LOVE: KDYŽ ČERNÁ DÁ VYNIKNOUT BARVÁM
Jsou
historické momenty, jež otřesou Zemí. A pak jiné, neméně významné, avšak
zapomenuté. První barevná rocková kapela světa, symbolicky spojující na půdě
Ameriky černou Afriku, pravlast blues s matkou mnoha jiných národů a
národností, bílou Evropou. Symbolické jako Jin a jang.
OKO HURIKÁNU,
HURIKÁN SÁM
Arthur Lee byl v tehdejším bledém Los Angeles nepřehlédnutelný nejen výškou a barvou. Uhrančivým vzhledem, temným pohledem i zákoutími duše, pestrobarevným oblečením, bláznivými slunečními brýlemi, hlasem i obrovským vlivem na hudební scénu – tím vším jedenadvacetiletý Arthur Lee, charismatický vůdčí typ, jedna ze zásadních osobností velkého hudebního třesku slunné Kalifornie, připoutával pozornost davů i kolegů. „Vypadal na pódiu jako Muhammad Ali na tripu,“ napsal kdosi trefně.
Intonačně místy připomínal Micka Jaggera, on sám se s nadsázkou označil za „černého Američana napodobujícího bílého Angličana napodobujícího černého Američana.“ Zvládal bravurně křik i falzet.
Jeho Love se podobně jako Grateful Dead nikdy nedostali do širšího povědomí evropské mládeže. Na rozdíl od Doors, kterým pomohli nastartovat kariéru anebo Jimiho Hendrixe, s nímž prolamovali rasové předsudky pořadatelů a části posluchačů, či Byrds a Jefferson Airplane a pár dalších noviců a novátorů. Ani v Americe Love nelámali prodejní rekordy, jejich vliv na vzkvétající scénu byl ale zcela zásadní, nejenom Jim Morrison a Velveti je označovali za svou nejoblíbenější skupinu.
„Před Love jsem se nechtěl vázat na žádný konkrétní hudební žánr. Mou vizí bylo kombinovat symfonii, tvrdý rock, blues, funky, boogie. Ani dnes nemám nějaký nejoblíbenější žánr. Jsem schopen hrát cokoliv, co jsem kdy slyšel. Lidé říkají, že jsem byl přísným šéfem Love. Doprovodný kytarista má především držet rytmus, tedy pokud neumí nic jiného. Já jsem ale skládal, produkoval, zpíval, hrál na kytaru, a když bylo potřeba, i na klavír a bubnoval. Ať mi nikdo nekecá do toho, co mám hrát ve svých skladbách!“
Nicméně, citovaný Arthur Lee dal dohromady Grass Roots/Love pod přímým dojmem z Byrds, poprvé slyšených ve čtyřiašedesátém v klubu Ciro. „Zahráli Mr. Tambourine Man a víc nebylo třeba. Měli zásadní vliv na naše první album,“ připomínal v rozhovorech. V březnu pětašedesátého se Arthur Lee opět setkává s Jimi Hendrixem, který se svou kytarou podílí na nahrávce Arthurovy skladby My Diary v podání Rosy Lee Brooks. Později Arthur „obvinil“ Jimiho, že mu „zcizil“ část image: „Jeho bratr mi řekl, že se Hendrix podíval na první album a řekl: ,Myslím, že to zkusím tímhle způsobem.’ Ukradl mé šaty a já si toho ani nevšiml. Ale kytaru určitě neJ“
POUŤ MLÁDÍM A MUZIKOU
Johnny Echols, Arthurův nejdůležitější parťák, osvětluje některé detaily z jejich společné pouti mládím a muzikou: „První setkání se odehrálo někdy kolem roku 1963, byli jsme středoškoláci a já hrál ve skupině Billyho Prestona, ano, právě toho. Arthur se na nás byl párkrát podívat, a líbilo se mu, jakou pozornost nám věnovaly dívky. Chtěl taky. V té době ani nebyl muzikantem, hrál velmi dobře basketbal, dostal tedy bonga a později i mikrofon. Naše spolupráce pokračovala i po Prestonově odchodu pod různými názvy. Inspirovali nás například Booker T and The MG’s a z American Four/MAS se rázem stali Arthur Lee and The LAG’s .
