rock+

Kytarista Justin Adams se narodil v roce 1961 v Londýně v rodině diplomata. S Afrikou se seznámil již jako dítě, když jeho otec působil služebně v Egyptě. Profesionální hudební kariéru započal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v souboru  The Impossible Dreamers. Další štací byli Jah Wobble’s Invaders Of The Heart. Předtím než se seznámil s Robertem Plantem vydal sólové album a soundtrack. Mimoto nahrává s Juldehem Camarou a dalšími umělci. Ve světě je ceněn jako jeden z nejoriginálnějších kytaristů. Jste Angličan, jako dítě vyrůstající ale i v Egyptě. Vaše inspirativní kytarová hra se obrazně řečeno rozprostírá nad žánry i kontinenty. Dá se říci, že toto multikulturní vnímání hudby vám bylo sudičkami naděleno od kolébky, anebo jste se k tomuto přístupu propracoval sám až později, coby aktivní muzikant? Pokud hledáš příčinu toho, proč je moje hudba taková, jaká je, rozhodně je to kvůli tomu, že jsem trávil dětství na Středním východě.   Hodně mě ovlivnila arabská hudba, punkrock

Nikdy nepatřil mezi davy vzývané klávesáky. Zasvěcení a pozorní však dlouhá desetiletí vědí své – je uměleckým řemeslníkem v tom nejlepším smyslu slova. Klasicky školený a s neuvěřitelně širokým (posluchačským i muzikantským) žánrovým záběrem. Don Airey vydal před pár měsíci nové album Keyed Up , jež se stalo tou nejlepší možnou pozvánkou na nedávné koncerty v Česku. V rozhovoru byl poměrně strohý, ale výstižný. Jaké obsazení kapely vlastně do Prahy vezeš? Na bicí Darrin Mooney z Primal Scream, kterej před časem hrál i s Garym Moorem, budiž mu země lehká. Basáka byste taky mohli znát – Laurence Cottle působil třeba v Black Sabbath kolem alba Headless Cross a hrál i s Claptonem. Na kytaru Rob Harris z Jamiroquai, u mikrofonu Carl Sentance z Krokus a Persian Risk. A za klávesami jeden nejmenovanej dědek.   A co setlist? S jakým prostorem v něm počítáš pro své aktuálním album Keyed Up ? A můžeš o něm něco říct? Zahrajeme z něj tak šest sedm věcí, zbytek bude průřez s mé spolupráce s Ozz

Michael Schenker je kytaristou od boha. Jen démoni v duši mu zabránili stanout na samém vrcholu mezi jemu rovnými. Jeho kytarová hra je v oslavných článcích šperkována přívlastky jako německá preciznost, závratná rychlost, nádherná pružnost, vynikající vibrato a intonace. Géniové bývají často osamělí lidé, jejich mimořádný talent jim často přináší vedle obdivu davů i určité společenské vyloučení. Michael Schenker se se svou mimořádností potýká více než půlstoletí, do vínku sice dostal mimořádný dar, avšak krutě zdaněný přízraky, přivolanými jeho vrozenou plachostí a alkoholem. Jak se s (ne)přízní osudu vyrovnával a vyrovnává, o tom je následující, nebývale otevřený rozhovor.   Byla hudba součástí tvé rodičovské, potažmo rodinné výchovy, viz případ tvého staršího bratra Rudolfa? A co tví následníci? Několikrát jsem viděl hrát svou babičku na nástroj, jenž vzdáleně připomínal kytaru, rozhodně se mu však říkalo jinak. Nehrála moc dobře, ale děsně si to užívala. A bratra jsem popravdě na

Zpívající pudřenka byl počátkem šedesátých let jeden z oblíbených filmů mého dětství. A zpívající kytary mám v rocku rád od roku 1972, kdy Ken Hensley svým mellotronově medovým sólem v Paradise/The Spell ( Demons & Wizards Uriah Heep) tak trochu předběhl dobu. David Gilmour, Steve Hackett i Andy Latimer se podobně sladce rozepěli v  Time , Firth Of Fifth a Lady Fantasy až o rok, dva později. Přiznávám tímto, že Steve Rothery patří k mým nejoblíbenějším strun-mistrům. On vlastně na svůj nástroj zpívá nepřetržitě co jej znám. Jako by to bylo včera, když jsem v třiaosmdesátém běžel za kámošem Oťasem, co si z burzy přivezl první album Marillion, a vybafl na něj hned mezi dveřma: „Tak co, je to fakt jak Genesis s Gabrielem?“ a on jen zasněně hlesnul: „Je to ještě lepší…“ J Dávno už neporovnávám muziku soutěživou lopatou, nechávám ji působit jak přichází – a jen líbí nelíbí je svatým grálem. Preludování Stevea Rotheryho vstřebávám všemi póry. S radostí jsem proto narychlo sesta

ÁNTRÉ   Umíte si představit Led Zeppelin bez Roberta Planta? Já ne. A Nazareth s někým jiným než s rozšklebeným skřítkem Danem McCaffertym a jeho cirkulárkou v krku? … Dan McCafferty mi vždycky připadal nezničitelný. A najednou se na podzim minulého roku dočítám, že krátce po sobě zkolaboval přímo na pódiu, jednou to byl prasklý žaludeční vřed, podruhé prý mrtvice. Zlověstné pověsti o mozkové příhodě Dan sice rázně vyvrátil, nicméně se redaktorům Classic Rocku svěřil:  „Mám chronickou obstrukční plicní nemoc, která se stále zhoršuje. Nevíš, kdy to přijde, ale najednou nemůžeš dýchat.“  Pokračuje:  „Hudba, kterou jsme udělali v průběhu let, je důležitější než kterýkoliv člen kapely. Vždycky jsme to tak cítili, a já nevidím důvod pro to, aby se na tomto přístupu něco měnilo jenom kvůli tomu, že jsem odešel já.“ Určitou naději dává fakt, že si Dan chce vzít oddechový čas, aby zvážil svou budoucnost, dokonce připouští možnost nahrání dalšího sólového alba. Pokud jde o šance na rozlučkové v