PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (V)

KRIZE? JAKÁ KRIZE? PROG V ROCE 1975

Tak dvojznačně nazval Malcolm Dome svůj loňský článek o zlomovém roku 1975. Rocková scéna se v polovině sedmdesátých let víc a víc podbízela mainstreamu. Ostří se obrušovala, tajemná zákoutí nasvěcovala, křivky napřimovaly, skladby zkracovaly.

Tlak vydavatelů na další a další alba začal zmáhat i ty nejpilnější. Vydávat co půlrok nové album, jak bylo v první polovině sedmdesátek dobrým zvykem, je z dnešního pohledu něco absolutně nepředstavitelného. O to víc, když si uvědomíme, že naprostá většina z nich je součástí zlatého rockového fondu! Začalo se víc kalkulovat, z daňových důvodů spousta Britů nahrávala v cizině, cizí prostředí, přilípnutí vyžírkové, drogy, urvané řetězy – můzy to zkrátka neměly se svými políbenci v polovině seventies jednoduché…

NOVICI

Do popředí progresivní rockové scény se kolem roku 1975 propracovaly soubory, hrající v té době de facto sofistikovaný pop-rock písničkového typu: ROXY MUSIC, SUPERTRAMP, 10CC, QUEEN, ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA. Právě ony víceméně převzaly otěže po velké artrockové čtyřce: GENESIS, YES, ELP, PINK FLOYD – jež procházela krizí: od GENESIS odešel Gabriel, YES si dali po „Relayer“ pauzu, to samé „učinili“ ELP, PINK FLOYD se zmítali v konfliktu mezi Watersem a ostatními členy kapely…

„Nevěděli jsme, máme-li před sebou ještě nějakou budoucnost,“ vzpomíná Steve Hackett. „Naše hvězda pohasla, a my sami jsme nebyli přesvědčeni o tom, má-li smysl pokračovat. Byla to pro nás opravdu znepokojující doba,“ uzavírá.

Graham Gouldman z 10CC: „Neřekl bych, že bychom byli hudebně nějak blízko ROXY MUSIC anebo QUEEN. Přesto jsme s nimi měli mnoho společného. Zejména co se týče způsobu, jakým jsme psali písně, i snahou o co nejlepší produkci. V té době nás nikdy nenapadlo považovat se za součást nějakého významného pohybu na rockové scéně. Ani jsme moc nesledovali, co dělají ostatní, soustředili jsme se na vlastní hudbu. Mysleli jsme zkrátka na to, abychom zněli jako 10CC, na nic jiného. Takže z tohoto úhlu pohledu jsme nevedli žádnou křížovou výpravu inteligentní hudby do moderní éry. Ale pokud nás někdo považuje spolu s ROXY a QUEEN za hybatele, pak jsem za to vděčný. Je to pro nás velký kompliment.“ LP z roku 1975, „The Original Soundtrack“, plus singl „I’m Not in Love“, představují pro 10CC umělecký i komerční vrchol. „Nic jsme od té písně neočekávali,“ přiznává Gouldman. „Jasně, líbila se nám, ale nikdo z nás si nemyslel, že by mohla být hitem. Když ji ale slyšeli ostatní, rodina, přátelé, lidí od Mercury, všichni nám tvrdili, že „I’m Not in Love“ musí mít úspěch. Takže, když se tak nakonec stalo, už nás to nějak nezaskočilo.“

10CC měli plnou kontrolu nad veškerou svou tvorbou, nebyli proto svazováni vnějšími vlivy, tedy ani vzorci, které se od progrockerů očekávaly. „Při nahrávání jsme k sobě nepustili nikoho od Mercury. Byli jsme plně soběstační. Ve čtyřech jsme vše napsali, nazpívali a nahráli ve vlastním studiu a ve vlastní produkci. Eric (Stewart) se o vše postaral zvukařsky. Mohli jsme být proto kreativní a experimentální jak jsme jen chtěli, bez obav, že vydavatel bude trvat na určitém přístupu.“ Gouldman věří, že rok 1975 byl skvělým rokem pro hudebníky se sklony k experimentům. „Měli jsme pro ’The Original Soundtrack’ původně připravené dvě dlouhé verze ’I'm Not In Love’ a ’Une Nuit A Paris’, co by zabíraly celou stranu alba. Kevin (Godley) a Lol (Creme) nakonec ale ustoupili mně a Ericovi, kteří jsme měli obavy z toho, že by to mohlo být považováno za příliš domýšlivé. S odstupem času si myslím, že Kevin a Lol měli pravdu. Tehdejší konečné rozhodnutí bylo nás čtyř, nikoho jiného. Stejně jako všechna naše alba, i ’The Original Soundtrack’ bylo jedinečné a odlišné od všeho, co jsme udělali předtím. To bylo součástí výzvy, se kterou jsme se potýkali s každým albem: Jak je učinit dost osobité, aby nás samotné bavilo je stvořit. Nenáviděli jsme myšlenku přednastaveného stylu,“ uzavírá téma Gouldman.

