rock+

S pomocí přátel a kolegů se Ace Frehley pustil do druhého alba předělávek svých oblíbených songů. Sám si obsloužil kytaru, u basy se střídal s Alexem Salzmanem, za zády měli oba – až na jednu výjimku – vždy Matta Starra. Desku otevírá „Good Times Bad Times“ LED ZEPPELIN, kde Ace a jeho parta celkem zřetelně předvedou, že budou ve svých coverech držet ducha originálu, ale hrnout si to budou po svém. Jako když stejný kuchař vaří různorodé menu, ale vždy i do svaté klasiky přidá něco ze sebe. Pamětníkům je už při prvním poslechu zřejmé, že nejblíže původnímu pojetí bude mít Frehley a spol. v „Never In My Life“ od MOUNTAIN, protože Leslie West byl předobrazem všech kytaristů ranařů, Aceho nevyjímaje. A proto u „Politican“ s hostujícím Johnem 5 nevnímám ani tak původní CREAM, jako spíše odkaz MOUNTAIN.   U britských invazních šedesátek je přitvrzení a hrnba slyšet nejvíce, beatlesovská „I’m Down“, stoneovská „Jumpin’ Jack Flash“ s Litou Ford, i „Lola“ KINKS jsou řádně připumpovány. To samé

Co nového asi tak může dnešní rocková kapela nabídnout fanouškům? V podstatě jen „novátorskou“ kombinaci již dříve vymyšlených postupů. A tak se australští TURTLE SKULL i na svém druhém albu, „Monolits“, snaží hrát po svém, byť postaru. Základem jejich soundu je kombinace sabbatovské hřbitovní tíhy spojené s barrettovskou psychedelií. V úvodní „Leaves“ přidávají rozšafné jarreovské moogování a na doraz zkreslenou a vazbenou fuzzynu. Říkáte si, co někteří ve snaze být originální nevymyslí J Ale co, studnice rockových inspirací je bezedná, tak proč nespustit kýbl a nenaplnit jej až po okraj. „Rabbit“ – základní mustr nezměněn, Tony/Syd ruku v ruce. Temné líbezno, zhulený kovář, sluníčko na mučidlech… „Heartless Machine“ přidá o půl kvaltu „rychlejší“ riff, jinak zůstává vše při starém, to samé v „Why Do You Ask?“, zarámovaná do masivního zbustrovaného doom riffu, se zpívánkou, znovu evokující blbnoucí partu v klipu k „Another Lane“. Sladké falzety, vinoucí se kolem erozí zdrsnělého kame

„Při všem, co se ve světě právě děje, není čas na cukrování. Je čas se probudit, vstát a něco udělat, než bude příliš pozdě,“ hřímá velšský multiinstrumentalista James Kennedy v rozhovorech ke své novince „Make Anger Great Again“, která je další z desek, jejichž vydání zdržel o půl roku koronáč. Má to být Síla. Ovšem nemůžu si pomoct, slyším v úvodu „The Power“ jen další vykrádačku Iommiho/Jimmyho pojetí riffu. Ukřičený James sice – seč mu hlasivky stíhají – snaživě strhává pozornost na sebe, rapuje, pulsuje v rytmu funky, zdrhá … a kytarovou opakovačku pro sichr ozdobí přidaným motivem, pro mě je zaškatulkován: nic cizího mu není cizí. Uvidíme co dál. „Autopsy“ je pro mé uši taktéž trochu přes závit. A jak se říkává: příliš zajíců rovná se honcova smrt. Kennedy se totiž snaží narvat do každé skladby všechno možné, a těžko pak držet kontinuitu, natožpak mít vlastní ksicht. Svou nasranost na politiku přenesl do muziky, nic proti, pamatuju už před půlstoletím řvoucího Lennona, a dokonce

Současní JEFFERSON STARSHIP mají s nejslavnější sestavou společná dvě jména, David Freiberg, jenž stál u přerodu z JEFFERSON AIRPLANE ve čtyřiasedmdesátém, a Donny Baldwin, který na palubu hvězdného korábu s Grace Slick u kormidla/mikrofonu narukoval o osm let později. Novinkové EP je součástí předvolebního boje Biden/Trump. Tomu odpovídají jak témata, tak lehce nátlakový sound i apelační projev Cathy Richardson. Hnedle úvodní „It’s About Time“ je představována coby hymna silných a nebojácných žen. Není divu, že Bidenova černošská kandidátka na vícepresidentský úřad, Kamala Harris, si ji vybrala za svůj předvolební song. Z mého úhlu pohledu je tak nová deska JEFFERSON AIRPLANE trochu uhulákaná, příliš tlačící na pilu, pomalu co skladba, to bezmála revolučně budovatelské forte. Anebo naopak, opuštěný uplakánek, viz „Don’t Be Sad Anymore“. Texty jsem radši ani nezkoušel … Pokud jde o muzikantské řemeslo, posloucháme americky perfekcionistický mainstreamový produkt z ranku rozmáchlého A.O

