MEL GALLEY (1948 – 2008): DĚLNÍK ELEKTRICKÉ KYTARY

Zemřel Mel Galley, a mimo okruh zasvěcených hardrockerů si toho nejspíš nikdo ani nevšiml. Patřil k těm stovkám muzikantů, kteří jsou  mezi svými uznáváni a ctěni především jako spolehliví řemeslníci, odehrají si svoje, jsou mediálně nenápadní, žijí bez statutu hvězdy či velmistra řádu. Díky takovým „dělníkům“ ale máme stále co poslouchat a pro sebe objevovat, ty stovky a tisíce skvělých starých i nových rockových desek by bez nich neexistovaly. Spousta z těch starších žije, či dokonce jen přežívá v ústraní, a i když se to Mela přímo netýká, je dobré si to připomenout, uvědomit.

Smrt přišla rychle a zákeřně, v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu a 1. července už Mel nebyl mezi námi. Březnovou šedesátku ještě oslavil v jednom pubu s Glennem a Chrisem Evansem, v květnu a červnu se stačil rozloučit s některými svými kamarády muzikanty, týden před smrtí si naposledy popovídal s nejbližším z nich, Glennem Hughesem, jenž jeho památce věnoval své album FUNK.

Zůstane pár článků, fotek, několik ošoupaných desek, blednoucích vzpomínek. A za pár týdnů přijde další podobná zpráva, pak další a další, bude jich už jen zrychleně přibývat. Musíme si, přátelé, „zvykat“, že zásadní generace, která začínala rockovat v šedesátých letech a všechno, co dodnes rádi posloucháme, vymyslela, je na prahu svého pozemského bytí.

Muzika ale naštěstí umí žít v nás svým vlastním životem a je jen na každém, nakolik a jak si ji užije. Pojďme se vypravit za Melem a jeho příběhem.

TRAPEZE

Z dětství a mládí toho o něm moc nevíme, narodil se 8. března 1948 v anglickém Cannocku (Staffordshire).

Jeho první větší kapela, TRAPEZE, vznikla nejspíš někdy v březnu 1969 v anglickém Wolverhamptonu, některé zdroje uvádějí konec roku 1968. Zakladateli byli: Glenn Hughes (ex-NEWS), Mel Galley a Dave Holland (ex-PINKERTON'S ASSORTED COLOURS), všichni tři bývalí členové místního popíkového souboru FINDER´S KEEPERS. Podíleli se částečně na dvou ze tří singlů FK, z nichž za zmínku stojí skladba „Friday Kind Of Monday“ (1967), která i přes dobré reference neuspěla, a „Sadie The Cleaning Lady“, ta zdomácněla v okolí Birminghamu a v provedení Johnnyho Farnhama se stala později hitem v Austrálii. Z další místní skupiny THE MONTANAS (po které zůstalo v archivech pár singlů u firem Picadilly a Pye Records) se k TRAPEZE připojil zpěvák John Jones a klávesák, kytarista a flétnista Terry Rowley.

TRAPEZE záhy získali kontrakt u labelu Threshold (mj. MOODY BLUES) a vydávají nejdříve ještě v roce 1969 singl „Send Me No More Letters“ a o něco později bezejmenné album v produkci Johna Lodgeho z MB. Bohatě instrumentovaný (i dechy), rozezpívaný, ale vnitřně rozháraný debut je poznamenán rozdílnými názory na muziku mezi oběma větvemi kapely. Mišmaš: líbezná pop psychedelie s květinovými vokálními harmoniemi, do toho řezavá fuzzy, macaté kotle a první Glennovy spanilé vokální jízdy. Dvojice Jones & Rowley se proto vrací k THE MONTANAS a TRAPEZE pokračují jako „power“ trio.

Druhé album „Medusa“ (1970) je už hardrockové syrové maso a stalo se základem pro americké ‘71 turné po boku MOODY BLUES, v Houstonu jim naopak předskakovali ZZ TOP. Dodnes jsou v Texasu TRAPEZE vzpomínaní a hraní v místních rádiích. Do UK se kapela vrací až koncem roku. Třetí album „You Are the Music... We're Just the Band“ (1972) bylo posledním řadovým s Hughesem. Ten posílil, jak známo, DEEP PURPLE. Na výběrovku „The Final Swing“ (1974) byly zařazeny i dva nové songy: „Good Love“ a „Dat’s it“. Mikrofonu se ujímá Mel Galley, druhé kytary novic Rob Kendrick a basy Pete Wright. V této sestavě bylo nahráno album „Hot Wire“ (1974) i následující „Trapeze“ (1976). Obě se dají považovat za hardrockovou klasiku. V roce 1975 se Mel objevuje na albu „Blue Jays“ „moody“ dvojice Hayward–Lodge. Justin i John vzpomněli v nekrologu anglického Telegraphu na Melův suchý humor a tvůrčí entuziasmus.

Z TRAPEZE odchází Kendrick (později např. u BUDGIE), po krátkém nadějném mezidobí reunionu tria Galley–Holland-Hughes se vrací Wright, mikrofonu a druhé kytary se ujímá Pete Goalby. Mezitím si Mel Galley i Holland zahrají na Glennově sólovce „Play Me Out“ (1977).

