NEW WAVE OF BRITISH HEAVY METAL (VIII)

POHLED ZA KULISY (II. ČÁST)

Druhý díl pohledu za kulisy NWOBHM uvedu malou bilanční retrospektivou. Kolik byste řekli, že kdy bylo skupin, spadajících do NWOBHM? 400 je číslo, které mě samotného překvapilo. Pár stovek jmen od ACE LANE po ZORRO. No, a na kolik roků se počítá zlaté období NWOBHM? Na pouhé tři: 1980 až 1982! DEF LEPPARD a SAXON sice vydali své první singly už v roce 1978, IRON MAIDEN, DEF LEPPARD, DIAMOND HEAD a další o rok později, kdy SAXON a SAMSON debutovali s alby. Teprve rok 1980 však přinesl explosi zájmu o NWOBHM, na které se vyvezli nejenom již jmenovaní. Kolem konce NWOBHM se stále vedou vášnivé debaty, faktem je, že v roce 1983 začal prudký pokles zájmu, nejúspěšnější kapely již šly svou vlastní cestou, ostatní marně bojovaly s přívalem zaoceánského glamu a thrashe. Novou vlnu zájmu vyvolalo v roce 1990 výběrové album „New Wave of British Heavy Metal  ’79 Revisited“, zkompilované Larsem Ulrichem ze souboru METALLICA, plus články Geoffa Bartona v Classic Rocku. Obnovený zájem o NWOBHM akceleroval posléze internet.

VČERA, DNES A URČITĚ I ZÍTRA
Zlodějna a rock’n’roll jdou k sobě jako džínovina a kůže, a jak popularita NWOBHM rostla, začali kolem kořisti kroužit šelmy.
„Hele, nebojte se, mám pro vás na příští úterý kšeft v Hendonu, zaplaceno dostanete hned po akci!“ směje se tehdejším slibotechnám John Gallagher z RAVEN. „Uděláme společně příští rok Wembley!“
AVENGER, jejichž debutový singl „Too Wold To Tame“ je do značné míry typický NWOBHM sedmipalec, neviděli ze slibovaných peněz téměř nic až do doby vydání CD antologie v roce 2002. „Tisíc a jedna kapela z počátku 80. let slyšela ’Ne, nic jste neprodali“ konstatuje zpěvák Ian Swift, „a pak po mnoha letech náhodou zjistíte, že se vaše muzika prodávala docela dobře.“ 
Některé kapely nakonec z ostrovů emigrovaly. John Gallagher na otázku, zda-li se mu stýská po domovské severovýchodní Anglii, odpovídá: „No, ano i ne. Žijeme v USA od roku 1984, když nás tam Johnny Z (šéf Megaforce Records) přivedl. Nikdy nebylo naším záměrem tam zůstat natrvalo, ale nějak se to prostě stalo. V roce 1989 jsem se oženil, založil rodinu, takže dávalo smysl, abych zůstal. Přesto, jak staré pořekadlo říká, můžete chlapce vyhnat z Newcastle, ale nemůžete Newcastle vyhnat z chlapce.“
 
Přesuňme se do 2K+, kdy jsou peněžní záležitosti řešeny úplně jinak. Kapely mají i díky novým technologiím a progresivním finančním nástrojům svou hudbu a peníze pod přímou kontrolou. Nejsou ve vleku firemních monster, které ovládaly hudební průmysl v sedmdesátých a osmdesátých letech. Legendární labely, jež pomohly definovat NWOBHM – Neat, Heavy Metal Records, Ebony a další – tehdy jen bezmocně sledovaly, jak big four/five zametaly s jejich bývalými chráněnci, zlákanými vidinou světové slávy.
V posledních letech doslova explodoval „DIY“ přístup k obchodním a právním záležitostem. Oboustranně výhodné licenční nabídky a rovnocenné partnerství namísto dříve běžných složitých smluv, přímý prodej hudby pod kontrolou, online i ve formě hudebních nosičů, k tomu trička, suvenýry, podepsané nástroje, atakdále – korunka ke korunce.
 
Současný „NWOBHM“ – pokud se má dál rozvíjet – především vyžaduje, aby kapela neztratila vitalitu. Spolky, které nemají drajv, a sázejí jen na nostalgii, postupně odcházejí ze scény spolu se svými stárnoucími fanoušky. 
Naštěstí je zde spousta důkazů, že hlasité zvuky ulice, co před všemi těmi lety otřásly celou britskou scénou, jsou dnes zastoupeny novou generaci muzikantů. Každý, kdo se zúčastnil například British Steel festivalu, musí potvrdit, jak velký je zájem mladé generace o novou tvrdou muziku, která by byla „jen jejich“ (a my starší tvrďák jim tu iluzi „výhradního vlastnictví“ shovívavě dopřejeme). Vzpomínky nemohou být hnacím motorem aktuálního muzikantského dění, na druhou stranu by ale bez hudby otců nebylo na čem stavět.

