ELFÍ, DUHOVÉ I SABATÍ CESTY RONNIEHO JAMESE DIA

BLACK SABBATH: BOŽSKÉ PEKELNIČENÍ

Až při psaní malé diovsko-sabbatovské série jsem si naplno uvědomil, že na čtyřech z mých deseti životních desek se podílel Martin Birch! Žádný jiný zvukař, producent se mu v mém případě ani nepřiblížil. U „Then Play On“ (1969) dokázal zachytit experimentální tvář FLEETWOOD MAC Petera Greena, kytaristy, jenž ovlivnil leckteré Martinovy další klienty. „In Rock“ (1970) DEEP PURPLE se stal zvukovým kánonem první vlny britského heavy metalu, potažmo hardrocku. Zkušenost se zdvojenými kytarami WISHBONE ASH při nahrávání „Argus“ (1972) jistě ovlivnila jeho erbovní působení u IRON MAIDEN. Dnes opakovaně vzpomínaný „Rising“ (1976) pak doslova přemostil staré s novým, čímž vznikl etalon hard & heavy soundu. Nedá se přímo říci, že by Martin Birch měl svou jednotící zvukovou signaturu, určitě ale byl prorokem, hybatelem, katalyzátorem, nejednoho zásadního posunu ve vnímání zvukové estetiky rockové muziky. Není divu, že mu Párpli věnovali písničku („Hard Lovin’ Man“), IRON MAIDEN už nechtěli nikoho jiného, a BLACK SABBATH zkrátka na přelomu sedmé a osmé dekády neměli jinou volbu při kočírování spojení s Ronniem Jamesem Diem.

HEAVEN & HELL POPRVÉ

Na jedné straně sice Dio umožnil Iommimu a spol. skládat s novou energií a dříve nemyslitelným způsobem, na druhé hrozilo spojení dvou hard/heavy ikon ztrátou celistvé tváře i originality jak samotné kapely, tak i zpěváka.

„Heaven & Hell“ (1980) je důkazem, že Martin Birch vybruslil ze zadání s bravurou sobě vlastní. Vyvedl BLACK SABBATH z pasti staroby, nezapomeňme, že jejich styl vycházel z temných hlubin blues, což po tehdy nedávném punkovém běsnění a nastupující éře heavy metalu – a než se z podhoubí undergroundu prodrali na povrch zájmu doomeři – byla takříkajíc položka na odstřel, jakkoliv samozřejmě víme, že blues je pralátkou všeho rockového. Tony Iommi při zachování seismické podstaty přiostřil kytaru i riffy (a naučil se skládat svižnější songyJ)

Na koncertech se samozřejmě nebylo možno vyhnout Ozzyho klasikám. Ronnie se nesnažil vžít do Netopýra, zpíval vše po svém, za což si z počátku vytrpěl své. BLACK SABBATH jako celek reflektovali změny v preferencích publika, zmizelo nekonečné sólování, v pozadí se „nenápadně“ o slovo hlásily klávesy. „Máme vlastní vkus, takže si myslím, že jsme naprosto originální,“ odpálkoval v jedenaosmdesátém Ronnie James Dio štiplavé poznámky redaktora Melody Makeru.

„Nikdy jsme doma nevyšli z módy, každý náš koncert v Británii byl vyprodaný – i v šestasedmdesátém, kdy naplno řádil punk, nebo předtím v zatuchlých letech sedmdesát tři, čtyři. Vždy jsme měli co říct, a naši fanoušci nás následovali, přicházeli za námi, byli zvídaví. Proto nesnáším, když o nich někdo píše jako o našich loutkách,“ rozparádil se Geezer Butler tamtéž. A vystihl tak kultovní podstatu obliby BLACK SABBATH.

