SPOOKY TOOTH: ZUB, CO NIKDY NEBOLÍ (1)

Spooky Tooth bohužel patří mezi ty anglické skupiny z přelomu šesté a sedmé dekády, které – ač jejichž přínos pro rozvoj rockové muziky byl zcela zásadní - zůstaly širším publikem nedoceněny. Do pokladnice klasického rocku přispěli Spooky Tooth novotvarem, kdy se v psychedelickém oparu a těsném sousedství razantního hardrocku vlní soul a vznáší gospel.
 
The V.I.P.s (The VIP’s)
Příběh Spooky Tooth započal v létě z 1963 na severozápadě Anglie (Carlisle, Cumbria), když kytarista a klávesák Jimmy Henshaw, bicmen Walter Johnstone, kytarista Frank Kenyon a zpěvák Mike Harrison (3.9.1942) založili beatovou skupinu The VIP’s. Johnstone a Kenyon spolu dříve působili v The Teenagers. Záhy po vzniku se k sestavě přidává baskytarista Greg Ridley (23.10.1947) se zkušeností v místních bandech Dino The Danubes, The Dakotas a The Ramrods, odkud se znal s Harrisonem.
 
VIP’s vydali u RCA v roce 1964 rhythm & bluesový singl Don't Keep Shouting At Me/She's So Good, dnes sběratelskou raritu z nejdražších. Ještě předtím vznikl pro label Oak jednostranný acetát How Many. Na podzim pětašedesátého se mládenci vydávají ve své modré dodávce Commer do Londýna, centra bigbítového všehomíra. Jejich dočasný útočištěm se stává sklepní byt kdesi na Berwick Street. V letech 65-66 patřili VIP’s k londýnským klubovým atrakcím, hráli ale i v Star Clubu v Hamburku.
Původní sestava VIP’s nahrála pro CBS ještě další tři singly, pod názvem The Vipps Wintertime, u Island a v produkci Guy Stevensena postupně vznikly: I Wanna Be Free/Don't Let It Go/Smokestack Lighting (říjen 1966) a Straight Down To The Bottom/In A Dream (únor 1967).

To jsme ale trochu předběhli. Na podzim šestašedesátého se zpět domů z Německa vrací bubeník Walter Johnstone. Na mládence se v téže době ale usmálo štěstí v podobě manažera Spencer Davis Group a zakladatele labelu Island, Chrise Blackwella, jehož zaujal zvuk kapely. Kolem hlavní Blackwellovy hvězdy, sedmnáctiletého Steva Winwooda, se pohybovala celá řada muzikantů, mezi nimi bubeník Mike Kellie a kytarista Luther Grosvenor. Právě Mike dostal rychlé telefonické lano od VIP’s, kdy se musel v řádu hodin rozhodnout, zda-li se skupinou odcestuje do Francie a Německa. Steve Winwood kolegiálně pomohl přemluvit otce Petera Kellieho, a tak se mladý muzikant mohl druhý den ráno vypravit se svou soupravou Ludwig na nádraží Paddington, kde na něj čekal odvoz do Blackwellovy kanceláře na Oxford Street a setkání se členy VIP’s.
 
V pařížské Olympii se VIP’s stali součástí show UNICEF, ve které se svým několika-skladbovým setem vystoupili po boku Marlona Branda a Dannyho Kaye. Mimo jiné představili i svůj nový singl I Wanna Be Free, který se díky mediální pozornosti kolem akce vyšplhal ve Francii až na medailové místo.
Po angažmá ve Star Clubu, VIP’ cestují po Anglii ve společnosti The Spencer Davis Group, Dave Dee & Co., německých The Rattles a The Rivetts, plus liverpoolského komba Ian & The Zodiacs. Na konci turné, těsně před vánoci 1966, oznamuje svůj odchod Henshaw, brzy jej následuje i Kenyon (později v Junkyard Angels). Trio Harrison, Ridley, Kellie se po svátcích vypravuje zpět do Londýna, kde dostává od sekretářky Penny Massot tip na kytaristu Luthera Grosvenora, kterému ruce uvolnila spolupráce dosavadního parťáka Capaldiho s Winwoodem, Masonem a Woodem pod Traffic.
 
Ve Worcesteru 23. prosince 1946 narozený Luther Grosvenor hrál na kytaru v The Hellions (později přejmenovaní na Deep Feeling), kteří vydali u firmy Pye/ Piccadilly v letech 64-65 několik singlů, produkovaných westcoastovým šamanem Kimem Fowleyem. Za zmínku rozhodně stojí, že v řadách The Hellions působili Jim Capaldi, Dave Mason a Poli Palmer. Mike Kellie (23.3.1947) z Birminghamu bubnoval v jiné tamější kapele Locomotive, kde na flétnu a saxík foukal jistý Chris Wood, další pozdější člen Traffic. Tyto zajímavé zapomenuté kapely si někdy určitě připomeneme v encyklopedii.
 
