Dave Evans: Judgement Day (2008)
Psycho, být prvním
zpěvákem jedné z nejslavnějších kapel světa, a obrážet donekonečna putyky,
mikrolabely, čelit posměškům ve stylu, jo to je ten, co kudy chodí tvrdí, že
byl u AC/DC a hraje si na ně. Každému soudnému musí být přitom jasné, že Dave
by byl vůl, kdyby se vůči stylu a soundu AC/DC nějak zásadně vymezoval, a
nelíznul si aspoň přes sklo…
Čekat od Judgement Day cokoliv jiného, než variaci na AC/DC, by tedy bylo naivní. Začátek desky (We Don't Dance To Your Song a´la Rock 'N' Roll Train, Another Boy On The Street alias Dirty Deeds) dává předpokladům za pravdu. Pak se ale Dave jakoby uvolní a druhé půli sází jednu svébytnou hardrockovou pecku za druhou, kdybych měl hodně zjednodušit, vydal se azimutem Led. Viz Aint Gonna Do You To Me Anymore - houpavý i zemitý blueshardrock, zřetelná zepp stopa, je tam všechno, nasranost, hlína, sekernický riff, kytarová pařba. K vrcholům elpa patří i titulka s masivním tvrdým bluesovým rifem třídy iommi/page, kde Dave svým zpěvem vyvolává Bonova ducha. Závěrečná House of the Rising Sun je samozřejmě hozenou rukavicí Johnsonovi. A Dave vůbec nedopadá špatně, jeho podání je výrazově barvitější, plastičtější a náladově odstíněnější než Brianovo, je nakročeno směrem k originálu Erica Burdona. Forte refrén podal Dave se stejnou suverenitou jako oba předchůdci. Úžasné zakončení.
Jsem docela překvapený, nečekal jsem tak krevnatou muziku, vyvěrající z Daveovy přirozenosti. Tak mu prostě zobák narost, a ne, že si nechal udělat plastiku, aby se podobal. Mám naposloucháno dost na to, abych poznal černozem od chemických granulí.
Jaromír Merhaut pro Spark 2009
Komentáře
Okomentovat