STEVE HACKETT - ROZHOVOR PŘED PRAŽSKÝM KONCERTEM (6/5/2014)

Charismatický britský kytarista, skladatel a zpěvák Steve Hackett se proslavil zejména účinkováním v progresivně rockové skupině GENESIS. I když byl součástí  legendární formace pouhých sedm let, tato zkušenost jej ovlivnila na celý život. 

V roce 1977 se vydal na sólovou dráhu, ale ani během ní na ně nezapomněl, znovu nahrál a vydal některé jejich/své písně, s oblibou je předvádí i na svých koncertech. V roce 2010 byl dokonce uveden do Rokenrolové síně slávy jako člen GENESIS. 

Před pražským koncertem (6. května 2014) si ve svém nabitém diáři našel chvilku na rozhovor. 

EXPERIMENTOVÁNÍ S NEOBVYKLÝMI HARMONIEMI

Pane Hackette, nejdříve přijměte upřímné poděkování za to, že nám umožníte užít si hudbu našeho mládí i naživo v autentickém autorském podání. Je to splněný sen mnoha z nás, co jsme počátkem sedmdesátých let byli teenageři „uvěznění“ za železnou oponou…

Není zač. Jsem moc rád, že mohu v Praze zahrát.
 
Navážu první otázkou. V sedmdesátých letech patřila alba GENESIS k nejcennějším skvostům hudebních sbírek i v Československu, byť zde většinou v podobě magnetofonových nahrávek.  Měli jste doma v Anglii aspoň částečné povědomí o tom, jak populární GENESIS jsou i ve východní Evropě, kde se jejich alba oficiálně neprodávala a kde jste ani nemohli koncertovat?

Bylo velmi těžké dostat jakoukoliv zpětnou vazbu. Nebyl jsem si vědom, jestli je kapela populární, zvláště v sedmdesátých letech, kdy jsme rozhodně nebyli tak známí jako dnes. Je to ironie. Možná to byl ten důvod, proč jsem si vybral koncertování v Praze, aby lidé měli představu o hudbě GENESIS, jež samozřejmě ovlivnila i mou sólovou tvorbu, například tím, že do skladeb často vkládám klávesové party. Snažím se, aby má hudba zněla jako rocková skupina s orchestrem. Hudba GENESIS byla velmi experimentální s neobvyklými harmoniemi, mnoho našich skladeb bylo inspirováno symfonickou hudbou, ale ve skutečnosti mají rockovou duši. 

V hudbě GENESIS lze vnímat vlivy klasické hudby. Zamyslel jste se někdy nad tím, jak velké množství mladých lidí vícera generací, poslouchajících do té doby jen formálně jednoduchý pop a rock, přivedli GENESIS k poslechu i náročnější hudby? 

Jsem velmi pyšný, že jsem mohl být součástí toho všeho. Byl to zajímavý mix nápadů smíchaný ze zcela odlišných vlivů. Šlo o střet zcela rozdílných hudebních světů. Americké synkopické rytmy s evropskými harmoniemi, trochu smíchané s východoevropskými vlivy. Často jsem o tom mluvil s Tonym Banksem, o vlivu klasických skladatelů: Berlioz, Bedřich Smetana, Čajkovskij, Dvořák, Bach... Mnoho progresivních kapel bylo ovlivněno klasickými hudebními skladateli z Ruska. V hudbě GENESIS se objevují i prvky řecké, skandinávské a sibiřské hudby. Samozřejmě nás ovlivnilo všechno od rocku a popu, přes blues, jazz, klasickou a divadelní hudbu. Nebyli jsme heavy metalová, bluesová nebo taneční kapela, ale směs mnoha přinesených stylů, které pro nás byly důležité a významné. Všichni jsme byli mladí, ale cítili jsme nadšení a vášeň pro hudbu. Naším záměrem bylo posunout hudbu jiným směrem, do jiných rozměrů a také změnit myšlení lidí o tom, co by mohli mít rádi a co ne. Texty se také posunuly do jiné sféry než bylo do té doby běžné, krátké příběhy, mytologie, poezie... Všechno se také obměňovalo tím, jak se měnila sestava a lidé, kteří se v naší hudbě angažovali.

HUDBA JE STROJ ČASU
Několikrát jste v rozhovorech zmínil, že hudbu GENESIS považujete do značné míry za filmovou. „Film pro uši“ to je krásná metafora, vystihující dokonale pocity, které poslech starých alb GENESIS evokuje. Pracovali jste s tímto „filmovým“ prvkem cíleně již při vzniku hudby, anebo její filmovost vyplynula z hotového díla sama sebou?