V nové sestavě nahráli VIP’s v The Marquee Studiu na Wardour Street singl Free. Perličkou bylo krátkodobé angažmá Keitha Emersona, jenž přišel z Gary Farr & The T-Bones. Tento line-up VIP’s vystupoval pouhé tři měsíce, pak Keith Emerson založil The Nice, ale to je jiná historie.
 
Sound čtveřice se postupně proměnil k nepoznání. Chris Blackwell proto usoudil, že je na čase vtisknout skupině novou identitu. Zrodili se Art.

Art
Léto roku 1967 bylo horké, láskyplné a psychedelické:-) I Art experimentovali s LSD, ale tak nějak s rozumem, traduje se, že požádali „bytnou“ Sylvii, aby na ně při tripu sem tam nakoukla… „Nová“ skupina většinu času trávila pohromadě v pronajatém bytu v Sussex Gardens, anebo v Pye studiích, kde v produkci Guye Stevense vznikalo album Supernatural Fairy Tales (vydané v červenci 1967). I v současnosti poměrně obtížně sehnatelný kousek spolehlivě evokuje psychadelické kouzlení jedničky Spooky Tooth, i když je přeci jenom ještě jednou nohou v raném pre-progressiv sixties bigbítu, viz hned úvodní dvojice I Think I’m Going Weird / What’s That Sound. Rytmicky členitá, příznačně pojmenovaná African Thing, však již ledasco z hledačského budoucna naznačuje, a následná Room With A View by mohla být ozdobou kteréhokoliv alba Spooky Tooth. Jak se psalo na oficiálním webu Spooky Tooth, v duchu „léta lásky“ byli pod všemi vlastními skladbami odepsáni rukou společnou a nerozdílnou.
Kompletní Art se coby doprovodná skupina objevují na několika skladbách alba Featuring The Human Host And The Heavy Metal Kids skupiny Hapshash And The Coloured Coat.

Spooky Tooth
Zpěvák a klávesák Gary Wright se narodil 6.4.1943 v New Jersey. Byl dětským hercem, studoval psychologii, což jej přivedlo i do Evropy, muzicíroval s potulnou rhythm & bluesovou kapelou, hrající převzaté skladby. Podle již neexistujících stránek Spooky Tooth došlo k zásadnímu setkání Wrighta s členy Art v listopadu 1967 na popud šéfa Island, Chrise Blackwella, který Wrighta s jeho hammondy a skupinou The New York Tymes angažoval coby support pro zkušební skandinávské turné Traffic. Původně nabídnul londýnské nahrávání celé skupině, po prvních zkouškách bylo jasné, že to nebude fungovat. Proto se v bytě Garyho Wrighta odehrálo již zmíněné seznámení.
 
Připojením Gary Wrighta vznikají z Art Spooky Tooth. Název byl prý v seznamu možných názvů skupin, který Garymu poslal v dopise jeho kamarád studující psychologii na Harvardu. Údajně se název Spooky Tooth pro svou originalitu nejvíce zamlouval Blackwellovi.
 
Ojedinělý sound raných Spooky Tooth je postaven na kontrastu dvou sólových hlasů i duplicitě klávesových nástrojů – světlo a stín převtělené do hudby – jak kdosi kdesi trefně napsal. Gary Wright se svou fistulí a hutnými hammondkami versus nazlobeně nervní, chvějivý hlas a zvučné cembalo značky Baldwin Mike Harrisona, čerstvě zakoupené v obchodním domě Harrods.  Právě na něm zkomponoval Gary Wright svůj první příspěvek do pokladnice Spooky Tooth – Sunshine Help Me, který vyšel – spolu se skladbou Weird z éry Art – jako singl v lednu 1968. Albový debut Spooky Tooth It’s All About (léto 1968, USA – 1971 - pod názvem Tobacco Road) je mistrovským psychedelickým, přitom místy až beatlesovsky zvukomalebným opusem, postaveným na již zmíněné nezaměnitelné „soubojové a kontrastní“ souhře hlasů a nástrojů Garyho Wrighta a Mike Harrisona. A bolavou verzi (milionkrát coverovaného) Loudermilkova evegreenu Tobacco Road z tohoto elpé považuji za nejlepší ze všech, co jsem kdy slyšel. Výraznou personou při vzniku desky byl Wrightův spolužák z vysoké, producent Jimmy Miller (1942-1994), jenž je dokonce podepsán coby spoluautor u poloviny skladeb. Mike Kellie oceňuje zejména Millerovu kreativitu a rytmické cítění, ostatně začínal jako bubeník a pokračoval jako námezdní autor. Jeho otec, Bill Miller, podepsal Elvisovo první comebackové vystoupení v Las Vegas v roce 1968. Nahrávalo se ve studiích Olympic, skladby procházely testem na pódiu, i když se nejednalo o klasické veřejné koncerty. Důležitou součástí repertoáru Spooky Tooth byly expresivní verze převzatých skladeb, například Society’s Child americké písničkářky Janis Ian, anebo dylanovka Too Much Of Nothing, kterou proslavilo trio Peter, Paul & Mary. Při vší umělecké kvalitě LP doma vůbec nebodovalo, v USA skončilo po ex post vydání v roce 1971 (a přejmenování na Tobacco Road) až na 152. místě. Nepomohla série rozhlasových rozhovorů, či promo kampaň v BBC Radio 1, ani doporučení Johna Peela v jeho pořadu Colour My Pop (na BBC2). Hudba Spooky Tooth se zřejmě příliš vymykala zavedeným rockovým vzorcům, mluvilo se o jakési potemnělé tíze a nesrozumitelnosti jejich hudby. Jak vidno, i převratná doba druhé poloviny šedesátých let měla své nepochopené. Koncertní premiéra Spooky Tooth se odehrála na jaře šedesátého osmého v The Speakeasy na Margaret Street.
 
