1970 01: ROCKOVÁ EXPLOZE I NENORMALIZACE BYTÍ

Rockoví věrozvěstové LED ZEPPELIN a KING CRIMSON zapálili v devětašedesátém doutnák, a tak sedmdesátý explodoval hard/art rockem na všech hudebních frontách stovkami alb, skokově posunujícími vývoj stále ještě mladého hudebního žánru.

S rachotem i otevřenou myslí tedy vstupujeme v našem „nekonečném“ vzpomínání do pomyslné sedmé dekády dvacátého století.

 

Z dnešního zpětného pohledu máme při znalosti dalšího vývoje možnost „jasnozřivě“ poukázat na to či ono zásadního, nicméně bez autentického svědectví dobových článků a rozhovorů by náš obraz byl šedivě akademický. I proto pravidelně zalistujeme stránkami starých Melody Makerů, New Musical Expresů. Melodií, Mladých světů, Téček, Zápisníků, bolševických příkazů … a nejenom kvůli muzice, protože zatímco na západ od nás nadále bublal hudební i společenský kvas, v Československu hodil bolševik na národ těžkou normalizační deku, jež dusila vše svobodné a nepoddajné – i rockovou muziku. Naštěstí byla vetchá a děravá.

Rok 1970 započal dekádu, v jejímž průběhu rock dospěl, zbytněl a zmohutněl, rozstřelil se na tisícero střípků i slil do monolitů, popřel a znovu našel svou podstatu, aby na jejím konci povstal heavy metal, tak jak jej známe.

Malá vsuvka: protože náš letopočet nezačal nultým rokem, startuje každá dekáda rokem s jedničkou na konci, dejme ale přednost zavedenému způsobu vnímání desetiletek, a oslavme rok 1970 coby první sedmdesátkový.

–

Leden 1970 byl svým způsobem nenápadný, sabbatovsky mělo zahřmít až o měsíc později. Nejenom anglický singlový žebříček byl zahlcen sladkou pop marmeládou (ARCHIES „Sugar Sugar“, MARMALADE „Reflections Of My Life“), v Americe vládli SHOCKING BLUE s půl roku starou Venuší, nicméně mezi alby kralovala loňská kvalita a ve studiích se dokončovala jedna novinka za druhou. Několik si jich připomeneme.

LEMMYHO INSPIRACE: MC5

„Back In The USA“, první studiovka detroitských heavy-punkerů bude už zřejmě navždy tak trochu ve stínu explosivního předchůdce, živáku „Kick Out The Time“, přesto jde ale o zcela zásadní dílo rockové historie, náležející do pětistovky největších alb všech dob – jak podle amerického Rolling Stone, tak anglického New Musical Expresu. MC5 svou „dvojkou“ mimo jiné nastartovali i Lemmyho: „Seděl jsem a poslouchal to album celé hodiny, dohrála druhá strana, já vinyl otočil zpět na první a jelo se znovu! Když jsem zakládal MOTÖRHEAD, chtěl jsem vytvořit jejich britskou verzi, dokonce jsme začali v pěti, pak ale události nabrali jiný směr. V každém případě, bez ,Back In The USA’ by moje kariéra vypadala jinak.“

Škoda, že si kapela nechala producentem Jonem Landauem ve studiu přistřihnout a vypulírovat drápy, a tak úsečné pecky jako „Looking At You“, High School“, „Call Me Animal“ a další neměly šanci vyznít agresivně jako na koncertech kapely.

MOSTY SIMONA A GARFUNKELA

„Bridge Over Troubled Water“, „Most přes rozbouřené vody“, krásná deska, byť ni hard/heavy/art. Jedno z elpé, jež provedlo celou mou generaci rozbouřenými vodami teenagerského poznávání sebe sama i světa dospělých. K prosluněným melodiím a konejšivému soundu se dalo uchýlit, kdykoliv na člověka padly chmury prvních lásek či názorových/generačních střetů doma i ve škole.

Jiří Černý doprovodil supraphonského vydání obsáhlým sleevenote, z něhož vyjímám: „Je-li v dnešní světové populární hudbě Bob Dylan svědomím společnosti a Donovan vykladačem jejich snů, pak Simon s Garfunkelem přišli svými písněmi překlenout zhoubné zvuky lhostejného mlčení. Křehkými harmoniemi, cherubínskými dvojhlasy, stylem jakoby obestavěným kolem ryzí jemnosti Paulovy španělské kytary nám skýtají úlevu a jas, tolik hledané nejen v písních, ale v současném umění vůbec.“ Titulní bolerovsky mohutnící vznešený gospel patří bezesporu mezi největší světové hudební počiny.

