rock+

… artrockové probouzení sedmdesátého podruhé   Kdybychom měli projít všechny komnaty artrockového království L.P. 1970, nestačily by nám veškeré stránky tohoto čísla. Proto vzorově nahlédneme jen do několika dílen budoucích hvězd, a přidáme i dva tři příběhy zapomenutých interpretů. Nejdřív však nasajeme aspoň zprostředkovaně atmosféru doby. Stačí k tomu opět pár Mlaďáků. SPOLEČENSKO-EROTO-KULTURNÍ KRONIKA Pod názvem Sexy není pornomusic vyšel v MS 25/1970 polemický článek o podle autora (-V-) rušivém stylu, jež jak píše: „bychom mohli nazvat pornofonií, hudbou která je muzikální obdobou pornografie.“   Zřejmě se mu (-V-) ani při milostném sténání Jane Birkin v „Je T'aime“ nepostavil, a tak se impotent mstilJ Spolužáka Petra Pivodu ale nový trend inspiroval natolik, že složil erotickou báseň, do níž zakomponoval kamaráda Pepu V. a spolužačku Olivu T.: „Jožka už se celý třese, na Tesáka hbitě leze. Řekl, ,Já jsem Veverka‘, a sáhl ji na perka.“   Dvojka z chování, facka od Olivy. Díl

… artrockové probouzení sedmdesátého poprvé   Žádný z progmetalových gigantů i noviců se z podstaty věci nemohl vyhnout inspiracím z první vlny rockových progresivistů. Sedmdesátý rok minulého století mnohé z dodnes vzývaného a používaného definoval. Chronologickým dějinám progresivního rocku jsme se ve Sparku věnovali před časem v celoroční sérii, nyní se ve dvou artrockových pokračováních zastavíme v roce 1970. ATOMKRÁVA V ROZLETU Na jednu stranu v říjnu vydané LP „Atom Heart Mother“ přineslo PINK FLOYD první domácí albový hit č. 1. a je svým způsobem apoteózou/tečkou jejich experimentálního období, na druhou je sám Dave Gilmour označil za „naši podivnou sračku“ a kritikou ke svému ne tak úplně vlastnímu dítku nešetřili ani Waters s Wrightem. A co teprve hudební tisk, ten označil LP za nejhorší možný progresivní rock. Pro mou generaci tehdejších plus minus patnáctiletých bylo, podobně jako „In The Court Of Crimson King“, dalším poslechově vpravdě kravsky náročným kusemJ Když už jsm

Když i naším tiskem proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni. Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.   V dnešním pokračování těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN PIG. ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE Nicka Logana z New Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek. Na úvod popisuje zcela zásadní dobový jev: „To, co

(Ne)normalizace rudokožců s sebou mimo mnohé jiné ústrky přinesla také další kolo brutální politizace kultury. Rock, svými kořeny prorůstajícími skrz železnou oponu na západ a uhrančivým vlivem na nás mladé, se stal terčem tvrdých represí. A nešlo jen o nějaké bagatelní strhávání nášivek s názvy anglických/amerických kapel, cvakání nůžek lazebníka anebo burzovní honitby. Shodou okolností jsem právě dočetl několik článků o jedné z největších režimních prasečin sedmdesátých let: uvěznění a likvidace Jiřího Ganse, hudebního fanouška, co jen chtěl poslouchat a sdílet svou muziku, a tak navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví i tamějšího kulturního atašé, Roberta B. Warnera, založil českobudějovický Klub přátel americké hudby, dostával ze zámoří i velvyslanectví časopisy a gramofonové desky. Za zcela vymyšlenou špionáž dostal v sedmasedmdesátém drakonických patnáct let ve třetí nápravné skupině, v podstatě trest utýrání k smrti. Ostatně, trest smrti mu navrhoval prokurvátor Ladislav

Výstup BLACK SABBATH z hlubin undergroundu na osvětlenou scénu vyvolal v únoru sedmdesátého roku v dobovém hudebním tisku nejenom zvědavost, ale také bezmála zděšení a občas až nevoli. Kapela od samého počátku své existence čelila (a doposud čelí) obviňováním z černé magie, okultismu, ba i satanismu – což je mimochodem kombinace hodna dortu pejska a kočičky. Nenašel jsem v dobovém tisku jediná prorocká slova, jež by přisoudila kapele a jejímu prvnímu albu místo na piedestalu tvrdé odnože rocku, hardrocku, natožpak dějinnou stylotvornost. – Protože jsme se na stránkách Sparku věnovali BLACK SABBATH nastokrát a z různých úhlů, vrátíme se o půlstoletí zpět prostřednictvím citací několika z prvních článků/interview v Melody Makeru a New Musical Expressu. V ČSSR se ještě dlouho neobjevila o BS ani řádka, byť páskové kopie jejich „Black Sabbath“ a „In Rock“ od DP vyřvávaly o prázdninách sedmdesátého z tisíců mládežnických magnetofonů. Jaká byla situace krátce po vydání eponymního debutového

Rockoví věrozvěstové LED ZEPPELIN a KING CRIMSON zapálili v devětašedesátém doutnák, a tak sedmdesátý explodoval hard/art rockem na všech hudebních frontách stovkami alb, skokově posunujícími vývoj stále ještě mladého hudebního žánru. S rachotem i otevřenou myslí tedy vstupujeme v našem „nekonečném“ vzpomínání do pomyslné sedmé dekády dvacátého století.   Z dnešního zpětného pohledu máme při znalosti dalšího vývoje možnost „jasnozřivě“ poukázat na to či ono zásadního, nicméně bez autentického svědectví dobových článků a rozhovorů by náš obraz byl šedivě akademický. I proto pravidelně zalistujeme stránkami starých Melody Makerů, New Musical Expresů. Melodií, Mladých světů, Téček, Zápisníků, bolševických příkazů … a nejenom kvůli muzice, protože zatímco na západ od nás nadále bublal hudební i společenský kvas, v Československu hodil bolševik na národ těžkou normalizační deku, jež dusila vše svobodné a nepoddajné – i rockovou muziku. Naštěstí byla vetchá a děravá. Rok 1970 započal dekádu