PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (IX)
BRITSKÉ KRÁLOVSTVÍ
NEOPROGU DEVÁTÉ DEKÁDY
Devadesátá
léta přinesla na poli rocku a metalu spoustu zásadních změn. Rock a metal
vyklidili pozice v prodejních žebříčcích. Zatímco ještě v 80. létech byla
mezi stovkou celosvětově nejprodávanějších alb bezmála polovina rockových/metalových
(!), v devadesátých to bylo třikrát méně.
Pokud
se tedy budeme dnes bavit o vzedmuté „druhé“ vlně neoprogu, půjde víceméně o
bouři ve sklenici vody. Malé scéně kraloval neoprog odvozený od MARILLION.
Soundu dominovaly – namísto hammondů a mellotronů GENESIS – syntezátory se
symfonickými rejstříky. Kytarová hra se výrazově zúžila na atmosférická vazbená
sóla. Kompozice se zjednodušily, melodické linky napřímily, nároky na muzikanty
i posluchače snížily.
Relativně
nejnápaditější neoprog se v oné době odehrával v Itálii. Díky
přirozenému smyslu pro chytlavou melodiku nehrozila i tamějších souborů nuda.
Clive Nolan
Jednou
z nejaktivnějších a současně nejkontroverznějších osobností progrockové
scény je Clive Nolan (www.clivenolan.net).
Právě on stojí za vícerými nápodobami stylu a soundu Fishových MARILLION, a bohužel
i za postupným ředěním jejich odkazu.
Narodil
se v hrabství Gloucestershire na jihozápadě
Anglie. Je ročník 1951, ve své době byl nejmladším, šestnáctiletým, absolventem
London College of Music v oborech: kompozice, orchestrace a dirigování.
Ovládá mimo klávesy i housle, violoncello a violu. Od poloviny devadesátek co
chvíli vyhrává ocenění Classic Rock Society coby nejlepší klávesák.
PENDRAGON
Kapele
jsme se obšírněji věnovali v minulém dílu. Clive Nolan nastoupil k PENDRAGON
v roce 1987, a je vedle Nicka Barretta dodnes určující personou skupiny, i
když se nepodílí na kompozicích, a soustředí se o to více na roli muzikanta a
aranžéra.
STRANGERS
ON A TRAIN
V roce
1990 se dala dohromady nerozlučná dvojice Clive Nolan & Karl Groom se
zpěvačkou Tracy Hitchings. Skupina nahrála dvě alba, „The Key“ (1990) a „The
Key Part II: Labyrinth“ (1993), Nolan v nedávných rozhovorech mluví o
kompletně zkomponovaném třetím albu, čekajícímu jen na svůj čas.
Neoprog
prostý jakýchkoliv vazeb na marillionovské pojetí. Když Clive preluduje na
piano a Tracy Hitchings se kolem něj vlní jak liána, anebo mu nečekaně šlehne
nad hlavou hlasem jak bičem, jde o vrcholný neoprog bez déjà vu přívlastků, viz
niterná i majestátně klenutá „Perchance To Dream“.
Tracy
Hitchings
Nolanova
múza, s níž spolupracoval na nejednom albu. Plavovlasá kráska vydala
v roce 1991, za vydatné pomoci dvojskifu Nolan & Groom, své doposud
jediné sólové album, „From Ignorance To Ecstasy“. O hudbu a texty se tak jako u
STRANGERS ON A TRAIN postaral Clive. Oproti výše uvedenému projektu je sólovka
Tracy více o zpěvu a sem tam i skladbách typu verze-refrén-verze, viz
kupříkladu „Hide A Seek“. Stále se ale pohybujeme na poli neoprogu, viz příkladově
„Caamora“, podle níž pojmenoval novodobý projekt s polskou vokalistkou
Agnieszkou Świtou, anebo orchestrací vyzdobená „Behind The Scenes“.
CASINO
Jednoalbová
záležitost z roku 1992, na níž se vedle Cliva podílel jeho věrný souputník
Karl Groom a hlavně: Geoff Mann z TWELFTH NIGHT. Jeho hlas a poetika povýšily
eponymní album k nejoriginálnějším kouskům Nolanova neoprogu devadesátých
let. Větší prostor než jinde dostala Groomova vypjatě zpěvavá kytara. Vícedílné
kompozice jsou spíše mechanickou skládačkou jednotlivých částí, de facto
písniček. Nolan na LP testoval širší paletu rejstříků svých kláves. Něco se
povedlo, něco ne. Mezi nejkrásnější pasáže alba patří dvanáctiminutová „Drunk“,
kde Geoff naplno předvádí, jaký byl pan zpěvák a rockový šansoniér
v jednom. Tam, kde Nolan vytváří svými klávesami kolem Manna masivní krunýř,
je ale znát, že Geoff není úplně ve své kůži.