CHICAGSKÁ FÚZE

Nechci si hrát na někoho, kdo v patnácti poslouchal náročnou velkokapelovou jazzrockovou fúzi (též označovanou jako big band rock) eponymní 2 LP prvotiny ansáblu CHICAGO TRANSIT AUTHORITY (posléze název zkrácen na CHICAGO). Zpětně viděno šlo o pokus, co sice nezaznamenal dlouhodobý historický úspěch, v raných sedmdesátých letech však patřil ke stěžejním, progresivně rockovým akvizicím tehdejší scény. Jak trefně napsal Jaromír Tůma v Melodii (1971/10): „Hudba pro labužníky […] během jediné minuty dokáží přejít od riffových hard-rockových vzorů po nejvolnější jazzové variace a pak zase do velebnosti klasické hudby i atonálnosti třetího proudu.“

Rané CHICAGO patřilo vedle BLOOD, SWEAT & TEARS mezi nejúspěšnější rockové soubory s mohutnou dechovou sekcí a jazzovými harmoniemi. Svým způsobem navázalo na průkopnický PAUL BUTTERFIELD BLUES BAND. Zásadním předpokladem úspěšnosti byla vedle kompoziční a aranžérské nápaditosti též muzikantská zručnost, vymykající se běžnému pudovému rockovému standardu. I přes svou náročnost se i takováto muzika tehdy umísťovala v první desítce vícera prodejních LP žebříčků.

Tak co, Sparkaři, považujete se za labužníky? Já věřím, že ano.

ZABRISKIE POINT

Kalifornské šedesátky otisknuté do filmového pásu. Metaforický road-movie střet nespoutaného svobodného světa hippies a upjatých bílých límečků, naroubovaný na rasově podbarvené polit-krimi téma. Dílo Michelangela Antonioniho dodnes budí pro určitou barvotiskovou schematičnost postav i děje rozporuplné reakce. Já osobně se ale vždy rád znovu rád pokochám přirozenou krásou Darii Halprin (sakra to je baba!) i proslulým výbuchem, co za doprovodu pinkfloydovské „Careful With That Axe“ znovu a znovu ve zpomaleném záběru rozmetává residenci zazobaného naboba. PINK FLOYD si sice posléze stěžovali, že rejža vybral ze spousty jimi dodané muziky jen pár kousků, nicméně popsaná filmová scéna je něco, na co se nezapomíná. Přiznávám dodatečně, že letmá mladosvětská zmínka/zrnopidifoto o největší filmové sexy scéně cloumala mou puberťáckou představivostí jako máloco.

Soundtrack, ve kterém mimo PINK FLOYD zazní například KALEIDOSCOPE, THE YOUNGBLOODS GRATEFUL DEAD a Jerry Garcia solo, sám o sobě neobstojí, berte zmínku o „Zabriskie Point“ jako pozvánku ke zhlédnutí filmu, objevujícího se čas od času na ČT: Art.

TUZEMÁCKÉ NENORMÁLNO

Československem se dál plíživě šířil rudý svrab normalizace, zmocňoval se dalších a dalších mocenských pozic, a přitom nás dole nechával v bláhové naději, že nebude snad až tak zle. Vyšlo kupříkladu ještě trojčíslo Pop Music Expresu, i když už s cinknutým obsahem a Goťákem na přebalu, pokračoval i technicky osvětový měsíčník Hudba a zvuk, a také v Melodii i Mlaďáku se dalo ledasco zajímavého najít …

Kádrové posudky rodičů ještě tolik neovlivňovaly osudy nás, deváťáků základek, vybírajících si školy svého gusta, a tak jsem se mohl coby čerstvý rocker/bigbíťák/hifík směle zapsat k přijímačkám na elitní pardubickou slaboproudou elektroprůmku, kde byla šance přičichnout ke krásám magnetofonů, gramců, rádií i z druhé strany. Byť muzikantsky nepoužitelný, protože nezazpívám ani hoří a kytaru jsem odložil po dvou akordech, bigbít nasměroval i mou profesní dráhu.

Ve škole se ovšem už o spoustě věcí znovu neučilo, Masaryk ani srpen jakoby nikdy nebyly, skauting jakbysmet, Junák podruhé rozpuštěn. Časáky ročníku 1968 zmizely ze školní čítárny, vycházejí poslední reprinty původních Rychlých šípů.

A napříč Československem od ledna letěl, pro jistotu už jen polohlasně, slogan: „Narodil se nový Rusák, jmenuje se Gustáv Husák“. V květnu sedmdesátého začal vysílat druhý program československé televize. Takže nic nadvakrát, čili 00NIC.

V ČSSR žilo, obklopeno dráty a vzteklými psy v uniformách i bez nich, koncem roku 1970 oficiálně 14 344 987 občanů, z toho 9 807 697 v Čechách a na Moravě.

