1971 05: URIAH HEEP: STACHANOVCI I RAKEŤÁCI
Jedenasedmdesátý
byl pro URIAH HEEP rokem raketového růstu i stachanovského úderničení. V únoru
vydávají mládenci své druhé album, odvážné „Salisbury“, v dubnu odjíždějí
poprvé do vysněné Ameriky, v létě a na podzim vystupují po celé Evropě.
Současně stihnou nahrát a v říjnu vydat třetí album, úderné „Look At
Yourself“!
A
kdo jiný by nám mohl zprostředkovat hektičnost oné doby než Ken Hensley, v té
době již neformální leader kapely a autor takřka veškerého repertoáru. A ještě mu
zbyly síly na vedlejšák WEED s utajeným LP, kde skládá, zpívá, hraje.
Předávám
slovo nahoru do oblak.
KEN
HENSLEY:
KARI
NEBO ORCHESTR?
Počínaje „Salisbury“
jsme nahrávali jen naše vlastní skladby, povětšinou mé. Byly pro to dva dobré
důvody. Za prvé, vždy jsem hodně skládal, takže pokaždé bylo na výběr ze
spousty mých písní, a za druhé, existovalo omezení LP desky, kdy každá strana
měla jen něco kolem 20 minut, tudíž se celé album vešlo 8-10 skladeb – proto mi
jich ještě hodně zůstávalo nevyužitých.
Jakkoliv
nejsem s výsledkem až tak spokojen, nahrávání „Salisbury“ jsem si užíval. Nadšeně
jsem pozoroval orchestr při práci, byl to pro mě povznášející pocit, když
školení muzikanti přidávali do mé skladby dechy a žestě, a já jen tak seděl ve velínu
studia. Dostal jsem hlad, což mezi námi mám neustále, a tak jsem si na otočku zaběhnul
za roh pro indické kari. Uvelebil se zpět na svém místě a chystal se vychutnat
svůj oběd, zatímco se orchestr ladil před dalším. Jak asi víte, indická kuchyně
je hodně aromatická (a já bych řekl, že lákavě aromatická) a na producenta se ukázalo
až moc voňavá, vyhnal mě ven! Musel učinit učinit zásadní rozhodnutí – kari,
nebo orchestr? Podařilo se mi zvládnout oboje. Kari jsem zhltnul venku před studiem
na stojáka, a zpět do velínu vtrhnul právě včas, abych zaslechl, jak trumpeta
zahrála jeden z těch tónů, které mi dnes vadí pokaždé, když „Salisbury“
poslouchám. Ale tehdy vůbec.
TO
ZAVÁNÍ HITEM
Chápu, že
to bude znít trochu vypočítavě, ale není, věřte mi. Vždy jsem skládal jen čistě
na základě inspirace. Zpravidla začínám textem. Píšu, co mne napadne, ne s nějakým
cílem, a už vůbec ne představou, že bych si řekl: ,Jo, tohle bude hit’.
Během procesu skládání se takový pocit někdy dostaví, a někdy to dokonce vyjde.
„Lady In Black“ byla prostě zvláštní věc, jež se prostě udála. Kdybyste to
chtěli brát ležérně, můžete říct: ,Fajn, pokud chcete hudbou vydělat peníze,
vezměte si dva akordy a refrén bez konkrétních slov a bude z toho hit,
protože po celém světě si to lidé můžou zpívat a nepotřebují se učit konkrétní
slova.’
Vedle
toho, aspoň u mne, to taky bylo vždy o tom sednout si a složit zrovna právě něco,
k čemu jsem byl v té chvíli inspirován. Bez nějakého plánování, jak
by se to mělo dále odvíjet. Mé skladby (ať už hutné jako ,Look At Yourself’,
nebo jemnější jako ,Free Me’) nebyly nikdy plánovány coby hity, ani cokoli
jiného. Prostě to byly písně.
Mohu
vyjmenovat stovky skladeb, které bych býval rád složil. Nejrychleji mi vytanou
na mysli například ,Every Breath You Také’, ,Bohemian Rhapsody’ nebo ,House Of
The Rising Sun’. Mohou být hudebně rozdílnější koncepty než ,Bohemian Rhapsody’
a ,House Of The Rising Sun’? Ne. A přesto obě oslovily lidi. Řekl bych, že ,Every
Breath…’ bych dal do stejné kategorie jako ,House Of The Rising Sun’, protože
jde o velmi jednoduchou posloupnost akordů.