SHADOWLAND
Nolanův
projekt z počátku devadesátých let. Vedle kláves se ujal i zpěvu. Kytaru
obsluhuje, jak jinak, Karl Groom. Na debutu „Ring Of Roses“ (1992) hraje Karl chvílemi
drnkavě zvonivým (Edgem z U2 inspirovaným) stylem, viz úvodní „The
Whistleblower“ i další skladby. Samozřejmě, že albu jinak dominuje jeho
klasické zpívající pojetí hry na kytaru. O lehce teatrální neoprog se
SHADOWLAND pokoušejí v jedenáctiminutové „Jigsaw“. Dlužno podotknout, že
Nolanovi občas parádně sedne mikrofon „do huby“. Jeho hlas nezáří barvou ani
technikou, je rozechvělý, přirozeně zajíkavý, věrohodný, a nepouští se do žádných
větších akci á la STS Chvojkovice-Brod. SHADOWLAND nahráli v 90. letech další
dvě alba: „Through The Looking Glass“ (1994) a „Mad As A Hatter“ (1996). Reunion
z roku 2009 je zatím poslední aktivitou zachycenou na hudebním nosiči.
LANDMARQ
Skupina,
kteroužto Clive Nolan zpočátku takříkajíc vodil za ručičku. Společně
s Karlem Groom produkoval první dvě alba, třetí pak sám. Napsal pro
LANDMARQ pár textů, přivedl k nim Tracy Hitchings. I když se pětice
později víceméně z vlivu Nolana vymanila, svůj styl a sound nijak
radikálně nezměnila. Fungují dodnes.
ARENA
Erbovním
„marillionovským“ projektem Nolana byl vznik skupiny ARENA v roce 1995.
Autenticitu dodal původní bicmen MARILION, Mick Pointer. Zpěvák John Carson se
hlasově stylizoval do Fishe, a i když neměl jeho charisma a hlas rockového
šansoniéra, působil celkově věrohodně, v některých polohách svého hlasu
dokonce exceloval, viz jeho hebký a ohebný falzet.
Debutové
album, „Songs from the Lion’s Cage“ (1995), graduje bezmála patnáctiminutovým
opusem „Solomon“, jenž si v ničem nezadá s titulní kompozicí
marillionovské dvojky „Fugazi“. Celkově je ale deska přeci jenom výrazově a
kompozičně plošší než originální klenoty Fishe a spol.. Clive Nolan zakrátko
vydal s PENDRAGON podobně laděné LP „The Masquerade Overture“ (1996).
Po
odchodu Johna Carsona Clive Nolan měnil kurs kapely podle momentálního
rozpoložení. Loni ARENA slavila XX, její příběh by určitě stál za rozsáhlejší
profil.
CLIVE
NOLAN & OLIVER WAKEMAN
„Potkali jsem se
víceméně náhodou, zašli do hospody a probrali různé nápady, co a jak udělat.
Nakonec jsme se domluvili na společném albu. Jediným důvodem přitom bylo, že
nám to přišlo jako zábavná kratochvíle. Nakonec z toho byla zvláštní
zkušenost, pracovat se slovutnými zpěváky. Vzpomínám hlavně na perfektní nahrávání
s Bobem Catleyem z MAGNUM.“, říká Nolan v rozhovoru pro Let It
Rock ohledně alba „Jabberwocky“ (1999), jež je v podstatě rockovou
kantátou na téma stejnojmenné bláznivé básně Lewise Carrolla.
Hudebně
jde o ne moc nápaditý „fanfárový“ klávesový rock s teatrálními prvky. K tomu
dvojice přidala pár typických anglických vaudeville pasáží, jak
z tullovské klasiky „A Passion Play“.
Nad
vodou drží desku pěvecké party (Bob Catley, Tracy Hitchings, James Plumridge,
Paul Allison, Rick Wakeman coby uvaděč). Zvláštností je účast prvního kytaristy
YES, Petera Bankse.
Svůj
velký vliv na neoprogovou scénu si Clive Nolan udržuje dodnes, je stále členem
souborů ARENA a PENDRAGON, plus polovinou dua CAAMORA. Působil v projektu
NEO, spolupracoval na All Star projektu „A Forest of Fey“ GANDALF’S FIST. Loni
absolvoval evropské turné s Lee Abrahamem z GALAHAD. Letos plánuje napsat dva muzikály, „Dark Fables“ a „King’s Ransom“.
Samozřejmě,
že anglický neoprog poslední dekády minulého století nepředstavoval jen Clive
Nolan & spol.
GALAHAD
Mezi
neoprogové UK stařešiny patří od druhé poloviny osmdesátých let dodnes působící
GALAHAD. Ze začátku byli hodně pod vlivem raných MARILLION, k čemuž
napomáhal i lehce fishovský hlas Stuarta Nicholsona, vedle kytaristy
RoyeKeywortha jediného aktivního původního člena souboru.
První
regulerní studiové album, „Nothing Is Written“, vydali v roce 1991. Oproti
velkému vzoru chybí elegance a charisma. CD z konce 90. let a 2K+ jsou oproti
prvním třem poměrně tvrdá, kdy až metalové riffy doprovázejí zbyvší poetické
proklady marillionovského typu. Některá nová alba jsou pro svůj disco/electronic/metal
sound pro classic rockera takřka neposlouchatelná („Beyond The Realms of
Euphoria“ z roku 2012).
