LED CLONES: ÚSTŘICE I JEDNOHUBKY

Že velikáni bývají kopírováni je přirozenou rekcí v jakémkoliv oboru, LED ZEPPELIN nevyjímaje. Sice nedali vzniknout novému subžánru, jako se to zdařilo BLACK SABBATH s doomem, přesto se ale vyrojilo mezi jejich kolegy, muzikanty, tolik nohsledů i pokračovatelů, až se ujal zastřešující termín Led Clones, sdružující mistry i nýmandy. Vydejme se tedy v dnešních speciálních Klenotech na malou procházku uplynulými dekádami, kdy každá měla své Led Clones různé velikosti.

 

Začneme u soudobých a velkých jmen, poté se vydáme ochutnat gurmánské menu do všech koutů světa, ústřice i jednohubky.

 

GRETA VAN FLEET

FROM THE FIRES (2017)

Nejenom padesátka LED ZEPPELIN na krku, ale také mládežnická GRETA VAN FLEET zvedla v roce 2018 zeppelinovské vlny v celém světě. Záplava článků, rozhovorů, nová fošna… Ani Spark nezůstal stranou, a GRETA VAN FLEET zabrala na jaře 2018 pro sebe celou dvoustranu. Z ní vyjímám: Joe Bonamassa po boku s Ben Hart samozřejmě hrají vyšší muzikantkou ligu, jejich vrcholové pojetí tvrdého blues se hlásí k prvotním inspirací, nenavazují přímo na LED ZEPPELIN, spíš se postavili vedle nich. To mládenci od jezer bodují zejména svou mladistvou muzikantkou čistotou, prostou všech kalkulů, jejich LED ZEPPELIN je jejich, je to hudba jich samých. „Nejsme repliky, hrajeme jak cítíme,“ zdůrazňuje Josh Kiszka. Opravdu, zaposloucháme-li se do GRETA VAN FLEET důkladněji, všimneme si jinotajné kytary, která opravdu nekopíruje Pageovu hru, samozřejmě až na typické zasekávané riffy, ale i ty jsou v podání Jacoba „umravněnější“, pokornější ve vztahu k bluesovým originálům praotců.

Joe Bonamassa / BLACK COUNTRY COMMUNION

DON’T EXPLAIN (2011)

Gruntovním pokračovatelem LED ZEPPELIN je, kdekoliv se objeví, Joe Bonamassa. Tím, že zůstává bluesmanem, chápe podstatu jejich inspirací i odkazu lépe jak kdokoliv jiný. Žádné polevy, glazury, omalovánky. Zem, hlína, kořeny, strom, plody.  Jak psal před lety Spark: On, Američan, je, jakkoliv to zní paradoxně, nejvýraznějším pokračovatelem britských bluesrockových tradic, reprezentovaných v jeho případě především jmény jako Jimmy Page, Rory Gallagher a Jeff Beck. Drnčivý, hutný, masitý, dřevorubecký i řezbářský styl Joeovy hry má kořeny až u starých amerických zemitých bluesmanů. Na kontě má na dvě desítky vlastních alb, tři s BCC, plus spoustu hostovaček. Osmiminutová verze soulově vypjaté „I’d Rather Go Blind“ (původně Etta James) je pak doslova hudební extází, drsně procítěná Beth Hart a neskutečné Joeovo sólo se vzájemně střídají v konstelaci, jež se nebes dotýká. JOE BETH ZEPPELIN.

BLACK CROWES

LIVE AT THE GREEK

BLACK CROWES mají díky koncertní spoluúčasti Jimmyho Page v letech  1999 a 2000 zvláštní postavení. Setlist tvořily především skladby LZ i staré bluesové standardy. „Bylo to jako vidět LED ZEPPELIN,“ jásali fanoušci. Až dojemně působilo, když se při Pageově sóle v „Heartbreaker“ stali fanoušky i členové ČERNÝCH VRAN, sledující pozorně preludování Mistra. Atmosféru zachycuje dvojalbum „Live At The Greek“, vydané pod hlavičkou Jimmy Page & THE BLACK CROWES, kam se ale ze smluvních důvodů nedostaly odehrané skladby BLACK CROWES.

Zpěvák Chris Robinson musel následně v rozhovorech tlumit vypuknuvší spekulace a vášně o případném vzniku jakési stálejší sestavy s Jimmym. Přímo naštvaně vyzněla jeho poznámka v rozhovoru pro Classic Rock v roce 2003: „Byla to pro mě především práce, ne až taková zábava. Jimmy je fenomenální kytarista, ale nejsem velký fanoušek Plantových textů nebo zpěvu, takže něco byla pro mě docela nuda.“

A bylo vymalováno, „Live At The Greek“ zůstalo pouhou vzpomínkou coby kdyby.