TAHOUNI A EPIGONI
„Existují festivaly, kde vystoupily NWOBHM kapely, co spolu nehrály 20 let,“ vysvětluje Dave Hill z DEMON, „samozřejmě, že dnešní standard hraní je jinde, zejména u amerických kapel. Lidé nejsou padlí na hlavu, slyší rozdíl. Pokud ale hrajete od srdce, tak s tím nemá nikdo problém.“ „Na British Steel festivalu vystupoval chlapík, co pravidelně hrával v Royal Standard, nebudu ho jmenovat. Bylo skvělé ho zase vidět, my se ale snažíme oslovovat nové fanoušky,“ říká Phil Denton z ELIXIR, kteří svou kariéru začali v polovině osmdesátých let, tedy až po odeznění první vlny NWOBHM.
Samozřejmě, že ne vše je idylické a ne všichni se navzájem musí. John Gallagher: „Dneska se za legendu NWOBHM vydává kde kdo. Hráli jsme na jednom festivalu v Holandsku spolu se starou gardou – TYSONDOG, SATAN, TOKIO BLADE. Kevin Wynn [basák TYSONDOG] mi tam vyprávěl, jak nedávno na Brofestu potkal v zákulisí chlápka, co se mu začal vnucovat: ’Copak nevíš, kdo jsme? MYRTHA! Tahle muzika je naše dědictví!’ Ha-ha! A Kevin mu odpověděl: ’Jo, já vím, jaký je kurva vaše dědictví: tys kdysi, kurva, nám předskakoval se svou čtvrthodinkou v Newcastle v Mayfair, blbče! Nepamatuješ?!’ Musel jsem se fakt při té historce smát. MYTHRA, čtyři namyšlení kluci, co nahráli jedno demo, a nikdy nic pořádnýho neudělali. A prý legendy…“
 
Na druhou stranu, MYRTHA k NWOBHM patří, a jejich EP z roku 1979, „Death And Destiny“, mělo u recenzentů celkem solidní úspěch. Avšak tvrzení, že METALLICA je uváděla jako jeden ze svých zdrojů, je přes čáru, a není divu, že Johna Gallaghera doslova vytáčí. Jeho RAVEN totiž nedávno hráli s METALLICOU před sedmdesátitisícovým davem. A nejenom to. Dejme mu slovo. „METALLICA nám v třiaosmdesátém předskakovala na našem prvním americkém turné. A přiznám se, že nás tehdy vůbec nenapadlo, kam až vystoupají. Oni dokázali svou muziku proměnit ve velkém stylu. My jsme na rozdíl od nich byli velmi opatrní, mezi našimi prvními deskami jsou jen minimální rozdíly. Nechtěli jsme měnit své vlajky nebo cokoliv jiného. Přesto se domnívám, že jsme svou malou roli ve vývoji Larse a spol. měli, v té době, když hráli s námi, připravovali své druhé album. Porovnáte-li „Ride the Lightning“ [1984] s prvním albem „Kill’Em All“[1983], je to skoro jako poslouchat dvě různé kapely. První album bylo směsí punku a thrashe, druhé je daleko více heavy metalové. Vloni jsme hráli v Brazílii, a náš agent povídá: ’METALLICA bude hrát na fotbalovém stadionu, jste stále v kontaktu? Řekl jsem: ’No, trochu...’ Lars nám totiž před časem pomohl s DVD ’Rock Until You Drop – A Long Day’s Journey. Tak jsem mu zavolal, slovo dalo slovo, a výsledek byl ten, že jsme pro METALLICU otevírali její koncert v Sao Paulu před sedmdesátitisícovým davem, což bylo neuvěřitelné. Znovu jsme byli s nimi, bylo to hodně emocionální a bláznivé. Mám k nim velký respekt, a ukázalo se, že i oni k nám.“
 
