1971 01: BYTÍ/NEBYTÍ BIGBÍTU V ČESKOSLOVENSKU
Na jedenasedmdesátý mám jistě
nejen já rozporuplné vzpomínky. Na jedné straně (zdi) spousta skvělé muziky,
jíž jsem doslova propadl, na druhé pak nástup tuhé normalizace, co mě omezoval
na každém kroku, počínaje školními zákazy dlouhých vlasů a konče pouličním
perlustrováním/peskováním za cokoliv, co se nějakému magorovi v uniformě,
anebo s páskou PS VB na rukávu, nelíbilo. Stačilo LP s trochu
odvážnějším přebalem pod paží, případně vyšisovanější džíny.
Do nového roku nakráčel
novátorský rock v plné síle. V žebříčcích se slunili loňští LED
ZEPPELIN, DEEP PURPLE, ELP, SANTANA, BLACK SABBATH i PINK FLOYD, ve studiích se
nahrávaly další dějinné kusy.
V Československu byl
výrobní proces „poněkud“ zdlouhavější. A proto slavná alba, vydaná onoho roku,
jako kupříkladu „Město ER“, „Konvergencie“ či „Barnodaj“ zachycovaly kapely rok
i dva předtím … Podobně na tom byla Melodie, jediný oficiální zdroj informací.
A tak se v lednovém čísle čtenáři dovídali od Jaromíra Tůmy, co kde na
západě letělo v listopadu. Byli jsme ale vděčni za každou podobnou
klíčovou dírku.
PŠM
Komunistická nalejvárna
pronikla i do jediného zbyvšího hudebního časopisu. Čtyřicetiletí svazáci
z ÚV SSM se s vervou a tupostí sobě vlastní pustili do „normalizace“
pop music. Kupříkladu v květnovém čísle jedenasedmdesátého bezostyšně
blijí o potřebě usměrnit atmosféru/publikum na Portě, aby se tam nestřílelo a
nečepovalo pivo, a namísto cizorodých základů country se prosazovala (nejspíš
nějakým nařízením) naše vlastní (nejspíš ještě lépe sovětská) tvorba. Soudruzi jsou z nešvarů v populární
hudbě evidentně úplně vyděšeni. Zároveň bezelstně přiznávají: „[…] nevíme z které strany začít […]“.
Z rozhlasových vln
zmizela nejenom Houpačka manželů Černých. V duchu vykolejené nenormálnosti
se v éteru objevila nová rozhlasová stanice, Hvězda, snažící se o rekreační
proud slova a hudby, kde byl klíč výběru muziky přímo hrozný – domácí/spřátelený popík versus západní
písnička v poměru cca. deset ku jedné. Navíc, jak přiznává v Melodii
soudruh Basler z Československého rozhlasu: „stanice Hvězda je od počátku vysílání jednoznačně, cílevědomě
orientována politicky, ve smyslu propagandistické angažovanosti.“ Takže něco
jako pěvecký kroužek v komunistickém lágru.
Doruda vykovaný
ministerský náměstek Švagera už vyhrožuje přímo: „Tvůrci, interpreti, ale i dramaturgové, pořadatelé a producenti se
příliš zhlédli v tvorbě a produkci, jež přichází ze Západu. […] Pop music
začala hrát nedobrou úlohu mezi mládeží. […] Chybí nám hodnocení malých
hudebních žánrů z pozic vědeckého světového názoru. […].“ Jinými
slovy: Jste se nám mladí ksindlové zhlédli v pokřivené západní muzice, ale
my to z vás vědecky vymlátíme.
COLLEGIUM MUSICUM
Zajímavý vhled do tvůrčí
díly i uvažování Mariana Vargy a Fedora Freša přinesl obsáhlý článek Čestmíra
Klose v prvním čísle Melodie 1971. Varga nás, rockery, lehce pošťouchnul
slovy: „Stále nepochybuji o tom, že vážná
muzika je o moc hodnotnější než hudba beatová, neboť krom nějakého emocionálního
vypětí je v ní ještě vypětí intelektuální, které u beatové hudby
neexistuje.“ Frešo polemicky navázal: „Existenci
intelektuálního vypětí u beatové hudby nelze úplně popřít. V beatu jsou
zase emoce pozdviženy na takovou úroveň, jakou má u vážné hudby intelektuální
vypětí. A jak se liší od sebe tyto hodnoty, tak se liší jedna muzika od druhé.“
V obou odpovědích lze najít podstatu úspěchu a nadčasovosti COLLEGIA,
pnutí mezi vážnohudebním/intelektuálním a rockovým/emočním přístupem, čímž se
COLLEGIUM MUSICUM přirozenou cestou vpasovalo do role rockového učitele obou
„národů“. Samozřejmě, že se rozhovor
točil kolem vlivu NICE/ELP, potažmo Keitha Emersona na Vargu, kdy podle Fedora
jej Marián v žádném případě nekopíruje, a navíc nepatří NICE a spol. mezi
oblíbence bubeníka Dušana Hájka.