MOB RULES

„V té době jsme se všichni potýkali s mnoha problémy, většinou souvisejísími drogami,“ přiznal Tony Iommi magazínu Guitar World v souvislosti s nahráváním alba „Mob Rules“ (1981). A přidal jednu zásadní a překvapivou informaci: „Dokonce i producent, Martin Birch, měl problémy s drogami, což poškodilo zvuk nahrávky.“

Album zní syrově, přímočaře, koncertně. Zdali jak kapela chtěla, toť otázkou. Když se zamyslíme nad faktem, že se právě probouzela nejenom NWOBHM, ale celá metalová scéna i s extrémními odnožemi, a Martin Birch se pohyboval v centru dění, je docela možné, že byť v v rauši, přesně odhadl, co v tu chvíli BLACK SABBATH potřebují, aby zaujali také mladou generaci. A že k tomu nestačí děsivý obraz Grega Hildebrandta „Dream 1: Crucifiers“ na přebalu.

Ať tak nebo tak, „Mob Rules“ nedosáhlo věhlasu svého předchůdce. Navíc odchází Bill Ward, zanedlouho i jeho nástupce, Vinny Appice. A nakonec, po „Live Evil“, i Ronnie James Dio. První dějství spojení DIO/BLACK SABBATH je u konce.

DEHUMANIZER

„Dehumanizer“ bylo nejbezprostřednějším albem BLACK SABBATH devadesátých let. Německý producent Reinhold Mack, mezi rockery neblaze proslulý coby kurvič QUEEN, překvapivě poskytl kapele ve studiu značnou volnost, a tak se šestnácté studiové album BLACK SABBATH, vydané posledního června 1992, stalo jedním nejtěžších kusů diskografie. Po devíti letech se vrátil Geezer Butler, sestavou zamíchal i úraz Cozyho Powella, tudíž musel zaskočit, zdaleka ne poprvé ani naposledy, starý dobrý Vinny Appice. Mobrulesovskou sestavu zkompletoval znovunalezený Dio, který si v mezidobí vydobyl věhlas se svým vlastním stejnojmenným souborem, v jehož stylu a soundu propojil odkaz raných RAINBOW s moderním heavy metalem. Nevymýšlel nic nového, víceméně zručně surfoval na vzedmuté vlně zájmu o metal.

Pro „Dehumanizer“ otevřel nová soudobá témata. Již úvodní „Computer God“ strčí do kapsy nejeden prognostický ústav, zpívá se v ní o štěstí prostřednictvím vlastního odrazu na obrazovce jakožto novém náboženství, životě prostřednictvím komputeru. „TV Crimes“ se trefuje do tehdejšího fenoménu televizních kazatelů, v „After All (The Dead)“ pochybuje o posmrtném životě …

Kapela se po dlouhé době soustředila na hutný výraz, takový, jaký byla schopna přenést bezezbytku na jeviště. Už ale neurčovala, nýbrž „jen“ reflektovala, vývoj tvrdé muziky. Dio si na „Dehumanizer“ vyzkoušel postupy, použité později na jeho vlastních albech z devadesátých let.

HEAVEN & HELL PODRUHÉ

Poslední dějství našeho příběhu předznamenala žádost Warnerů o sestavení kompilačního alba, zachycujího to nej z dioveské éry BLACK SABBATH. Tony využil situace a oslovil Ronnieho, s nímž udržoval dobré vztahy, s návrhem napsat pro výběrovku dvě tři nové skladby. Dio neváhal, přiletěl do Anglie a v Iommiho sídle Netherwood zakrátko vznikly tři nové skladby, pomalá-střednětempá-rychlá, „Shadow In The Wind“, „Devil Cried“ a „Ear In The Wall". K oběma se připojili Vinny a Geezer, a obnovená sestava BS vyjela k podpoře „The Dio Years“ (2007) na severoamerické turné. „Nechtěli jsme tomu ale říkat BLACK SABBATH,“ píše ve svých pamětech Železňák Tony.

A tak se zrodili HEAVEN & HELL. Iommi sestavil z nedokončených kytarových riffů základy prvních skladeb nového alba, Butler a Dio přidali své nápady. Naplno se nahrávání rozběhlo až po dokončení světového turné 2007-2008. Někdo si povšiml jedné zvláštnosti tehdejší napůl americko-anglické sestavy: tři ze čtyř muzikantů měli své genetické kořeny v ItáliiJ A přesto vzniklo nejtemnější diovské album BLACK SABBATH, „The Devil You Know“ (2009). Nevím, nakolik Ronnie James Dio při svém posledním pozemském účinkování poznal ďábla, ale věřím, že onoho smutného květnového dne desátého roku nového milénia odešel do nebe.

