rock+

Bájní Orlové, po desítkách let kroužení v dálavách, se konečně plavně snesli i ku Praze. Eagles patří k zámoří desítky let k nejvzývanějším legendám. Jako rovný s rovným soutěží v tržbách s kýmkoliv, Rolling Stones počínaje a třebas Madonnou konče. Hrají lidovou muziku pro nejširší vrstvy Američanů. Jejich folkrock je vkořeněn do americké půdy, od Kalifornie přes Texas a Floridu, dál a dál… V Československu měli Eagles pozici ztíženou tím, že rockeři kovaní hardrockem je považovali za měkouše, pro folkaře, countrymeny a trampíky byli zas moc řízní. Artrockerům vadila přímočarost, popíkářům přemýšlivost. Středoevropská první signální je zkrátka jinde. I já si k jejich skalnatým hnízdům hledal cestu postupně, po krůčcích. Zlom nastal v roce 1977, zároveň s dospělostí. Dnes patří blackbox s kompletem všech řadovek v mini lp replikách, i poslední studiovka Long Road out of Eden , k mým pokladům. Oslava zpěvů a muzikantství. Glenn Frey, Don Henley, Joe Walsh a Timothy B. Schmit vy

Jsem na doktora. UFO nezahráli Doctor, Doctor … co se stalo? Právě s ní mám UFO napořád propojené ve vzpomínách na krásný červnový den čtyřiasedmdesátého, kdy u mne přistálo Phenomenon , a já ten den už nic jiného neposlouchal. Do měsíce si náš nahrávací gang sehnal i předšenkrovské alba, a i když ta mě svou boogie psychedelií zprvu zaskočila, UFO se napořád zařadili mezi mé oblíbence. Phil Mogg je zpěvák, jací se už nerodí. Osobitý a rozpoznatelný i se špuntama v.uších. Hlavně na něj jsem byl posledních pár měsíců natěšený. A nezklamal, chlap jeden! Vysekaná figura, v pohybech rtuť, hlas otřískaný a vyšisovaný, ale stále mocný, když teda zvukař dal. Je to k neuvěření, že na pódiích pobíhá už víc jak 40 let. Vinnie Moore mě mile překvapil svým kořenovým cítěním už na Visitors , měl jsem ho dlouhá léta zaškatulkovaného jako snaživého rychlého koníka z Varneyovy stáje. Dnes hraje věrohodně jak rodilý bluesman. Ta touha, ukázat davům své prstové umění tam ale stále někde je, do každé skla

5.5.2009, Retro Music Hall, Praha Slušně naplněné Retro, spousta ksichtů a papulek, co se tam potkává na každé podobné pamětnické akci, zkrátka domácká atmosféra. V Polsku chodí na BUDGIE tisíce, tady - na první a jediný koncert u nás - přijde pár stovek těch samých. Proberte se pánové, za pár let nebude na koho z téhle generace chodit. Pak budete ronit krokodýlí slzy. Karlovarský URIAH HEEP REVIVAL mě velmi příjemně překvapil hráčskou kvalitou, a potěšil skvěle sejmutými aranžemi v duchu studiovek, i sladěnými backgroundy. Jen zpěvákovi občas docházel kyslík, o byronovské ječáky se ani nepokoušel, a trochu si šlapal na jazyk. Základní barvu hlasu měl ale o dost příjemnější než Shaw. Celkově špica, a to jsem dost náročný Uriášovec. Jsou rockeři „převlékači kostýmů“ a pak takoví jako Burke Shelley – stále sví, nezaměnitelní, originální. Je to autentický bigbít staré školy. Žádná primadona, napořád chlapec vrostlý do své muziky. Je neuvěřitelné, jak mladistvě a vitálně tenhle šede

16.2.2009, Zlín, Masters of Rock ICED EARTH mě naživo zklamali. Já je mám ze studiovek začleněné jako power&glory metalisty s mohutným soundem, propracovanými přechody, velkými gesty, takové inteligentnější MANOWAR, ať je sranda. Stačí si poslechnout z MySpace kousky jako „Crucify of King“, anebo „Harbringer of Fate“. Nic takového ve Zlíně nezaznělo. Jevištní podoba je až na pár výjimek („Watching Over Me“) zbytečně uspěchaná, uhrkaná, furt und furt ukřičená, sice s plným nasazením, ale bez dynamiky, odstínění nálad, elegance. Jakoby to ani nebyla ve studiu a na place jedna a ta samá kapela. SAXON. V plné zbroji se Byfordovci málem ani nevešli na pódium, scéna vypadala jako navršená hromada ve skladišti kulis, a když se Biff vyhoupnul na vyvýšenou plošinu, měl hlavu kdesi mezi světlama. Málokdy mi vyhovuje, když se kapela upne na news album. Saxonům ale sázka na „Into The Labyrinth“ vyšla dokonale, troufám si říct, že předvedené bombastické nové kusy svým provedením a d

