rock+

Od pohledu vysportovaní Dave Clark Five hráli hlasitěji a mužněji než Beatles a Rolling Stones. Nebylo na světě v letech 1964/65 rytmicky údernějšího bigbeatového bandu než DC5, vedených bucharským bicmenem Davem Clarkem, pro něhož byl hrdinou a vzorem příznačně mlátička Buddy Rich. Druhým pilířem chlapáckého soundu Dave Clark Five se stal drsansky chraplavý baryton Mikea Smithe. A třetím pak vlčácky uvrčené ságo Denise Paytona. Na DC5 se netančilo, na ty se dusalo!   Nezaměnitelný sound kapely byl mimo jiné důsledkem Daveovy zarputilosti, se kterou si prosadil svou naprostou kontrolu nad nahráváním, „Bylo nepsaným studiovým pravidlem, že se ručička měřáku signálové úrovně nesměla dotknout červeného pole, které mě ale přitahovalo jako rudá muleta býka. Nakonec jsem si prosadil, že při našich session lítaly rafičky až za roh. Proto jsou naše nahrávky oproti ostatním velmi, velmi hlasité.“ Dokonce si Dave na EMI vymínil, že všechny pásy budou po vypršení smlouvy jeho majetkem. Rovněž tak

16. srpna 1975 se na titulce Melody Makeru – nad velkou fotografií Petera Gabriela v masce s křídly za hlavou (The Watcher of the Skies) – zjevil přízrak v podobě strašidelného nadpisu „GABRIEL OUT OF GENESIS?“. A nic už nebylo jako předtím. Tedy aspoň co se art rocku týče. GENESIS s Peterem Gabrielem za mikrofonem se v první polovině sedmdesátých let postupně vypracovali na samý vrchol uměleckého rocku, což bylo především v tuzemském hudebně publicistickém kontextu označení pro ambiciózní rockový směr, jenž vyzýval na pomyslný souboj mistrovský díla tzv. vážné hudby. Z artificiální hudby mladí artrockeři převzali mnohé formální prvky. Namísto tříminutových písniček verze-refrén-verze se v prostoru před reproduktory zjevily rozsáhlé zvukové katedrály s dynamickými změnami hlasitosti, temp i nálad. Art rock vstřebával často inspirace i z folku a jazzu, a nezapomínal ani na svůj rockový fundament. Naopak, k art rocku začali vzhlížet někteří hardrockeři, příkladem budiž „Salisbury“ od URI

BLACK SABBATH: BOŽSKÉ PEKELNIČENÍ Až při psaní malé diovsko-sabbatovské série jsem si naplno uvědomil, že na čtyřech z mých deseti životních desek se podílel Martin Birch! Žádný jiný zvukař, producent se mu v mém případě ani nepřiblížil. U „Then Play On“ (1969) dokázal zachytit experimentální tvář FLEETWOOD MAC Petera Greena, kytaristy, jenž ovlivnil leckteré Martinovy další klienty. „In Rock“ (1970) DEEP PURPLE se stal zvukovým kánonem první vlny britského heavy metalu, potažmo hardrocku. Zkušenost se zdvojenými kytarami WISHBONE ASH při nahrávání „Argus“ (1972) jistě ovlivnila jeho erbovní působení u IRON MAIDEN. Dnes opakovaně vzpomínaný „Rising“ (1976) pak doslova přemostil staré s novým, čímž vznikl etalon hard & heavy soundu. Nedá se přímo říci, že by Martin Birch měl svou jednotící zvukovou signaturu, určitě ale byl prorokem, hybatelem, katalyzátorem, nejednoho zásadního posunu ve vnímání zvukové estetiky rockové muziky. Není divu, že mu Párpli věnovali písničku („Hard Lovin

Zčistajasna přilétly i do našich rockových končin svěží songy, evokující přitom dobu před padesáti lety. Protimluv? Zjevení? Reinkarnace? Poselství? Kalkul? Toť otázky. Vydejme se za odpověďmi a poznáním, a navštivme partu nadšených mládenců z „amerického Zapadákova“.   Co se vlastně stalo? Jak Ferrari po dálnici vystřelili loni na jaře mladičcí GRETA VAN FLEET svou „Highway Tune“ vstříc rockerům všech generací a z jakéhokoliv konce zeměkoule. Dokonale zmáknutý ZEPPELIN (plus minus období pětky) coby startovní výstřel, není proto divu, že nejedno chřípí zavětřilo a obočí se povytáhlo, zvláště když nezůstalo u jediné skladby a do éteru a na sítě vtrhla sada čtyř pecek. „Myslím, že je to po všech stránkách dynamické EP,“ říká Josh. „Je na něm folk i rock’n’roll, vyplázne na vás jazyk i přinutí k zamyšlení, ,Flower Power’ je o nádheře lásky, ,Safari Song’ naše óda na blues, a titulní ,Black Smoke Rising’ historickou reflexí.“ A když chválou nešetřili kolegové, jako Alice Cooper, Nikki Six

Altamont, konec devětašedesátého, krvavá skvrna na mytickém období rockových dějin. Kdo ale mohl v Madison Square Garden i jinde na předcházejících koncertech ROLLING STONES tušit, že za pár týdnů symbolicky skončí smrtelným bodnutím naivní sen o lásce a míru. Snad jen Ďábel sám… Vše přitom vypadalo tak nadějně, ROLLING STONES se na americkém turné postupně sehrávali v novém soundu, a newyorské koncerty je na albu „Get Yer Ya-Ya´s Out!“ zachycují v historicky nejlepší formě. OTEVŘENÉ LADĚNÍ I MYSL 27 a 28. listopadu 1969, pár dnů před vydáním úžasného „Let It Bleed“, ožila slavná newyorská hala nejen stonesovskou klasikou. Je požitkem poslouchat živočišného B. B. Kinga, zastiňujícího dokonce i expresivní manžele Turnerovy, kteří přitom byli na pódiích vždycky jako doma. Původní záměr, vydat záznam jako dvojalbum včetně hostů, ztroskotal na nezájmu lidi z Decca. Kdo je prý B. B. King …  Zcela zásadní pro celkový koncertní sound amerického turné ROLLING STONES, zahájeného v listopadu 196

„Především je to rokenrol“ John Fogerty     Jeden čas jsem v autě trávíval na desítky hodin týdně. Nebylo, a dodnes pro mě není, lepší muziky za volant, než cokoliv od CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL. Jejich písničky navodí pohodu, rozradostní vzpomínkami, a tím, jak vás nutí si nahlas notovat spolu s nimi, nedovolí usnout. Bigbít na „první signální“, u něhož k požitku netřeba dumat nad významem slov ani provedením toho či onoho tónu. Krídensi, jak se jim familiérně říkalo, si okamžitě získali masovou popularitu i v ČSSR, byť rozhlasovou Houpačku už nestihli, protože ta byla bolševikem zrušena na jaře devětašedesátého, ještě předtím než vystartovala ke hvězdám „Proud Mary“. Rockeři se zprvu rozdělili na dvě skupiny, pro jedny byli CCR bezmála dechovkou, pro druhé muzikou, co je radost poslouchat. Dnes Fogertyho a spol. neuznávají jen poslední kusovky. – Zemitý zvuk pochází podle samotného zakladatele a leadera kapely z Louisiany. Odráží vícero vlivů: blues, rock, country, cajun. Podstato