–

„Heaven and Hell“ přeneslo BLACK SABBATH bezbolestně do heavy osmdesátek a „Mob Rules“ udrželo kolos v pohybu vpřed. „Dehumanizer“ zrcadlil drsnou dobu a stále udržoval mezi dalšími a dalšími generacemi tvrďáků vysoký kredit BS. „The Devil You Know“ pak stočilo pomyslné kormidlo zpět do doomovského přístavu. Kruh se uzavřel.

–

NEBE, PEKLO, RÁJ: 

40. výročí vydání Heaven And Hell

VERTIGO 39:46

Vydáno: 25. dubna 1980

Produkce: Martin Birch

Sestava: Tony Iommi – kytara; Bill Ward – bicí; Geeze Butler – baskytara; Ronnie James Dio – zpěv; Geoff Nicholls – klávesy

 

Nebudu záměrně rozepisovat, co všechno předcházelo nahrávání alba „Heaven And Hell“, šlo by o povídání na knihu, ne-li dvě. Jednou větou: BLACK SABBATH se v podstatě ocitli na pokraji rozpadu.

Začnu osobní vzpomínkou. Na vojně jsem zcela propadnul RAINBOW s božským Diem u mikrofonu. Jejich druhé LP „Rising“ dodnes považuju za základní kámen nového subžánru, hard & heavy, propojujícího hardrock s metalem, s nadsázkou řečeno blues s punkemJ

„Heaven And Hell“ jsem proto v době vydání považoval za něco jako BLACK RAINBOW, ostatně úvodní odpichovka „Neon Kings“ je spíše duhová než temná a s Ozzym nepředstavitelná. Tím, že byla nahrána jako poslední, víceméně dodatečně až v době, kdy noví SABBATH již tvořili kompaktní sehraný tým, vzorně reprezentovala novou éru kapely a oslovila další generaci fans. Například James Hetfield uvádí „Neon Kings“ jako školní hymnu mladých rebelů. Byť na pohled/poslech lehkonohá, nerodila se lehce, Tony Iommi sám přiznává „Při skládání rychlých písniček musím víc přemýšlet, pomalé mi jdou samy.“

Diovskou éru, ani ty následující, vůbec nestavím proti klasickým BLACK SABBATH, jsou to pro mě dvě/tři/čtyři skvělé osobité autonomní kapely, spojené genialitou Tony Iommiho. Ten kdyby hrál u SHADOWS, tak je klidně poslouchám spolu s Marvinovými.

Dle některých verzí přivedla Božského do kapely Sharon, osobně dávám přednost stylovější verzi: setkání Ronnieho a Tonyho v baru Rainbow na Sunset Strip bulváru, kde nad sklenkou kuli pikle o společné kapele. Nakonec všechno dopadlo jinak, Tony dal BLACK SABBATH ještě šanci a Ronnieho pozval do svého domu, kde se kapela scházela. „Ronnie přišel a střihnul právě rozpracovanou ,Children Of The Sea’ takovým způsobem, že nás posadil na prdel. Tak to je pravé Bloody Hell, pomysleli jsme si,“ vzpomíná na první setkání Geezer Butler (nicméně, stálo by určitě za to slyšet také Ozzyho ranou verzi). Ronnie pro změnu ocenil značnou volnost, jakou mu, na rozdíl od Ritchieho, poskytl Tony: „U RAINBOW jsem musel otrocky zpívat co určil Blackmore, u BLACK SABBATH jsme tvořili společně.“ Tony Iommi má poměrně jasno: „Kdyby Ronnie tehdy nepřišel, myslím, že by BLACK SABBATH tehdy skončili. On však měl tak jedinečný hlas a profesionální přístup, že nám dal jasný důvod pokračovat. Navíc přinesl mnoho nového. Byla radost s ním pracovat, ve studiu nás to po dlouhé době zase bavilo.“ Mimo mikrofonu se Ronnie ujal i psacího pera a trochu provětral sabbatovskou lyriku, o níž se doposud staral především Geezer.