Foto: Petra Hubáčková URIAH HEEP, VOTCHI, SEVEN 29.10.2008 Masters Of Rock Café, Zlín Kdybych měl citovat některé své kamarády, které do úmoru kompletně předvedená nová paskvělá deska vyhnala z podpódia k baru, byla by to tu samá cenzurní hvězdička. Nejenom mně tedy   chutná „Wake The Sleeper“ jako kýbl lógru zalitého vlažnou chlorovanou vodou z vodovodu. Bernie Box Band podle mne ztratil soudnost, když Wake nahrnul na narvaný sál celou. Na Uriášovskou klasiku se pak skoro nedostalo, a když už, tak ji BBB vylepšil tak, že například u „Easy Livin“ jsem měl pocit škrábnutého přeskakujícího elpíčka, a z „Lady in Black“ se stala juchajda podroušeného hasičského šramlu s donaldovským kačerem v čele. „July Morning“ kdosi přeházel motivy a zkopal finále, klopotná „Look at Yourself“ a „Gypsy“ bez kytarového riffu pocit marnosti dorazily. Nejmíň pokažené byly   „Stealin“ a „Sunrise“. Líbil se mi Trevor Bolder se svými thainovsky bohatými sóly na basu, i Lanzonovy hammondky, poměrně vě

31. 10. 2008, O2 Aréna, Praha Ufo talíř O2 se poslední říjnový pátek proměnil ve fantasijní, mohutný, kamenný kosmolet s prstencem kaleidoskopických vitráží, pilotovaný královským letectvem. I s nákladem dvaceti tisíc pasažérů se víc jak dvě hodiny ekvilibristicky proháněl a vznášel na hvězdné obloze. Kdo se neúčastnil, může litovat. Už teď a napořád. QUEEN levou zadní vtáhli do své show na pohled panoptikální publikum, od seriózních bankéřů a jejich zlatokopek, přes omšelé rockery, nastrojené paničky, dravé mladé úspěšné, i krásné, až po obrýlené intoše a zcupovatělé dredaře. Svatý zápal vedle moudrého pokyvování, mihotavý diskouš trkající do starého bigbíta, pamatujícího Free, 4pro a mačo natěsno bok po boku. Q. jsou navenek společenský úkaz, byrokratická instituce, manažérsky tvrdě řízená fabrika. Kola všeho ale naštěstí roztáčí životaschopná muzika, a to se potvrdilo i v páteční Aréně. Z mého úhlu pohledu QUEEN s Rodgersem doslova vyškolili obecenstvo v hardrocku. I ty nejpro

Namísto nekrologu zavzpomínám na jeden nezapomenutelný prosincový (2008) večer s  Fedorem Frešem a  Ferem Griglákem  ve zlínském Golemu ... FERMATA – MALÉ PŘEDSTAVENÍ   Slovenskou skupinu FERMATA (dříve FERMÁTA) netřeba opravdovým rockerům nějak sáhodlouze připomínat, její rozkošatělá a přitom posluchačsky vděčná alba patřila do každé pořádné sbírky elpíček. Základní biografii a diskografii má kapela na svých stránkách www.fermata.sk , proto zde uvedu jen některá zásadní fakta. Skupinu založil v roce 1973, po nějaké době hledání a zkoušení spoluhráčů, fenomenální kytarista Fero Griglák, tehdy bývalý člen skupin Prúdy a Collegium Musicum. Původní sestavu tvořili dále: Tomáš Berka – klávesy, Peter Szapu – bicí, Anton Jaro – baskytara. Hned první stejnojmenné album (Opus 1975) představilo FERMÁTU jako soubor pro náročného rockera, odchovaného jazzrockovými i artrockovými skupinami. Na druhém albu „Piesne z hôľ“ (1976) se objevily prvky slovenského folklóru, čímž skupina získala na

Kolik z mnoha tisíců a tisíců rockových klávesáků rozpozná sluchem i laik? Deset? Možná. A z těchto deseti hraje, či hrálo hardrock? Dva. A kdo z těch dvou autorsky dominoval své kapele? Jeden jediný: Ken Hensley Stylotvorná, ústřední osobnost klasických URIAH HEEP, autor naprosté většiny jejich věčných písní. Milovník hudební klasiky, fotbalu, rychlých aut, praktikující křesťan, světoobčan. Narodil se v Londýně 24.srpna 1945, jako Kenneth Hensley. V roce 1955 se s rodiči, třemi bratry a sestrou přestěhoval do Stevenage, Hertfordshire. Ve dvanácti se začal seznamovat s kytarou, pomocníkem mu byla příručka Berta Weedona. První vystoupení se školní skupinou se odehrálo v roce 1960. Coby mladý teenager prošel pop soulovými a rhythm&bluesovými soubory THE BLUE NOTES, KEN AND THE COUSINS a KIT AND THE SARACENS. Poslední jmenovaný se v třiašedesátém přejmenoval na THE JIMMY BROWN SOUND a údajně pořídil i několik záznamů. V roce 1965 spoluzakládá THE GODS, první zásadní skupinu svéh