V roce 1964 jsem vycestoval do Británie s Little Richardsem a Jimmym Jamesem, z něhož se stal později Jimi Hendrix. Byl to tehdy průměrný kytarista, podle mě se později musel upsat na křižovatce,“ pokračuje Johnny s úsměvem v narážce na známou legendu provázející „ďábelskou“ kariéru bluesmana Roberta Johnsona.
Když se v pětašedesátém na kalifornské scéně objevili Byrds, vše se změnilo. I nás to nakoplo, a proto jsme s Arthurem založili Grass Roots. Pak se ale objevil proslulý impresário Lou Adler, a když jsme ho odpálkovali, nejenom že na nás řval „V tomhle městě si už nezahrajete!“, zakrátko se pomstychtivě vytasil s fake Grass Roots. O ničem jsme neměli ani tucha do doby, než se ke mně a Arthurovi přitočil jeden z našich fanoušků, a začal nám popisovat, jak se mu líbí naše nová nahrávka. A my přitom žádnou neměli. Podlý Adler si přivlastnil naše jméno a chtěl ukrást i naši fanouškovskou základnu. Advokáti nám doporučili úhybný manévr, změnit název kapely a právně se pro příště pojistit, vznikli Love.“
Jen malý dovětek ke vzpomínkám Johnnyho Echolse. Nějaký čas v pětašedesátém byl členem Grass Roots i kytarista Bobby Beausoleil, Leem zvaný ,Bummer Bob’, později člen šílené Mansonovy „rodiny“ a doživotně odsouzený vrah. Někteří konspirativci dokonce tvrdí, že známá fotografie Love na točitém schodišti pochází z Mansonova domu, kde prý bylo také, a ne z Hradu či domu Lugesiho. V každém případě jde o první temný mrak nad osudy členů Grass Roots/Love.
Arthur Lee byl v tehdejším bledém Los Angeles nepřehlédnutelný nejen výškou a barvou. Uhrančivým vzhledem, temným pohledem i zákoutími duše, pestrobarevným oblečením, bláznivými slunečními brýlemi, hlasem i obrovským vlivem na hudební scénu – tím vším jedenadvacetiletý Arthur Lee, charismatický vůdčí typ, jedna ze zásadních osobností velkého hudebního třesku slunné Kalifornie, připoutával pozornost davů i kolegů. „Vypadal na pódiu jako Muhammad Ali na tripu,“ napsal kdosi trefně.
Intonačně místy připomínal Micka Jaggera, on sám se s nadsázkou označil za „černého Američana napodobujícího bílého Angličana napodobujícího černého Američana.“ Zvládal bravurně křik i falzet.
Jeho Love se podobně jako Grateful Dead nikdy nedostali do širšího povědomí evropské mládeže. Na rozdíl od Doors, kterým pomohli nastartovat kariéru anebo Jimiho Hendrixe, s nímž prolamovali rasové předsudky pořadatelů a části posluchačů, či Byrds a Jefferson Airplane a pár dalších noviců a novátorů. Ani v Americe Love nelámali prodejní rekordy, jejich vliv na vzkvétající scénu byl ale zcela zásadní, nejenom Jim Morrison a Velveti je označovali za svou nejoblíbenější skupinu.
