ANN WILSON: KOUSAVÁ I LÁSKYPLNÁ BARRACUDA

Letní podvečer roku 1977, Karlovy Vary, Dvory, kasárna, politicko výchovná světnice rádiové roty VÚ 5961, na erární televizi naladěný západoněmecký program, desítka mazáků rutinně sleduje novinky pop music, když tu na scénu vtrhne kapela s blonďatou kytaristkou a černovlasou divoženkou sázející výšky jako Robert Plant zamlada, opravdová „Barracuda“. A baba jak lusk! Naprostá pecka, okamžitě si zapisuju do svého music-bonz-deníčku HEART, „Barracuda“.
O pár měsíců později, hned po příchodu do civilu ,je jedním z mých prvních vinylových úlovků „Little Queen“ s dvěma „cikánskými“ krasavicemi na přebalu, sestrami Ann a Nancy Wilson. Dlouho trůnil v čele mých LP.

HOCUS POCUS HEART
Ann Wilson je bezesporu srdcem i hlavou HEART, byť se k původní partě amerických muzikantů, vystupujících pod různými názvy připojila až dodatečně, počátkem sedmdesátých let. Proto je příběh HEART především jejím příběhem. Na počátku všeho byla láska mezi Ann a Mikem Fisherem. Když do kapely přibyla Nancy, mladší sestra Ann, a začala si s Rogerem, bratrem Mika, stala se z HOCUS POCUS, jak se tehdy jmenovali, něco jako rocková ABBA, i když bez papírů. Protože byl Mike odpírač vojny ve Vietnamu, našli mladí a zamilovaní svůj nový domov v kanadském Vancouveru.
Pod novým názvem HEART nahráli pro Mushroom Records debutové album „Dreamboat Annie“ (1975) v již v tzv. klasické sestavě, kdy Ann a Nancy doprovázeli: kytaristé Roger Fisher a Howard Leese, baskytarista Steve Fossen a bubeník Michael DeRosier.
Když label nechal v roce 1977 vyrobit novinový inzerát s lascivními dvojsmysly, navozujícími dojem, že mezi Ann a Nancy nejde jen o sesterskou lásku, explodovalo nasrání Ann Wilson v napsání „Barracudy“, přelomové pecky v historii HEART.
Skupina samozřejmě od Mushroom odchází, k CBS/Portrait. Bývalá firma se pomstila dubnovým vydáním výškrabku „Magazine“ v těsném předstihu před novinkou „Little Queen“ (květen 1977). Souběžně běžely křížové soudní spory. Mushroom byl nakonec soudní mocí donucen k tomu, aby HEART mohli tehdejší nahrávky dokončit a nové vydání „Magazine“ v roce 1978 nepoškozovalo jejich pověst.
„Little Queen“ i „Barracuda“ zabodovaly. Album mělo spoustu názvuků na trojku LED ZEPPELIN a Ann Wilson opravdu chvílemi připomínala Roberta Planta. Sestry Wilsonovy se ocitly na obálce Rolling Stone a jejich fotky nepochybně zdobily desetitisíce chlapeckých skříněk po celé zeměkouli.
Koncem roku 1978 následovala další platina, „Dog & Butterfly“. Vše se zdálo dokonalé.

ZLOMENÉ SRDCE
Na otázku, „Proč jste Srdce opustil v roce 1979?“ odpověděl nedávno Roger Fisher: „Někdo, koho nebudu jmenovat, naprášil Nancy, že jsem jí byl nevěrný. Když se to dověděla její ochránkyně Ann, rozzuřila se – jak dokáže jen ona – a vyhodila mě. Byl zrovna Halloween, proběhlo jakési hlasování, neměl jsem šanci se obhájit. Ocitnul jsem se v depresi, Nancy jsem opravdu miloval, náš vztah byl hluboký. Byli jsme spolu pořád, v soukromí i na pódiu. Vyhazov a rozchod mě opravdu bolel. Na druhou stranu, kdybych zůstal, nebyl bych dnes mezi živými. Udrogoval bych se.“
Ann a Nancy byly vychovány v rodině armádního důstojníka, naučily se jít si tvrdě za svým, ovládnout a rozhodovat. Skončil i vztah Ann/Mike. ABBA ZEPPELIN skončila.
Další album, „Bébé le Strange“ z osmdesátého,  ještě nesignalizovalo tvůrčí problémy. Kapela se vydala na úspěšné turné, bodoval i singl, vyšla 2 LP výběrovka singlů „Greatest Hit“, doplněná pár novinkami a live záznamy.
Jakmile však odešel producent Mike Flicker, nastal sešup, rámovaný deskami „Private Audition“ (1982) a „Passionworks“ (1983). Ojedinělý úspěch zaznamenala Ann Wilson v duetu „Almost Paradise“ s Mikem Renem z LOVERBOY.

