rock+

Když i naším tiskem proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni. Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.   V dnešním pokračování těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN PIG. ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE Nicka Logana z New Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek. Na úvod popisuje zcela zásadní dobový jev: „To, co

(Ne)normalizace rudokožců s sebou mimo mnohé jiné ústrky přinesla také další kolo brutální politizace kultury. Rock, svými kořeny prorůstajícími skrz železnou oponu na západ a uhrančivým vlivem na nás mladé, se stal terčem tvrdých represí. A nešlo jen o nějaké bagatelní strhávání nášivek s názvy anglických/amerických kapel, cvakání nůžek lazebníka anebo burzovní honitby. Shodou okolností jsem právě dočetl několik článků o jedné z největších režimních prasečin sedmdesátých let: uvěznění a likvidace Jiřího Ganse, hudebního fanouška, co jen chtěl poslouchat a sdílet svou muziku, a tak navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví i tamějšího kulturního atašé, Roberta B. Warnera, založil českobudějovický Klub přátel americké hudby, dostával ze zámoří i velvyslanectví časopisy a gramofonové desky. Za zcela vymyšlenou špionáž dostal v sedmasedmdesátém drakonických patnáct let ve třetí nápravné skupině, v podstatě trest utýrání k smrti. Ostatně, trest smrti mu navrhoval prokurvátor Ladislav

Výstup BLACK SABBATH z hlubin undergroundu na osvětlenou scénu vyvolal v únoru sedmdesátého roku v dobovém hudebním tisku nejenom zvědavost, ale také bezmála zděšení a občas až nevoli. Kapela od samého počátku své existence čelila (a doposud čelí) obviňováním z černé magie, okultismu, ba i satanismu – což je mimochodem kombinace hodna dortu pejska a kočičky. Nenašel jsem v dobovém tisku jediná prorocká slova, jež by přisoudila kapele a jejímu prvnímu albu místo na piedestalu tvrdé odnože rocku, hardrocku, natožpak dějinnou stylotvornost. – Protože jsme se na stránkách Sparku věnovali BLACK SABBATH nastokrát a z různých úhlů, vrátíme se o půlstoletí zpět prostřednictvím citací několika z prvních článků/interview v Melody Makeru a New Musical Expressu. V ČSSR se ještě dlouho neobjevila o BS ani řádka, byť páskové kopie jejich „Black Sabbath“ a „In Rock“ od DP vyřvávaly o prázdninách sedmdesátého z tisíců mládežnických magnetofonů. Jaká byla situace krátce po vydání eponymního debutového

Rockoví věrozvěstové LED ZEPPELIN a KING CRIMSON zapálili v devětašedesátém doutnák, a tak sedmdesátý explodoval hard/art rockem na všech hudebních frontách stovkami alb, skokově posunujícími vývoj stále ještě mladého hudebního žánru. S rachotem i otevřenou myslí tedy vstupujeme v našem „nekonečném“ vzpomínání do pomyslné sedmé dekády dvacátého století.   Z dnešního zpětného pohledu máme při znalosti dalšího vývoje možnost „jasnozřivě“ poukázat na to či ono zásadního, nicméně bez autentického svědectví dobových článků a rozhovorů by náš obraz byl šedivě akademický. I proto pravidelně zalistujeme stránkami starých Melody Makerů, New Musical Expresů. Melodií, Mladých světů, Téček, Zápisníků, bolševických příkazů … a nejenom kvůli muzice, protože zatímco na západ od nás nadále bublal hudební i společenský kvas, v Československu hodil bolševik na národ těžkou normalizační deku, jež dusila vše svobodné a nepoddajné – i rockovou muziku. Naštěstí byla vetchá a děravá. Rok 1970 započal dekádu

„Vojín Merhaut okamžitě k veliteli útvaru!“ ječel devěťák na celou rotu. „Já vás nemůžu ani zavřít, protože tohle se domáknout kontráši, tak přijdeme o vzorný útvar!,“ hřímal na uvítanou major Havlíček, velitel karlovarského VÚ 5691 v sousedství dostihové dráhy. Hlavou mi běží seznam všeho, co se mohlo provalit: dopisování se Svobodkou/BBC, tranzistorový přijímač načerno, potměšilé dopisy kamarádům, zakázané focení, antény na Bundes…  „Ty antény půjdou okamžitě dolů!“ Aha, tak to bude dobrý, to uhraju. „Rozkaz, soudruhu majore, dovolte mi odejít!“… To bylo tak. Když jsem na podzim pětasedmdesátého narukoval k radistům do malých kasáren ve Dvorech 1, brzy jsem zjistil, že „to půjde“J Parta z negottwaldova Zlína tvořila polovinu přijímače, morseovku a radiotechniku jsem znal z pardubické průmky, posilovna za rohem, k tomu útvarové kino s magičem a reprobednou jako stodola a na tranďáku Sokol 4 spousta západních stanic i přes den. Bezpochodový úlevy na nohy taky dobrý, akorát těch 730 vep

„Protože jsme chtěli natočit záznamy o tom, kde byl producent klíčovou postavou, stejně jako Stanley Kubrick nebo George Lucas se staly centrem jejich filmů. Stejně jako oni používali různé herce, rozhodli jsme se použít různé zpěváky,“ Eric Woolfson o Alan Parsons Project. Možná by se dal titulek doplnit podtextem: Kterak zvukař z Abbey Road a Odvrácené strany Měsíce začal s vlastní hudbou. Pořád nic? Tak si nejen přečtěte sbírku Příběhy tajemství a představivosti , ale též poslechněte Tales Of Mystery And Imagination (Edgar Allan Poe), debutové album dvojice Alan Parsons / Eric Woolfson, později vystupující pod hlavičkou Alan Parsons Project, coby pocta osobnosti a dílu E. A. Poea, básníka, prozaika, mistra hororu a průkopníka detektivek. – Když se studiový technik Alan Parsons rozhodl překročit svůj rubikon, mixážní pult, a naplnit tak své vlastní hudební ambice, přihrál mu osud do cesty Erica Woolfsona, zkušeného klavíristu, skladatele, textaře, příležitostného vokalistu a manaže