„Před Love jsem se nechtěl vázat na žádný konkrétní hudební žánr. Mou vizí bylo kombinovat symfonii, tvrdý rock, blues, funky, boogie. Ani dnes nemám nějaký nejoblíbenější žánr. Jsem schopen hrát cokoliv, co jsem kdy slyšel. Lidé říkají, že jsem byl přísným šéfem Love. Doprovodný kytarista má především držet rytmus, tedy pokud neumí nic jiného. Já jsem ale skládal, produkoval, zpíval, hrál na kytaru, a když bylo potřeba, i na klavír a bubnoval. Ať mi nikdo nekecá do toho, co mám hrát ve svých skladbách!“
Nicméně, citovaný Arthur Lee dal dohromady Grass Roots/Love pod přímým dojmem z Byrds, poprvé slyšených ve čtyřiašedesátém v klubu Ciro. „Zahráli Mr. Tambourine Man a víc nebylo třeba. Měli zásadní vliv na naše první album,“ připomínal v rozhovorech. V březnu pětašedesátého se Arthur Lee opět setkává s Jimi Hendrixem, který se svou kytarou podílí na nahrávce Arthurovy skladby My Diary v podání Rosy Lee Brooks. Později Arthur „obvinil“ Jimiho, že mu „zcizil“ část image: „Jeho bratr mi řekl, že se Hendrix podíval na první album a řekl: ,Myslím, že to zkusím tímhle způsobem.’ Ukradl mé šaty a já si toho ani nevšiml. Ale kytaru určitě neJ“
POUŤ MLÁDÍM A MUZIKOU
Johnny Echols, Arthurův nejdůležitější parťák, osvětluje některé detaily z jejich společné pouti mládím a muzikou: „První setkání se odehrálo někdy kolem roku 1963, byli jsme středoškoláci a já hrál ve skupině Billyho Prestona, ano, právě toho. Arthur se na nás byl párkrát podívat, a líbilo se mu, jakou pozornost nám věnovaly dívky. Chtěl taky. V té době ani nebyl muzikantem, hrál velmi dobře basketbal, dostal tedy bonga a později i mikrofon. Naše spolupráce pokračovala i po Prestonově odchodu pod různými názvy. Inspirovali nás například Booker T and The MG’s a z American Four/MAS se rázem stali Arthur Lee and The LAG’s .
V roce 1964 jsem vycestoval do Británie s Little Richardsem a Jimmym Jamesem, z něhož se stal později Jimi Hendrix. Byl to tehdy průměrný kytarista, podle mě se později musel upsat na křižovatce,“ pokračuje Johnny s úsměvem v narážce na známou legendu provázející „ďábelskou“ kariéru bluesmana Roberta Johnsona.
Když se v pětašedesátém na kalifornské scéně objevili Byrds, vše se změnilo. I nás to nakoplo, a proto jsme s Arthurem založili Grass Roots. Pak se ale objevil proslulý impresário Lou Adler, a když jsme ho odpálkovali, nejenom že na nás řval „V tomhle městě si už nezahrajete!“, zakrátko se pomstychtivě vytasil s fake Grass Roots. O ničem jsme neměli ani tucha do doby, než se ke mně a Arthurovi přitočil jeden z našich fanoušků, a začal nám popisovat, jak se mu líbí naše nová nahrávka. A my přitom žádnou neměli. Podlý Adler si přivlastnil naše jméno a chtěl ukrást i naši fanouškovskou základnu. Advokáti nám doporučili úhybný manévr, změnit název kapely a právně se pro příště pojistit, vznikli Love.“
Jen malý dovětek ke vzpomínkám Johnnyho Echolse. Nějaký čas v pětašedesátém byl členem Grass Roots i kytarista Bobby Beausoleil, Leem zvaný ,Bummer Bob’, později člen šílené Mansonovy „rodiny“ a doživotně odsouzený vrah. Někteří konspirativci dokonce tvrdí, že známá fotografie Love na točitém schodišti pochází z Mansonova domu, kde prý bylo také, a ne z Hradu či domu Lugesiho. V každém případě jde o první temný mrak nad osudy členů Grass Roots/Love.