První album, „Collegium
Musicum“, vznikalo v době rozhovoru, na konci října 1970. Vydáno bylo
jedenasedmdesátém a recenze se dočkalo až za další rok. Tak nějak fungovalo
centrální „plánování“ i v oblasti pop music. Jiří Černý v ní píše o
nenaplněném očekávání a Vargových problémech s celkovou stavbou písní: „S výjimkou závěrečné skladby Haydnovy tu
Collegium připomínají hru vynikajících fotbalových techniků, kteří nejsou
s to dát gól. […] Pokud máte doma desky s Nice nebo s triem
Emerson, Lake & Palmer, tuhle si asi pouštět nebudete. Ale v domácích
souvislostech je to kus poctivé hudby, která má význam jako ukázka tzv.
classical rocku na čs. gramodeskovém trhu.“
O poznání lépe dopadlo
dvojalbum „Konvergencie“, nahrávané v září a říjnu 1971 s kytaristou
Fero Griglákem. Název alba měl být metaforou pro nekonečné umělecké hledačství,
jež je možno vnímat jako běh po spirále nebo marné natahování se na žebříku ke
hvězdám, jsoucím zdánlivě na dosah. Kdykoliv spočine můj pohled na běloskvoucím
přebalu alba, vybavím si výlohu pardubické prodejny Supraphonu, kde jej právě před
našimi lačnými zraky prodavačka aranžuje.
G.A.T.T.CH.
Spojení klasiky
s rockem si po svém vyzkoušeli i G.A.T.T.CH. po boku pražského komorního
orchestru AMADEO. Říjnové vystoupení ve Smetanově síni bylo poznamenáno
nervozitou i stávkující aparaturou, proto zřejmě nenaplnilo své proklamované
dramaturgické zadání – předvést syntézu beatu-jazzu-klasiky. Zůstalo jen u dvou
samostatných bloků a jednoho společného s adaptací první věty z „Koncertu
D dur“ J. S. Bacha. Lépe dopadla eponymní studiová classical-rockárna,
nahrávaná krátce předtím v létě téhož roku. Dnes již pozapomenutou skupinu
založili koncem šedesátých let v Nových Zámcích studenti bratislavské konzervatoře:
Juraj „George“ Štefula, Ľudovít „Ali“ Beladič, Anton „Tony“ Lančarič, Tomáš
„Tomy“ Rédey a Karol „Charlie“ Slanina. Na 1. Slovenském beatovém festivalu
(1969) se umístila na druhém místě.
FRAMUS 5
V podstatě souběžně
s debutem CM, na přelomu 1970/71, vznikalo v dejvickém studiu
Supraphonu album, jež dle mého úsudku převyšuje svou originalitou cokoliv
z tehdejší domácí rockové scény: „Město ER“ FRAMUS FIVE (5)
s Michalem Prokopem u mikrofonu. Nedivím se Jiřímu Černému, že se zbláznil
do titulní kompozice, zabírající celou první stranu alba, natolik, až namísto
sleevenote napsal v nadšení něco, co prý bylo odmítnuto jako „pseudopoezie
všedního dne“. Text básníka Josefa Kainara umocnil hudbu kapely natolik, že
vůbec nevnímáte jednotlivosti, jen se necháváte unášet tóny i slovy. Základní
sestavu tvořili: Michal Prokop (zpěv), Ivan Trnka (klávesy), Luboš Andršt
(kytara). U bicích se střídali Karel „Káša“ Jahn a Jaroslav „Erno“ Šedivý, basu
si prohazovalo několik muzikantů, hlavním byl ale Ladislav Eliáš.
FRAMUS 5 bylo podobně jako
rovněž hvězdné FLAMENGO samozřejmě ve vleku světové rockové progrese. „Město
ER“ mi z tohoto úhlu pohledu ale připadá svébytnější než o rok mladší „Kuře
v hodinkách“, byť nějaké to BLOOD, SWEAT JETHRO v COLOSSEU též zazní.