Dechař SUPERTRAMP, John Anthony Helliwell, naproti tomu nepochybuje o tom, že jeho kapela byla klíčovou součástí tehdejších změn. „Cítím za sebe, že nás, 10CC a ROXY MUSIC spojovalo mimo jiné i to, že jsme hráli sofistikovanou pop music. Nikdy bych v souvislosti s kapelami jako YES a GENESIS nepoužil slovo ’pompézní’, protože mám k nim příliš velkou úctu, ale řekněme, že jsme se chtěli vyhnout složitým taktům, ze kterých si udělali svou ochrannou známku. Všichni z nás, výše jmenovaných, jsme vyšli z pozdních šedesátých let, a tyto zkušenosti následně přenesli do své vlastní tvorby v první polovině 70. let. A věřím, že jsme současně byli skutečně progresivní, protože jsme přinesli nové vlivy do všeho, co jsme udělali. Nebyli jsme přátelé. Vzpomínám si na konflikt s 10CC, kdy je náš bubeník Bob Siebenberg – poté co ho jeden z těch chlapů drze kritizoval v jakémsi rozhovoru – označil za ’10csick '! Přesto jsme oceňovali jejich symfonický zvuk, rozmanité vokály a celkovou kvalitu.“

Kytarista Phil Manzanera vnímá rok 1975 jako skutečně úspěšný pro ROXY MUSIC. Současně jej ale označuje spíše za konec konstruktivního období, než za zrod nového.

„Pětasedmdesátý jsme začali úspěšně, vyšli nám singly ’Love Is The Drug’ ’Both Ends Burning’, vyjeli jsme na domácí turné, pak do Evropy i USA. Na druhou stranu se po třech letech nonstop práce začaly objevovat v kapele trhliny, což vedlo k prvnímu rozchodu, trvajícímu dva roky.“

 

STARÉ PÁKY

Nová doba si žádala změny i u zavedených souborů. John McLaughlin vysvětluje: „V roce 1975 jsem jedenáctičlennou sestavu MAHAVISHNU ORCHESTRA zredukoval na kvarteto,“ říká. „Hledal jsem nové podněty a odlehčenou formu. Prvních devět měsíců onoho roku byli MAHAVISHNU na vrcholu, za horizontem jsem však již vnímal zásadní konflikt. V roce 1973 vznikl můj paralelní projekt SHAKTI, k němuž jsem víc a víc inklinoval, až jsem na podzim pětasedmdesátého uzavřel kapitolu MAHAVISHNU a odešel do Indie.“

VAN DER GRAAF GENERATOR obnovili po třech letech činnost, a svým stylem a soundem šli takříkajíc proti proudu. „Byl to pro nás šílený rok,“ vzpomíná Peter Hammill. „Hodně času jsme trávili na cestách, poprvé jsme hráli naživo skladby ještě před jejich nahráváním ve studiu, v přestávce turné se vydali do Francie zkoušet a nahrávat album „Godbluff“, v Římě nám ukradli kamion… byl to fakt hektický rok,“ pokračuje. „Na druhou stranu nás těšilo, že jsme stále na špici. Náš sound byl zejména díky klávesákem Hughem Bartonem navrženým a postaveným varhanám naprosto nezaměnitelný. Všechny problémy nás jako kapelu posilovaly, stmelovaly.“

I Steve Hackett se domnívá, že krize GENESIS po odchodu Petera Gabriela je nakonec posílila a pomohla jim posunout se vpřed. Navíc se v té době seberealizoval sólovým albem. „Pracovat na ’Voyage Of The Acolyte’ bylo pro mne terapeutické, protože jsem si uvědomil, že nemusím spoléhat jen na GENESIS, že jsem zkrátka soběstačný. Úspěch alba (Top 30) mi dal důvěru ve vlastní schopnosti, což jsem dříve postrádal. Už jsem nebyl ten chlápek, co tam někde v rohu ve stínu brnká na kytaru.“

 

PŘÍČINY A NÁSLEDKY

U aktivních muzikantů mě znovu a znovu fascinuje jejich poměrně častá – vědomá, nevědomá, opravdová, předstíraná – izolovanost od ostatního dění, jehož přitom byli nedílnou součástí. „Zabývali jsme se především sebou samými, nikdo z našeho okolí nám ani nevnucoval, co dělají ostatní,“ říká Irmin Schmidt ze skupiny CAN. „Měli jsme tak nabitý program vlastními aktivitami, že jsme vůbec neměli čas dívat se kolem sebe, co kdo vydává. Jsem rád, že jsme byli takto odstřiženi od vnějších vlivů, protože naše kreativita jimi nebyla ředěna,“ dodává Peter Hammill. „Název alba ’Crisis? What Crisis?’ byl náš způsob, jak vyjádřit naše odříznutí od zpráv z vnějšku,“ přidává John Anthony Helliwell ze SUPERTRAMP.