Synové slavných otců dali dohromady kapelu, která je autentickým pokračováním ALLMAN BROTHERS BANDu, byť se nejedná o přímou kopii jejich slavného jižansko-rockového stylu a soundu. Mladí muzikanti z okruhu rodiny Allmanů plus Duane Betts a Berry Oakley vytvořili zvonivě rezonující sedmičlenné těleso se třemi kytarami, slajdou, hammondkami a samozřejmě rytmikou. Sestava jako stvořená pro kouzlení s náladami i harmoniemi. A skutečně, od nástupu „Pale Horse Rider“ se více jak hodinu rochňáte v huňatých vrstvách aranží, kde soupeří i souzní kytarové copy a rozevlátá sóla, prostor sytí masivní tóny kláves i bohaté doprovodné vokály, k tomu zpívá slide … Základní bluesrockový formát se naklání tu k hardrocku („Carolina Song“), tam k boogie („King Crawler“) a onde k country („Much Obliged“, „Congratulation“). Díky velkorysé stopáži se uprostřed alba našlo místo i na téměř čtvrthodinovou rozkvetlou bluesovou instrumentálku „ Savannah’s Dream“ s najazzlou mezihrou. Střídmá „Southern Rain“ by n

NÁVRAT DO ALCATRAZZU Původní ALCATRAZZ jsme v osmdesátkách vnímali jako svým způsobem pokračování Blackmoreových RAINBOW, ovšem bez uzurpátora v čele. Graham Bonnet si namísto něj vyhlédl mladého střelce Malmsteena. Po boku mu stáli mimo jiné i Jimmy Waldo a Gary Shea, s nimiž se setkáváme na nečekané novince „Born Innocent“, vydané téměř pětatřicet let po „Dangerous Games“! Bonnet zpívá i po sedmdesátce na krev. A může si to stále dovolit, byť samozřejmě jeho vokální bungee jumping nelítá do takových poloh jako zamlada. Novinka staronových ALCATRAZZ slyšitelně navazuje na melodický duhový hard&heavy zlatého období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Nechybí melodie, riffy, ani typické kytarové cvrlikání malmsteenovských parametrů, o něž se stará nadějný Joe Stump. Na desce mu v roli hostů sekundují slovutní kolegové, například v úvodní titulce Chris Impellitteri, další z Grahamových objevů. Lehkonohou cválavku „Polar Bear“ i hrnbu „London 1966“ si Joe obslouž

DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK  Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.   Takže narychlo a deníčkově. V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat. „Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek. Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna. Slyšitelně odlehčená a porůznu dozd

OSPALÉ OKO PLYŠOVÉHO TYGRA Jim Peterik zůstane navždy v paměti coby spoluautor „Eye Of The Tiger“. Při poslechu Lvího srdce by ale Rocky řezal maximálně tak do krabic s laskonkami, a ne do hovězích půlek. Cukrářský pompík. Zatímco masa se nepřejíte, kremrolí snadno. Jakkoliv mám velké nosné hlasy i rockovou pompu rád, u v pořadí šestého studiového alba PRIDE OF LIONS mi nenaskakují emoce, natožpak husí kůže, dokonce mám problém udržet při prvoposledním poslechu pozornost. Abych pravdu řekl, husí kůže jako pralinky mi vyrazila při pohledu na facebookovou fotografii dvojice! To nechcete vidět:-) Zpět k muzice. Formálně se nedá nic zásadního vytknout, libé tekuté melodie, klenuté hymnické oblouky, klávesové stěny, velký hlas v popředí… Jenže, melodie protékají mezi prsty, žádná se nezaklesne trvaleji v paměti, maximálně jako ozvěna dříve použitého motivu, sebevětší klávesové stěny nenahradí zvuk kytar, a honosný vokál Tobyho Hitchcocka je vhodný možná tak do muzikálu, do rocku nepasuje,

VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota. Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“). Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem. Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například

Fish se podobně jako Peter Gabriel postupně dál a dál odpoutával od stylu a soundu své mateřské skupiny, až se ocitnul daleko od původního květnatého art rocku. Dlouho očekávané album svým způsobem reflektuje Fishův postoj k neradostným událostem posledních let, osobním i takovým, které rozkývaly bytí nás všech. Proto název, znamenající v němčině pocit melancholie a únavy, proto poněkud pochmurné vyznění těkavých rytmů, střídmé elektroniky a nezvykle civilního Fishova projevu. Sám zpěvák přiznává, že tak nějak samo od sebe vzniklo v podstatě autobiografické terapeutické album. Není sice až tak drásavé jako předsmrtný Bowie, Fish neumírá, ani nejde na samou hranu umělecké katarze, přesto nacházím mezi „Weltschmerz“ a „Blackstar“ víceré styčné plochy, viz kupříkladu sound a naléhavost „Walking On Eggshells“, či osudovost „Little Man What Now?“, v níž se Derek vyrovnává se smrtí otce. Rozhodně se nejedná o album k dennímu ani relaxačnímu poslechu. Dokonce se někdy nedá, podobně jako „Blac