Možná je
tím klíčem právě ona jednoduchost. Musím přiznat, že ,Every Breath You Také’ od
THE POLICE je, řekl bych, o něco komplikovanější než ,House Of The Rising Sun’
nebo ,Lady In Black’. Ty dvě si totiž může zabrnkat každý začátečník. K jejich
zvládnutí nemusíte být žádný výborný hráč… Nedokáži vyčíslit, kolik lidí mi
řeklo: ,Víš, na kytaru jsem se naučil, když mi bylo dvanáct, a jako první píseň
jsem se naučil Lady In Black…’ Já bych to udělal stejně. Kdybych se musel naučit jen dva akordy a pak dokázal
zahrát celou píseň, měl bych pocit, že už to funguje, cítil bych, že už opravdu
dokáži hrát na kytaru. Možná ne tak úplně jako Django Reinhardt… ale dokážu zahrát
a dokončit celou skladbu. A to už je něco… ne?
VŠEOBJÍMAJÍCÍ
NÁRUČ NOVÉHO SVĚTA
Během
našeho prvního turné po Americe jsme se seznámili a byli vystaveni mnoha
novinkám. Jako se vším v životě, jen my jsme se museli rozhodnout, jestli
se do těchto věcí zapleteme a museli jsme si být vědomi důsledků, ale Amerika
v období po Vietnamu bylo fascinující místo. Myslím, že právě proto jsou
vzpomínky na tu dobu stále živé a taky myslím, že to je jeden z důvodů,
proč se tam URIAH HEEP tehdy stali tak úspěšnými. Talent je důležitý, štěstí
také, ale načasování je základ!
Poprvé
jsme do Los Angeles dorazili roku 1971 a bylo to pro nás všechny obrovsky
vzrušující. Svým způsobem všechno, co jsme se v Británii dozvěděli o
Americe, byl Hollywood. Jen zřídkakdy jste v televizi viděli něco o Indianapolis,
Severní Virginii, Idahu… Všechno bylo o New Yorku nebo Los Angeles. Když jsme
se v dubnu 1971, po sérii koncertů v New Yorku ve Fillmore East a
Ungano´s, dostali do Los Angeles, bylo to neuvěřitelně vzrušující.
Prostě, že
jsme tam byli a stáli před tím nápisem HOLLYWOOD na kopci. Jezdili nahoru dolů
ulicemi, byli omráčení faktem, že jsme byli v místě, kde vznikalo,
produkovalo se a šlechtilo tolik zábavy. A chodili po stejném chodníku, co
chodil John Wayne! To byla naše první reakce.
Když jsme
časem jezdili i po okolí, všimli jsme si, že je tam moc pěkně, klidně, a oceán
je pozoruhodný. V ten moment pochopíte, proč Los Angeles dalo vzniknout
takovému množství skvělého umění a skvělé zábavy. Co se týká hudby, v roce
1971 to pro nás bylo něco úplně jiného. V té době bylo Los Angeles stále
místem Lindy Ronstadt, THE EAGLES, Jacksona Browna… CROSBY, STILLS, NASH &
YOUNG. Tito umělci tehdy ovládali celý tamější trh.
Nakonec jsme
i my vyprodali i Arénu Long Brach, ale při první návštěvě jsme mohli vystoupit
jen ve Whisky A Go-Go, což je docela malé místo.
NA
TRIPU
Tvrdé
drogy jsou pro lidi velmi zlé, a to ze spousty důvodů. V mém případě, jak
už jsem zmiňoval, byl tou zvolenou drogou kokain, na kterém jsem byl závislý téměř
18 let, počínaje rokem 1971, kdy jsem měl svou první špetku. V zákulisí
nějaké arény, které bylo velké jako fotbalové hřiště. Už jen příjezd na
zvukovou zkoušku byl omračující – a pak jsme dorazili. Když jsme odjeli
z Anglie na tyto koncerty, nebyli jsme považování za nějaké hvězdy. A teď
jsme byli na stadionu pro více než 10 tisíc lidí! Nejlepší, a pro každou
rozumnou bytost naprosto neuvěřitelné bylo to, že večer to místo bylo naprosto
narvané! A tehdy jsem chtěl víc, víc, víc. Vzrušení z toho zážitku nestačilo.
Jedné takové noci jsem byl seznámen s kokainem.