Byl to záměr od začátku. Smyslem je říkání příběhů. V klasické hudbě existuje termín programní hudba, která vypráví příběhy. (Poznámka: Programní hudba usiluje o vyjádření určitého děje či jevu hudebními prostředky. Protikladem programní hudby je hudba absolutní. Klasickým příkladem programní hudby může být Smetanova „Má vlast“, která se snaží hudebně zachytit české legendy, krajinu a historii.) 

Pro písně GENESIS i mé vlastní je velmi důležité vyprávět příběhy s vhodnými postavami zapadajícími do děje. Osobně nemám oblíben nějaký konkrétní hudební žánr. Myslím, že všechny hudební styly mají nějakou hodnotu. Například flamenco – tento styl jsem použil ve skladbě „Nomads“ (Nomádi z alba „Out Of The Tunnel’s Mouth“). Je to další způsob jak může člověk používat kytaru s nylonovými strunami, v jiném rytmickém způsobu a dynamickém stylu – něžně i těžce, tlumeně... Takže „filmová“ hudba byla plánovaná. Např. již zmiňovaná píseň „Nomads“ - tu jsme napsali s Jo (manželka Jo Hackett) společně. Skladba byla inspirována místem, které jsme společně navštívili a tím místem byla Grenada. Jo už tam kdysi byla, já tam byl poprvé. Alhambra, cikáni – jejich běžný život, tanec, Andalusie, to všechno na mě udělalo obrovský dojem. Jo napsala píseň z její perspektivy, ukazuje její trochu až romantický pohled na nějaké místo. Cikánský tanec ve mě zanechal obrovský dojem, tancují s takovou energií, jakoby to měl být jejich poslední tanec v životě a jejich hudba má v sobě oheň a vášeň. Píseň mě přemisťuje na ono místo, protože i když jsem jí nahrával v londýnském studiu, duchem jsem byl přímo v Grenadě. Mnoho skladeb tak funguje. Například včera jsem byl v Osvětimi a Březince... Před mnoha lety jsem napsal píseň „The Golden Age Of Steam“ (z alba „Darktown“, 1999), která pojednává o holocaustu a vlak symbolizuje transporty smrti. Byl to pro mě další film o vině, odpovědnosti, dětech a lidech, kteří byli nezpůsobilí... Moje žena Jo napsala také text k písni „Still Waters“ (album „Out Of The Tunnel’s Mouth“), ale zajímavé je, že je to psáno z mužské perspektivy. Píseň má bluesový nádech a pro mě jako kytaristu je blues obrovskou inspirací. Myslím, že rock se díky kytarám postupně vyvinul z blues. Některé skladby opravdu působí jako film a některé dokonce jako stroj času, který člověka přemisťuje nejen v čase, ale i místě. Miluji cestování a každé místo, které navštívím, mě nějakým způsobem ovlivňuje. Dříve jsem si myslel, že mě ovlivňuje jen hudba, ale postupem času zjišťuji, že vše, co se kolem děje mě nějak zasahuje, ať už to je atmosféra nového místa nebo lidé, jejich nálady a příběhy... GENESIS nebyli první, kteří přišli s nápadem vyprávět příběhy hudbou, začalo to již dávno v minulosti. Dobří v tom byli třeba THE BEATLES, kteří na naší hudbu měli obrovský vliv stejně jako progresivní KING CRIMSON, YES, PINK FLOYD, EMERSON, LAKE AND PALMER a další.

ORCHESTR VERSUS MELLOTRON
Mellotron umožnil artrockovým skupinám vyvolat pocit orchestrálního tělesa i chórů. Toužil jste spolu s ostatními mládenci z kapely už tehdy po tom, zahrát si tvorbu GENESIS s kompletním orchestrem za zády?