DRUHÝ DECH
Něco se muselo stát. Obstarožní zeppelinovský formát s prvky folku v nové éře syntíků, vycpaných ramen a glamu neměl šanci.
Kapela odešla k Capitolu a v duchu nové doby nahrála halasně podbízivé avšak výtečné album „Heart“, jež se stalo bestsellerem: #1, pět milionů prodaných kusů, čtyři singlové megahity. Chytlavá melodika bez zákrut, syté refrény, bezmála stadiónový pompézní sound, skvostné baby v popředí.
„Bad Animals“ (1987) pokračovalo v nastoupené linii. Singlová #1 za „Alone“, plus další dva hity do dvanáctky, první albový úspěch HEART v Británii. „Brigade“ z roku devadesát rovná se další platiny a hity. Kapela nahrává na doprovodném turné k albu záznamy pro svůj první živák, vydaný pod názvem „Rock The House Live!“
Pětiletka 1985-1990 byla pro HEART dokonalým komerčním triumfem. Z klasické sestavy sestavy zůstává vedle sester už jen kytarista Howard Leese.

VYTVRZENÍ, ZVOLNĚNÍ, ODBOČKY, ÚTLUM
Ann a Nancy se v dvaadevadesátém stávají součástí akustického projektu LOVEMONGERS, nahravšího čtyřskladbové EP s předělávkou zeppelinovské klasiky, Battle Of Evermore“. O rok později vychází jedenácté LP „Desire Walks On“ s naprosto dokonalou reminiscencí na kašmírové vlnky LED ZEPPELIN, (škoda, že jen) pětiminutovou „Rage“. Kritici nesmyslně vytýkali poplatnost módní vlně grunge. Prdlajs, HEART hráli pro své ortodoxní fans řízný hard rock, a pro masy pak odlehčenou rádiovku „Black On Black II“, nic míň.
Úlitbou době byl spíš interaktivní CD-ROM „Heart 20 Years Of Rock & Roll“ (1994) se čtyřmi hodinami zvukových záznamů, spoustou dat, videí, rozhovorů, prostě elektronická kniha. Samozřejmě, že kapacita pouhých 650 MB výrazně omezovala kvalitu. V produkci Johna Paula Jonese (ano, toho) vychází koncem srpna 1995 „The Road Home“ se záznamem jednoho unplugged klubového vystoupení.
Projekty ANN WILSON BAND a ANN WILSON & RICOLA BROTHERS vyplnily mezeru, kdy se Nancy věnovala rodině. Vedlejšáku Ann a Nancy, LOVEMONGERS, vychází před vánoci 1997 album „Whirlygig“. Dvanácté album HEART, vánoční „Heart Presents a Lovemongers’ Christmas“, vyšlo v mírné modifikaci nadvakrát, v říjnu 1998 a listopadu 2001“.
Konec druhého tisíciletí zastihnul Ann a Nancy v svébytných úlohách, první vystupovala v různých projektech, druhá se věnovala filmové hudbě.

ZEPPELIN I SÍŇ SLÁVY ČEKAJÍ, TEMNÝ MRAK NA OBZORU
V roce 2002 se HEART vrací na pódia, o dva roky později přicházejí po jedenáctileté pauze s dalším opravdově i novátorsky hardrockovým albem, „Jupiter’s Darling“. Na dalším, „Red Velvet Car“ (2010), se odvážili vrátit do svého řízného formátu rané folkové prvky.
Mezitím a potom sklízeli ceny, vystupovali s JOURNEY a CHEAP TRICK i na televizních megaakcích typu VH1 Rock Honours. 25. září 2012 Ann a Nancy otisknou své tlapky na hollywoodský chodník slávy. V říjnu vychází album „Fanatic“, na Štěpána sestry vystupují na slavnosti k poctě LED ZEPPELIN. S Jasonem Bonhamem, orchestrem a dvěma sbory za zády vystřihnou „Stairway To Heaven“ takovým způsobem, až vženou slzy dojetí a štěstí do očí nejenom Robertovi Plantovi z přítomných oslavenců, ale také mnoha dalším celebritám v publiku. Zařaďte se k milionům, shlédnuvším na youtube záznam.
Následuje dubnové uvedení do síně slávy, kdy se na jednom pódiu pro více jak třiceti letech potkávají sestry Wilsonovy s Howardem Leesem, Michaelem Derosierem, Stevem Fossenem a Rogerem Fisherem. Nejslavnější sestava HEART si střihla „Crazy On You“, publikum s napětím sledovalo zdali se setkají aspoň pohledy Rogera a Nancy. Sám Fisher na facebooku přiznal, že z nervozity celou noc před akcí nespal. Generálka Ann ale žádné cukru cukru nepřipustila, stála mezi oběma bývalými milenci jako maják.
V červenci 2016 vychází „Beautiful Broken“, svým názvem předznamenávající zlomené HEART poté, co manžel Ann, Dean Wetter, byl zatčen a obviněn z napadení šestnáctiletých dvojčat Nancy. Sestry spolu od té doby nepromluvily. Turné sice dokončily, komunikovaly však jen prostřednictvím třetích stran a SMS. Konec? Možná ne. V srpnu 2018 proskočily první zprávy o smíru a obnovení HEART. Snad to nebylo promo k nové sólovce Ann, „Immortal“. Ať to tedy nezakřikneme.
 