Dio vystavěl svým hlasem na Iommiho kamenitých riffových základech svou typickou honosnou katedrálu, vzpínající se až někam k nebesům. Tonymu tím umožnil podbídnout se době a americkému mainstreamovému vnímání rocku. Z onoho důvodu možná přizval k nahrávání i rychlokvašeného klávesáka Geoffa Nichollse a nechal producenta Martina Bircha přibarvit sound vokálními backgroundy. Temná síla raných alb byla sice nenávratně pryč, zaseté semeno doom metalu ale mezitím úspěšně rostlo v podhoubí undergroundu. Rockový mainstream nastupující osmé dekády si ale žádal nablýskanou produkci, a tak se BLACK SABBATH proměnili z těžařů kamene v umělecké kováře, tepající zdobné mřížoví v rytmu doby. Příznačné pro nově nahozený řemen bylo i to, že se na album dostalo v podstatě vše, co nahráli. A ještě pochybělo, viz v Paříži dotáčená „Neon Kings“. Když se daří, řemeslníkovi ani muzikantovi nic nepadá pod stůl.

BLACK SABBATH si své nové pojetí museli vyvzdorovat u vydavatele i fanoušků. Platinové zaoceánské prodeje [US #28] a zlaté doma [UK #9] zavřely hubu takřka všem škarohlídům, avšak dalšímu personálnímu drolení původních BLACK SABBATH nezabránily. O tom taktéž někdy příště …

ELF

ELF byli typickým produktem doby. Vznikli v druhé polovině šedesátých let (1967) v reakci na takzvanou britskou invazi, díky níž se mladí Amíci měli možnost poprvé seznámit s novými formami rhythm & blues.

Umím si představit, jak by skřetí elf na přebalu eponymního debutu ELF v dvaasedmdesátém hnul žlučí tolkienovským estétům, pokud by jej zaregistrovali. Kapela v čele s jakýmsi Ronaldem Pavadonou však mohla s o pětiletku opožděným debutem zajímat již akorát tak bluesrockové nadšence, uváznuvší v pozdních sixties. A bystrooké z nás, mladých hardrockerů, co si všimli jmen producentů: Ian Paice a Roger Glover. Pozorné ucho by však určitě již tehdy zaregistrovalo potenciál malého atomového vokalisty. Rogerovi se ovšem ELF líbili i jako celek: „ELF zněli úžasně a sršela z nich energie. Bylo těžké uvěřit, že taková hudební síla může vycházet z tak drobných lidí. Ronnie Dio měl jeden z nejlepších hlasů, jaké jsem kdy slyšel nebo s jakým jsem kdy pracoval,“ vyznal se v jednom z rozhovorů. A tak ELF v příštích pár letech nejednou stanuli na stejném pódiu jako DEEP PURPLE. Nedělám si iluze, jak se mladým a rozjíveným jevila Ronnieho Dakota vedle Ritchieho Jumbo Jetu.

Své druhé album nahráli Elfové v pozměněné sestavě: s novým kytaristou Stevem Edwardsem a basákem Craigem Gruberem, což odlehčilo Ronaldovi, pardon, nyní již Ronniemu. Produkce se opět ujal Glover. Deska „Carolina County Ball“ z dubna 1974 měla díky klavíristovi Leemu Soulemu, i celkovým aranžím až barově-kabaretní nádech, byť Dio své vokální party chvílemi poněkud teatrálně přehrával. Zkrátka, Itala u skalnaté zeminy neudržíš, oč menší, o to výše se potřebuje vznášet a předvádět. Možná jeden z důvodů, proč Ritchie o necelý rok později Ronnieho zlanařil. Třebas se mu ale jen líbila skladba „Rainbow“J Mezitím se Dio a Lee Soule objevili na Gloverově koncepčním projektu „The Butterfly Ball And The Grasshopper’s Feast“, provázaném s ilustracemi Alana Aldridge, známeho i u nás díky knize Beatles v písních a obrazech. Nezapomenutelnou se stala především Ronnieho „žabí“ árie „Love Is All“.