Když mi bylo devatenáct, tak jsem poprvé naživo viděl použití mellotronu. Od té doby jsem věděl, že chci hrát v kapele, která má mellotron. Půl roku poté, co jsem se stal členem GENESIS, jsem si mellotron vyprosil. Díky tomu vzrostly naše ambice, protože jsme mohli zahrát cokoliv, kdekoliv. Byl to takový malý zázrak, mít kapelu s orchestrem dohromady. Jako fanoušek orchestrů a vážné hudby jsem časem přešel ke spolupráci s orchestrem, se kterým hraji velmi často. S orchestrem jsem znovu nahrál dvě alba GENESIS. Někdy tedy používám mellotron, někdy orchestr a někdy oboje dohromady. Občas si člověk říká, že orchestr dodá písni přidanou hodnotu, ale ne vždy to tak je. Například píseň „Watcher Of The Skies“ (z alba „Foxtrot“, 1972 a „Watcher Of The Skies: Genesis Revisited“, 1996) obsahuje žesťové a smyčcové nástroje hrané na mellotronu. Orchestr by v této skladbě nikdy nezněl tak dobře jako mellotron. Píseň má orchestrální strukturu, když jí hrajeme naživo s Rodgerem Kingem, tak používáme mellotron, ale snažíme se přibrat i smyčcové nástroje, abychom skladbu trochu uhladili. Věřte mi, miluji orchestry.
 
„The Knife“ vznikla před Vaším příchodem ke GENESIS, je ale současně i nejvýraznější kompozicí alba „Trespass“. Mělo její zařazení nějaký „speciální“ důvod, nebo Vám za dobu působení v Genesis prostě „jen“ přirostla k srdci?

Než jsem k GENESIS přišel, viděl jsem tuto skladbu živě a sám jsem jí hrál nesčetněkrát. Píseň má skvělou energii a trochu mi připomíná DEEP PURPLE. Tuto skladbu jsem nahrál na albu „Genesis Live“ (1973) a stala se velmi populární. Když jsem hrál s GENESIS, tak si jí publikum žádalo téměř vždy. Takže jsem „The Knife“ zařadil jako odpověď na žádost fanoušků. I když jsem jí nenapsal, mám jí velmi rád pro energii, která z ní vyzařuje. Velmi těžko se zpívá, protože slova jdou za sebou velmi rychle a také se tam objevují aspekty opery a teatrálnosti. Tato píseň dělá dobrý dojem, je líbivá, ale upřímně řečeno je dost komplikovaná.

SPOLEČNÉ JAMOVÁNÍ BACHA S HENDRIXEM
Stesk po artrockových GENESIS vedl v osmdesátých letech ke vzniku celé řady skupin v čele s MARILLION. Dodnes lze vysledovat pokusy o nápodobu stylu a soundu GENESIS u desítek interpretů takzvaného neoprogu. Těší vás takový zájem dalších a dalších muzikantů o vaše tvůrčí postupy?

Samozřejmě mě to velmi těší. Ze začátku nebyl náš styl příliš oblíbený, časem se to změnilo v obrovskou popularitu, která pak ovšem zase trochu opadla. Pop začal být víc minimalistický a kladl se větší důraz a důležitost na image. Začínala doba videonahrávek, avšak i ta brzy pominula. Bylo zajímavé dostat se do struktury hudby... Lidi se divili, proč se muzikanti tak rádi inspirují Bachem a měli pochybnosti, zda je možné vlivy klasické hudby zakomponovat do té moderní. Byla to obrovská výzva, ukázat jim, že to možné je. Vynaložil jsem veškeré úsilí a nadání a těžce na sobě dřel, abych dosáhl určitého standardu. Beru ohledy na virtuózní stránku skladeb a zařazuji k nim určitou jednoduchost, která k rocku náleží. V šedesátých letech jsem poslouchal blues a Bacha, což jsou dva zcela odlišné světy. Tehdy mě nenapadlo, že tak jiné hudební školy, jiné síly – instinktivní a intelektuální by mohli jít dohromady. Tyto dvě odlišné duše se začaly spojovat dohromady, i když jsou protichůdné a vzájemně kolidují. Je to zajímavá osmóza dvou veličin. Myslím, že Bach by nebyl proti tomu, že míchám jeho hudbu s Jimi Hendrixem, kdyby znal jeho potenciál. Hudba nemusí být pouhá technika nebo ryzí harmonie, ty jsou součástí vždy, ale podstatné je následovat prapůvodní kvality hudby. Svátost a určitá nedotknutelnost může naslouchat bezbožnému rouhání. Je to jako když si spolu Ráj a Peklo zajamují. Je zajímavé sledovat, co z toho nakonec vyleze.
Je mi opravdu ctí, když se hudebníci inspirují naší hudbou. Stejně jako jsem se kdysi nechal inspirovat muzikanty já a někteří jsou pro mě vzorem stále. Schopnost a nadání mají jiní lidé. Nepřivlastňuji si zásluhy za originalitu, protože znám stavbu skladeb a vlivy, které se tam objevují, bývají propůjčené a inspirované tím nebo oním muzikantem. Mám více vášně a zanícení než nápaditosti.

