1971 01: BYTÍ/NEBYTÍ BIGBÍTU V ČESKOSLOVENSKU

Na jedenasedmdesátý mám jistě nejen já rozporuplné vzpomínky. Na jedné straně (zdi) spousta skvělé muziky, jíž jsem doslova propadl, na druhé pak nástup tuhé normalizace, co mě omezoval na každém kroku, počínaje školními zákazy dlouhých vlasů a konče pouličním perlustrováním/peskováním za cokoliv, co se nějakému magorovi v uniformě, anebo s páskou PS VB na rukávu, nelíbilo. Stačilo LP s trochu odvážnějším přebalem pod paží, případně vyšisovanější džíny.

 

Do nového roku nakráčel novátorský rock v plné síle. V žebříčcích se slunili loňští LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, ELP, SANTANA, BLACK SABBATH i PINK FLOYD, ve studiích se nahrávaly další dějinné kusy.

V Československu byl výrobní proces „poněkud“ zdlouhavější. A proto slavná alba, vydaná onoho roku, jako kupříkladu „Město ER“, „Konvergencie“ či „Barnodaj“ zachycovaly kapely rok i dva předtím … Podobně na tom byla Melodie, jediný oficiální zdroj informací. A tak se v lednovém čísle čtenáři dovídali od Jaromíra Tůmy, co kde na západě letělo v listopadu. Byli jsme ale vděčni za každou podobnou klíčovou dírku.

PŠM

Komunistická nalejvárna pronikla i do jediného zbyvšího hudebního časopisu. Čtyřicetiletí svazáci z ÚV SSM se s vervou a tupostí sobě vlastní pustili do „normalizace“ pop music. Kupříkladu v květnovém čísle jedenasedmdesátého bezostyšně blijí o potřebě usměrnit atmosféru/publikum na Portě, aby se tam nestřílelo a nečepovalo pivo, a namísto cizorodých základů country se prosazovala (nejspíš nějakým nařízením) naše vlastní (nejspíš ještě lépe sovětská) tvorba.  Soudruzi jsou z nešvarů v populární hudbě evidentně úplně vyděšeni. Zároveň bezelstně přiznávají: „[…] nevíme z které strany začít […]“.

Z rozhlasových vln zmizela nejenom Houpačka manželů Černých. V duchu vykolejené nenormálnosti se v éteru objevila nová rozhlasová stanice, Hvězda, snažící se o rekreační proud slova a hudby, kde byl klíč výběru muziky přímo hrozný –  domácí/spřátelený popík versus západní písnička v poměru cca. deset ku jedné. Navíc, jak přiznává v Melodii soudruh Basler z Československého rozhlasu: „stanice Hvězda je od počátku vysílání jednoznačně, cílevědomě orientována politicky, ve smyslu propagandistické angažovanosti.“ Takže něco jako pěvecký kroužek v komunistickém lágru.

Doruda vykovaný ministerský náměstek Švagera už vyhrožuje přímo: „Tvůrci, interpreti, ale i dramaturgové, pořadatelé a producenti se příliš zhlédli v tvorbě a produkci, jež přichází ze Západu. […] Pop music začala hrát nedobrou úlohu mezi mládeží. […] Chybí nám hodnocení malých hudebních žánrů z pozic vědeckého světového názoru. […].“ Jinými slovy: Jste se nám mladí ksindlové zhlédli v pokřivené západní muzice, ale my to z vás vědecky vymlátíme.

COLLEGIUM MUSICUM

Zajímavý vhled do tvůrčí díly i uvažování Mariana Vargy a Fedora Freša přinesl obsáhlý článek Čestmíra Klose v prvním čísle Melodie 1971. Varga nás, rockery, lehce pošťouchnul slovy: „Stále nepochybuji o tom, že vážná muzika je o moc hodnotnější než hudba beatová, neboť krom nějakého emocionálního vypětí je v ní ještě vypětí intelektuální, které u beatové hudby neexistuje.“ Frešo polemicky navázal: „Existenci intelektuálního vypětí u beatové hudby nelze úplně popřít. V beatu jsou zase emoce pozdviženy na takovou úroveň, jakou má u vážné hudby intelektuální vypětí. A jak se liší od sebe tyto hodnoty, tak se liší jedna muzika od druhé.“ V obou odpovědích lze najít podstatu úspěchu a nadčasovosti COLLEGIA, pnutí mezi vážnohudebním/intelektuálním a rockovým/emočním přístupem, čímž se COLLEGIUM MUSICUM přirozenou cestou vpasovalo do role rockového učitele obou „národů“.  Samozřejmě, že se rozhovor točil kolem vlivu NICE/ELP, potažmo Keitha Emersona na Vargu, kdy podle Fedora jej Marián v žádném případě nekopíruje, a navíc nepatří NICE a spol. mezi oblíbence bubeníka Dušana Hájka.