BLUE EFFECT
Potupné (ne)normalizační
přejmenování BLUE EFFECT na MODRÝ EFEKT přineslo vedle určité ztráty identity
také tvrdý úder samotné muzice. Skupina byla víceméně dohnána
k jazz-rocku, vedle classical-rocku poslední baště rockerů, kam ještě
bolševický pařát nedosáhnul.
„Nová syntéza“ poprvé zazněla
na pražském Jazzovém festivalu 1971. Šlo o poměrně nesourodé spojení kapely
Radima Hladíka a Československého rozhlasového jazzového orchestru pod vedením
Kamila Hály. Jazz i rock zůstaly přes veškerou snahu ve svých škatulkách,
nedošlo k jejich prolnutí. Chemik potravinář by řekl, že selhal emulgátor.
Album mě nezaujalo tehdy, a odzívnul jsem je i dnes při poslechu po desítkách
let. A když slovutný kytarista v Melodii 10/71 přiznal, že „hard rock se nám už tolik nelíbí“, byl
pro mě načas ztracenJ
P.S. Pro dobové
přepisování historie jen příznačné, že v onom článku a navazujícím
rozhovoru Petra Dorůžky s Radimem Hladíkem se nesměl ani jednou objevit
původní název kapely! Věty jako „Před
třemi léty, v době vzniku MODRÉHO EFEKTU,…“ dovedou nasrat ještě dnes.
PROGRESS ORGANIZATION
Album „Barnodaj“ dalo
brněnské kapele nové, znormalizované, jméno. Ale nepředbíhejme. Kapela pod
vedením kytaristy/zpěváka Pavla Váněho, jenž krátce předtím opustil COLLEGIUM
MUSICUM, se v dejvickém studiu určitě párkrát potkala s FRAMUS 5. Na
varhany hrál Jan Sochor, EMANUEL SIDERIDIS brnkal na basu, sem tam sólově
zazpíval, a určitě měl vliv na fakt, že kapela svá témata často hledala
v řecké mytologii. Za bicími seděl Zdeněk Kluka.
Moravská zpěvnost se nese
celým albem, je dominující složkou, jakkoliv se kapela občas pouští i do
složitějších meziher, viz „Strom“. Není divu, texty Petra Ulrycha na české
straně LP k dlouhým tónům přímo vybízí. Co chybí na údernosti a drajvu, to
nahrazuje aranžérská pestrost a nápaditost. Anglická strana vinylu
s částečně převzatými skladbami od BEATLES, CREAM, není sice hudebně až
tak výrazná, na druhou stranu je důkazem, že rudý cenzor ještě všechno
neuhlídal. V anketě Melodie deska roku … 1972! Jak jinak.
3. ČS. BEATOVÝ FESTIVAL
Městský výbor SSM
zorganizoval … a má cenu psát dál? Naštěstí ano, i když na halasně avizované
LED ZEPPELIN ani T.Y.A. se jaksi nedostaloJ Czeslaw Niemen ani OMEGA je nenahradili, navíc jim svým výbušným
hardrockem šlapalo na paty excelentně sehrané FLAMENGO, jež trochu zastínilo
BLUE EFFECT, COLLEGIUM MUSICUM, PROVISORIUM i JAZZ Q, jakkoliv všichni
jmenovaní hráli standardně skvěle. Ovšem publikum přeci jenom už ve velké míře
znalo ze svých magnetofonů údernost a sílu originálů. Jaromír Tůma dokonce
nazval snahu hrát za každou cenu hardrockově a progresivně mindrákem. Možná i
proto se nedařilo PRÚDŮM, PROGRESS ORGANIZATION, ani Michalovi Prokopovi se
„strýcovskou“ nápodobou BLOOD SWEAT AND TEARS.
Že jde nejen o
festivalovou, ale rovnou o rockovou labutí píseň, si nejspíš naplno připustil
málokdo z přítomných.
–
I přes kvalitativní výkyvy
můžeme rok 1971 označit za nadlouho poslední vzepjetí československého rocku.
V dvaasedmdesátém nezůstal kámen na kameni. A protože šutry se nenasytíš,
tak se až na pár výjimek rockeři rozprchli do doprovodných skupin zpěváků a
zpěvaček pop music, popřípadě se vydali do světa… Ale to už je jiná historie.
Jaromír Merhaut pro Spark 2021/01








Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat