1970 08: BYLO LÉTO, TVRDÉ LÉTO, TAK JAK LÉTO MÁ BÝT …


... hardrocková invaze poprvé
 
Odmala, od šedesátého roku minulého století, jsem se těšíval na prázdninový týden s našima v chatce číslo 16 na pláži Vranovské přehrady. Stavěl jsem si z písku hrady, po pár letech potají poprvé potáhnul z cigára, od nějakých dvanácti okukoval dírkama ve sprchách holky a lovil se svým tranďáčkem na betonu u zakončení stometrového kotvícího lana stožáru doposud neslyšené stanice. A od sedmašedesátého pak chodil poslouchat k maringotkám/stánkům bigbít z magičů. Jejich pásky jsem znal nazpaměť, vždycky se ale vedle Lilky Ročákové a jejího „Bylo léto“ objevilo něco rajcovního jako „Rock’n’Roll Music“ ve verzi BEATLES i jiného nového, aktuálního. V sedmdesátém se tak vedle „Oh Darling!“ z „Abbey Road“ vyřítilo z amplionu něco nebesky neskutečného: „Child In Time“ … a já si do notýsku napsal DIEP PARPL, coby fonetický přepis hlaholu výčepního. A od té doby mě Dítě času i Párpli provází životem.
 
Před deseti lety jsem na příhody spojené s přelomovým LP „In Rock“, a také uriášovskou jedničkou „Very 'eavy... Very 'umble“ zavzpomínal v Klenotech Sparku. A letos v červnu si dal malé repete. Proto dnes nahlédneme do rockové historie prostřednictvím vzpomínek jednoho z jejích hlavních hybatelů, Kena Hensleye.


A POVSTAL HARD ROCK …
Ročník sedmdesát byl z pohledu tvrdého rocku zcela zásadním. Díky prvotinám URIAH HEEP a BLACK SABBATH, plus svým způsobem též „debutem“ nových DEEP PURPLE, se řízná muzika doslova přes noc oprostila od reliktů sixties soundu, a vytvořila svou vlastní zvukovou estetiku, fungující v podstatě dodnes – a nejenom v tvorbě doposud aktivních jmenovaných spolků. Je zajímavé, že LED ZEPPELIN, díky nimž hard & heavy revoluce de facto začala, se najednou ocitli uprostřed pelotonu, jakkoliv je „folková“ trojka fenomenální. Jen pro úplnost a v malém předstihu: čtyřkou z jedenasedmdesátého to ale všem následníkům Cepelíni zase natřeliJ
V knize Kena Hensleyho „Blood on The Highway“ lze najít související pasáž: „Rok 1970 byl pro hard rock velmi speciální. Pokud chcete, orámovaný „Whole Lotta Love“ a „Stairway To Heaven“. V Birminghamu byli čtyři chlapíci, kteří se pokoušeli stát blues rockovou kapelou a přitom vytvořili něco, co se později začalo označovat jako heavy metal. Vedle nich (mám samozřejmě na mysli BLACK SABBATH) pak DEEP PURPLE začali psát svou další kapitolu s „In Rock“. JETHRO TULL, YES a spol. byli i nadále součástí stejných turné a URIAH HEEP vydali svůj debut. Při pohledu zpět se zdá, že stěží byl pro hlasitou rockovou hudbu některý jiný rok důležitější než 1970. A přesto, jediná věc, kterou o těch časných dobách můžu říct (nemluvím za nikoho jiného ve skupině, ale čistě jen za sebe): bylo mi vlastně jedno, co dělají všichni ostatní kolem nás. Bylo super, že jsme měli vystoupení s DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, THE MOODY BLUES, ale nesrovnával jsem, co jsme dělali my, s tím, co tvořili oni. Ve srovnávání se je často obsaženo jakési soutěžení. A soutěživost pro mne nikdy nebylo nic, co by mělo hrát roli, když si sednu ke klavíru nebo kytaře, když hraji nebo když skládám. […]
Tím chci říct, že se mi kupříkladu líbili DEEP PURPLE, protože miluji Ritchieho hru, ale nesnášel jsem srovnávání, poněvadž mimo sestavu (zpěv, kytara, varhany, basa a bubny) jsme neměli vlastně nic společného. Soustředil jsem se na nás, a vnímal, že máme opravdu příležitost prosadit se, být součástí něčeho velkého, takže jsem zaměřil všechnu svou energii na hraní a psaní.“
Je pravdou, že nevraživost častokrát vnášejí mezi muzikanty novináři. Konflikty se vždycky dobře prodávají. Stačí pár potměšilých otázek, ze souvislosti vytržených výroků, plus nějaké promile, a už to jede:- ) Samozřejmě, jak jsem již při různých retro písánkách zmínil, i my, posluchači/kámoši jsme se dokázali pohádat o kokotinách – kdo je rychleší kytarista, zda-li Blackmore, nebo Lee či Box, kdo ze zpěváků má větší ječák, Plant, Gillan, Byron, potažmo ránu na buben. V nácti budiž, ale v dospělosti?


… A SPOLU S DALŠÍMI I HEEP
Debut URIAH HEEP jsme zevrubně ve Sparku probrali několikrát, dnes si spolu s Kenem připomeneme některé méně známé zajímavosti z prvopočátků URIAH HEEP.
„Heep vlastně vznikli v tom okamžiku, kdy se skupina SPICE rozhodla začlenit k sobě klávesy a jejich basák, Paul Newton (se kterým jsem spolupracoval v jedné sestavě THE GODS) doporučil mne. Hrál jsem tehdy na kytaru s Cliffem Bennettem a nemyslím si, že kluci byli nějak zvlášť uhranuti mou hrou, když se na mne přišli podívat. Ale byl jsem pozván k jejich manažerovi do kanceláře v Londýně. Ken Hensley zlanařen s kytarou v ruce?
„Jejich manažer Gerry Bron vedl Sydney Bron Music, tehdejší dobře etablované, úspěšné a velmi uznávané hudební nakladatelství, takže už jen prostředí mi učarovalo. Já byl jen hladový, ambiciózní a lehce ovlivnitelný kluk, co se týká věku teprve krátce ne náctiletý, a co se týká mentální dospělosti, tak to mi nebylo ani deset.
Skupina už tehdy ve studiu pracovala na písních pro svou první nahrávku u nově spuštěné značky Vertigo (patřící Philipsu), a všechno, co říkali, znělo tak slibně, profesionálně a skýtalo spoustu možností. Takže jsem souhlasil, že odejdu od Cliffa Bennetta a přidám se k SPICE. Během toho prvního rozhovoru se mne taky zeptali, jaké bych chtěl varhany (žádné jsem tehdy neměl) a já řekl, že Hammond M102 by byly fajn, skok nahoru ve srovnání s L100, na něž jsem hrál u THE GODS. Zmínil jsem, že konečným cílem by byly B3, ale že asi budou příliš drahé. Řekli mi, abych si jedny sehnal, což jsem záhy udělal – a management mi je koupil! Teda! To byl ale začátek! Byl jsem hrozně spokojené štěně!“ Hammondův příběh jsem četl poprvé až v Kenově knize. Mimochodem, když jsem se jej před zlínským koncertem v roce 2002 ptal na osud Mini-Moogu z pětky, tak mi s povzdechem povyprávěl, jak mu slavný syntík už před drahně lety ukradli kdesi na letišti, a rozpovídal se o dávných problémech s pódiovým laděním kláves – v souvislosti s frekvenční nestabilitou té které elektrické sítě na stage. (A to jsme ani jeden netušili, co se Kenovi za pár let přihodí na Řípfestu.)
„Začali jsme intenzivně zkoušet a během krátké doby se zrodilo několik nových písní. Byl jsem ještě vázán vydavatelskou smlouvou, což bylo výsledkem spolupráce THE GODS s Drew Harveyem a Derekem Blockem, takže moje jméno muselo být vynecháno.“
Jde o zcela zásadní Kenovo sdělení. Vždycky jsem přemítal, proč sakra není uveden jako spoluautor ani u jedné skladby z jedničky, když tam trčí z každé druhé noty?
„Během zkoušek bylo učiněno rozhodnutí, že skupina dostane naprosto novou identitu. Jméno URIAH HEEP bylo vybráno, protože na našeho manažera vyskočilo z televize během oslavy sta let od smrti Charlese Dickense. Nevím, proč oslavujeme fakt, že někdo je již 100 let mrtvý a ani si vlastně pořádně nepamatuji, jak jsme se rozhodli změnit jméno, ale myslím, že to ani není důležité! Takže jsme pokračovali na prvním albu, začali jsme měnit bubeníky a zhruba v době, kdy bylo ´…Very ´eavy… Very ´umble´ vydáno, jsme začali vystupovat po Velké Británii.“


„POKUD TATO SKUPINA USPĚJE, MUSÍM SPÁCHAT SEBEVRAŽDU …“
Podobně jako artrock, tak ani ambiciózní hardrock to neměl u hudebních kritiků jednoduché, zvláště u těch nahlížejících na rock z levičáckých pozic. Ano, i světonázor měl zcela zásadní vliv na kritikovo vnímání toho či onoho. Stačí si přečíst některé z prací Davea Lainga, programově navazujícího na teze Johna Rockwella. Oba považovali rockovou progresi sedmdesátých let za bezcenně prázdnou. A leckteří další publicisté se k nim přidali, viz David Pichaske, jenž z našeho pohledu sofistikované formy rocku 70’ považuje za vyumělkované, přechytralé, nesrozumitelné. Své o tom ví i Ken Hensley: „Britský hudební tisk se už od začátku rozhodl kapelu odepsat, protože byla ,povrchní’, ,falešná’, ,medializovaná’, ,neměla žádnou podstatu’ blá blá blá. Do dnešních dnů se přístup britských novinářů k URIAH HEEP nijak zásadně nezměnil. A posluchači nám říkali pravý opak.Tiskové oddělení pro nás připravovalo výstřižky všech článků, my je všechny četli – a bylo to fakt dost depresivní.
Předstírali jsme, že nám na tom nezáleželo. Ale ve skutečnosti strašně moc. Takže potom, co jsme získali zlaté a stříbrné desky ve spoustě zemí (včetně Británie), jsem složil ,You Can´t Keep A Good Band Down’ [,Dobrou kapelu u dna neudržíš´], abychom je zkrátka poslali do prdele.
Lidi milovali, co jsme dělali, kupovali lístky na koncerty, kupovali naše alba. Přesto Británie zůstala jedním z našich nejslabších trhů. Bylo to kvůli tisku? Po pravdě bych jim nechtěl přiznat takový vliv. Důvodem k tomu je, že si nemyslím, že jejich úkolem je kapelu udělat nebo zničit, ale spíše podávat zprávu o tom, co se děje, popisovat vývoj v tomto obchodu, na této scéně. Přesto mají pocit, že jsou mnohem důležitější. Nedokážou psát o nikom ze sedmdesátých nebo dokonce počátku osmdesátých let bez toho, aby použili přídavné jméno ,vrásčitý’. Proč?
Určitou pachuť k URIAH HEEP šlo vycítit také u řady českých hudebních publicistů, tíhnoucím k nezávislé a avantgardní scéně, namátkově mohu jmenovat Pepu Vlčka anebo Vojtěcha Lindaura. Naopak nestoři hudební publicistiky se širším žánrovým záběrem, především Jiří Černý a Mirek Tůma, byli vždy podstatně shovívavější.


Mimořádný kousek se ovšem povedl elévce Melisse Mills z amerického Rolling Stone: „Pokud tato skupina uspěje, musím spáchat sebevraždu. Od prvního nástupu víte, že je už nechcete nikdy slyšet. Uriáš je desátým odvarem JETHRO TULL, jen ještě nudnějším.  Nedokážou vytvořit výrazný zvuk; vše, co hrají, je založeno na opakujících se akordových riffech.
Podle přiložených promo informací strávil URIAH HEEP minulý rok ve studiu, zkoušeli a psali písně. Jejich málo zkušeností nepochybně přispěla ke špatné kvalitě záznamu. Kdyby hráli naživo v klubech, byli by vyhozeni z pódia, a my ušetřili čas, peníze i vinyl.“  Není divu, že se tahle infantilní slátanina pravidelně objevuje na medailových pozicích nejhorších recenzí všech dobJ „Stále čekáme, až to udělá,“ odpovídal Hensley s nadsázkou na otázky k Melisse Mills ještě v polovině sedmdesátých let. Když se však později ocitnul pracovně v redakci RS a po autorce sháněl, dověděl se, že ji od psaní brzy přesunuli do dopisového oddělení a pak stejně odešla do nicoty…
A hardrock se stal na pár let natlakovanou parní lokomotivou celé rockové scény.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

Saxon: Into The Labyrinth (2009)

DÉMON A ČARODĚJ KEN HENSLEY (+ INTERVIEW 2002, 2007)

CUBY & BLIZZARDS

LEE KERSLAKE (1947 – 2020)

1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

Ladwig: Here We Stand (2009)

MARILLION

NAZARETH/DAN MC CAFFERTY: VYPNUTÍ NEJVĚTŠÍ CIRKULÁRKY SVĚTA

Vernon Joynson: The Tapestry Of Delights (An-Ar)