Chris Blackwell zakoupil pro Spooky Tooth starý tudorovský statek v Berkshire. Kapela se tam, s výjimkou Garyho Wrighta, v podstatě přestěhovala. Podle vzpomínek Mika Kellieho bylo soužití veselé i bizarní.
 
Počátkem léta 1968 skupina odlétá do San Francisca (Filmore West promotéra Billa Grahama). Z důvodu takřka celodenní prodlevy při mezipřistání v kanadském Calgary, uháněli mládenci za doprovodu policejní eskorty z letiště rovnou na pódium, na němž je posléze vystřídal Buddy Guy a Quicksilver Messenger. Následovaly koncerty v Los Angeles, Chicagu, Bostonu, Clevelandu a New Yorku na Filmore East, kde se svou skupinou účinkoval nějaký Carlos Santana.
 
Místy si připadali jako ve snu. Amerika byla rozbouřená revoltou proti vietnamské válce i černošským bojem za občanská práva. Současně ale nabízela svým úspěšným nebývalý luxus. Když v týdnu svého volna navštívili na jedné párty dům Petera Yorka z Monkees s úchvatným výhledem na Topanga Canyon, oněměli… Hodně času strávili i v losangeleském The Whiskey-a-Go-Go klubu, kde zrovna hrál krajan Terry Reid.
 
V létě osmašedesátého vyšly Spooky Tooth ještě dva singly Love Really Changed Me / Luger’s Grove a The Weight / Do Right People. Všechny uvedené skladby byly přidány na CD verzi It’s All About (Repertoire REPUK 1074, 2005). 16.11.1968 Spooky Tooth poprvé vystupují s The Weight v 37. vydání německého televizního Beat-Clubu. (Objevili se ještě 7. června 1969 v 43. díle, s novinkovou That Was Only Yesterday.)

Klasická sestava Spooky Tooth nahrála brzy druhé album Spooky Two (březen 1969). Je všeobecně považováno za jejich nejpovedenější. Hned úvodní masivní tóny zdrsnělých hammondů ve Waitin’ For The Wind dávají najevo, že dvojka bude mimo jiné i těžce heavy. Jako z dílny Traffic zní soulová zpěvohra Feelin’ Bad, nahrávaná v Los Angeles, údajně se sborovou účastí Joe Cockera. Gospelově velebná I’ve Got Enough Heartache s pianem Steve Winwooda zklidní scénu před nástupem kolosální devítíminutové verze Evil Woman – s vypjatými vokálními exhibicemi Wrighta a Harrisona, naroubovanými na základní, hypnoticky stále a stále opakovaný, blues-hardrockový riff – v polovině protnutou našlápnutou instrumentální pasáží, a v závěru gradující „kakofonickým“ propletencem nástrojů a hlasů (a to prý byla v plánu dokonce půlhodinová verze). Druhá, „Wrightova“, polovina alba přináší zklidnění, je znát, že autor má rád silné klenuté melodie, zde (na rozdíl od jeho pozdější sólové tvorby) ještě nespatlané do přeslazené melasy. Spoluhráči hardrockově zatížili instrumentaci, a tak – snad s výjimkovou bigbítově popové That Was Only Yesterday – se Spooky Tooth nedostali do rock-outu. Výsledku k dokonalosti opět dopomohl producent Jimmy Miller za asistence neméně proslulého, bohužel nedávno zesnulého zvukového mistra Andyho Johnse. O přebal se postaral hvězdný Ethan Allen Russell (mimo mnohé jiné autor přebalů Let It Be, Who’s Next, Get Yer Ya-Ya’s Out!). Album se v zámoří dostalo na #44 pozici v žebříčku Billboardu, což bylo méně než šéfové Island a A&M doufali. Technická poznámka: reediční vydání firmy Repertoire z roku 2005 (REPUK 1061) obsahuje obě strany obou doprovodných singlů.
 
Kapela v té době usilovně cestovala, Mike Harrison uvádí v bookletu redičního vydání 45000 naježděných a nalítaných mil za jeden jediný rok. Na svých čtyřech amerických turné Spooky Tooth předskakovali Traffic, Janis Joplin, Rolling Stones a Eagles, jamovali s Hendrixem...

(konec první části)

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2013