První album, „Collegium Musicum“, vznikalo v době rozhovoru, na konci října 1970. Vydáno bylo jedenasedmdesátém a recenze se dočkalo až za další rok. Tak nějak fungovalo centrální „plánování“ i v oblasti pop music. Jiří Černý v ní píše o nenaplněném očekávání a Vargových problémech s celkovou stavbou písní: „S výjimkou závěrečné skladby Haydnovy tu Collegium připomínají hru vynikajících fotbalových techniků, kteří nejsou s to dát gól. […] Pokud máte doma desky s Nice nebo s triem Emerson, Lake & Palmer, tuhle si asi pouštět nebudete. Ale v domácích souvislostech je to kus poctivé hudby, která má význam jako ukázka tzv. classical rocku na čs. gramodeskovém trhu.“

O poznání lépe dopadlo dvojalbum „Konvergencie“, nahrávané v září a říjnu 1971 s kytaristou Fero Griglákem. Název alba měl být metaforou pro nekonečné umělecké hledačství, jež je možno vnímat jako běh po spirále nebo marné natahování se na žebříku ke hvězdám, jsoucím zdánlivě na dosah. Kdykoliv spočine můj pohled na běloskvoucím přebalu alba, vybavím si výlohu pardubické prodejny Supraphonu, kde jej právě před našimi lačnými zraky prodavačka aranžuje.

G.A.T.T.CH.

Spojení klasiky s rockem si po svém vyzkoušeli i G.A.T.T.CH. po boku pražského komorního orchestru AMADEO. Říjnové vystoupení ve Smetanově síni bylo poznamenáno nervozitou i stávkující aparaturou, proto zřejmě nenaplnilo své proklamované dramaturgické zadání – předvést syntézu beatu-jazzu-klasiky. Zůstalo jen u dvou samostatných bloků a jednoho společného s adaptací první věty z „Koncertu D dur“ J. S. Bacha. Lépe dopadla eponymní studiová classical-rockárna, nahrávaná krátce předtím v létě téhož roku. Dnes již pozapomenutou skupinu založili koncem šedesátých let v Nových Zámcích studenti bratislavské konzervatoře: Juraj „George“ Štefula, Ľudovít „Ali“ Beladič, Anton „Tony“ Lančarič, Tomáš „Tomy“ Rédey a Karol „Charlie“ Slanina. Na 1. Slovenském beatovém festivalu (1969) se umístila na druhém místě.

FRAMUS 5

V podstatě souběžně s debutem CM, na přelomu 1970/71, vznikalo v dejvickém studiu Supraphonu album, jež dle mého úsudku převyšuje svou originalitou cokoliv z tehdejší domácí rockové scény: „Město ER“ FRAMUS FIVE (5) s Michalem Prokopem u mikrofonu. Nedivím se Jiřímu Černému, že se zbláznil do titulní kompozice, zabírající celou první stranu alba, natolik, až namísto sleevenote napsal v nadšení něco, co prý bylo odmítnuto jako „pseudopoezie všedního dne“. Text básníka Josefa Kainara umocnil hudbu kapely natolik, že vůbec nevnímáte jednotlivosti, jen se necháváte unášet tóny i slovy. Základní sestavu tvořili: Michal Prokop (zpěv), Ivan Trnka (klávesy), Luboš Andršt (kytara). U bicích se střídali Karel „Káša“ Jahn a Jaroslav „Erno“ Šedivý, basu si prohazovalo několik muzikantů, hlavním byl ale Ladislav Eliáš.

FRAMUS 5 bylo podobně jako rovněž hvězdné FLAMENGO samozřejmě ve vleku světové rockové progrese. „Město ER“ mi z tohoto úhlu pohledu ale připadá svébytnější než o rok mladší „Kuře v hodinkách“, byť nějaké to BLOOD, SWEAT JETHRO v COLOSSEU též zazní.