KINGDOM COME

KINGDOME COME (1988)

Marně kytarista KINGDOM COME, Danny Stag, před třiceti lety naléhal na každého, aby pořádně poslouchal, protože Jimi Hendrix, a ne Jimmy Page, byl jeho kytarovým hrdinou. Když se do toho totiž opřel na bezejmenném debutu jeho parťák, germán Lenny Wolf, zůstali všichni u vytržení jako před lety u jedničky MARILLION, kdy jsme měli pro změnu pocit, že ožili GENESIS. Takže LED ZEPPELIN IIJ

My, gurmáni, jsme díky Pepovi Horvathovi, zvanému Pompéz, samozřejmě už znali STONE FURY, kde si dvojice Lenny Wolf / kytarista Bruce Gowdy (WORLD TRADE, UNRULY CHILD, Glenn Hughes, James Christian) svými dvěma alby z let 1984-86, „Burns Like A Star“ a „Let The Talk“, takříkajíc osahávala terén pro KINGDOM COME.

KINGDOM COME se na pár let stali synonymem pro termín LED CLONES. První dvě alba jsou opravdu fenomenální, jakkoliv Robert Plant na potměšilé dotazy médií metaforicky vzkazoval Lennymu: „Pane Wolfe, tahle postel je ještě příliš teplá.“ Kapela zněla americky nablýskaně, hardrock s metalízou, blues vespod.

GREAT WHITE

GREAT ZEPPELIN (1998)

Jacka Russella jsem si na prahu nového milénia užil na zlínském koncertu losangeleských GREAT WHITE z metru coby jeden ze splněných burzovních snů. Hlavně dvojka, „Shot In The Dark“ z jara 1986, patřila v té době k mým nejoblíbenějším deskám napříč žánry.  Vše vyvrcholilo albem coverů „Great Zeppelin“ s trefnou parafrází přebalu jedničky LZ, kdy vzducholoď ZEPPELIN dostala tlamu VELKÉHO BÍLÉHO. Nahrávalo se naživo v The Galaxy Theatre v kalifornské Santa Anně v prosinci 1996. Nahrávka v celé parádě ukázala, jak měli GREAT WHITE svůj vzor zmáknutý.

Bohužel, tragédie, při které 20. února 2003 uhořelo v klubu The Station na Rhode Island z 400 fanoušků sto z nich, navždy poznamenala nejen kariéru kapely, z jejichž členů nepřežil kytarista Ty Christopher Longley. Od té hrůzy GREAT WHITE už jen paběrkovali…

 

 

–

 

Mimo kapel, které si na zvuku LED ZEPPELIN vybudovali kariéru, najdeme v rockové historii spoustu příkladů, kdy si i jinak svébytní interpreti zepp-soundem občas vypomohli v jednotlivých skladbách. Velikáni vedle komiků. Ve sparkovských recenzích na ně často narážíme, dnes se koukneme po dalších jménech, co se jich jen na stranu Sparku vejde.

LUCIFER’S FRIEND

RIDE THE SKY (1970)

Když v úvodu „Ride The Sky“ prořízne vzduch skalpel ječáku Johna Lawtona, a přidají se duniví germání LUCIFER’S FRIEND, řekne si většina: hmm, další „Immigrant Song“. Jenže ejhle, skladby byly nahrány/vydány téměř souběžně, v druhé polovině 1970. A máme o čem bezmála padesát let diskutovatJ Eponymní debutové album Luciferových přátel patřilo svou syrovostí a neotesaností k nejvýraznějším deskám hardrockového undergroundu. Hechtovy varhany byly neskutečné.

MONTROSE

I GOT THE FIRE (1974)

„I Got the Fire“z druhé alba „Paper Money“ (1974) od MONTROSE je další ze zeppelinovských kreací, které jsem v mládí zaregistroval. Ronnie Montrose svou kapelu vystavěl na podobném blues hardrockovém základě, jeho kytarová hra i přístup byly ale o něco vláčnější než Jimmyho. „Mohli jsme být americkými LED ZEPPELIN,“ nicméně lamentoval ještě po letech Sammy Hagar.

AEROSMITH

SWEET EMOTION (1975)

Postavte „Sweet Emotion“ (3. LP „Toys In The Attic“) vedle „Trampled Under Foot“, a máte zde další nerozlučnou dvojici, tentokráte AEROSMITH/LED ZEPPELIN. Jenže ZEPP svou verzi, vydanou rovněž v pětasedmdesátém na „Physical Graffiti“, podle všeho opírají o jednu ze skladeb Roberta Johnsona i „Superstition“ Stevieho Wondera z dvaasedmdesátého. V každém případě ale nejvíce třesku a rachotu natropili svou „Sweet Emotion“ AEROSMITH, v níž Joe Perry opravdu řádí jako Jimmy zamlada.