S LÁSKOU
NATRUC
„Když jsme se museli vzdát jména Grass Roots, chtěl jsem namísto nenávisti k těm, co nám ukradli název, něco s opačným znaménkem. Jel jsem zrovna po dálnici, ,Well, Grass Roots jsou fuč, bude to Love’,“ vyprávěl vlastní legendu Arthur, a dodával: „Jo, a taky byl chvíli ve hře The Farts.“ Adeptů ale prý bylo více: Bryan’s choice of Summer’s Children, The Asylum Choir.
Zakládající sestavu Love tvořili: Arthur Lee (zpěv, kytara), Johnny Echols (kytara), Bryan MacLean (kytara), Don Conka (bicí), Johnny Fleckenstein (baskytara). Don Conka byl krátce poté nahrazen Albanem ,Snoopy’ Pfistererem. Bryan byl na turné pomocníkem Davida Crosbyho z Byrds, zlí jazykové tvrdí, že to byl jeden z hlavních důvodů jeho angažování. Především byl ale talentem od Boha, vedle Arthura nejvýraznější postava Love. Na podzim 1965 už mládenci byli atrakcí klubové scény v Los Angeles a okolí.
V duchu doby utvořili členové Love jakousi formu komunity: „Šťastná doba, celé dny spolu v domě herečky Lillian Gish, námi zvaném Hrad. Pronajala nám jej s tím, abychom se postarali o placení daně z nemovitosti a základní údržbu,“ vzpomíná Echols. Šlo o stavbu z roku 1926, zvanou Cedars, údajně repliku florentské vily vévody z Alby ze 17. století, postavenou pro režiséra Marcela Tourneura. Spolu s novými nájemníky Castle znovu ožil, fotili se před ním Velvet Underground, častými hosty byli Jimi Hendrix, Jim Morrison a John Phillips. Stavil se i Brian Jones a další.
„Napoprvé mi připomínal dům z The Munsters. Brána a dveře Hradu byly vždy otevřené, pohoda, žádné násilí, zbraně. Jedinou výjimkou bylo, když Jim dal u bazénu facku Bryanovi,“ vzpomínal Arthur Lee. Naspeedovaní muzikanti se často vydávali z Hradu dolů do města, do víru nočního života. „Bláznivé, doposud jsme žili po motelech, teď měli zámek, auta, chodili se zajíčky z Playboye,“ navazuje Johnny Echols.
To jsme ale trochu předběhli událostem. Kdo ví, jak by se dál odvíjely příběhy Love a Doors, kdyby se Jac Holzman, majitel newyorského labelu Electra Records, nevydal na lov do Los Angeles poté, co odmítl Lovin’ Spoonful, a chtěl mít v portfoliu talentované rockery. Love poprvé shlédl v Bido Lito: „Arthur Lee byl jeden z těch lidí, na kterých vidíte, že jsou schopni ledasčeho v dobrém i špatném, ale máte je od počátku rádi a proto podpoříte.“
Johnny Echols dodává: „O Electra Records jsme nic nevěděli, až později zjistili, že to byl label zabývající se jazzem a folkem, a my byli první rockovou kapelou co podepsali, i když tedy měli ve stáji Paul Butterfield Blues Band. Byli jedinou firmou, co nám garantovala tvůrčí svobodu, proto jsme s podpisem smlouvy dlouho neváhali.“
Arthur krátce po seznámení doporučil Holzmanovi, aby se zašel podívat na Doors. Ten vzpomíná: „Arthur odstartoval události, které měly obrovský dopad. Do doby, než jsem poznal Doors, jsem považoval Love za nejchladnější kapelu. A protože Love už byli na Elektře, bylo jen logické, že jsme angažovali i Doors.“
John Densmore ve své autobiografii uvedl, že Love pro ně byli vzorem a Doors chtěli být stejně dobří. „Doors chodili na všechny naše koncerty, stali se našimi parťáky,“ připomíná na oplátku Johnny Echols. Karty byly rozdány. Ale jak?
