na Live Aid ve Wembley odstartovala pětiletý queenovský finiš…
 
Malinko na dva odstavce odbočím. Komerce pro mne není u muziky hanlivé slovo, pokud je ovšem podepřena kvalitou. Prodejní úspěch u mne nikoho nediskvalifikuje, mezi mými top alby jsou bestsellery s mnohamiliónovými prodeji i soukromě lisovaná elpé v počtu set kousků. V polovině osmdesátých let nastala v muzice zvláštní situace, kdy se vyprofilovalo několik základních veleúspěšných proudů, viz ono profláknuté dělení na depešáky a metalisty.
V té době, od konce 1983, jsem začal jezdit na burzy do Ostravy a do Brna. Za muzikou, za kšeftem. Díky tomu jsem měl solidní přehled co letí, čeho si lid žádá: od Sandry a Modern Talking, po Metallicu plus Slayer.
Queen byli v té době žádáni především na kopírovaných videokazetách a výběrovkách hitů. Pak to ale přišlo. Mečem se rozmáchl Highlander a všechna alba Queen vyšla konečně i na CD.
Ještě odbočka k cédéčkům. Fenomén CD měl na hudební průmysl obrovský dopad, Queen měli smůlu, jako mj. Beatles, Pink Floyd, že vycházeli u EMI, tedy firmy, která se uráčila vydat katalog Queen až v listopadu 1986, tedy bezmála 4 roky po zavedení CD na trh! Takoví Dire Straits se stali i díky novému digitálnímu formátu tehdejší světovou kapelou číslo 1. Vykukovali s Karajanem z každé reklamy Phillips celý rok 1983 a navíc jejich kytarově minimalistický, průzvučný sound byl jako stvořen pro nelupající a téměř nešumící novinku. Queen nástup CD a boom s tím spojený prokoučovali, asi ale ne vlastní vinou.

10 let jsem čekal na placku Queen, kterou bych mohl poslouchat bez větších výhrad. Jakmile jsem zhlédl na své Sony Betě burzovní kopii Highlandera a uslyšel manowarovsky okázalou Princes Of The Universe, věděl jsem jistojistě, že rockoví Queen se vracejí ke svým poddaným. Zřejmě díky tehdejšímu boomu metalu se v polovině 80. let leckteří zasloužilí čtyřicátníci najednou rozpomněli, jak to uměli sami kdysi rozparádit, a buď se dali znovu dohromady, jako Deep Purple, anebo přešaltovali na zpátečku a rozbalili to jak zamlada…
Queen samozřejmě nešli do rizika ztráty vydobytých komerčních pozic, takže popová chytlavost prostupuje celou deskou, koloruje ji ovšem znovu nalezený rockový fundament. Třebas One Vision, riff jak bejk, i když zkrocenej syntíkama. Titulní diskotékovou A Kind of Magic zachraňuje klip, koho by nedojmula Who Wants To Live Forever a stadionovým patosem davové pospolitosti nenaplnila Friends Will Be Friends. Finále je jak za starých časů, Gimme The Prize, dobře ukutá hardrocková bojovka, elegantní, odspodu našláplá Don’t Lose Your Head a bombastická Princes Of The Universe. Celý červen a červenec 86 jsem cédé poslouchal den co den, Budapešť se blížila...

A Kind Of Magic působí výsostně kompaktně, přitom je známo, že se nahrávalo a lepilo na etapy, kdy základem bylo šest skladeb pro Highlandera. Kapelu nabudil již zmíněný fenomenální úspěch na Live Aid (sobota 13. července 1985), kdy se zmocnili nejenom Wembley, ale díky satelitnímu přenosu i celé planety. Pracovalo se od září pětaosmdesátého do dubna následujícího roku, ve studiích v Mnichově, Montreaux i Londýně.
Díky internetu a nesčetným publikacím o Queen, si dnes můžete zmapovat každou jejich desku, skladbu do poslední noty a stopy. I A Kind Of Magic: v jaké písničce nehrál Deacon anebo May, kterými slovy se liší albová a filmová verze titulní skladby, o čem byla původní Deaconova One Vision, nic není problém vygooglovat, nalistovat… jen dobové prožitky a zážitky jsou per net nepřenosné.
 