HEART

DREAM OF THE ARCHER (1977)

Sestry Wilsonovy z HEART svou fascinaci LED ZEPPELIN nikdy nezakrývaly. Jejich akustická krásněnka „Dream Of The Archer“ z alba „Little Queen“ (1977) by mohla klidně zdobit trojku LED ZEPPELIN, anebo být směněna za „The Battle Of Evermore“ z čtyřky. A nikdo by si ničeho nevšiml, každý z nás by se jen olíznul.

BILLY SQUIER

LONELY IS THE NIGHT (1981)

Pozapomenutý Billy Squier kdysi dávno na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let plnil svou do pompézna načančenou zepp-ozvěnou arény – poslechněte „Lonely Is The Night“ (1981, trojnásobně platinové album „Don’t Say No“) a uznáte, že One Man Zepp měl hodně do sebe. Klidně si Billyho pecku pusťte na střídačku s od bluesmana Blind Willieho Johnsona vypůjčenou „zeppelinovkou“ „It’s Nobody’s Fault But Me“ z „Presence“ (1976). Neznámý Bobby  Chouinard do toho buší stejně jako Bonham.

CULT

LOVE REMOVAL MACHINE (1987)

Nejen „Love Removal Machine“ (1987, album „Electric“) odkazuje v repertoáru THE CULT směrem k odkazu LED ZEPPELIN, konkrétně na riff „Misty Mountain Hop“, otevírající druhou stranu vinylu LZ IV. Vzpomínám si, jak jsem nabízel na ostravské burze už předchozí elpé THE CULT, „Love“, coby parádně zeppelinovské. Musím si obě znovu poslechnoutJ

SOUNDGARDEN

HANDS ALL OVER (1989)

Seattle, grunge, klasický rock v hajzlu, SOUNDGARDEN. Kde je sakra ZEPPELIN? Skoro všude. Mohutný a rozostřeně lomozivý třebas v „Hands All Over“ (1989). „Když nám fanoušci stále dokola říkali, že i LZ v naší muzice slyší, tak asi fakt jo, i když jsme zamlada poslouchali spíše BAUHAUS a BLACK FLAG,“ dala by se parafrázovat slova kytaristy Kima Thayila pro Rolling Stone.

WHITESNAKE

STILL OF THE NIGHT (1987)

Na módní vlně LED CLONES se svého času pár kousky svezli i WHITESNAKE Davida Coverdala. Typickým příkladem budiž „Still Of The Night“ z alba „1987“. To je v podstatě čistokrevný ZEPPELIN s lesklým metalickým nástřikem, včetně psychedelicko kosmické mezihry, odkoukané z „Whole Lotta Love“. Že to nebyla náhoda, dokázalo nepřímo i album dvojice Coverdale / Page z roku 1993. Od Planta si za to vysloužil posměšné zkomolení jména na David Cover-version.

BLUE MURDER

VALLEY OF THE KINGS (1989)

Odpadlík z WHITESNAKE, kytarista JOHN SYKES, dříve ale také člen TYGERS OF PAN TANG a THIN LIZZY, založil BLUE MURDER po potupném vyhazovu nejspíš coby trucpodnik. Když získal do sestavy Carmina Appiceho z VANILLA FUDGE, k němuž vzhlížel sám BONHAM, není divu, že na eponymním albu z roku 1989 najdeme velkolepé opusy, vzdávající hold Zeppelínům, i když ne okatě a natvrdle, viz kupříkladu „Valley Of The Kings“.

Lenny Kravitz    

ROCK AND ROLL IS DEAD (1995)

Lenny Kravitz obdivoval LED ZEPPELIN od svých dětských let. Vzpomínal, jak se v partě scházeli na plácku za kostelem, poslouchali „Led Zeppelin IV“, kouřili trávu, probírali skateboarding a surfing. „Takže je pochopitelné, že se prvky ZEPP opakovaně objevily i v mých písních,“ přiznal sám. Doplňme, že například v „Rock And Roll Is Dead“ (ročník 1995), připomínající riffem i bonhamovským groove „Bring It On Home“ z dvojky LZ.

WHITE STRIPES

ICKY TRUMP (2007)

„Nevěřím nikomu, kdo nemá rád LED ZEPPELIN,“ vyznává se Jack White na kameru v hudebním dokumentu „It Might Get Loud“ z roku 2008. Stačí si poslechnout „Icky Trump“ ze stejnojmenného alba (2007) a je jasné, že se jeho obdiv k Jimmymu a Robertovi přetavil i do vlastní muziky.

WOLFMOTHER

WOMAN (2005)

To Andrew Stockdale z australských WOLFMOTHER naopak tvrdí, že ani neví, jak se mu hen ten ZEPP do „Woman“ vlastně dostalJ Prý původně cílil někam směrem k EARTH WIND & FIRE a skladbě „September“. No, a pak se mu to „dooooeeee dee dooooo“ nějak zvrhlo. Když ale WOLFMOTHER vypálili při uvedení LED ZEPPELIN do anglické hudební síně slávy, „Communication Breakdown“, vysloužili si velké uznání narvaného sálu i přítomného Jimmyho Page.