Na tom
turné toho bylo tolik úžasného. Byli jsme poprvé v Americe, a to byl trh,
který byl klíčový pro globální úspěch. Jen si to zkuste představit, jestli
můžete: pět kluků, zocelených cestováním po Británii a Evropě a vystupováním
všude možně pro 200-300 lidí (i když ani 30-40 nebylo výjimkou!), občas
obdarovaných odměnou ve formě účasti na venkovním festivalu, kde jsme hráli pro
pár tisíc lidí, náhle dorazilo do The Fairgrounds v Indianapolis, Indiana,
v USA a vstoupilo do haly, kde se vešlo 16 000 lidí.
Zahajovali
jsme vystoupení pro THREE DOG NIGHT, kteří tehdy byli tak úspěšní, že
koncertovali jen o víkendech. A my tak měli spoustu času…
ZBĚSILÁ
JÍZDA NA LÉTAJÍCÍM KOBERCI
V té
době bylo myšlení americké mládeže naprosto otevřené a myslím, že reagovali na
rebelství a čirou energii naší hudby. Na počátku sedmdesátých let většina
dobrého rock´n´rollu pocházela z Anglie (ZEPPELIN, SABBATH, PURPLE, THE
WHO atd.) a ten kontrast s tím, na co byli zvyklí, jim poskytoval něco
nového, o čem mohli přemýšlet. A když se jim to zalíbilo, vrhli se do toho po
hlavě.
Byli jsme
na cestě k dobytí největšího nahrávacího trhu na světě (nebo aspoň jeho
většiny), a to mělo, jak definovat náš úspěch, tak přivodit náš konečný pád!!!
Zatímco
v Evropě (a na několika jiných, obskurních trzích jako např. Jižní Afrika)
jsme se prosazovali díky ´Gypsy´ a ´Lady In Black´, v Americe nás ke
hvězdám vystřelilo album ´Look At Yourself´. S pomocí naší nahrávací
společnosti jsme kráčeli od úspěchu k úspěchu. Další velké i malé trhy se
rychle připojovaly, až jsme nakonec neustále koncertovali po celé zeměkouli.
Jedna
z mých nejjasnějších koncertních vzpomínek je vystoupení pro 100 000
lidí na festivalu v Německu, když jsem je VŠECHNY slyšel zpívat refrén
´Lady In Black´! Taky se mi zdá pamatuji, že na tom samém koncertu byl jeden ze
členů skupiny zasažen tam, kde to opravdu bolí, pomerančem, který byl namířený
na (tehdy) přehnaně agresivní motorkáře, který byli najatí coby ochranka pod pódiem,
ale nějak se zatoulal jinam!
Velká
Británie pro nás byla záhadou.
Jasně,
vyprodali jsme párkrát městské sály, ale na tom trhu jsme vlastně nerostli. Co
vím, získali jsme jen jednu stříbrnou desku za prodeje v Anglii.
Samozřejmě se můžu plést… Stala se spousta věcí, o kterých jsme neměli ani
tušení! Stačí, když se podíváte na různé statistiky na internetu, abyste
zjistili, že jsme získali více ocenění, než o kterých víme a určitě víc, než se
jich k nám dostalo. Ale co, my jsme jen kapela, ne?“
URIAH
TAP?
Rockoví
novináři rádi zdůrazňují, že část s nekonečným procesím bubeníků SPINAL
TAP musela být založena na URIAH HEEP (pět různých bubeníků na prvních čtyřech
albech). Rád bych však podotknul, že žádný z našich bubeníků nezemřel při
bizarní nehodě při práci na zahradě. Alex Napier hrál už před tím u SPICE, a
proto hrál na debutu, po kterém byl nahrazen Olliem Olssonem, který následně
odešel k Eltonu Johnovi. Pak jsme zkoušeli spoustu bubeníků. Nabídli jsme
tu práci Geoffovi Brittonovi, Cozymu Powellovi a jiným, ale Geoff se chtěl
přidat k WILD ANGELS a Cozy něco rozjížděl s Jeffem Beckem – tak to
dostal Keith Baker. Nahrál s námi „Salisbury“, ale pak zjistil, že naše
turné je na něj příliš mnoho, proto přišel Ian Clarke, který byl roku 1971
nahrazen Leem Kerslakem – a ten zůstal! Byly to bizarní dny. Neexistovaly
hranice, lidé prostě bláznili.
–
Toliko Ken
Hensley ve své knize k uriášovskému jedenasedmdesátému.
Jaromír Merhaut pro Spark 2021
Komentáře
Okomentovat