1970 06: VÁŽNĚ I NEVÁŽNĚ NA CESTĚ ZA PROGRESEM

… artrockové probouzení sedmdesátého podruhé

 

Kdybychom měli projít všechny komnaty artrockového království L.P. 1970, nestačily by nám veškeré stránky tohoto čísla. Proto vzorově nahlédneme jen do několika dílen budoucích hvězd, a přidáme i dva tři příběhy zapomenutých interpretů. Nejdřív však nasajeme aspoň zprostředkovaně atmosféru doby. Stačí k tomu opět pár Mlaďáků.

SPOLEČENSKO-EROTO-KULTURNÍ KRONIKA

Pod názvem Sexy není pornomusic vyšel v MS 25/1970 polemický článek o podle autora (-V-) rušivém stylu, jež jak píše: „bychom mohli nazvat pornofonií, hudbou která je muzikální obdobou pornografie.“  Zřejmě se mu (-V-) ani při milostném sténání Jane Birkin v „Je T'aime“ nepostavil, a tak se impotent mstilJ

Spolužáka Petra Pivodu ale nový trend inspiroval natolik, že složil erotickou báseň, do níž zakomponoval kamaráda Pepu V. a spolužačku Olivu T.: „Jožka už se celý třese, na Tesáka hbitě leze. Řekl, ,Já jsem Veverka‘, a sáhl ji na perka.“  Dvojka z chování, facka od Olivy. Dílo totiž zadržela češtinářka Salaquartová, co neměla pochopení pro brutální poezii. Abych nezapomněl, do kin vstoupil něžný horror „Valerie a týden divů“ s třináctiletou Jaroslavou Schallerovou, a my viděli doposud neviděnéJ

Nadlouho naposledy se v Československu volila královna krásy. Zvítězila Miroslava Jančíková, dívka krev a mlíko 171/63, viz titulka MS 26. Reklama v tom samém čísle optimisticky sdělovala: kovralů bude dost. Že nevíte, o co šlo? Ptejte se rodičůJ Spojení obého symbolicky předznamenalo smutnou éru odhalených koberců a zahalených dívčin.

Jo, a Bohdalka si brala Brzobohatého. To už jsme ale trochu mimo mládežnickou erotikuJ

 

PŠM

Telegraficky: ministr národní obrany Martin Dzúr nařídil prověrky „třídně politických kvalit vojáků z povolání“. Hlavní vojenský prokurátor začal šetřit činnost statečných příslušníků čs. armády. Plénum ÚV KSČ potvrdilo vyloučení Alexandra Dubčeka ze strany, krátce předtím odvolaného z potupného postu velvyslance v Turecku. Lidovci se opět ohnuli až k zemi a na červnovém zasedání svého ústředního sami sobě naordinovali nutnost urychleného dokončení normalizačního procesu.

Nastupující doba temna vedla některé občany k zoufalým avšak zavrženíhodným činům, a tak skupina čtyř mužů a čtyř žen unesla letadlo Čs. aerolinií Il-14, které letělo na lince Karlovy Vary - Praha s 24 cestujícími. Přistálo nakonec v Norimberku.

–

Raději zpět k muzice. Zásadním GENESIS jsme se důkladně věnovali ve Sparku 8/2015 v Galerii titánů, proto je dnes vynecháme. V sedmdesátém se většina budoucích slovutných artrockerů probouzela, jejich tehdejší alba se poslouchají báječně, nicméně vrcholná díla teprve měla přijít. Každé z dnes představených alb prezentuje vlastní hledačskou cestu. Taková výsostná originalita je něčím dnes naprosto nepředstavitelným. Muselo  se jednat o krásné muzikantské dobrodružství – objevovat a obsazovat svou tvorbou doposud nezmapovaná území. Z historického pohledu je mimoto zajímavé, že zatímco classical rockové trio EMERSON, LAKE & PALMER bodovalo u posluchačů okamžitě, a stalo se první supergroup sedmé dekády, což se dá částečně přičíst na vrub úspěchu NICE, tak YES si na svá léta slávy a pozici světové art rockové jedničky museli ještě pár let počkat, a melancholičtí BARCLAY JAMES HARVEST se žádného většího uznání mimo okruh svých skalních fans nedočkali nikdy.