RUSH

FINDING MY WAY (1974)

Než RUSH vykročili vlastní cestou, docela se oddávali zeppelinovským postupům. Stačí si poslechnout bezejmenný debut. Hned úvodní „Finding My Way“ nemůže nechat nikoho na pochybách, odkudže kanadský vítr tehdy ve čtyřiasedmdesátém foukal a rozdmychával ohýnek noviců.

FAR CORPORATION

STAIRWAY TO HEAVEN (1985)

Jedna zapomenutá perlička. Schody do pekla diskotéky, tak nakonec vyzněla přes celkem slibný začátek verze „Stairway To Heaven“ projektu FAR CORPORATION, za nímž se v pětaosmdesátém usmíval Frank Farian. Ano, přesně ten Frank Farian, co má na svědomí BONEY M. i podvod s MILLI VANILLI. Cesty klonů jsou někdy nevyzpytatelné. On mu tedy s těmi Schody do pekla vypomohl Robin McAuley, frontman GRAND PRIX a později mutace MSG, a co je horší, také Bob Kimball z TOTO! Na druhou stranu, diskouši cukroušci se aspoň dovzdělali a někteří při udělali.

JET

GET WHAT YOU NEED (2003)

Nejznámější dupačka australských JET, „Get What You Need“, je klasická déjà vu jednohubka, obsahující ledasco, i ZEPP. Toho je ale daleko více v další skladbě alba „Get Born“ (2003), „Cold Hand Bitch“, i když i tam lze vedle „Communication Breakdown“ vnímat názvuky na další velikány, třebas ROLLING STONES. Spojnicí je vytvrzené rhythm & blues.

BLACK MOUNTAIN

STORMY HIGH (2008)

Další ZEPP jednohubkou, vykutanou z hlubin internetu, je „Stormy High“. Jinak neměla kapela BLACK MOUNTAIN z Vancouveru s LED ZEPPELIN až tak společného, to spíše s VELVET UNDERGROUND, i když jejich druhé album, „In Future“ z 2008, obsahuje vedle velké porce alternativního hlučení a psychedelie i pár slušných riffů.

PRIESTESS

LADY DOWN (2005)

Třináct čtrnáct let mladá „Lady Down“ je další nalezenou vykrádačkou LED ZEPPELIN Made In Canada. Stoneři PRIESTESS bohužel nepůsobí nijak sebejistě, druhá liga klonů.

FASTWAY

FAR FAR FROM HOME (1983)

Plnohodnotná autonomní kapela spadla do ranku LED CLONES především díky vysokému pilovitému vokálu Davida Kinga. Fast Eddie Clark měl po odchodu z MOTÖRHEAD určitě s FASTWAY větší ambice, než být něčím klonem, i když riffy sázel rovněž sekernicky ostré. A protože měl rád hardrock ryze bluesového ražení, tak se s LED ZEPPELIN prostě potkal na stejné cestě, i když o více jak dekádu později. Jako ochutnávku doporučuji jedničku „Fastway“ z roku 1983, a pokud ZEPP, tak se proposlouchejte od úvodní statusárny „Easy Livin’“ až k závěrečné „Far Far From Home“.

ZEBRA

TELL ME WHAT YOU WANT (1983)

Ami ZEBRA svůj zepp sound pilovala v jejich repertoáru na svých raných klubových koncertech. Otevírák stejnojmenného debutového alba tria z roku třiaosmdesát, „Tell Me What You Want“, se dá proto vnímat jako vzpomínka na staré časy, protože ZEBRA měla stylově i soundem nakročeno poměrně zeširoka, od melodického mainstream pompu až po hard rock. Na druhou stranu, bruska Randyho Jacksona připomínala Planta v jakékoliv forte poloze.

TENACIOUS D

WONDERBOY (2001)

Humor a odkaz LED ZEPPELIN? Coby ne. Komici Jack Black a Kyle Gass vystavěli fantasy příběh svého „Wonderboye“ záměrně pomocí „Stairway To Heaven“, prosakující každým tónem. Takže spíše než o Led Clones šlo o Led Foores.

Gary Moore

LED CLONES (1989)

Gary Moore si spolu s Ozzym dělal na konci osmdesátých let v „Led Clones“ ze všech KLONŮ sranduJ Ale dobře se ten jeho Kašmírek poslouchal. Jestli on to ten Gary na nás tak trochu nehrál… „Ta píseň byla skvělá zábava," vzpomněl si Ozzy, "a bylo pro mě ctí nahrávat s Garym.“ 

Jaromír Merhaut pro Spark 2019 (nezkrácená verze)