Metal je dnes a v budoucnu napořád bude vícegenerační, kdo by to byl před desítkami let řekl. Když si vybavím reakci otce poté, co jsem poprvé doma ohulil LED ZEPPELIN:-)
„Děcka, co ujížděla na thrashi a doomu, často zprvu neznala nic ze starších věcí," připomíná zkušenosti z poslední doby Ian Toomey z BITCHES SIN. „Pak ale mnohé začaly objevovat sbírky svých rodičů se spoustou rocku, i melodického. Jejich záběr se díky této zpětné vazbě výrazně rozšířil.“ „Je zde spousta mladých lidí, co poslouchá a chodí na metal, ’Odkud se vzali, ptám se?’,“ dodává John Gallagher. „Odpověď je jednoduchá,  viděl jsem to v Anglii i ve Spojených státech. Stará garda přivádí na koncerty své děti.“, uzavírá.
„To je velmi důležité, aby prostě i menší děti navštěvovali koncerty, a namísto koukání na obrazovku si užily živou muziku a sdílely nadšení se starými pardály, jejich otci a klidně i dědy.“, stvrzuje Brian Tatler (DIAMOND HEAD).
„Budoucnost britského metalu nezávisí na mně a mé genarci, ale jen a jen na mladých.“, říká Brian Ross (SATAN, BLITZKRIEG). „Pokud žádní nebudou, metal zemře.“ 

     Bitches Sin

SEX, DROGY? NE, „JEN“ ROKENROL!!!
Nejsou to drogy, ani kuřátka, a zcela určitě ni peníze – co tedy udržuje při chuti a nutí lézt znovu a znovu na pódium tyto mnohými vybojovanými bitvami zjizvené válečníky?
„Na konci dne jsem klukem, co nikdy nevyrostl,“ směje se Ian Swift. „Byl to sen každého mládežníka - metalisty – mít kapelu a být v ní šéfem. Mám pro všechno nyní víc nadšení, než jsem kdy měl. Dělám co mě baví a jsem zdravý. Co víc bych mohl chtít? Jo, parádní nahrávací smlouvu!“
„Všichni jsme se propili do zapomnění a mnoho na své cestě ztratili," přiznává Brian Ross, „na druhou stranu, středobodem a smyslem všeho je hudba, a musíš zkrátka udělat vše pro prožitek fanoušků. Na tu krátkou dobu, co jsem na jevišti, mám znovu a znovu osmnáct. Je to pořád stejně vzrušující. Nedávno jsem se setkal s jedním z mých starých přátel ze školy, a on řekl: ’Dlužím ti omluvu, tys svou muzikou dokázal splnit své sny.’“ „Rozhodně je to lepší než golf anebo rybaření!“, směje se Phil Denton. „Baví mě hrát živě snad ještě víc, než v 80. letech. Tehdy jsme museli něco dokázat. Byli jsme mladí a chtěli se stát slavnými. Byl to na nás všechny velký tlak." „Je to elektrizující, když máte kapelu s vnitřní chemií, jako mezi námi třemi,“ stvrzuje John Gallagher. „Hrajeme hlasitě a řádíme." 
„Jsme stále v pohybu, nezamrzli jsme v minulosti,“ dodává Robb Weir (TYGERS OF PAN TANG). „Nové album je nejlepší věc, co jsme kdy udělali, i recenze byly fantastické. Jsem si na 101 procent jistý, že nikdo nelitoval své vydané peníze.“
„Máme pořád co dělat. V červenci jedeme do Japonska, pak pobudeme pár týdnů ve Státech, a v září nám začíná Evropa. Chceme hrát i doma. Naposledy jsme hráli ve Velké Británii v roce 2013, když jsme byli na turné s GIRLSCHOOL. Při pohledu zpět je to teď prostě úžasné. Jsme tady, pořád děláme co nás baví, a líp než kdy jindy,“ přitakává John Gallagher.
 
Pokud byla někdy doba, kdy si někdo domýšlel, že hraní v některé z těchto kapel bylo snadným únikem z každodenního života, tak život ukázal, že opak je pravdou. Hraní heavy rocku je pro ně životní nutností. „Jediné, co mohu udělat, je hrát na kytaru a psát písničky,“ říká Brian Tatler. „Je to jediné, co pořádně umím, a roky jsem cvičil, než jsem se dostal tam kde jsem.“
„Užívám si to víc, než jsem si kdy pomyslel," rozplývá se Ian Toomey. „Je to životní zkušenost. Nehrál jsem na své kytary dlouhá léta, dokonce jsem zvažoval, že je prodám. Naštěstí jsem se vždycky včas zaseknul.“
„Hudba je můj život,“ uzavírá téma Dave Hill (DEMON). „Je to vzrušující, když si uvědomíte, že věci napsaná za dvě minuty ve vaší garáži před 20 lety, znamenat tolik pro tolik lidí. A když lidé zpívají s vámi, zježí se vám chlupy na zátylku, někdy se ani neubráníte slzám. Takové momenty nevyváží ani milion liber.“

Jaromír Merhaut pro Spark 2015