NADČASOVÁ HUDBA
Osobně, promiňte mi tu troufalost, považuji genialitu klasických GENESIS zejména v tom, že jste dokázali svou bohatě prokomponovanou a proaranžovanou hudbu doslova vyzdobit nádhernými melodickými motivy, které si lze pozpěvovat i jen tak. Máte Vy osobně nějaké své vysvětlení pro to, že hudba GENESIS je mezi náročnými posluchači a muzikanty dalších a dalších generací stále tak živoucí?

Věřím, že dobrá hudba je nadčasová a mluví ke všem generacím lidí. Hudba GENESIS je složitá, ale zároveň má jistou hloubku a vynalézavost. Objevuje se v ní emocionální rezonance a atmosféra, která se dotýká lidí na mnoha úrovních. Od ostatních kapel nás odlišuje jedinečný zvuk, který se zamlouvá jak starým i novým posluchačům, tak nově přicházejícím hudebníkům a kapelám. Myslím, že to je velmi dobře napsaná hudba se skvělými melodiemi. Vždy jsem byl nadšený fanoušek skladeb, které napsali moji spoluhráči a oni pro změnu chválili mojí hudbu, takže kapela pracovala jako celek. Naše písně jsme koncipovali přímočaře. A výsledek je takový, jaký je.
 
Jaký je váš současný nástrojový park? Pamatují některé vaše dnešní kytary éru GENESIS?

Aktuálně zahrnuje moje nástroje několik elektrických kytar značky Fernandes, dále kytara Gibson Les Paul Gold Top – model z roku 1957, nylonové kytary značek Yairi a Takamine, dvanácti-strunné  kytary značek Zemaitis a Farida. Na kytary Gibson Les Paul Gold Top a Yairi jsem hrál již v dobách mého působení v GENESIS, takže pamatují už hodně vystoupení.
 
Mohu k sólové tvorbě? Přiznám se, že Vaše poslední sólové album „Beyond The Shrouded Horizon“ považuji za mimořádné. Ukazuje rock v celé jeho kráse a košatosti. Byla kompoziční, aranžérská i hráčská pestrost alba prvotním záměrem, anebo vyplynula až při samotném nahrávání?

Hodně z toho bylo napsáno již před samotným nahráváním, ale během nahrávacího procesu se skladby dále rozvíjeli. Takže pestrost byla již na začátku, ale ve studiu se písně dotáhly k dokonalosti.
 
OBJEVENÍ ETNICKÝCH NÁSTROJŮ
Dá se v tuto chvíli říci, kdy bude mít „Beyond The Shrouded Horizon“ následníka, nebo je tato otázka v tuto chvíli předčasná?

V současné době jsem v polovině nahrávání nového alba. Takže se můžete těšit na následovníka „Beyond The Shrouded Horizon“. Nové album bude podobné, avšak bude zahrnovat více etnických hudebních nástrojů jako například duduk (arménský tradiční nástroj - píšťala), australskou didgeridoo a také tar (kytara s dlouhým krkem z Azerbajdžánu), což  velmi rozšiřuje hudební paletu a pestrost. Už se na nové album moc těším! Jsem fascinován jakým způsobem spolu ladí „nově objevené“ etnické nástroje s těmi, na které běžně hraji.

 
INSPIRACE KYTAROVÝMI VELIKÁNY
Vaše kytarová hra je veskrze originální, můžete nám ale prozradit, kteří kolegové byly pro Vás v mládí největší inspirací?

Zpočátku jsem byl inspirován Hankem Marvinem z THE SHADOWS, a pak kytaristy Peterem Greenem, Brianem Jonesem a Jimim Hendrixem. Ve hře na klasickou kytaru byl mým vzorem Andres Segovia.

A z opačného konce. Který z mladých kytaristů Vás v poslední době – a čím – zaujal?

Obdivuji, jak svoji kytaru zvládá Joe Bonammassa. Má v sobě oheň i vzplanutí vášně. Líbí se mi také dynamika, se kterou hraje Roine Stolt. Oba jsou skvělí kytaristé.