BARRACUDA
Vrátíme se ke zlomovému bodu kariéry HEART, už jen proto, že má souvislost s dnešní vlnou Mee Too a zásadními a tvrdými postoji Ann Wilson v této problematice.
Zopakujme si, ž text „Barracudy“ napsala Ann Wilson v okamžité impulsivní reakci na propagační materiál jejich tehdejší nahrávací společnosti, viz obrázek, jenž se pokoušel naznačit, že ona a její sestra mají sexuální poměr.
„To nás strašně naštvalo, popřelo to všechnu naši dosavadní práci. Ten text byl napsán v opravdovém vzteku, a doufám, že tato píseň bude užitečná i dalším ženám, které přemýšlejí o tom, co chtějí dělat, a co ne,“ vysvětlila v dobovém rozhovoru Ann Wilsonová magazínu Rolling Stone.
Později dodala: „Tehdy jsem ve své naivitě nevěděla proč, teď už vím, že pro nás byla vytvořena role roztomilých dívek, a ne osobností, co mají nápady a schopnosti. Přišly jsme třebas do rádia a oni hned na úvod: ,Milujeme vaše prsa’.“
Kytarista Roger Fisher k tématu uvedl:  „Pokud jde o Barracudu, měl jsem základní kytarový motiv prakticky hotový, i když jsem nevěděl co s ním. Pak se stalo, že ten chlápek urazil holky, Ann odešla do svého hotelového pokoje a začala psát text. Já jsem v té době každý den chodil s Michaelem DeRosierem do studia nahrávat. Jednou jsme tak spolu hráli ten motiv a přišel můj bratr: ,Čí to je?,’ odvětím: ,Moje’, a on proč z toho neuděláme písničku. Kdyby nebylo jeho, nápad by nejspíš zapadnul jako spousta jiných.“
„Barracuda“ se bez souhlasu Ann stala v roce 2008 neoficiální „hymnou“ republikánské kandidátky na vícepresidentku USA (po boku Johna McCaina), guvernérky Sarah Palinové. „Barracuda“ byla prý její přezdívka na střední a získala jí pro svou agresivní hru ve školním basketbalovém týmu. „Republikáni nás nepožádali o povolení k využití této písně, a ani by takové povolení nedostali," prohlásily sestry Wilsonovy. Jenže, autor hudby, Roger Fisher, své posvěcení dal. Evidentně se vše odehrálo takříkajíc za zády sester.

INTERVIEW 2018
Kdy jste si uvědomila, že má váš hlas tolik síly?
Že můžu zpívat rock 'n' roll jsem si uvědomila až kolem svých dvaceti let. Do té doby jsem zpívala jen balady a lidovky. Teprve až někdy kolem let 1973-74 jsem zkusila víc se do zpěvu opřít a vyzkoušet jak vysoko mohu jít. Tehdy jsem už byla ve skupině HOCUS POCUS, ze kterých se zrodili HEART. Chtěli jsme dělat muziku jako LED ZEPPELIN, a nikdo z ostatních nebyl schopný zpívat vysoko. Tak jsem se to postupně naučila.
 
Připadalo vám to jako kouzlo?
Šlo opravdu o okamžik, jako když rozbijete sklo. Když zpíváte, musíte vystoupit ze svého civilního já a chovat se na pódiu jako superstar, vypadat hezky, atakdále. Nemusíte přitom ale ztratit důstojnost. Když zpíváte rock’n’roll, poskakujete, házíte s sebou, potíte se, je to jen zdánlivě nedůstojné. Byla to pro mě obrovská změna, nakonec osvobozující. A tak je tomu dodnes.
Necítím se jako profesionální tanečník, ale vnímám, že mám taneční duši. Své pohyby synchronizuji s basy a bubny, zpěv se následně přirozeně přidá. Čím užší je spojení mysli a těla, tím lépe se daří i magii zpěvu.
 