FINAL
CONFLICT
Skupina
z Newcastle, fungující od konce osmdesátých let doposud. „Redress The
Balance“ (1991) je prvním plnohodnotným albem. Přímočaré melodické kompozice
ozvláštňují nápadité pompézní aranže a dvojice sólových vokalistů/kytaristů:
Andy Lawton a Brian Donkin. Jeden z nich má zajímavé tremolo, druhý
fishovskou barvu. Jejich vokální dialogy i dvojhlasy jsou na FINAL CONFLICT tím
nejzajímavějším. O rok později nahrálo sexteto ambiciózní koncepční opus
„Quest“. Volnějším tempem pak v letech 1997-2012 vydali FC další čtyři
tituly.
JADIS
Přestože
jihoangličtí JADIS působili na hudební scéně již v druhé polovině
osmdesátých let, kdy doprovázeli na turné IQ i MARILLION, jejich vrcholná
tvorba spadá do devadesátých let, proto si je krátce připomeneme v dnešním
pokračování. Erbovní „More Than Meets The Eye“ (1992) nahrálo kvarteto: Gary
Chandler (kytara, zpěv), Stephen Christey (bicí), Martin Orford (klávesy,
flétna) a hostující John Jowitt (baskytara), oba poslední jmenovaní z IQ. Středobodem soundu byla Garyho tekutá kytara,
jež posunovala JADIS směrem k Latimerovým CAMEL. Pod vedením Garyho Chandlera
fungují JADIS stále.
ARK
Kdykoliv
si chci poslechnout nejříznější z klonů MARILLION, sáhnu po albu
„Spiritual Physics“ (1993) skupiny ARK. Anthony Short zpívá vroucně jak Fish,
kapela hraje na tisíc způsobů, od jemných pavučin po metalické kovářské riffy,
skladby mají švih, spád, zapamatovatelnou melodii, energii.
Písně
z těžce sehnatelných mini LP „The Dreams Of Mr. Jones“ (1988) a „Cover Me
With Rain“ (1992) vyšly v roce 2010 na kompilaci „Wild Untamed
Imaginings“. Neuvěřitelný drajv & hammond sound raných nahrávek posunuje
ARK v některých skladbách směrem k hardrockovým ikonám typu URIAH
HEEP. Jinak ale samozřejmě azimut MARILLION/GENESIS. Skupinou prošel jako basák
již zmíněný John Jowitt (IQ).
GREY
LADY DOWN
Ve
své době poměrně populární oxfordská nápodoba MARILLION. První album („The
Crime“, 1994) trpělo podfinancovanou produkcí, jak zdůrazňuje
v rozhovorech zpěvák Martin Wilson. Právě jeho přirozeně chvějivý a nezalykavý
falzet má hlavní zásluhu na tom, že GREY LADY DOWN patří nejlepší představitele
„marillionovské“ větve neoprogu devadesátých let. Za vrchol je všeobecně
považována dvojka „Forces“ z roku 1995. Personální otřesy a nepovedené
třetí LP, „Fear“ (1997), vedly postupně k ukončení činnosti.
V krátkém reunionu se nová sestava soustředila na koncertování, nicméně
v roce 2002 to GLD opět zabalili. V roce 2011 obnovují GLD činnost, o
dva roky později ale z rodinných důvodů odchází Martin Wilson (dnes
v THE ROOM). Ostatní se sice nechtěli vzdát, nicméně na www.greyladydown.net je už dva roky
mrtvo…
BIG
BIG TRAIN
BIG
BIG TRAIN z jihoanglického Bournemouthu nejsou pečlivým čtenářům Sparku
neznámí, viz například recenze na předposlední album „English Electric“
z roku 2012. Devadesátá léta reprezentuje první dlouhohrající kus –
„Goodbye To The Age Of Steam“ (1994). Dominující originální kombinaci
akustických kytar, klavíru a členité rytmiky, sráží dolů plytké kompozice a
fádní zpěv Martina Reada. BBT v celkem pravidelných intervalech vydávají
studiová alba, dochází u nich postupně k několikeré obměně sestavy
muzikantů. Z otců zakladatelů zůstávají už jen dva: baskytarista Andy Poole a
kytarista Greg Spawton.
Z pozdější
tvorby je částí kritiky ceněna především novátorská „The Difference Machine“
(2007), u níž ale budou mnozí art/prog puristé zaskočeni četným užíváním prvků
post-rocku, jakými jsou: zahlušení a rozrušení zvukového obrazu, disharmonie, zkreslení,
„blátivé“ kompozice bez pevné struktury, atd. Úlevu staromilcům přinese
závěrečná kompozice „Summer’s Lease“.
–
Zůstali
jsme v dnešním pokračování Příběhů progrocku ve Spojeném království, zemi,
jež dala světu artrock, potažmo prog rock. Ani tak se bohužel nedostalo se na
všechny tamější dobové interprety, zkrátka přišly mj. ABEL GANZ, QUASAR, THE
VIOLET HOUR, CREDO…
Příště
se porozhlédneme po evropském kontinentu.
Jaromír Merhaut pro Spark 2016
Komentáře
Okomentovat