Třetí LP ELF, „Trying To Burn The Sun“ zapadlo víceméně z obchodních důvodů, neboť v lisovnách se již vše chystalo k vydání „Ritchie Blackmore’s Rainbow“, a firma nechtěla tříštit síly. To už je ale jiná historie …

RAINBOW

Ritchie Blackmore se po odchodu z DEEP PURPLE proměnil v Odulu. Do svých lepkavých pavučin lákal talenty, aby je následně vysál a odvrhl. Když mu o tři roky starší, ale o tři dekády naivnější Ronnie James Dio předal koncem čtyřiasedmdesátého své ELF, coby doprovodnou kapelu pro Ritchieho sólovku, byl jím záhy doslova znehybněn/uhranut, když Černokněžník po natočení „Ritchie Blackmore’s Rainbow“ likvidoval jednoho parťáka/kamaráda za druhým. Coby vystudovaný lékárník si mohl akorát tak něco předepsat. „Richie byl extrémista. Mezi jeho naštváním a pochlebováním byl malý prostor. Na mě naštěstí nikdy nebyl krutý, ale hodně jsem se z toho poučil, a nikdy jsem se nechoval jako on,“ poznamenal, a přidal: „Když jste léta trávili po knajpách, vyjídali koše s odhozeným kuřecím, museli čelit různým pochybným existencím, abyste vůbec dostali svou mzdu, rychle se naučíte nemít kecy,“ poznamenal Dio lakonicky na ošemetné téma, proč se Ritchiemu nevzepřel.

Je třeba objektivně uznat, že Říša velmi prozřetelně vnímal určitou disproporci mezi svými novátorskými vizemi a o jednu rockovou generaci zpožděným soundem kapely, se kterým nenadělal nic ani Martin Birch. Stačí si porovnat studiové verze klenotů z jedničky a provedení nové sestavy na „On Stage“.

Basáka Jimmyho Baina si Ritchie s Ronniem neváhal zaletět poslechnout s HARLOT. Kapela se ale ožrala tak, že Bain, ač hrál a zpíval jak o dušu, měl pocit promarněné šance a po příchodu do šatny vzteky rozbil baskytaru o stěnu. „Najednou se otevřely dveře, a tam Ritchie. Než jsem se stačil omluvit za pódiový trapas, říká: ,Kapela tě přinutila hrát skvěle’, a já byl v sestavě RAINBOW!“

„Ritchie byl krutý, bubeníky, co si pracně rozestavěli sestavu, naháněl svými rychlými riffy a brejky desítky minut, aby je zničil tak, že odpadli. Beze slova je poté nechal sbalit si fidlátka a jít. Čtrnáckrát za sebou. Až přišel Cozy Powell. Rovnou z letiště a jen se svými velkými paličkami. Ritchie vypálil své ta-ta-ta-ta-ta, já se přidal, Cozy levou zadní a bez menší změny tempa též. Za třičtvrtě hodiny splavený Ritchie přestal hrát. Cozy jen poposedl a dal si sólo,“ vzpomíná Bain.

Posledním do počtu nových RAINBOW byl klávesák Tony Carey, dvaadvacetiletý mlaďoch z Kalifornie, člen souboru BLESSING. Jimmy, vyslaný Ritchiem – když slyšel Tonyho klávesy až na chodbu studia S.I.R., kudy procházel – jej přesvědčil k účasti na konkurzu, kde Carey preludoval několik témat z Bacha, a byl vhozen do jámy lvové, přijat.

Pro své mládí, naivitu i původ se stal Tony okamžitě a napořád cílem Ritchieho vtípků, schválností i provokací. „Nepamatuju si, že by se mnou někdy mluvil normálně, bez sarkasmu a blahosklonnosti. Hraní bylo nesnadnější částí našeho spolubytí. Cozy byl gigant, Jimmy perfekcionista, Ronnie anděl a Ritchie ďábel. A moje maličkost byla někde uprostřed.“ vzpomíná Tony. „Ritchie nenáviděl klávesisty,“ prozradil kdysi Cozy.

Producentem dvojky RAINBOW se stal opět Martin Birch. Jeho klidná povaha a černý pás v karate zajišťovaly pohodu i ráznost.

„Rising“ se honosí energií kovářské výhně. Klávesové crescendo přivede na scénu „Tarot Woman“, Blackmore snad jedinkrát složil poklonu Tonymu, když pochválil jeho na první dobrou nahrané minimoogové sólo.