Jste známý svým perfekcionismem a technicky dokonalou kytarovou hrou, současně ale obdivujete Hendrixovu nebojácnost improvizovat a hrát prostřednictvím rozbouřené zpětné vazby. Neměl jste někdy chuť zařádit si na pódiu anebo ve studiu podobně jako Jimi Hendrix na Isle of Wight, kde jste jej – jak jsem se dočetl – viděl naživo?

Dříve jsem uměl zařádit. Používám vibra páku (tremolo) a zpětné vazby tak, jak to kdysi dělal Hendrix. Někdy se nechám naprosto unést kytarou, která mě zcela vede a ovládá...

Koho v Praze uvidíme po Vašem boku?

Zpěv bude v režii Nada Sylvana, na klávesy zahraje Roger King, na dvanácti-strunnou kytaru a baskytaru Nick Beggs, na bicí Gary O’Toole a Rob Townsend na veškeré dechové a klávesové nástroje.

Rád bych Vám na závěr pověděl jeden příběh, související s tím, jak silně nás hudba GENESIS ovlivňovala. V letech 1975-1977 jsem absolvoval povinnou vojenskou službu. V útvaru spolu se mnou sloužil i Leonidas Kryvošej, dnes významný český surrealistický malíř. Když měl noční strážní službu, spočívající v obcházení plotu kolem kasáren, s úsměvem říkával: "Paráda, aspoň si v klidu přezpívám dvě alba GENESIS":-)
To je skvělý příběh. Je příjemné slyšet, že mu naše hudba pomohla během jeho povinné vojenské služby (smích).

DISKOGRAFIE:
S GENESIS:
1971  Nursery Cryme
1972  Foxtrot
1973  Selling England By The Pound
1974  The Lamb Lies Down On Broadway
1976  A Trick Of The Tail
1976  Wind & Wuthering

Sólově:
1975  Voyage Of The Acolyte
1978  Please Don’t Touch
1979  Spectral Mornings
1980  Defector
1981  Cured
1982  Highly Strung
1983  Bay Of Kings
1984  Till We Have Faces
1988  Momentum
1993  Guitar Noir
1994  Blues With A Feeling
1996  Watcher Of The Skies: Genesis Revisited
1997  A Midsummer Night’s Dream
1999  Darktown
2000  Sketches Of Satie (s Johnem Hackettem)
2000  Feedback 86
2003  To Watch The Storms
2005  Metamorpheus
2006  Wild Orchids
2008  Tribute
2009  Out Of The Tunnel’s Mouth
2011  Beyond The Shrouded Horizon
2012  Genesis Revisited II
2012  A Life Within A Day (s Chrisem Squirem)

BOX
Steve Hackett se celým jménem jmenuje Stephen Richard Hackett (narozen 12. února 1950, Pimlico, Londýn, Anglie). Jak se vlastně tento kytarista ke slavným GENESIS dostal? Steve začínal v malých britských kapelách – CANTERBURY GLASS a SARABANDE, které hrály rock s progresivními elementy. První nahrané album „The Road“ vyšlo v roce 1970, kdy byl součástí QUIET WORLD -  kapely, ve které hrál společně s mladším bratrem Johnem. Jenže brzy po vydání Steve kapelu opustil a porozhlížel se po něčem novém. Podal si inzerát v časopise Melody Maker, který začínal slovy: „Hledám muzikanty, kteří usilují o vystoupení ze stávající stagnující a neměnné hudební formy...“. Odpověď přišla záhy – od samotného Petera Gabriela, hlavního zpěváka skupiny GENESIS. Z kapely v té době odešel zakládající kytarista Anthony Philips. Jakmile Steve viděl kapelu vystupovat, okamžitě se rozhodl, že se konkurzu zúčastní. K samotné kapele se přidal v prosinci roku 1970, tehdy mu táhlo na jednadvacet let. GENESIS opustil v roce 1977, aby se mohl věnovat sólové kariéře.
Steve Hackett je potřetí ženatý. V roce 2011 si vzal Jo Lehmannovou. Z prvního manželství s Ellen Busse má syna Olivera. Stevův mladší bratr John byl obsazen jako druhý kytarista a hráč na flétnu hlavně v sedmdesátých letech, ale vypomáhal i při aranžmá novějších alb, např. „Sketches Of Satie“, kde hrál opět na flétnu a kytaru.

Jaromír Merhaut pro Spark 2014 (rozhovor nebyl otištěn)

Otázky pokládala a odpovědi přeložila Káča Hajná, úprava JM