rock+

Cuts Like A Knife je spolu se  Summer Of 69 dlouhodobě nejhranější skladbou na Bryanových koncertech, hrál ji víc jak tisíckrát. A samotné stejnojmenné album je po Reckless a Waking Up The Neighbours třetí největší zásobárnou koncertních setlistů. Současně je ale také posledním opusem, o který se rockeři nemuseli dělit s ječícími fanynkami a popíky.   Bryan Adams zahájil svou muzikantkou kariéru na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nahráním (de facto ve dvou lidech) bezejmenného debutu, vydaného počátkem roku 1980. O rok později pokračoval deskou, You Want It, You Got It . Alba ani vydané singly sice nijak zásadně nebodovaly, nicméně otevřely Bryanovi cestu do klubů a některých rádií. Adams se navíc objevil na pódiích po boku Kinks a Foreigner, a podařilo se mu konsolidovat sestavu doprovodných muzikantů. Tvořili ji: kytarista Keith Scott, klávesák Tommy Mandel, bubeník Mickey Curry a baskytarista Dave Taylor. Parta rozjívených mládenců – jak dokazuje rozhovor pro německou tel

„Vychováni v ulicích nejtvrdších oblastí New Yorku City sešli se členové skupiny Anthrax, aby stvořili nejlépe znějící metal, jaký kdy New York může vidět či slyšet,“ lákalo promo z počátků Anthrax, zakládají formace velké thrashmetalové čtyřky: Anthrax, Megadeth, Metallica, Slayer. Termín thrash metal se poprvé objevil v čísle 62 magazínu Kerrang!, vydaném 23. února 1984, tedy měsíc po Fistful Of Metal . Autorem je hudební publicista Malcolm Dome, odkazující ovšem na skladbu Anthrax: Metal Thrashing Mad . Tudíž si Anthrax de facto sami pro sebe vymysleli i název svého styluJ Konkurenční Metallica do té doby tvrdila, že hraje power metal, obratem přepřáhla na ostnatý thrash.   Anthrax, jinak známý též jako „černý mor“, zněl Scottovi Ianovi dostatečně zabijácky, tak jak si představoval zvuk své kapely, kterou na podzim jedenaosmdesátého založil se spolužákem Dannym Lilkerem. Zhruba po roce dvojici doplnil zpěvák ječák Neil Turbin, za nějaký čas poté kytarista Dan Spitz a bubeník Charlie

Živák zaznamenaný na rozlučkovém turné měl být zároveň posledním albem skupiny. Dvojalbum moc chvály nepobralo, naopak, kritici si na něm smlsli jako na žádném jiném The Who, dlouholetého etalonu explosivní rockové údernosti. Daltrey opravdu působí trochu unaveným dojmem a ani Townshend nemlátí do strun s dřívější razancí. Ikonického Keitha Moona samozřejmě nemohl jinak bubnující Kenny Jones ze Small Faces nahradit, ani kdyby se postavil na hlavu. Jediný Entwistle si na basu odehrál své beze ztráty květinky. V přímém srovnání s živelným  Live At Leeds z roku 1970 zkrátka suchopár Who’s Last neobstojí. Opravdu nejvyšší čas skončit, neslo se unisono tiskem. Nakonec ale naštěstí vše dopadlo trochu jinak…   Většina nahrávek pochází z koncertu v  Richfield Coliseum  (Cleveland, Ohio), odehraném 14. prosince 1982. Nahrávalo se však i jinde,  v Seattlu, San Diegu. Kapelu doprovázel klávesák Tim Gorman. Album vyšlo v listopadu 1984 v Americe (# 81) a o měsíc později doma v Británii (# 48). D

   „Tohle je bomba!,“ zdůraznil Pepa „Pompéz“ Horváth jednoho studeného ostravského nedělního burzovního rána ve čtyřiaosmdesátém, když mi coby dvorní dodavatel veškerého pomprocku předával novotou vonící direct-importovku z USA s nějakým kadeřábkem na přebalu a nápisem Bon Jovi . „Je to jako Aldo Nova,“ dodal rafinovaně, a já byl lapen, obě Kanaďanova alba, Aldo Nova (1982) i Subject…Aldo Nova (1983), patřila totiž v té době k nejposlouchanějším ozdobám mé vinylové sbírky. Což Pepa věděl, však mi je prodal:-) Ani jeden z nás v tu chvíli ještě netušil, že Bon a Aldo jsou už nějaký čas kamarády i muzikantskými parťáky. Další kruh příčin a následku se uzavřel.   Jednička Bon Jovi je už napořád mou nejoblíbenější deskou kapely. A to nejen díky svádivě pádivé Runaway , která všechno rozhýbala. LP Bon Jovi vzorově ztělesňuje první polovinu osmdesátých let, kdy naprosto neznámí mládenci z Kanady a USA vydávali podobně úžasná alba, na nichž se pompa vezla na zpěněné vlně heavy drajvu. Bon

