DON AIREY: KLÁVESOVÝ VŠEUMĚL

Nikdy nepatřil mezi davy vzývané klávesáky. Zasvěcení a pozorní však dlouhá desetiletí vědí své – je uměleckým řemeslníkem v tom nejlepším smyslu slova. Klasicky školený a s neuvěřitelně širokým (posluchačským i muzikantským) žánrovým záběrem.

Don Airey vydal před pár měsíci nové album Keyed Up, jež se stalo tou nejlepší možnou pozvánkou na nedávné koncerty v Česku.
V rozhovoru byl poměrně strohý, ale výstižný.

Jaké obsazení kapely vlastně do Prahy vezeš?
Na bicí Darrin Mooney z Primal Scream, kterej před časem hrál i s Garym Moorem, budiž mu země lehká. Basáka byste taky mohli znát – Laurence Cottle působil třeba v Black Sabbath kolem alba Headless Cross a hrál i s Claptonem. Na kytaru Rob Harris z Jamiroquai, u mikrofonu Carl Sentance z Krokus a Persian Risk. A za klávesami jeden nejmenovanej dědek.  

A co setlist? S jakým prostorem v něm počítáš pro své aktuálním album Keyed Up? A můžeš o něm něco říct?
Zahrajeme z něj tak šest sedm věcí, zbytek bude průřez s mé spolupráce s Ozzym, Garym Moorem nebo s Rainbow. Samotné album jsme stihli sakumprásk za dva týdny. Základní kostra skladeb vznikla live v Chapel Studios, hammondky, basa a bicí, potom kytarové party a nakonec zpěv. Nehledali jsme nějakej uměleckej koncept, prostě jsme chtěli zachytit kapelu syrově a naživo.

Jakou muziku jsi vlastně preferoval v útlém mládí? A jaký vliv na tebe měl tvůj otec – Norman Airey?
Byl jsem až patologickej fanda do moderního jazzu – Coltrane, Miles Davis, Bill Evans, Jimmy Smith, Charlie Parker, to byl můj šálek čaje. Táta měl sbírku starejch gramofonovejch desek a z nich jsem poprvé slyšel, jací že to byli Fats Waller, Duke Ellington nebo Fletcher Henderson hudební mistři. Táta často jezdil po světě a odevšad přivážel tuny desek. Sám trochu hrál a vedl mě k hudbě doslova od peřinky.

Poslouchal jsi tehdy v 60. letech rovněž pirátské rozhlasové stanice jako Radio Caroline, London 1, Radio Nordsee? Kde jsi vlastně v Londýně bydlel, když město zavalila éra swingu a poté i rock’n’rollu? 
To víš, že poslouchal… tyto stanice rozrazily dveře hudební scény dokořán. To jsem už studoval hudbu na univerzitě a bydlel v Nottinghamu.
 
Hrál jsi se spoustou muzikantů. S kým se ti to dosud nepodařilo a přitom bys rád?  
S Eddiem Van Halenem, kterého velmi uznávám. Má skvělej feeling, zvuk – a ten jeho úsměv!

A s kterým kytaristou sis byl nejblíž, jak po hudební, tak i po lidské stránce?
Tady řeknu bez většího rozmýšlení jedno jméno – Gary Moore. Kontinuálně a s přestávkami jsme spolupracovali téměř třicet pět let, ale vždycky mě dokázal překvapit šíří a čistotou svého talentu. Hrál naprosto famózně na kytaru, k tomu výborně zpíval, skládal, psal texty. Gary asi chybí nejen mně.

Je o tobě známo, že tvé hudební chutě procházejí napříč celou škálou muziky – miluješ klasiku, jazz i rock. Kdo tě nejvíc ovlivnil?
Rachmaninov, Chopin, Schumann – ti nejdříve. Dnes za svou hlavní inspiraci považuji Mozarta, Stravinského, Bacha a Beatles. Mými nejoblíbenějšími pianisty jsou Maurizio Pollini a Glenn Gould, z rockových klávesáků třeba Keith Emerson, když ještě vedl The Nice, a taky Jan Hammer z Mahavishnu Orchestra. Z kytaristů nedám dopustit na Garyho Moorea, Erika Claptona z dob Cream a samozřejmě i na Jimiho Hendrixe…

Tvá současná klávesová aparatura?
Hammond A100, zesilovače Leslie 122 a H&K Puretone, Memotron a dále nástroje Kurzweil PC3 a Moog Voyager.

Improvizuješ na pódiu rád?
Strašně rád. Když se sejde parta výborných hudebníků a když je k tomu logický prostor.

Oblíbený fotbalový klub.
Sunderland AFC z mého rodného města.

Profesní plány na rok 2014?
Turné, turné, turné. Hlavně v první polovině roku. A v té druhé ještě víc.

Otázky: Jaromír Merhaut, překlad: Jan Petričko
 
DOUŠKA
Don Airey se podílel na desítkách alb. Jen pouhý výčet by zabral vyhražený prostor. O jeho posledních třech sólovkách: A Light In The Sky (2008), All Out (2011) a Keyed Up (2014) se dá souhrnně napsat totéž. Liší se jen v jednotlivostech. Jsou to vesměs alba tří barev: ekvilibristický i snový jazzrock, zřetelně navazující na Colosseum II. K tomu classical rock, něžný i velkolepý, jak od Emerson, Lake & Palmer, anebo hardrockově varhanní à la Quatermass, či stylizovaně Phenomena-lní s houslovými vyhrávkami. A za třetí – párplovsko duhový hardrock se zpěvem Carla Sentence.
Smutnokrásným momentem novinky je rozlučková účast Garyho Moorea v Mini Suite a Adagio. Žánrově i náladově pestré album sjednocuje Airey svou monumentální a na odiv vystavovanou hrou – je znát, že má rád velké melodie i témata.
 
Jaromír Merhaut  pro Rock+ 2014

Don Airey 

Keyed Up

Mascot Label Group

Hned na úvod napíšu naplno, jak to po první sadě poslechů cítím: Don Airey svou pestrobarevnou sólovkou Keyed Up úplně zastínil poslední studiovku Deep Purple!

Hardrockový úvod v podání Donovy kapely ve složení: Carl Sentence – zpěv, Darrin Mooney – bicí, Laurence Cottle – baskytara a Rob Harris – kytara, je balzámem pro unavené rockerovy uši. Nejenom na mohutném soundu hammondů vystavěné kusy – jako 3 In The Morning, Beat Tje Retread a Solomons Song – odkazují ke starodávným kapelám typu Quatermass. Classical-rockově upravená klávesová předváděčka Blue Rondo à la Turk jazzmana Davea Brubecka je pojata podle letitého vzorce Nice Keithe Emersona. Sladká kytarovo-hammondovská medovina se line z beden každým tónem Claire D’Loon, a Gary Moore se musí nahoře usmívat nejen proto, že na desce uslyšíme jeho poslední pozemské teskné preludování v Mini Suite a Adagio, při kterém vás obestře sladkobolný smutek a nostalgie. Diftcult To Cure 2013 je úpravou Beethovena v duchu Rainbow. Škarohlídi namítnou, že Don Airey si všude možně autorsky a inspiračně vypomohl až příliš – a budou mít svým způsobem pravdu, Don rád smetanu. Na druhou stranu, hudba je o pocitech, a Keyed Up je pro mne doslova emoční tsunami.

V režii hammondů realizovaná oslava velkých klasických témat a pravověrného tvrdého rocku se zkrátka poslouchá jedna báseň.

JM