BLUE EFFECT

Potupné (ne)normalizační přejmenování BLUE EFFECT na MODRÝ EFEKT přineslo vedle určité ztráty identity také tvrdý úder samotné muzice. Skupina byla víceméně dohnána k jazz-rocku, vedle classical-rocku poslední baště rockerů, kam ještě bolševický pařát nedosáhnul.

„Nová syntéza“ poprvé zazněla na pražském Jazzovém festivalu 1971. Šlo o poměrně nesourodé spojení kapely Radima Hladíka a Československého rozhlasového jazzového orchestru pod vedením Kamila Hály. Jazz i rock zůstaly přes veškerou snahu ve svých škatulkách, nedošlo k jejich prolnutí. Chemik potravinář by řekl, že selhal emulgátor. Album mě nezaujalo tehdy, a odzívnul jsem je i dnes při poslechu po desítkách let. A když slovutný kytarista v Melodii 10/71 přiznal, že „hard rock se nám už tolik nelíbí“, byl pro mě načas ztracenJ

P.S. Pro dobové přepisování historie jen příznačné, že v onom článku a navazujícím rozhovoru Petra Dorůžky s Radimem Hladíkem se nesměl ani jednou objevit původní název kapely! Věty jako „Před třemi léty, v době vzniku MODRÉHO EFEKTU,…“ dovedou nasrat ještě dnes.

PROGRESS ORGANIZATION

Album „Barnodaj“ dalo brněnské kapele nové, znormalizované, jméno. Ale nepředbíhejme. Kapela pod vedením kytaristy/zpěváka Pavla Váněho, jenž krátce předtím opustil COLLEGIUM MUSICUM, se v dejvickém studiu určitě párkrát potkala s FRAMUS 5. Na varhany hrál Jan Sochor, EMANUEL SIDERIDIS brnkal na basu, sem tam sólově zazpíval, a určitě měl vliv na fakt, že kapela svá témata často hledala v řecké mytologii. Za bicími seděl Zdeněk Kluka.

Moravská zpěvnost se nese celým albem, je dominující složkou, jakkoliv se kapela občas pouští i do složitějších meziher, viz „Strom“. Není divu, texty Petra Ulrycha na české straně LP k dlouhým tónům přímo vybízí. Co chybí na údernosti a drajvu, to nahrazuje aranžérská pestrost a nápaditost. Anglická strana vinylu s částečně převzatými skladbami od BEATLES, CREAM, není sice hudebně až tak výrazná, na druhou stranu je důkazem, že rudý cenzor ještě všechno neuhlídal. V anketě Melodie deska roku … 1972! Jak jinak.

3. ČS. BEATOVÝ FESTIVAL

Městský výbor SSM zorganizoval … a má cenu psát dál? Naštěstí ano, i když na halasně avizované LED ZEPPELIN ani T.Y.A. se jaksi nedostaloJ Czeslaw Niemen ani OMEGA je nenahradili, navíc jim svým výbušným hardrockem šlapalo na paty excelentně sehrané FLAMENGO, jež trochu zastínilo BLUE EFFECT, COLLEGIUM MUSICUM, PROVISORIUM i JAZZ Q, jakkoliv všichni jmenovaní hráli standardně skvěle. Ovšem publikum přeci jenom už ve velké míře znalo ze svých magnetofonů údernost a sílu originálů. Jaromír Tůma dokonce nazval snahu hrát za každou cenu hardrockově a progresivně mindrákem. Možná i proto se nedařilo PRÚDŮM, PROGRESS ORGANIZATION, ani Michalovi Prokopovi se „strýcovskou“ nápodobou BLOOD SWEAT AND TEARS.

Že jde nejen o festivalovou, ale rovnou o rockovou labutí píseň, si nejspíš naplno připustil málokdo z přítomných.

–

I přes kvalitativní výkyvy můžeme rok 1971 označit za nadlouho poslední vzepjetí československého rocku. V dvaasedmdesátém nezůstal kámen na kameni. A protože šutry se nenasytíš, tak se až na pár výjimek rockeři rozprchli do doprovodných skupin zpěváků a zpěvaček pop music, popřípadě se vydali do světa… Ale to už je jiná historie.

Jaromír Merhaut pro Spark 2021/01