Rok 1975 zaujímá v dějinách progresivního roku zvláštní postavení. Na jedné straně je to poslední „klidný“ rok před drtivým nástupem punku, na druhé se vkus mainstreamových posluchačů přeci jenom začíná odklánět od překomplikovanosti, reprezentované skupinou YES. V rocku se objevují nové klávesové nástroje, například Moogy, jimiž jsou doplňovány a posléze nahrazovány doposud dominantní hammondky a mellotrony.

„Pro mě kapely jako YES a ELP zašly příliš daleko,“ dosvědčuje Helliwell. A pokračuje: „Jejich komplikovaný přístup začal být kontraproduktivní. Progrockoví obři se odcizili nové generaci fanoušků, jež se chtěla hudbou více bavit. A my, ROXY a 10CC jsme je do určité míry nahradili.“

John McLauglin shrnuje náladu oné doby takto: „Pro mě byl rok 1975 mezníkem. Nejenom z hudebního, ale i sociologického hlediska. Kapely jako SUPERTRAMP a ROXY MUSIC byly na vzestupu. V jistém smyslu měli 10CC a ROXY v sobě prvky glamu, což bylo pro oblast progu něco naprosto nezvyklého, nového. Nechápejte mě špatně, vždycky jsem měl rád SUPERTRAMP a další podobné, oni ale nikdy nebyli součástí radikálního hnutí, ani hudebního či sociálního. Byla to evoluce, ne revoluce.“

Vše jednou končí, i zlatá éra progresivního rocku. Celkem jasně si vybavuju, jak jsem byl v roce 1975 nadšen z novinek QUEEN a SUPERTRAMP, avšak současně rozpačitý z některých news mých dosavadních „jedniček“. Když se však s odstupem času podívám na soupis tehdejších rockových alb, viz malá ukázka v boxu, musím uznat, že to byl sakra dobrý RO©K!

–

Na druhé straně Atlantiku se v téže době již formovaly šiky pomprockerů („rytířů urozeného rocku“, jak je trefně nazval Jaromír Tůma): STYX, KANSAS, BOSTON. Zde v srdci Evropy nám svým velkosoundem a pojetím vokálů zprvu tak trochu splývali. Budeme se jim věnovat příště.

VÝBĚR Z PROG ALB ROČNÍKU

Klasici mimo jiné vydali: PINK FLOYD melancholické album „Wish You Were Here“, VDGG nahořklé „Goodbluff“, CAMEL něžné „The Snow Goose“, RENAISSANCE pohádkově klasizující „Scheherezade And Other Stories“, GENTLE GIANT volnomyšlenkářsky furiantské „Free Hand“, JETHRO TULL půlnapůl „Minstrel In The Gallery“, MAHAVISHNU ORCHESTRA ekvilibristické „Visions Of The Emerald Beyond“, ROXY MUSIC okázale elegantní „Siren“, BJH výstavní „Time Honoured Ghosts“, Rick Wakemann pompézní „The Myths And Legends Of King Arthur And The Knights Of The Round Table“, VANGELIS rozporuplné „Heaven and Hell“, FOCUS učesané „Mother Focus“, GREENSLADE nedoceněné „Time and Tide“… Všechna najdete na Spotify i Tidalu.

Z méně známých alb doporučuji: frankofonní kanadské symfoniky HARMONIUM a jejich „Si On Avait Besoin D’Une Cinquième Saison“, italské GENESIS – PFM s „Chocolate Kings“, rozezpívané folkprogové LP „Ghosts“ od STRAWBS, dávný eponymní debut dodnes fungujícíc kapely KAIPA, classicalrockový „Birds“ TRACE, „Spartakus“ německých ELP – TRIUMVIRAT, „Last Tango“ všeobjímajících ESPERANTO, „Recycled“ britských „germánů“ NEKTAR, „Power An The Passion“ pinkfloydovských ELOY – s legrační deutchenglisch, „For All The Clowns“ skupiny SAHARA, „Jumbo“ od GROBSCHNITT, „Modern Maquerades“ irských FRUUPP, „Pollen“ PULSAR, symfonizující finskou exotiku „Fantasia“ stejnojmenné kapely, to samé v bleděmodrém galští souputníci Jarreho, CLEARLIGHT, v „Symphony“, anebo londýnská kapela KESTREL na svém debutu … a ještě pár desítek skvostů by se našlo… (U méně známých titulů se Spotify/Tidal chytají zhruba u poloviny.)

No, a z „příštích“, amerických: PAVLOV’S DOG „Pampered Menial“, STYX „Equinox“, TUBES „Tubes“, KANSAS „Masque“…

 

Jaromír Merhaut pro Spark 2016