rock+

... hardrocková invaze poprvé   Odmala, od šedesátého roku minulého století, jsem se těšíval na prázdninový týden s našima v chatce číslo 16 na pláži Vranovské přehrady. Stavěl jsem si z písku hrady, po pár letech potají poprvé potáhnul z cigára, od nějakých dvanácti okukoval dírkama ve sprchách holky a lovil se svým tranďáčkem na betonu u zakončení stometrového kotvícího lana stožáru doposud neslyšené stanice. A od sedmašedesátého pak chodil poslouchat k maringotkám/stánkům bigbít z magičů. Jejich pásky jsem znal nazpaměť, vždycky se ale vedle Lilky Ročákové a jejího „Bylo léto“ objevilo něco rajcovního jako „Rock’n’Roll Music“ ve verzi BEATLES i jiného nového, aktuálního. V sedmdesátém se tak vedle „Oh Darling!“ z „Abbey Road“ vyřítilo z amplionu něco nebesky neskutečného: „Child In Time“ … a já si do notýsku napsal DIEP PARPL, coby fonetický přepis hlaholu výčepního. A od té doby mě Dítě času i Párpli provází životem.   Před deseti lety jsem na příhody spojené s přelomovým LP „In R

… artrockové probouzení sedmdesátého potřetí   Tak jako má metal své extrémní odnože, tak i na progresivně rockové scéně najdeme bořiče hranic možného. Neobjevíme je sice v žebříčcích ani mainstreamových anketách o nej umělce/album věků věkoucích, zato se o nich překvapivě často zmiňují hledači z dalších generací hudebníků. A právě VAN DER GRAAF GENERATOR jsou mezi zasvěcenými kolegy jedněmi z nejuznávanějších věrozvěstů progrese bez žánrových hranic. – Poté, co v třiasedmdesátém pustil Janu Sochorovi, pro potřeby rubriky Jak já to slyším, redaktor Melodie skladbu „Refugee“ z tehdy tři roky staré LP desky VAN DER GRAFF GENERATOR „The Least We Can Do Is Wave To Each Other“, prozradil na sebe slovutný protagonista brněnských PROGRESS ORGANIZATION něco, co asi nechtěl: „V textu zřejmě o něco jde, ale při mých znalostech angličtiny jsem jej nestačil sledovat s hudbou zároveň. Barva hlasu mi připomněla Julii Driscollovou, doprovod mě příliš nezaujal, mám dojem, že muzikanti spolu předtím dl

… artrockové probouzení sedmdesátého podruhé   Kdybychom měli projít všechny komnaty artrockového království L.P. 1970, nestačily by nám veškeré stránky tohoto čísla. Proto vzorově nahlédneme jen do několika dílen budoucích hvězd, a přidáme i dva tři příběhy zapomenutých interpretů. Nejdřív však nasajeme aspoň zprostředkovaně atmosféru doby. Stačí k tomu opět pár Mlaďáků. SPOLEČENSKO-EROTO-KULTURNÍ KRONIKA Pod názvem Sexy není pornomusic vyšel v MS 25/1970 polemický článek o podle autora (-V-) rušivém stylu, jež jak píše: „bychom mohli nazvat pornofonií, hudbou která je muzikální obdobou pornografie.“   Zřejmě se mu (-V-) ani při milostném sténání Jane Birkin v „Je T'aime“ nepostavil, a tak se impotent mstilJ Spolužáka Petra Pivodu ale nový trend inspiroval natolik, že složil erotickou báseň, do níž zakomponoval kamaráda Pepu V. a spolužačku Olivu T.: „Jožka už se celý třese, na Tesáka hbitě leze. Řekl, ,Já jsem Veverka‘, a sáhl ji na perka.“   Dvojka z chování, facka od Olivy. Díl

… artrockové probouzení sedmdesátého poprvé   Žádný z progmetalových gigantů i noviců se z podstaty věci nemohl vyhnout inspiracím z první vlny rockových progresivistů. Sedmdesátý rok minulého století mnohé z dodnes vzývaného a používaného definoval. Chronologickým dějinám progresivního rocku jsme se ve Sparku věnovali před časem v celoroční sérii, nyní se ve dvou artrockových pokračováních zastavíme v roce 1970. ATOMKRÁVA V ROZLETU Na jednu stranu v říjnu vydané LP „Atom Heart Mother“ přineslo PINK FLOYD první domácí albový hit č. 1. a je svým způsobem apoteózou/tečkou jejich experimentálního období, na druhou je sám Dave Gilmour označil za „naši podivnou sračku“ a kritikou ke svému ne tak úplně vlastnímu dítku nešetřili ani Waters s Wrightem. A co teprve hudební tisk, ten označil LP za nejhorší možný progresivní rock. Pro mou generaci tehdejších plus minus patnáctiletých bylo, podobně jako „In The Court Of Crimson King“, dalším poslechově vpravdě kravsky náročným kusemJ Když už jsm

Když i naším tiskem proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni. Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.   V dnešním pokračování těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN PIG. ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE Nicka Logana z New Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek. Na úvod popisuje zcela zásadní dobový jev: „To, co

(Ne)normalizace rudokožců s sebou mimo mnohé jiné ústrky přinesla také další kolo brutální politizace kultury. Rock, svými kořeny prorůstajícími skrz železnou oponu na západ a uhrančivým vlivem na nás mladé, se stal terčem tvrdých represí. A nešlo jen o nějaké bagatelní strhávání nášivek s názvy anglických/amerických kapel, cvakání nůžek lazebníka anebo burzovní honitby. Shodou okolností jsem právě dočetl několik článků o jedné z největších režimních prasečin sedmdesátých let: uvěznění a likvidace Jiřího Ganse, hudebního fanouška, co jen chtěl poslouchat a sdílet svou muziku, a tak navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví i tamějšího kulturního atašé, Roberta B. Warnera, založil českobudějovický Klub přátel americké hudby, dostával ze zámoří i velvyslanectví časopisy a gramofonové desky. Za zcela vymyšlenou špionáž dostal v sedmasedmdesátém drakonických patnáct let ve třetí nápravné skupině, v podstatě trest utýrání k smrti. Ostatně, trest smrti mu navrhoval prokurvátor Ladislav