ČTIVÁ MELODIE I OBČASNÉ FALEŠNÉ MLAĎÁCKÉ TÓNY

Lednovou Melodii zdobila na titulce sice Helena Vondráčková, ale hned za výletem s tehdy ještě sympatickým diblíkem následovala strana o perfektní Kristíně, čili Christine Perfect (CHICKEN SHACK, FLEETWOOD MAC), jak své povídání nazval Alexander Goldscheider. Soul music v čele s Czesławem Niemenem byl nejen podle Romana Waschka nejpopulárnější hudbou v Polsku. 2nd Isle Of Wight Festival Of Music probral důkladně Petr Dorůžka, a náš starý/mladý známý Petr Sís v rubrice „Jak já to slyším“ předvedl své vnímavé ucho i lehký jazyk. Chcete poradit s výběrem magnetofonu? Žádný problém, první díl s tabulkou tesláckých strojoven zaujme i dnes, mimo jiné cenovkami v rozpětí 2100 až 3150,- Kč, podle modelu, při průměrné mzdě 2000,- Kčs brutto, takže pro přepočet na dnešní poměry můžeme směle připsat nulu a ještě přidat padesát procent navrch. A to byl z přehledu vynechán stereofonní B43A za bratru pět tisíc a něco československých. Na dalších stránkách následuje malá abeceda Pop music, jiskřivá polemika manželů Černých s Miroslavem Černým nad knihou „Hvězdy světových mikrofonů“, článek „Svět u mikrofonu“ Jaromíra Tůmy… už na první pohled samé skvělé čtení. Celkem prima byl i čtrnáctideník Aktuality Melodie, s Čestmírem Klosem coby šéfredaktorem.

To Mlaďák ročníku 1970 už byl poznatelně cinklejší. Na otázky MS kupříkladu odpovídal jakýsi generálmajor, o stranu dál se skvěla Leninova světnička a úderná rezoluce slovenských mládežníků, svazácký flusanec na hippies a svobodu vůbec.

Naštěstí se mimo to psalo o Laterně magice, fotbalové i hokejové reprezentaci, Slávce i Spartě, byť s Husákem v hokejové šatně. Silné vzpomínky i po půl století evokuje při listování starými čísly sada top snímků roku 1969. Perličkou je fotogalerie potenciálních nevěst prince Charlese, Diana nikde, v sousedství keců kolik stojí Brity královna. Nechybí profil zvěčnělého rebela Jamese Deana a laňky Twiggy, ani vážně míněné plány na vyzdvižení (tehdy stále neobjeveného) Titaniku pomocí balonů naplněných vodíkem (trup je prý pod osmimetrovým nánosem bahna a v sejfech 19 milionů dolarů, teoretizovalo se).

NEZLOMNÝ PRAPOREC HIFI

Nejdéle se držel odborný tisk. Například vícekrát v našem pamětnickém seriálu zmíněný magazín Hudba a zvuk vycházel až do konce roku 1971. Na jeho stránkách neměla pokřivená rudá ideologie v podstatě prostor, protože Ohmův zákon platil i pro bolševiky, a západní elektrotechnika, zejména civilní, určovala vše podstatné i pro Rusko a jeho satelity. A tak se v oáze hifistického čtení zjevovaly – mimo různé návody jak si postavit jinak nedostupnou domácí audio techniku – testy gramofonových přenosek Empire, Stanton, Shure, představení kazetových magnetofonů Philips a Sony, kotoučáků Studer, receiverů Fisher, mikrofonů Beyer, navrch reklamy na magnetofonové pásky Basf.

Kdo by to byl řekl, že i po padesáti letech vývoje a nástupu digitálu před čtyřmi desetiletími stále patří vinyl a gramofony mezi audiofilsky vzývané modly. Stačí se porozhlédnout a poptat mezi hudebními fanoušky všech generací. Ostatně, i stránky Sparku jsou toho důkazem.

Ve své knihovně nostalgicky opatruju publikaci: Rozhlasový přijímač a jeho všestranné využití, autora Karla Janoše. Pro bigbítem a hudebními dálavami posedlého teenagera šlo o parádní sbírku pohádek, čti: fotografií a detailních popisů rozhlasových přijímačů z celého světa, i praktických informací, viz seznam evropských středovlnných vysílačů s přesnými údaji o kmitočtu a výkonu, jenž mi ulehčoval večerní hledání muziky na tranzistorovém sokolíkovi.

Hifi hnutí se tak stalo po celou dobu normalizace hájemstvím hudebně i technicky zvídavých i svobodomyslných. A protože pod svícnem bývá největší tma, pranic nevadilo, že oficiálně patřily Hifi kluby pod Svazarm, čili de facto byly armádní složkou. Generál nalevo, plukovník napravo, a z repráků LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, URIAH HEEP, BLACK SABBATH…

–

P.S. Jo, a v červenci 1970 poprvé vystoupili nějací QUEEN:-)

Jaromír Merhaut pro Spark 2020