„NARODIL JSEM SE
V DA CAPO“ Arthur Lee
Po podpisu smlouvy vydali Love nejdříve singl s coverem skladby Burta Bacharacha a textaře Hala Davida, My Little Red Book, a zakrátko i debutové eponymní album Love (březen 1966), jež otevírala. Mimochodem, autor hudby nesl nelibě akordové změny oproti původní verzi, napsané pro Manfreda Manna a komedii What’s New Pussycat?, podle scénáře Woody Allena a Tomem Jonesem, coby interpretem titulního hitu. Sterling Morrison, kytarista Velvet Underground, vzpomínal na jejich marné pokusy rozluštit a napodobit postupy Love použité v kimi překopané My Little Red Book.
„První album bylo nahrané za nějakých dvacet hodin. Nebyli jsme s výsledkem spokojeni, protože jsme nezněli jako na koncertě! Měl to být live sound s veškerou dynamikou, a oni to nebyli schopni provést. ,Opravíme v mixu,’ kecali, a skutek utek. Měli jsme na koncertech svůj sound, nástroje pořádně ohulené, byli halasnou a syrovou kapelou, a to mělo být i na desce. Nebylo,“ nadává ještě po letech Johnny Echols.
Love na svém na první poslech nenápadném debutu novátorsky kombinují prosluněný folk rock s garážovým soundem a psychedelií. Výrazné logo navrhl Bill Harvey z Electra Records, přebal s kapelou se fotil v areálu zahrady strašidelného domu, patřícího kdysi Draculovi. Samozřejmě filmovému, Bélovi Lugosimu, jsme přeci v Hollywoodu.
Love se dostalo na # 57 US žebříčku, jinde nebodovalo, prodalo se jej v době vydání na 150000 kusů. Na desce už hrál nový baskytarista, Ken Forssi.
J.E. vysvětluje posun v přístupu: „Když jsme od Beatles dostali lístky, abychom se šli podívat na jejich vystoupení v Hollywood Bowl, uvědomili jsme si tam, jak prudce se rocková hudba mění, vyvíjí. My hráli v podstatě na čtyři akordy, zatímco oni vytvářeli komplikované a přitom kompaktní akordové struktury. Zatímco první album mělo garážový zvuk, i ve studiu jsme hráli všichni současně jako na jevišti, s Da Capo jsme si chtěli víc vyhrát, dát do něj vedle energie i své srdce a hlavu, klidně i názvuky jazzu.“
Osmnáctiminutový jam Revelation, zabírající celou druhou stranu LP, byl nejenom jedním z prvních takových na rockovém albu, ale podle Arthura Leeho inspiroval Rolling Stones k Goin ’Home z Aftermatch poté, co Jagger a spol. slyšeli Love a Revelation v hollywoodském Brave New World. Občas se objevují spekulace, proč Arthur Lee nenapsal několik dalších písní. Částečně na ně odpovídá Johnny Elis: „Když jsme hráli Revelation naživo, klidně zabrala i celý náš koncertní set. Šlo zkrátka o náš hudební podpis. Byli jsme jedni z prvních, co se odvážili jít do takových ploch. Grateful Dead přišli až po nás. Dokonce jsme chtěli, aby ve studiu bylo mimo nás i publikum, Unie hudebníků nepovolila a z nápadu sešlo. Hráli jsme dohromady hodinu a půl, a nakonec sestříhali na osmnáct minut. Vypadla většina z bluesových pasáží, a skoro všechna má improvizovaná sóla, nejlepší jaké jsem kdy nahrál,“ vybavuje si s hořkostí a dodává: „Následně jsme vycestovali za hranice Kalifornie a zjistili, že můžeme sice hrát bez problému v Dallasu, Chicagu či Detroitu, ale ne na jihu, kde stále vládla zkurvená rasová diskriminace, a my byli barevná kapela.“
„Když jsme se museli vzdát jména Grass Roots, chtěl jsem namísto nenávisti k těm, co nám ukradli název, něco s opačným znaménkem. Jel jsem zrovna po dálnici, ,Well, Grass Roots jsou fuč, bude to Love’,“ vyprávěl vlastní legendu Arthur, a dodával: „Jo, a taky byl chvíli ve hře The Farts.“ Adeptů ale prý bylo více: Bryan’s choice of Summer’s Children, The Asylum Choir.
