PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (XII)

QUO VADIS? 

Poslední díl celoroční série Příběhy progresivního rocku bude malým zamyšlením a reflexí. Konkrétní novinky pečlivě sleduje ve své Prog rubrice kolega Jan Doležel, netřeba tedy suplovat jeho práci.

Současná neoprogová scéna je rozkošatělá až k nepřehlednosti, nicméně stále dominantně vyrůstá z letitého artrockového kmene a kořenů druhé poloviny šedesátých let. Samozřejmě, že i dnes existuje řada hudebních novátorů, jenže jejich tvorba častokráte nemá téměř nic společného s klasickým rockem, tak jak jej vnímají posluchači napříč generacemi.

 

Situace, kdy neoprog de facto již není progresivní, a přitom je pro mnohé mladší fanoušky stejně objevný a okouzlující, jako byla pro nás starší raná alba KING CRIMSON, YES, GENESIS, PINK FLOYD, vyvolává v komunitě progrockerů velké názorové pnutí.

Dochází až k paradoxní situaci, kdy militantním zastáncem novodobé progrese, jež by měla prolomit limity klasického rocku, je téměř sedmdesátiletý Robert John Godfrey, spolutvůrce orchestrálního soundu prvotních BARCLAY JAMES HARVEST, dlouholetý klávesák THE ENID. Na druhé straně barikády obhajují neoprog, odvozený od čtyřicetileté a starší muziky, o jednu, dvě, i tři generace mladší hudebníci a fandové.

OSTNY ROBERTA JOHNA GODFREYE

Dejme slovo Robertovi, jenž se v březnu tohoto roku na dané téma obsáhle vyjádřil pro magazín Prog, čímž v komunitě vyvolal doslova zemětřesení. „Ideály jsou jako hvězdy, jež vedou námořníky,“ vzpomněl zkraje nonšalantně na jednoho moudrého muže. „Skládání hudby je magický proces, jenž v rukou vyvolených dokáže změnit vědomí, jako nic jiného,“ přidal z vlastní hlavy.

Hned ale přitvrdil, položil plénu zásadní otázku, s níž se současný prog musí podle něj vypořádat: „Má se zbavit pohledů do zpětného zrcátka, a najít odvahu jít do neznáma, být znovu revoluční, anebo se cynicky držet dobré kvalitní kuchyně, na níž jsou všichni zvyklí?“

Otevřeně řečnicky přidal, parafrázuji: „Můžeme si dovolit zahodit minulost a vytvořit nový všeobjímající prostor pro doposud nepoznané transcendentní formy hudebního výrazu, jež poruší všechna stávající pravidla? Akcelerujeme tak tvůrčího génia příštích talentů? Skutečně můžeme vytvořit bílý nepopsaný prostor pro příští generace umělců?“ Na rozdíl od Godfreye se osobně domnívám, že nikoliv. Na rockové hudební mapě už žádná místa se lvy nejsou…

„Imitátoři minulosti jsou bezpochyby šikovní,“ dí Godfrey, „mají ale málo co nabídnout pro budoucnost,“ pokračuje ve svých radikálních úvahách. „Současný ’prog’ je kolonizován samozvanými domýšlivci, čili těmi, co vládnou a nepustí mezi sebe nikoho dalšího [pozn.: jde evidentně o ekvivalent našich hudebních a producentských klanů]. Přitom nevědí, kam vlastně jdou, předvádějí se nabiflovanými, avšak obsahově vyprázdněnými šmuky. Takoví musí být shozeni shůry, uvolnit místo novým. Zázračné děti mohou ve spojení se skladatelskými mistry ohromit svou virtuozitou. Bez nich jsou k ničemu. Co by byl Horowitz bez Chopina?“ naráží Godfrey na poukazy protistrany, že dnešní muzikanti jsou na daleko vyšší technické úrovni, než tehdejší mladí. Dodává bez obalu: „Sere mě, že lidé jako Steven Wilson mají talent i prostředky pro jeho realizaci, přesto ve své tvorbě nenabízejí žádný obsah, jenž by stál za zapamatování.“

„Zakladatelé progresivního rocku zanedlouho odejdou na věčnost. Coby jejich vrstevník připomenu, že na konci šedesátých let jsme byli různorodí a kreativní, dokázali jsme odhodit všechny předsudky a normy. Jedině tak jsme dokázali posunout hranice rockové hudby jako nikdo po nás. To vše se z ’progu’ postupně vytratilo, a i proto je dnes vnímán jako kolonie malomocných, vyrábějící hippie sračky pro smutné lidi. Většina dnešního progu je jen špatnou a povrchní parodií původních originálů. Je to svým způsobem cynické, krmit prog komunitu těmito nenáročnými kopiemi,“ uzavírá Godfrey svůj ostnatý manifest.

