rock+

Psycho, být prvním zpěvákem jedné z nejslavnějších kapel světa, a obrážet donekonečna putyky, mikrolabely, čelit posměškům ve stylu, jo to je ten, co kudy chodí tvrdí, že byl u AC/DC a hraje si na ně. Každému soudnému musí být přitom jasné, že Dave by byl vůl, kdyby se vůči stylu a soundu AC/DC nějak zásadně vymezoval, a nelíznul si aspoň přes sklo… Čekat od Judgement Day cokoliv jiného, než variaci na AC/DC, by tedy bylo naivní. Začátek desky ( We Don't Dance To Your Song a´la Rock 'N' Roll Train , Another Boy On The Street alias Dirty Deeds ) dává předpokladům za pravdu. Pak se ale Dave jakoby uvolní a druhé půli sází jednu svébytnou hardrockovou pecku za druhou, kdybych měl hodně zjednodušit, vydal se azimutem Led. Viz Aint Gonna Do You To Me Anymore - houpavý i zemitý blueshardrock, zřetelná zepp stopa, je tam všechno, nasranost, hlína, sekernický riff, kytarová pařba. K vrcholům elpa patří i titulka s masivním tvrdým bluesovým rifem třídy iommi/page, kde Dave svým

Předesílám, že tohle jsem nečekal. Připravený ostrovtip odkládám do šuplíku a dávám repeat. Užijte si jízdu se mnou. Předehra jak k Čelistem XV, ze zpěněného příboje sláčiků se vynoří godzilovsky masivní hardrockový riff, odsedlaný napruženým Tempestem. Europe slyšitelně nakročili od profláknutého heavy popu ke klasickému britskému hardrocku. Opsali kruh, dospěli, našli svou podstatu a dnes hrají věrohodně jak dobrá sedmdesátkou kapela. Norum střídá Iommiho, Pagea i Ríšu. Tempest se, až na pár uklouznutí, vymanil ze svých papetických nádechů a zalykacích manýr, drtí tóny jak Coverdale zamlada. Většina skladeb je postavena na parádních riffech: Last Look at Eden , Gonna Get Ready , Catch That Plane , Mojito Girl , anebo se kashmirovsky houpe s pomocí symfoňáku tuzemáku ( No Stone Unturned .) Celé album je konopným ale neotrockým provazem pevně spojeno s blues, viz Run with the Angels , šponovaná zepdumka s žhnoucím sólem. Dojde i na modernu, The Beast je na jedničku zvládnutá, nervní

On ještě Darren Wharton funguje? Napadlo mě s nadsázkou při pohledu na novinku Dare, které jsem tak rád poslouchal před 20 lety, kdy přebal Out Of The Silence lákal přelepkou ex Thin Lizzy keyboard player, či tak nějak. Dare byli vždycky tak trochu romantičtí rockoví melodici, samozřejmě s klávesami v popředí. Novinka přidává nový akcent, již úvodní Dublin mi navozuje náladu Belfast od Simple Minds. V podobné tesknivo patetické náladě se nese více písní ( Shelter In The Storm , King of Spades , I Will Return .) Rozechvělý Darrenův hlas je ostatně k podobné muzice zrozen. Protože se kytarista Richie Dews nenechává vším tím krasostylem unášet, ukolébávat, a ani v jedné skladbě se nefláká, má Arc Of The Dawn i solidní rockovou sílu. Mně osobně z alba vyčnívá Follow The River , to je doslova katedrála se vším, co k melody rocku patří, bohatýrským nápěvem, elegancí, zpěvavými kytarovými vyhrávkami… Klávesová nálevna medoviny s příměsí irské whisky. Čas od času si i já rád zavzpomínám na