Zakládající sestavu Love tvořili: Arthur Lee (zpěv, kytara), Johnny Echols (kytara), Bryan MacLean (kytara), Don Conka (bicí), Johnny Fleckenstein (baskytara). Don Conka byl krátce poté nahrazen Albanem ,Snoopy’ Pfistererem. Bryan byl na turné pomocníkem Davida Crosbyho z Byrds, zlí jazykové tvrdí, že to byl jeden z hlavních důvodů jeho angažování. Především byl ale talentem od Boha, vedle Arthura nejvýraznější postava Love. Na podzim 1965 už mládenci byli atrakcí klubové scény v Los Angeles a okolí.
V duchu doby utvořili členové Love jakousi formu komunity: „Šťastná doba, celé dny spolu v domě herečky Lillian Gish, námi zvaném Hrad. Pronajala nám jej s tím, abychom se postarali o placení daně z nemovitosti a základní údržbu,“ vzpomíná Echols. Šlo o stavbu z roku 1926, zvanou Cedars, údajně repliku florentské vily vévody z Alby ze 17. století, postavenou pro režiséra Marcela Tourneura. Spolu s novými nájemníky Castle znovu ožil, fotili se před ním Velvet Underground, častými hosty byli Jimi Hendrix, Jim Morrison a John Phillips. Stavil se i Brian Jones a další.
„Napoprvé mi připomínal dům z The Munsters. Brána a dveře Hradu byly vždy otevřené, pohoda, žádné násilí, zbraně. Jedinou výjimkou bylo, když Jim dal u bazénu facku Bryanovi,“ vzpomínal Arthur Lee. Naspeedovaní muzikanti se často vydávali z Hradu dolů do města, do víru nočního života. „Bláznivé, doposud jsme žili po motelech, teď měli zámek, auta, chodili se zajíčky z Playboye,“ navazuje Johnny Echols.
To jsme ale trochu předběhli událostem. Kdo ví, jak by se dál odvíjely příběhy Love a Doors, kdyby se Jac Holzman, majitel newyorského labelu Electra Records, nevydal na lov do Los Angeles poté, co odmítl Lovin’ Spoonful, a chtěl mít v portfoliu talentované rockery. Love poprvé shlédl v Bido Lito: „Arthur Lee byl jeden z těch lidí, na kterých vidíte, že jsou schopni ledasčeho v dobrém i špatném, ale máte je od počátku rádi a proto podpoříte.“
Johnny Echols dodává: „O Electra Records jsme nic nevěděli, až později zjistili, že to byl label zabývající se jazzem a folkem, a my byli první rockovou kapelou co podepsali, i když tedy měli ve stáji Paul Butterfield Blues Band. Byli jedinou firmou, co nám garantovala tvůrčí svobodu, proto jsme s podpisem smlouvy dlouho neváhali.“
Arthur krátce po seznámení doporučil Holzmanovi, aby se zašel podívat na Doors. Ten vzpomíná: „Arthur odstartoval události, které měly obrovský dopad. Do doby, než jsem poznal Doors, jsem považoval Love za nejchladnější kapelu. A protože Love už byli na Elektře, bylo jen logické, že jsme angažovali i Doors.“
John Densmore ve své autobiografii uvedl, že Love pro ně byli vzorem a Doors chtěli být stejně dobří. „Doors chodili na všechny naše koncerty, stali se našimi parťáky,“ připomíná na oplátku Johnny Echols. Karty byly rozdány. Ale jak?