Live Magic (1986) jsem prožil in natura v Budapešti a po letech zavzpomínal v Rock+ 2011/3. V kontextu doby to byla zlomová událost, světová kapela rozhrnula železnou oponu a hrála na místě, které bylo v dosahu kohokoliv v ČSSR! No a co? Říká si možná nejeden současnou nabídkou zmlsaný rocker, nepamětník. Všechno! Odpovídám…
 

The Miracle (1989). Bolševik to měl za pár, my v Gottwaldově Vystrkově nic netušili. Standa Devátý na útěku, Jirka Černý na své Antidiskotéce apeloval Několika větami, vyprávěl o Havlovi, hrál Kryla i Kubišovou, v Zázrak přesto nikdo z nás přítomných ani na krajíček nedoufal, možná kdyby tam byl Téčkový prognostik Zeman. Miracle se proto v létě 1989 nestalo symbolem zlomu, ale jen další zpoza opony importovanou položkou v našem společném hifistickém poslouchání. Je to solidní dobovka, i když oproti highlanderovské A Kind of Magic u mě ústup z rockerských pozic, přeci jenom na můj vkus příliš často pumpuje v rytmu funky.
Queen už dávno nebyli (hard)rockovým předvojem, a ani jejich nejříznější kousky z Miracle neměly ambici soutěžit v tvrdosti s čímkoliv z tehdy módního heavy metalu. Stali se fenoménem obrazovky a sami o sobě žánrem. Nad skupinou se však již rozrůstal temný mrak…
Queen přestali po Magic Tour koncertovat, vidět je bylo už jen v klipech, při předávání cen, a stále častěji i na stránkách bulváru, který se začal doslova pást na Freddieho viditelných příznacích nemoci. Zde za oponou jsme byli celkem v klidu, těch pár zmínek v Mladém světě nebo Melodii nás nerozhodilo.

Ve víru polistopadové exploze všeho, jsem na Queen na pár měsíců téměř zapomněl. A pak to přišlo! Innuendo. Plavný, mohutný ZepKashmir Innuendo a Freddieho předsmrtná árie Show Must Go One honosně rámují dílo, které stavím na roveň nejlepším kusům sedmdesátých let. Queen ve svém osudovém tvůrčím vzepjetí dokonale vyvážili obsahem i formou všechny své osvědčené polohy, vědomí neodvratného konce jakoby osvobodilo kapelu od jakýchkoliv kalkulů.
Sílu celku umocňuje i životní pěvecký výkon Freddieho, jeho hlas, zbaven gravitace pozemského pinožení, se doslova vznáší, poletuje a lelkuje nad všemi písněmi, vnitřně připraven na nebeské angažmá. Každou skladbu pojal jako pěveckou rozlučkovou etudu. V I’m Going Slightly Mad si procítěně pohrává s každým tónem, v hardrockové Headlong je pevný a pružný jak meč ze solingenské oceli. A tak Freddie naposledy čaruje dál a dál, píseň za písní. Smutnokrásné, poslední klasické album klasických Queen.
 
Rozlučka ve Wembley na jaře dvaadevadesátého byla posledním světovým vzepjetím značky Queen. Dodnes mě mrazí, když slyším Somebody To Love v podání George Michaela, v tu chvíli jakoby se na pódiu zhmotnil sám Freddie. Joe Elliott z Def Leppard měl pravdu, když Brianovi při hromadném odchodu z pódia po děrovačce řekl: „ohlédni se Briane, zapamatuj si tuhle chvíli, tohle se už nikdy nebude opakovat“…

Made In Heaven (1995). I kdybych chtěl, nemohu Made in Heaven považovat za plnohodnotné řadové album. Pro mne je to především dokument, který na jednu stranu ukazuje, jak Freddieho hlas krátce před smrtí ještě kvetl (jakkoliv jsou některé z posledních záznamů dotvořeny studiovými technologiemi), na druhou odhaluje určitou bezradnost tří zbývajících členů při sestavování koláže ze zanechaných útržků a starších odložených skladeb. CD charakterizuje i spousta aranžérských vatových vycpávek, Queen většinu alba ani nezní jako rocková kapela z masa a kostí, elektrizující voltáž Innuenda ani náznakem, převládá melancholie, nahalený synthie sound, preludování, vangelisovská éteričnost, pieta. Každý opatrný tón dokumentuje, jak delikátní a nesplnitelný to byl úkol, vdechnout život vzpomínce zakleté do pásů.
I Made in Heaven si čas od času rád přehrávám, nikdy mě však nevynese do stavu beztíže.
Když se s námi všemi Freddie teskně loučí v Mother Love, mívám na prsou balvan.

Brian, Roger a John od druhé poloviny devadesátých let hledali svou novou identitu. Roger vydal v roce 1998 čtvrtou sólovku Electric Fire, vyjel i na turné, jinak nic. Brian v téže době vyslal do světa album Another World, o dva roky později soundtrack Furia.
 