Teatrální, rozjívený machro glam & hard rock „levou zadní s úsměvem na rtech“ můžu, když se teda umí hrát a vnímám i nadhled nad sebou samým. Těmhle kalifornským hochům není nic dost pompézní, namašlený, narcisní, patetický, bláznivý… svatý. Bigelf jsou mi sympatičtí tím vším, nejvíc ale svou až artovou imaginací a hravostí, ruku v ruce s rockovou kovařinou. Otevřeli starou truhlici plnou zaprášených ozdob, nabrali plné náruče, sfoukli prach a rozehráli vířivou psychedelickou symfonii. Něco podobného – ale mainstreamově, bez odvahy - zkoušeli před pár lety Darkness. Jako byste skočili šipku doprostřed sedmdesátkového rockerského mejdanu, a kolem na stěnách   se míhali kaleidoskopické obrazce ze střípků Davida Bowieho, Marca Bolana, Alice Coopera, Roy Wooda, Roberta Frippa, Iommiho, Kena Hensleye, Alexe Harveye, Franka Zappy… Žádná levná lisovaná sklíčka odkudsi z čínské fabriky, ale signované, umně broušené miniatury. Beatles, Sweet, operetka a´la Chess , Black Sabbath s Uriah Hee

„Aqualung“ odstartoval hvězdnou část příběhu JETHRO TULL. Je současně jedním z nejzásadnějších alb rockové historie. Také u nás v Kotlince se brzy po vydání stal kultem, roztáčeným z pásu na pás. A to jsme vůbec nerozuměli textům, v nichž se Ian Anderson po svém vypořádával s církví, civilizačními i společenskými neduhy. „ Stále není politicky korektní o spoustě věcí mluvit ani dnes, ,Aqualung’ byl o globalizaci, nárůstu populace, nečistého průmyslu i všudypřítomné komerce, měla vyjádřit bezmoc, když se ocitnete ve zběsile uhánějícím nezastavitelném vlaku,“ zavzpomínal v roce 2011.   Hudebně JETHRO TULL na své tříleté cestě dokráčeli od blues a folku k ryzí svébytnosti a nezaměnitelnosti, jakkoliv je „Aqualung“ v prolínání progresivního rocku s hardrockem též odrazem doby vzniku. Ian Anderson se vůči progrocku vždy vymezoval, přestože v určitém období rád pracoval s výrazovými prostředky jemu vlastními. „Aqualung“ se svými tématy ale veskrze pohybuje v reálném světě, některá jsou aktu

Byla to krásná i hrozná doba. S čerstvě uloveným LP pod paží si nakračovat ulicí a kochat se závistivými pohledy kamarádů i neznámých vrstevníků, současně ale pokradmu hlídat perimetr, zdali se někde neobjeví kšiltovka zvídavého Venouška s Bohouškem. „ Co to máte na zadním sedadle? Prospekt. Ukažte to, jaký prospekt? Videa firmy Panasonic. Vy máte video? Ne. Tak proč máte prospekt? Mě to zajímá. Aha, vás to zajímá, a proč? Na co se díváte, co? Kde máte ty videokazety? Otevřete kufr. Áááále, rezervu máte sjetou, bude to za 100,-Kčs…. Jeďte, a už neprovokujte “ – tak nějak vypadala v polovině osmdesátých let jedna má půlnoční debata s lemplem v uniformě, za bdělého dozoru soudruha pomocníka VB s baterkou, když jsem se vracel svým MB 1000 setmělým Gottwaldovem domů. Zrovnatak se mohla týkat LP, tehdejší přebaly metalových fošen s lebkami proraženými křížem (jednička Grave Digger) nebo ceckaněma rozvalenýma na hrobech (Witchfinder General) by soudruhy ve víře nejspíš uzemnily… KATALYZÁTOR

Klávesák Harlan Cage (a jejich bombastických předchůdců Fortune) Roger Scott Craig dal před nějakými deseti lety dohromady novou kapelu 101 South, postavenou na zkušených studiových muzikantech z okolí L.A. Nadýchnutý klávesový sound kapely navozuje každou notou a rejstříkem vzpomínky na AOR 80´s. Úvodní When You´re In Love je lehkonohá melodická svádivka, v podobném duchu pokračují i další skladby ( Lonely Heart ), každou chvíli zaujme silný nápěv ( All In The Game , From What You Know Now .) Gregory Lynn Hall má hlas z rodu chlapáků s duší romantika. Přirovnání k Lou Grammovi docela sedí. Některé skladby ( What Are You Gonna Do Anyway , Yesterday Is Gone ) by si Foreigner mohli zařadit do repertoáru a nikdo by nic nepoznal. Z dob největší slávy pomprocku mám naposlouchány stovky a stovky desek, proto můžu odpovědně prohlásit, že Craig se umí vyhnout kluzkým úskalím melody rocku jako málokdo, skladby píše lehkou rukou, jeho linie jsou plynulé, bezešvé. Roztomilé jsou nejenom dobově

"Jsme součástí dědictví staršího než rokenrol“ "Nezpívám o víře, nýbrž o magických příbězích“ "Nejsem pobožný, věřím ale ve Vesmír, v něco, co nás přesahuje a má vyšší smysl“ „Nikdy jsem nebyl rocker“ Na počátku bylo zadání na vánoční album. Takových vycházejí každoročně stovky. Přemýšlivý Sting si jasnozřivě zvolil za středobod Zimu, a vydal se na pouť časem i prostorem, vdechoval inspiraci u lidových i slovutných skladatelů, napříč staletími. V jeho běloskvoucím skicáři přibývaly kontury črtané lehkým uhlem. Výsledek hledání shrnul hrdým konstatováním „ Jsme součástí dědictví staršího než rokenrol.“ Paradoxní je, že na zimním albu se začalo pracovat v Itálii, Stingově sídle, kam si vedle producenta a aranžéra Roberta Sadina pozval vyhlédnuté hudebníky. I na apeninském poloostrově bývají krásné zimy, první porady byly stylové, v kabátech, u mihotavého světla tlumeného krbu… Sting vyrůstal v křesťanství, dnes ví, že dějiny jsou fascinující studnicí příběhů a mýtů, které

OSOBNÍ VYZNÁNÍ ŠÍLENÉHO ROCKERA „Z ticha a dálky se ozve velebný akord — snad Moogova syntezátoru — a jak se blíží, neměnný, jen sílící, jako by se před člověkem rozestupovala země. Dlouhé minuty jej slyšíte, jediný, ale vidíte barvy jak ze sna, co vás prostoupí celého. Mellotron se přidá trubkovým tónem s něžnými melodickými pozdravy — ta země klávesového elektrického akordu se rozevírá stále — a španělská kytara v pastýřském dvojzpěvu sama se sebou už chystá odvanutí horké vidiny a příchod lidského slova: ’Vzpomeň si, když jsi byl mladý, zářil jsi jako slunce. Zazáři, ty bláznivý démante. Teď máš v očích divný výraz, jako černé díry na obloze. Zazáři, ty bláznivý démante.’“ Slova stejně krásná a podmanivá jako úvod Wish You Were Here… V paměti navždy nosím Jiřího vyznání Pink Floyd v branách kvadrofonního svítání ze zářijové Melodie roku sedmdesát šest, jež se stalo spolu se stonásobným poslechem alba majákem na konci zeleného tunelu základní vojenské služby. A Jiřího nabídka na tyk

Yes patří vedle Genesis a King Crimson k artorockovému triumvirátu, jenž před více jak čtyřiceti lety vytyčil základní postuláty tohoto rockového subžánru. V ČSSR Yes patřili ke kultovním skupiná, k nimž s obdivem vzhlíželi nejenom náročnější posluchači, ale i muzikanti. Současnou sestavu tvoří jediný zakládající člen: baskytarista Chris Squire, plus dva veteráni: kytarista Steve Howe a bubeník Alan White, jeden univerzál: klávesák Geoff Downes a novic (od roku 2012): Jon Davison. Kapela hraje 45 let, šestnáct již uplynulo od jejího prvního koncertu v České republice – mimochodem nejnarvanějšího, jaký jsem kdy zažil. Inovované Yes uvítáme 30. května opět v Praze, tentokráte s jejich nejklasičtějším repertoárem, kdy v rámci Triple Album Tour přehrají celá tři alba: The Yes Album , Close to the Edge a Going for the One . Druhá z nich vyšla v roce 1974 v ČSSR u Supraphonu – pod hlavičkou Hi-Fi klubu, a i proto patří v tuzemsku k nejznámějším albům klasického (art)rocku.   Zanedlouho pě