Zpíváte si doma?
Ráda se zpěvem připojím k čemukoliv, co se mi líbí. Když můj manžel hraje, řekněme, album Johnnyho Cashe, přidám se jako Lucinda Williams. Klidně si dám i operní árie. Cokoliv. Neomezuji se jen na rock.
 
Co vás po těch všech letech v hudbě přitahuje?
Cítím, že je to opravdu primární forma radosti a mezilidské komunikace. Když poslouchám hudbu, miluju, že mě zcela naplňuje a dokáže mě vnitřně rozzářit. Cítím se lehká, vznáším se. Když jsem na pódiu, sepne se můj vnitřní kontakt. Je to pro mě velmi spirituální prožitek. Co se týče nahrávání, je to stejně jako upéct výtečný koláč. Opravdu uspokojující. A pak se těšíte na sklizeň, kdy se ozve při poslechu kontrolního výlisku: ,Oh my god! This is just great!’
 
Co si myslíte o dnešních obchodních praktikách v hudbě?
Nemám za to, že by se hudba a dění kolem ní za uplynulých padesát let nějak zásadně proměnily. Základní vzorec zůstává stejný, jedni chtějí písničku prodat, druzí koupit. Je ale pravda, že trh je nepřehledný a přicházejí na něj i věci, které neprošly žádnou kontrolou kvality, oponenturou, tak jak tomu bylo dříve. Z poslechu hudby se stala jakási zvuková tapeta.
 
Co vám přináší sláva?
Sláva je jako sex. Zdá se vám, že jde o opravdu velkou, obrovskou věc, než jí dosáhnete. Máte pocit, že nic víc být nemůže. Zakrátko ale chcete víc a víc a víc. Nesmíte tomu pokušení propadnout.
Osobně si slávy vážím. Svým způsobem ji miluji. Díky ní jsem se dostala ke spoustě zajímavých lidí. Někteří mi vyprávěli, jak jim naše písničky pomohly a změnily životy. Ale nevznáším se jako páv, to ne.
Dnes žijeme s manželem velmi jednoduše, nenáročně. Opustili jsme po pětatřiceti letech náš dům se služebnictvem, auty, hospodyněmi a chůvami v Seattlu. Návrat k obyčejnému životu mě pomohl vážit si sebe samé. Víte, v naší branži se vám může snadno stát, že se v zrcadle ani nepoznáte, když se celý život musíte veřejně reprezentovat s make-upem a trvalou. Je moudré mít útočiště bez zrcadel. Domov.

DISKOGRAFIE (STUDIOVÁ ALBA)
 
HEART
Dreamboat Annie (1976)
Magazine (1977)
Little Queen (1977)
Dog & Butterfly (1978)
Bébé le Strange (1980)
Private Audition (1982)
Passionworks (1983)
Heart (1985)
Bad Animals (1987)
Brigade (1990)
Desire Walks On (1993)
Heart Presents a Lovemongers’ Christmas (1998)
Jupiter’s Darling (2004)
Red Velvet Car (2010)
Fanatic (2012)
Beautiful Broken (2016)
 
Ann Wilson (solo)
Hope & Glory (2007)
Immortal (2018)

Jaromír Merhaut pro Spark 2018

P.S.

Ann Wilson – Immortal

Vzpomínka na nedávno zesnulé muzikanty v podobě kolekce jejich písní.  Lesley Gore, Chris Cornell, Tom Petty, Jack Bruce, Leonard Cohan, Glenn Frey, Amy Winehouse, George Michael a Gerry Rafferty – při každém z těchto jmen se srdce každého rockera pozastaví.
Ann Wilson (HEART) ve zralém věku šedesáti osmi let zklidnila svůj projev, krásu a znělost svého hlasu již nepředvádí velkými gesty a oblouky, nechává vyniknout detailům a jemným odstínům.
Ann Wilson a doprovodná kapela se do skladeb vžívá po svém, většinou se drží nálady originálu, viz „Politician“ CREAM či Cohenova „A Thousand Kisses Deep“, jinde vloží více sebe samé. Hned na úvod alba zazní razantní předělávka – vytvrzená kytarou Warrena Haynese – více jak padesátileté písničky „You Don’t Own Me“ z repertoáru pozapomenuté Lesley Gore, anebo funky verze „Life In The Fast Lane“ EAGLES.
Vždy ale s citem pro věc, ostatně je generační souputnicí mnohých vzpomínaných.

JM