NAMACHROVANÁ TROJKA

Pokud byl někdo schopen přivést před půlstoletím nás, mladé bigbítové rozjívence, ke klasice, tzv. vážné hudbě, nebyla to hudebka na základce, nýbrž trio EMERSON, LAKE & PALMER.

Bezejmenný debut měl všechno, pro co jedni ELP milovali a druzí nenáviděli: pompu, patos, ale též romantické, melancholické adaptace lidových motivů a hybné melodie. Vše na nejvyšší umělecké a instrumentální úrovni. Zkrátka, tři výstřední a mimořádné osobnosti se hledaly a našly ve vlastním vlastním pohledu na široký svět mezi klasikou a rockem.

Keithova klávesová ekvilibristika je na debutu ze sedmdesátého ještě podřízena základnímu classical-rockovému fundamentu, kdy vedle prstolamů sází i slušné riffy. Basák (a producent LP), Greg Lake, si svým oduševnělým zpěvem podmanil rockery již na debutu KING CRIMSON, kde, zrovna tak jako na „ELP“, nám dopřával po instrumentálních náložích vydechnutí.

Mezi gurmány získali EL&P výsostné postavení, obsazovali jako skupina i jednotlivci čelná místa v různých dobových čtenářských anketách. V Československu si vysokou popularitu Keith Emerson zajistil již vystoupením se svou předchozí skupinou NICE na druhém čs. beatovém festivalu v prosinci 1968, kde hrál mimo jiné skladby Bernsteina, Bacha i Sibelia. Na debutu se objevilo pár nepřiznaných inspirací/citací z děl klasiků. Až dodatečně vyšlo najevo, že „Barbar“ je jen přearanžovaný Béla Bártok („Allegro barbaro, 1911) a „Knife-Edge“ „není vlastně nic jiného než beatová verze 1. části ,Sinfonietty’“ Leoše Janáška,“ jak napsal Miloš Štědroň v časopise Opus musicum v roce 1971.

Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak se náročná neprvosledová muzika umísťovala na čelných místech prodejů – vedle artrocku také bratrský classical rock, jenž se lišil větším zastoupením klasiky a dokonce přejímal a po svém prezentoval některá proslulá „vážnohudební“ díla. Album „Emerson, Lake & Palmer“ skončilo v Ostrovním království těsně pod medailovou pozicí, za oceánem se dostalo na # 18. V Německu desítka.

U nás bylo typickým představitelem emersonovského classical rocku COLLEGIUM MUSICUM Mariana Vargy. Myslíte, že se Emersonovi nebo Vargovi dostalo ze strany konzervativců a jazzmanů nějakého uznání? Ne, ba naopak, jejich snaha byla shazována i v čs. hudebním tisku, například v Melodii Petr Hannig označil přístup CM za neosobitý a Martin Kratochvíl za nesmyslné spojení avantgardního beatu se starou hudbou. To ovšem není nic proti výroku Johna Peela po zhlédnutí srpnového vystoupení ELP na Isle Of Wight: „Promarněný talent i elektřina.“

My, teenageři v rozpuku, jsme vnímali classical rock a art rock jako argument proti všem, co se snažili naši muziku shazovat jako primitivní. Co si však budeme namlouvat, nakonec jsem se, po všech těch eskapádách a milionech tónů, stejně nejvíc těšil na závěrečnou jednoduchou éterickou písničku „Lucky Man“, složenou Gregem ve dvanácti.

YES? JEŠTĚ NE TAK ÚPLNĚ

Kdysi, na jaře 68‘, běžel v československé televizi cyklus Seriál o seriálu. Byl jako zjevení, samá Amerika, sci-fi, westerny, střílečky, horory. Mezi jinými byl předveden i jeden kovbojský, Bonanza. Pádivá seriálová znělka mi dodnes vytane na mysli kdykoliv poslouchám orchestrální mezihru v úvodní, od Richieho Havense převzaté, „No Opportunity Necessary, No Experience Needed“ – i když se jedná o citaci motivu z westernu Velká země (1958) s Gregory Peckem v hlavní roli. A pak že má country music k artrocku nekonečně dalekoJ

„Time And A Word“ je do značné neprávem opomíjená deska, která se může zdát v kontextu další tvorby YES málo revoluční a částečně ještě uvízlá v šedesátých letech. Občas dokonce v dobových recenzích padala slova jako opereta. Vnímavé ucho však rozpozná výrazný progres ve vícero aspektech, byť kapela neměla vše plně pod kontrolou. Například producent Tony Colton tlačil zejména Petera Bankse do tvrdšího výrazu. „On zřejmě čekal, že budu hrát jako Jimmy Page,“ uvedl po Banks letech. Avšak i Steve Howe, co Petera vystřídal až po nahrání alba, v dubnu 1970, v rozhovorech vychvaluje album jako: „jeden z nejskvělejších nedoceněných mistrovských kousků YES, v jehož stopách měli pokračovat“. Bubeníka Billa Bruforda pak Howe považuje za největšího progresivistu tehdejší sestavy, v níž však hrál  – co se týče průraznosti nástroje – dominantní úlohu chlapácký baskytarista Chris Squire. Orchestrace Tonyho Coxe je naštěstí natolik organicky včleněna do soundu kapely, až si jí posluchač většinou ani „nevšimne“. Zřejmě to bylo i tím, že smyčce přebraly část partů kytary, jak si Banks stěžoval: „Při poslechu finálního mixu jsem v šoku zjistil, že moje kytary jsou pryč!“ Orchestr se tak nakonec stal katalyzátorem jeho odchodu z kapely, jejíž sound pomáhal budovat. Až časem vyšlo najevo, že se těleso skládalo ze studentů London Royal College of Music. Zlé jazyky tvrdí, že na vyhazov Petera tlačil Jona právě Tony Colton, po kterém kytarista při jedné nahrávací session vzteky hodil nástroj.

„Time And A Word“ je do značné neprávem opomíjená deska, která se může zdát v kontextu další tvorby YES málo revoluční a částečně ještě uvízlá v šedesátých letech. Občas dokonce v dobových recenzích padala slova jako opereta. Vnímavé ucho však rozpozná výrazný progres ve vícero aspektech, byť kapela neměla vše plně pod kontrolou. Například producent Tony Colton tlačil zejména Petera Bankse do tvrdšího výrazu. „On zřejmě čekal, že budu hrát jako Jimmy Page,“ uvedl po Banks letech. Avšak i Steve Howe, co Petera vystřídal až po nahrání alba, v dubnu 1970, v rozhovorech vychvaluje album jako: „jeden z nejskvělejších nedoceněných mistrovských kousků YES, v jehož stopách měli pokračovat“. Bubeníka Billa Bruforda pak Howe považuje za největšího progresivistu tehdejší sestavy, v níž však hrál  – co se týče průraznosti nástroje – dominantní úlohu chlapácký baskytarista Chris Squire. Orchestrace Tonyho Coxe je naštěstí natolik organicky včleněna do soundu kapely, až si jí posluchač většinou ani „nevšimne“. Zřejmě to bylo i tím, že smyčce přebraly část partů kytary, jak si Banks stěžoval: „Při poslechu finálního mixu jsem v šoku zjistil, že moje kytary jsou pryč!“ Orchestr se tak nakonec stal katalyzátorem jeho odchodu z kapely, jejíž sound pomáhal budovat. Až časem vyšlo najevo, že se těleso skládalo ze studentů London Royal College of Music. Zlé jazyky tvrdí, že na vyhazov Petera tlačil Jona právě Tony Colton, po kterém kytarista při jedné nahrávací session vzteky hodil nástroj.

Samostatnou kapitolou druhého elpé YES jsou masivní, avšak neexhibující hammondy Tonyho Kaye. Slouží celku, přesto si jich nelze nevšimnout, v některých skladbách vysloveně dominují, viz úvod „The Prophet“. Závěrečná titulní skladba, zprvu svou hudební náladou tesknivá, ve finále patetická, je mým osobním třetím vrcholem druhého elpé YES, jímž sice skupina poprvé vstoupila do britského žebříčku (# 45), avšak kvůli nízkým zaoceánským prodejům málem přišla o smlouvu s Atlanticem. Label zřejmě doufal ve stejně rychlý úspěch jako u LED ZEPPELIN či KING CRIMSON.

NEDOCENĚNÝ SKVOST

Debut BARCLAY JAMES HARVEST dokazuje, že koncem 60. let snad ani nemohla vzniknout špatná deska. Někdo nahoře hlídal, aby se i mladým začínajícím kapelám dávala plnohodnotná šance seberealizace. A tak se klidně napoprvé nahrávalo v Abbey Road a s požadovaným orchestrem za zády, byť opět „jen“ studentským. Už ale nepohlídal úspěch …

Většina art-prog rockerů v pozdějších letech nad BJH zlomila hůl – jako nad sladkým, unylým muzakem, naředěnou nápodobou MOODY BLUES / PROCOL HARUM – aniž by znala jejich raná a zásadní alba.

První album Barclays je hymnické, symfonické, patetické, melancholické, má hloubku, ducha, žádná cukrová poleva jako pozdější tvorba. Chvílemi zaujme pilovitou kytarou a zazní rázné pasáže, je ovšem znát, že tvrdý rock nebyl pro BJH ta pravá cesta.

Těleso orchestru nebylo ani u začínajících BJH přívěskem či aranžérskou pomádou, nýbrž přirozenou součástí soundu kapely. Slyšíme „sláčiky“ i solidní dechařinu. Zásluhu na příznivém dojmu má především Robert Godfrey, „pátý“ člen BJH, později bohužel ostatními záhy vyobcovaný.

Album je vnitřně – v rámci typického barclayovského soundu – pestré, hledačské. Kapela po svém transformovala blues i rokenrol („Taking Some Time On“ je hutná „skotská“ – kytara zní jako dudy – hardrockovka), adaptovala středověké popěvky („The Iron Maiden“), do nadýchnutých zpívánek převlékla gotické příběhy („Mother Dear“), nebála se razantně rozetnout melancholickou árii („The Sun Will Never Shine“). Symfonický rock, předznamenávající stěžejní sound BJH zazní naplno v „When The World Was Woken“. Na debutu zarezonují i důraznější kusy, viz „Good Love Child“. Jistě nejen pro mne je absolutním vrcholem divadelně dramatický, až úlekově dynamický, opakovaně gradovaný epos „Dark Now My Sky“, inspirovaný světoznámou knihou „The Silent Spring Rachel Carson“, která v 60. letech rozbouřila diskuzi veřejnosti a následně i politiků o problémech ničení životního prostředí a negativních účincích průmyslových chemikálií na přírodu a zdraví člověka. Skvost. Kdyby takhle BARCLAY JAMES pokračovali, měli by dnes možná mezi zasvěcenými výsadní postavení vedle GENESIS, YES, PINK FLOYD, KING CRIMSON, EL&P a dalších art-classical-rockových velikánů. Ty opakující se forte pasáže – s klavírem obklopeným vazbenou kytarou, prokládané prosebným zpěvem – jsou omamné jako crimsonovský „Epitaph“.

Jak takováto Anglická krása mohla uniknout větší pozornosti? Vždyť i Disc And Music Echo 20. června 1970 napsal: „Výsledkem je neuvěřitelně svěží, plný zvuk, který někdy zní spíše jako soundtrack pro velkofilm, s velkolepými smyčcovými nástroji a klavírními díly ve stylu Ferrantiho (sic!) a Teichera.“

–

Příště? Do třetice všeho dobrého, artrockového – ale tentokrát fakt velká kláda: VAN DER GRAAF GENERATOR.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020