Na přelomu Milénia se Brian May ocitnul v těžkých depresích, důvodů bylo víc, musel vyhledat odbornou pomoc. Vše se v dobré obrátilo sňatkem s Anitou Dobson v listopadu 2000 a uvedením do Rokenrolové síně slávy o rok později. Tím se otevřela cesta pro znovuzrození Queen. Kardinální otázkou zůstával zpěvák. Kdo by si taky troufnul nahradit Freddieho? Média nejvíce spekulovala o George Michaelovi, jednu chvíli se přetřásal i Robbie Williams. Mezitím se zrodil muzikál We Will Rock You, a Brian i Roger se věnovali jeho propagaci. Sem tam si společně zahráli, nejvýznamnějším bylo vystoupení v Jihoafrické republice na charitativním koncertu a setkání s Nelsonem Mandelou. Stín Sun City se konečně rozplynul… Všechno to byly příštipky.
 

Zrození Q+PR se datuje k 24. září 2004, kdy May doprovázel Rodgerse na oslavách 50 let kytary Fender Stratocaster. Slovo dalo slovo, zavolalo se Taylorovi a bylo upečeno. Začalo se zkoušet a posléze i koncertovat a nahrávat. John Deacon se odmítnul projektu účastnit.
 
Návrat Briana Maye a Rogera Taylora k rocku, s Paulem Rodgersem (mj. Free, Bad Company) po boku, a hlavičkou Q+PR nad hlavami, by mohl být z mého pohledu dokonalý, kdyby se chlapi oprostili od pár podbízivek. S nimi je Cosmos Rocks (2008) „jen“ skvělý. Vyvolává naprosto protichůdné plamenné reakce, příčiny jsou podle mne triviální, generační a žánrová různorodost queenovců.
Protože se jednalo o zásadní změnu ve stylu a soundu Queen, vezmu to detailněji a popisně. Úvodní Cosmos Rockin je skvělý rokec à la ctihodní Bad Company: zadržované nástupy, elegance, statusácký humor, stylový Rodgers – radost poslouchat. Že se jedná o Queen se provalí až v samotném závěru typickým Brianovým skluzem. To samé Time To Shine, dobře vystavěný kus, propracovaný, s lehkou bluesovou notou a parádní táhlou Paulovou vokální linkou. I houpavá hustá bluesárna Still Burnin’ by klidně mohla zdobit legendární jedničku Bad Co. May se fakt pochlapil. První menší výtka: Brianova rádiová pomalka Small je nadbytečně nadýchnutá a nahalená, chybí ji kotva s pevnou zemí. To Warboys je pořádný Rodgersův hardrock: našlápnutý, navazbený, syrový i bombastický, i půlqueeni se odvázali jak dávno na dvojce, trojce. Nejlepší kus! Z dalších se mi ještě hodně líbí hravá Call Me, ta by se klidně vloudila i do Opery. Druhým vrcholem je C-lebrity, v níž se spojuje v jeden vřící kotel beatlesovská zpěvnost, zeppelínovský blueshardrock a queenovská bombastičnost. Kdyby se hardrockově přitlačilo na pilu v Surf’s Up... School’s Out!, víc solilo a necukrovalo, mohla to být třetí vrcholová Cosmosovka, takhle tam to občasné zepelínovské houknutí, fouknutí, zadrnčení a zaječení jen dráždí mou představivost. Podle mne May i Taylor prozřetelně předali otěže Rodgersovi, rockerovi a bluesmanovi podstatou. On ví, jak čerpat z hlubokých pramenů. Ukázněný Brian May se oprostil ode všech svých kytarových kudrlinek, a splynul s gruntovním bigbítem. Klobouk dolů. Nejméně se povedly úlitby mainstramu, takové ty plytké AOR rádiovky, například Small, We Believe, to si prostě kapela i Paul nasypali cukr do nádrže a muzika nejede.

Že velká část zejména mladších Queen (Mercury) fans nepřijala Cosmos Rocks za svůj, souvisí s tím, jak se kdo a kdy ke Queen dostal. Ti, co přes pop, se v Kosmosu ocitli jaksi mimo svůj prostor. I takoví by ale měli pochopit, že May a Taylor nejsou údržbáři Mercuryho mauzolea, a že není jediný důvod, aby rezignovali na své přirozené muzikanství. Kdo má právo jim cokoliv vyčítat?
Blues je táta rocku, a o ten tu jde především. Jsem rocker. May, Taylor i Rodgers taky. Název kapely, alba, ani jeho obal neřeším.
 