„Vojín Merhaut okamžitě k veliteli útvaru!“ ječel devěťák na celou rotu. „Já vás nemůžu ani zavřít, protože tohle se domáknout kontráši, tak přijdeme o vzorný útvar!,“ hřímal na uvítanou major Havlíček, velitel karlovarského VÚ 5691 v sousedství dostihové dráhy. Hlavou mi běží seznam všeho, co se mohlo provalit: dopisování se Svobodkou/BBC, tranzistorový přijímač načerno, potměšilé dopisy kamarádům, zakázané focení, antény na Bundes…  „Ty antény půjdou okamžitě dolů!“ Aha, tak to bude dobrý, to uhraju. „Rozkaz, soudruhu majore, dovolte mi odejít!“… To bylo tak. Když jsem na podzim pětasedmdesátého narukoval k radistům do malých kasáren ve Dvorech 1, brzy jsem zjistil, že „to půjde“J Parta z negottwaldova Zlína tvořila polovinu přijímače, morseovku a radiotechniku jsem znal z pardubické průmky, posilovna za rohem, k tomu útvarové kino s magičem a reprobednou jako stodola a na tranďáku Sokol 4 spousta západních stanic i přes den. Bezpochodový úlevy na nohy taky dobrý, akorát těch 730 vep

„Protože jsme chtěli natočit záznamy o tom, kde byl producent klíčovou postavou, stejně jako Stanley Kubrick nebo George Lucas se staly centrem jejich filmů. Stejně jako oni používali různé herce, rozhodli jsme se použít různé zpěváky,“ Eric Woolfson o Alan Parsons Project. Možná by se dal titulek doplnit podtextem: Kterak zvukař z Abbey Road a Odvrácené strany Měsíce začal s vlastní hudbou. Pořád nic? Tak si nejen přečtěte sbírku Příběhy tajemství a představivosti , ale též poslechněte Tales Of Mystery And Imagination (Edgar Allan Poe), debutové album dvojice Alan Parsons / Eric Woolfson, později vystupující pod hlavičkou Alan Parsons Project, coby pocta osobnosti a dílu E. A. Poea, básníka, prozaika, mistra hororu a průkopníka detektivek. – Když se studiový technik Alan Parsons rozhodl překročit svůj rubikon, mixážní pult, a naplnit tak své vlastní hudební ambice, přihrál mu osud do cesty Erica Woolfsona, zkušeného klavíristu, skladatele, textaře, příležitostného vokalistu a manaže

Jste na prahu světového úspěchu, dveře dokořán, jen vejít. Váš frontman na sebe strhává obrovskou pozornost, takovou, až je považován za sólistu a kapela za jeho doprovod. A najednou vám středobod vašeho mediálního obrazu oznámí, že končí. Jakoby Monu Lisu někdo připravil o úsměv a ještě se k ní hnal punker s žiletkou v ruce…   Peter Gabriel oznámil spoluhráčům svůj definitivní odchod v průběhu turné k The Lamb Lies Down On Broadway . Genesis zprávu o Gabrielově odchodu úspěšně tajili až do 16. srpna 1975, kdy titulní strana Melody Makeru křičela: Gabriel Out Of Genesis? Po sedmi letech tvrdé práce, na samém prahu celosvětového úspěchu, tak stáli Genesis zpět na startu. Odchodem Petera Gabriela přišli o jeho příběhy, nezaměnitelnou image pódiového šamana, působivý hlas vypravěče, přítele. Současně však před zbývající čtveřicí stála lákavá výzva definitivně zlomit stigma Gabrielovy doprovodné skupiny. Ale jak? „Tehdy nás Peter nemile překvapil, dnes jej chápu, vždy byl odvážnější a o