Erbovní skladbou je však bezesporu „Stargazer“, devítiminutový opus vystavěný na Ritchieho orientálním houslovém riffu a fantazijním Ronnieho textu. Monumentalitu obstaral přizvaný Mnichovský symfonický orchestr pod vedením Rainera Pietscheho. Duhový Kašmír.

Spolu s navazující rychlojízdou stejné délky, „A Light In The Black“, zabírala dvojice celou druhou stranu LP s tehdy nezvykle krátkou stopáží 33 a půl minuty. Blackmore však věděl, co dělá, „Rising“ se stal démantem, šestistěnem. Cokoliv navíc by narušovalo jeho dokonalost. Prozřetelně si tedy ponechal „Kill The King“ (původně plánovaný otevírák) a „Long Live Rock’N’Roll“ pro další album.

Rising vyšlo17. května 1976 a u kritiků nemělo na růžích ustláno. Prodeje nebyly kdovíjaké, sice zlato a #11 v UK, avšak jen #48 v USA , #38 v Německu a #67 v Zemi vycházejícího slunce. A rádia mlčela. S odstupem let mu může být zadostiučiněním fanouškovského zbožňování, jež vyneslo album na samý vrchol ankety Kerrang!u o nejlepší heavymetalové album všech dob. Jo, a dnes zní Stargazer na Beatu každou chvíliJ

Ze set listů následujícího turné překvapivě úplně vypadly „A Light In The Black“ i „Tarot Woman“. A „Stargazer“ zazněl jen výjimečně. „Z nějakého důvodu se u nich nepodařilo přenést drive na pódium,“ vysvětloval Blackmore. Tony Carey si vybavuje něco jiného: „,A Light In The Black’ zaříznul Cozy. Spolu se ,Stargazer’ to znamenalo čtvrthodiny v kuse dupat naplno na dva kotle, a to prostě nebylo možné vydržet, zvlášť když oba kusy měly zaznít v závěru, kdy jsme už byli všichni unaveni. Zkusili jsme to několikrát, a nakonec ze setlistu dvojblok vyjmuli.“

Na povrch mimoto naplno vypluly animosity mezi účastníky zájezdu, asistenty, manželkami, muzikanty.  V lednu 1977 vyšlo oficiální prohlášení o propuštění Baina a Careye s vágním zdůvodněním o nesouladu se směrováním RAINBOW. Při poslechu skvělého „On Stage“ se musím jen trpce pousmát. „Mohli jsme růst, byla to opravdu dobrá sestava, bavili při hraní sebe i davy,“ zavzpomínal před lety Jimmy Bain, po Powellovi a Diovi třetí nebeský hráč nejslavnější sestavy RAINBOW. „Měli jsme fakt našlápnuto, neustále improvizovali, nikdy nehráli to samé dvakrát, energie z nás čišela, každou noc chtěli zbořit sál,“ stvrzuje stále aktivní Tony Carey.

Třetí studiové elpé, „Long Live Rock’N’Roll“, se nahrávalo navíckrát. Album sice kráčí ve stopách svého předchůdce, je dokonce úspěšnější, avšak dvakráte do stejné řeky nevstoupíš a Mount Everest je taky jen jeden. Takže i přes nesporné kvality a optimistický název, je pomyslným hřebíkem do rakve klasických diovských RAINBOW.

Odkaz tří studiovek a jednoho živáku je však nesmrtelný, protože Ritchie Blackmore & spol. předběhli dobu a stali se majákem pro celou jednu metalickou větev – power & melody & symphony, nejenom přímé následníky typu Yngwie Malmsteen či Chris Impellitteri. Blackmore inklinoval k romantizujícímu odkazu symfonické klasické hudby, obdivoval její velkolepost, pompéznost, rád dával na odiv hráčskou techniku. Ve vrcholném diovském období dokázal navíc pro své záměry dát dohromady partu sobě rovných muzikantů a spolupracovníků. V Ronniem probudil genetického démona La Scaly, bijce Cozyho Powella pustil z řetězu, mladým nechal prostor. A za studiovým pultem kouzlil Martin Birch, spolutvůrce průlomového párplovského soundu z „In Rocku“ i dalších alb Ritchieho domovské kapely.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020