Teze a výroky Roberta Johna Godfreye se dají shrnout následně: současný prog je jen chudým bratrancem bezmála padesátiletého originálu, a Steven Wilson může být produkčním géniem, ale jeho hudba stojí za hovno.

OZVĚNY A DOZVUKY

Na stránce Team Rocku se hned druhý den doslova strhla diskusní lavina. Editor Prog magazínu, Jerry Ewing, použil v rychlé reakci příměry o prdeli a šmejdovi. Facebook a Twitter Progu zaplavila fanouškovská obrana Stevena Wilsona a jeho tvorby.

Pomineme-li nadávky a bezobsažné výkřiky, byla hlavním protiargumentem přirozená provázanost všeho se vším, plus tvrzení, že jenom část dnešního progu je silně pod vlivem scény 70. let. Svým způsobem jde o stejnou polemiku jako mezi dnešními metalisty a pamětníky klasického hardrocku. Nic nového pod sluncem ani z „historického“ pohledu. Pamětníci si vzpomenou na LED ZEPPELIN versus staří bluesmani, či debaty jestli URIAH HEEP na jedničce vykradli přes zeď z vedlejšího studia DEEP PURPLE nahrávající „In Rock“, potažmo kolik z potemnělého kouzla zpomalováků VANILLA FUDGE se ocitlo u BLACK SABBATH, anebo kolikže bylo epigonů NICE a ELP, atakdále, atakdále…

Argumentovalo se i údajnou mnohotvárností současné prog scény, jež nabízí tradiční sound v duchu GENESIS, jazzrockové fúze typu BRAND X, kovotepce HEADSPACE, krautrockem inspirovaného Michaela Rothera, floydovskou majestátnost v tvorbě Andyho Jacksona, artrock v provedení ULVER, epický rock ve verzi KAIMA, prog modernu SHEARWATER, mihotavé odrazy psychedelie u OZRIC TENTACLES, THE BEVIS FROND – abych vyjmenoval některé z konkrétních diskusních příkladů. Jiní poukazovali i na dilema, že THE ENID sami jsou součástí „muso rocku“, proti němuž se Godfrey tak halasně vymezoval.

Co se týče Godfreyových výpadů na autorskou tvorbu Stevena Wilsona (nikoliv na jeho producentskou a zvukařskou činnost), tak je potřeba říct, že nelze Godfreye podezírat z osobní zášti, či závisti. Steven Wilson je prostě zdaleka nejviditelnější personou současné prog scény, pro leckteré fanoušky a kolegy je již přewilsonováno – a tak to občas Steven slízne i za ostatní. Godfrey nemá ani důvod závidět Wilsonovi jeho úspěchy, svou bohatou muzikantkou kariéru ukončil, jeho umělecké ambice jsou nulové.

Mnohým plamenným diskutérům rovněž uniklo, že i Wilson si občas docela tvrdě přisadil. Na adresu IQ, PALLAS a PENDRAGON před časem vyřkl: „Je to otřesné, strašné, protimluvné k pojmu progresivní. Hudba bez nápadů, zbavená jakékoliv inspirace, nemůžu to poslouchat.“

Není sám. „Dnešnímu neoprogu chybí především duše, respektive magie,“ jak svým „šípem do vlastních řad“ trefil přesně Roine Stolt, když porovnal sedmdesátkový a dnešní prog: „Jak 70's, tak dnešní prog má své dobré a špatné stránky. Avšak mám pocit, že kapely sedmdesátých let přece jen nabízely více, pokud jde o originalitu a melodie. Některé nové kapely jako PORCUPINE TREE, DREAM THEATER nebo SPOCK'S BEARD mají skvělé instrumentalisty, produkce je fantastická, ale někdy mají nedostatky v melodii, invenci a postrádají jistou magii, kterou jsem já našel v YES, PINK FLOYD, GENESIS nebo CRIMSON.“ Tolik Roine Stolt, jenž sám dominující inspiraci starou muzikou zcela otevřeně přiznává, což mu slouží ke cti, na nic si nehraje, a jeho TFK je potřeba vnímat s vědomím tohoto poznatku.