Po vydání Cosmos Rocks následovalo druhé světové turné Q+PR , kapela opět dorazila do Prahy. Své tehdejší dojmy z druhého (31.10.2008) jsem shrnul v reportu, zde je.

Královský hardrock
Ufo talíř O2 se v pátek proměnil ve fantazijní, mohutný, kamenný kosmolet s kaleidoskopickými vitrážemi, pilotovaný královským letectvem. I s nákladem dvaceti tisíc pasažérů se víc jak dvě hodiny ekvilibristicky proháněl a vznášel na hvězdné obloze. Kdo se neúčastnil, může litovat. Už teď a napořád.
Queen tak nějak levou zadní vtáhli do své show na pohled panoptikální publikum, od seriózních bankéřů a jejich zlatokopek, přes omšelé rockery, nastrojené paničky, dravé mladé úspěšné, i krásné, až po obrýlené intoše a zcupovatělé dredaře. Svatý zápal vedle moudrého pokyvování, mihotavý diskouš trkající do starého bigbíta, pamatujícího Free, metro a mačo natěsno bok po boku.
Q. jsou navenek společenský úkaz, až byrokratická instituce, manažérsky tvrdě řízená fabrika. Kola všeho ale naštěstí roztáčí životaschopná muzika, a to se potvrdilo i v páteční Aréně.
Z mého úhlu pohledu, Queen s Rodgersem doslova vyškolili všetypové publikum v hardrocku. I ty nejprofláklejší popovky vybetonovali v mezihrách jak odpalovací rampu na Kennedyho mysu. Paul se dokonale sžil s rolí staršího bráchy, který rád vypomůže osiřelé tlupě najít znovu sebe sama a rozpálit společně kotel. Skvěle si napasoval do huby většinu ze starých pecek, jen párkrát se trápil. V Radio Gaga, která mu evidentně nesedí, a v Show Must Go On, na kterou je potřeba operní tenor. Brian, přestože není od přirození žádný ranař riffař, hrál – když bylo potřeba – tak gruntovně od podlahy, že by i Iommi kulil bulvy.
Skvělá dramaturgie, pamatující na všechny: úderná a přitom barvitá, dynamicky i náladově odstíněná. Jakmile bylo něčeho moc, přepřahalo se.
Seismická sbíječkovka Tie Your Mother Down (a další šupky) splavila mě, jiní vlhli při Bijou„, explosivní ovace pokaždé vítaly pěvecké vstupy shůry teleportovaného Freddieho, May v Love Of My Life rozplakal publikum i sebe. Poslušně jsme tleskali v rytmu gaga, zadusali s We Will Rock You a zapěli o dušu coby Šampióni.
Vnější znaky megašou – a že jich bylo – sloužily muzice, sound byl po pár desítkách sekund perfektní, aspoň tedy na ploše, poblíž mixpultů. Určitá zvuková rozevlátost O2 u hardrocku tolik nevadí, dává zvuku objem.
Kdo i po tomto vystoupení považuje současné Queen s Rodgersem za jakousi nedostatečnou náhražku, nemá šajn o podstatě muzikantství.

Spolupráce Queen s Rodgersem byla přátelsky ukončena v květnu 2009. Od té doby se kolem dvojice May/Taylorem čas od času rozvíří různé mediální spekulace, hlavně kdo se chopí u Queen mikrofonu. Těmi se nemá smysl zabývat, většinou jde o přání otcem myšlenky. Nejpravděpodobnější je obnovení spolupráce s Paulem Rodgersem. V současnosti oba pracují na sestavení alba z nevydaných písní, ve hře je prý i duet Freddieho s Michaelem Jacksonem.
Nechme se překvapit…
 
Queen již dávno neovlivňují světové hudební dění, jakkoliv mohou i nadále vyprodávat stadióny a haly. Jejich muzika je ostrůvkem trvalé kvality pro další a další generace náročnějších a vyhraněnějších posluchačů. Světová komunita Queen fans patří mezi nejaktivnější, i v Česku to žije, a nejenom na internetu. Starším a zasloužilým rockerům doporučím navštívit stránky http://queen.musichall.cz. Garantuju, že budete překvapeni šíří i hloubkou informací a diskusí mladých fanoušků. Škoda jen, že většina z nich po pár letech fandění přiznává opadnutí zájmu.

Pro mě Queen byli jsou a napořád budou stálicí…
 
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011 

(odvozeno od původní verze pro Musicserver 2008)