„Hold On“ z roku 1978 (v Německu vychází s alternativním přebalem a názvem „Running“) je labutí studiovou písní TRAPEZE. Zakrátko odchází Holland k JUDAS PRIEST. S novým drummerem Steve Brayem je ještě nahrán živák „Live In Texas: Dead Armadillos“ (1981) a kapela se v roce 1982 rozpadá. Galley putuje k WHITESNAKE, Goalby k URIAH HEEP, Pete Wright se objevuje na sólovce Robina Georgea, z branže mizí, dnes podle Mela pracuje v jedné luxusní restauraci v Dallasu.

První post scriptum se událo v roce 1991, kdy se k mezitím hvězdnému triu Galley-Hughes-Holland přidává na reunion tour ‘91 všudybyl Geoff Downess (ASIA, YES, BUGGLES) a pod hlavičkou TRAPEZE vychází v roce 1993 live „Welcome to the real world“. Podruhé se TRAPEZE coby kmenové trio objevují pohromadě v roce 1994 na vzpomínkovém koncertu za Raye Gillena (BADLANDS, BLACK SABBATH, PHENOMENA).

TRAPEZE i přes obrovský potenciál (pre)allstars bandu nikdy komerčně neuspěli. Jejich styl a sound byl pevně vrostlý do blues, připodobnil bych jejich přístup k FREE a pokračovatelům.

Světla ramp

Po rozpadu TRAPEZE se Mel Galley nějaký čas usazuje v Dallasu, kde především komponuje, zakrátko ale na Monsters of Rock v Donningtonu dostává od Coverdalea lano k WHITESNAKE.

Domlouvá se na malém odkladu nástupu, na „Saints & Sinners“ (1982) je uveden narychlo jen jako doprovodný vokalista, v té době totiž finišují práce na prvním albu projektu jeho bratra Toma - PHENOMENA, který měl v té době obrovskou publicitu kvůli velkým jménům v sestavě: zpěv a basa Glenn Hughes, kytary Mel Galley a „Big“ John Thomas, basa Neil Murray, bicí Cozy Powell a Ted McKenna, klávesy Don Airey a Richard Bailey, produkce Tom Galley, koncept Wilfried F. Rimensberger. Vydání „Phenomena I“ (1984) bylo mezi zasvěcenými událostí. Mezitím si Mel zahrál i na albu „Octopuss“ (1983) svého parťáka Cozyho Powella.

K WHITESNAKE nastupuje tedy Mel na plný úvazek o půl roku později, na albu „Slide It In“ (1984) je uveden jako spoluautor u více jak poloviny skladeb! Část kytarových partů Mickyho Moodyho i Mela Galleye převálcoval pro metalicky nablýskanou americkou verzi John Sykes, bylo kolem toho tehdy trochu dusno. V roce 1984 v Německu měl Galley docela těžký úraz ruky, když v opileckém rozmaru blbnul, poskakoval po zaparkovaných autech a při pádu si ošklivě zlomil ruku.

V roce 1986 spolu s dalšími odpadlíky z WHITESNAKE, Berniem Marsdenem a Neilem Murrayem, dává dohromady projekt MGM. Sestavu doplnil John Marter (mj. MR. BIG, VOYAGER), kapela koncertovala, měla dobré recenze, ale nakonec u Mela zvítězila rodina.

V létě 1987 se Mel a Tom Galleyovi opět sešli při práci na projektu PHENOMENA (II). Opět výpravná bombastická muzika a hvězdný ansábl: zpěv Ray Gillen, Glenn Hughes, John Wetton, Max Bacon, kytary Kyoji Yamamoto, Mel Galley, Scott Gorham, „Big“ John Thomas, basa Neil Murray, John Wetton, bicí Michael Sturgis, Toshihiro Niimi, klávesy Leif Johansen, Richard Bailey. Album „Dream Runner“ (1987) bylo opět skvělé, k Melově skladbě „Did It All For Love“, zpívané Wettonem, byl natočen videoklip.

V roce 1991 se Mel ocitl opět v TRAPEZE na již zmíněném reunion tour.

Pohoda, klídek, piánko, lampička...

Od té doby se Galley věnoval spíše jen příležitostným projektům, objevoval se například čas od času po boku Glenna Hughese, zúčastnil se všech pokračování PHENOMENY, od roku 2007 – dokud mu to zdraví dovolilo – pokračoval v přípravě jejího pátého alba, které by se mělo objevit na pultech příští rok.

Občas si se svými fanoušky zachatoval, jako jeden z mála veteránů se osobně staral o svůj profil na myspace. Při jedné takové povídačce z roku 2007 například prozradil: že největší vliv na jeho hru měl zpočátku Peter Green a Jeff Beck (ten byl evidentně pro tehdejší začínající kytaristy doslova modlou, čnící nade všemi ostatními, vzpomínají ho všichni), že jeho nejoblíbenější kytara je Black Les Paul a preferuje otevřené ladění G nebo D, vysvětlil i svůj americký akcent a hodil do placu pár zážitků, třebas o incidentu s Joem Walshem z JAMES GANG, jenž v houstonské Music Hall neunesl vyvolávání TRAPEZE publikem a kytary hnedle lítaly vzduchem, anebo jak se placení neplacení muzikantům řešilo v Texasu občas s kulovnicí v ruce. Patřil k těm rockerům, kteří by mohli napsat o svém životě poutavou knihu, měl vypravěčský dar, smysl pro humor i pamatováka. Nepochybně skvělý chlap.

Vzpomeňte si na něj občas...

Glenn Hughes, 3. červenec 2008: „He was my oldest, closest friend, bandmate and brother.“

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 8/2008)