Nechtěně dal Godfreyovi za pravdu pisatel, co zmínil coby progresivisty SNARKY PUPPY, FLOATING POINTS, JAGA JAZZIST, KIASMOS a GOGO PENGUIN. Vesměs jde o totiž experimentátory mimo rockové mantinely, k jejichž prolomení Godfrey ve svých výtkách a tezích nepřímo vyzýval.

Když shrnu kvalifikované názory obou stran, vychází mi remíza.

QUO VADIS, NEOPROG?

Ani v umění naštěstí neexistuje jediná pravda. Nelze tedy vydat v kauze „Quo vadis, neoprog?“ jednoznačný výrok, lze jen vyjevit svůj vlastní názor.

Coby veterán fanouškovských diskuzí vím, jaké vášně dokáže „hudební“ polemika rozpoutat. Ostatně, muzikanti sami sebe kolikrát opravdu nešetříJ

Třecí plochy vznikají zejména tam, kde spolu diskutují zástupci různých generací a různého stupně poznání. Zatímco pro mladého zapáleného fanouška progrocku je vše nové, navíc se většinou dostává k současným kopiím dříve než k letitým originálům, a snadněji podléhá novému nablýskanému soundu, tak pamětník bude vždy prog novinky poměřovat prizmatem dříve slyšeného a poznaného – klasického, vrcholového, přelomového.

Mladí mohou starším závidět skutečnost, že se svou hudbou vyrůstali v době, kdy rock byl dějinným generačním i kulturním hybatelem, starší zase mladým radost z hudebního poznávání a objevování.

Kdybych měl připojit svůj ryze osobní pohled na neoprogovou současnost, začal bych absencí zpěváků s vlastním výrazem, rozpoznatelnou barvou hlasu, prostě nezaměnitelných originálů. Když je jakás takás technika, chybí koule a barva. Žádné Andersony, Gabriely, Lakey, Wettony, Haywardy, tím spíše Gillany, Planty, Byrony, mezi dnešními pěvci nevidím.

Neméně mi chybí kompoziční nápaditost a vstřícnost. Skladby GENESIS, YES, PINK FLOYD i KING CRIMSON si lze notovat, každá je přitom originální, nezaměnitelná, velkolepá. Při poslechu většiny prog novinek mám pocit, že z nápadů jedné písničky Gabriela a spol. by dnešní muzikanti „vytvořili“ trojalbum.

Uvedené dva základní stavební rockové kameny nenahradí žádná hráčská ekvilibristika, ani nekonečné možnosti dnešní studiové techniky. V tomto dávám za pravdu Godfreyovi.

Na druhou stranu, pokud budeme brát progrockové otce zakladatele jakožto tvůrce žánru, jenž již žije svým vlastním životem, a je inspiračně k dispozici všem, můžeme se do značné míry osvobodit od neustálého srovnávání, a nechat na sebe působit jen samotnou muziku novodobých gladiátorů na poli progrocku. Poslech hudby je ryze emoční záležitostí, „mantrou“ každého z nás by proto mělo být jen líbí-nelíbí.

Kam tedy neoprog kráčí? Lapidárně řečeno, kamkoliv se mu zamane. Která z cest, a jak, bude úspěšná, záleží hlavně na mladých posluchačích, jejich ochotě předplácet, kupovat a poslouchat alba, navštěvovat koncerty svých oblíbenců.

–

Na závěr bych chtěl požádat čtenáře Sparku, progrockové fanoušky, aby se nebáli přispět svým názorem na téma „Quo vadis, neoprog?“, plus klidně přidali pár svých souvisejících hudebních tipů.

Jaromír Merhaut pro Spark 2016