Po podpisu smlouvy vydali Love nejdříve singl s coverem skladby Burta Bacharacha a textaře Hala Davida, My Little Red Book, a zakrátko i debutové eponymní album Love (březen 1966), jež otevírala. Mimochodem, autor hudby nesl nelibě akordové změny oproti původní verzi, napsané pro Manfreda Manna a komedii What’s New Pussycat?, podle scénáře Woody Allena a Tomem Jonesem, coby interpretem titulního hitu. Sterling Morrison, kytarista Velvet Underground, vzpomínal na jejich marné pokusy rozluštit a napodobit postupy Love použité v kimi překopané My Little Red Book.
„První album bylo nahrané za nějakých dvacet hodin. Nebyli jsme s výsledkem spokojeni, protože jsme nezněli jako na koncertě! Měl to být live sound s veškerou dynamikou, a oni to nebyli schopni provést. ,Opravíme v mixu,’ kecali, a skutek utek. Měli jsme na koncertech svůj sound, nástroje pořádně ohulené, byli halasnou a syrovou kapelou, a to mělo být i na desce. Nebylo,“ nadává ještě po letech Johnny Echols.
Love na svém na první poslech nenápadném debutu novátorsky kombinují prosluněný folk rock s garážovým soundem a psychedelií. Výrazné logo navrhl Bill Harvey z Electra Records, přebal s kapelou se fotil v areálu zahrady strašidelného domu, patřícího kdysi Draculovi. Samozřejmě filmovému, Bélovi Lugosimu, jsme přeci v Hollywoodu.
Love se dostalo na # 57 US žebříčku, jinde nebodovalo, prodalo se jej v době vydání na 150000 kusů. Na desce už hrál nový baskytarista, Ken Forssi.
J.E. vysvětluje posun v přístupu: „Když jsme od Beatles dostali lístky, abychom se šli podívat na jejich vystoupení v Hollywood Bowl, uvědomili jsme si tam, jak prudce se rocková hudba mění, vyvíjí. My hráli v podstatě na čtyři akordy, zatímco oni vytvářeli komplikované a přitom kompaktní akordové struktury. Zatímco první album mělo garážový zvuk, i ve studiu jsme hráli všichni současně jako na jevišti, s Da Capo jsme si chtěli víc vyhrát, dát do něj vedle energie i své srdce a hlavu, klidně i názvuky jazzu.“
Osmnáctiminutový jam Revelation, zabírající celou druhou stranu LP, byl nejenom jedním z prvních takových na rockovém albu, ale podle Arthura Leeho inspiroval Rolling Stones k Goin ’Home z Aftermatch poté, co Jagger a spol. slyšeli Love a Revelation v hollywoodském Brave New World. Občas se objevují spekulace, proč Arthur Lee nenapsal několik dalších písní. Částečně na ně odpovídá Johnny Elis: „Když jsme hráli Revelation naživo, klidně zabrala i celý náš koncertní set. Šlo zkrátka o náš hudební podpis. Byli jsme jedni z prvních, co se odvážili jít do takových ploch. Grateful Dead přišli až po nás. Dokonce jsme chtěli, aby ve studiu bylo mimo nás i publikum, Unie hudebníků nepovolila a z nápadu sešlo. Hráli jsme dohromady hodinu a půl, a nakonec sestříhali na osmnáct minut. Vypadla většina z bluesových pasáží, a skoro všechna má improvizovaná sóla, nejlepší jaké jsem kdy nahrál,“ vybavuje si s hořkostí a dodává: „Následně jsme vycestovali za hranice Kalifornie a zjistili, že můžeme sice hrát bez problému v Dallasu, Chicagu či Detroitu, ale ne na jihu, kde stále vládla zkurvená rasová diskriminace, a my byli barevná kapela.“
Ano,
barevná rocková kapela, barevný svět. Love.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1966
Komentáře
Okomentovat