NEW WAVE OF BRITISH HEAVY METAL (II)

ZAPOMENUTÍ: PORAŽENÍ VÍTĚZOVÉ 

Každá doba a činnost má své vítěze a poražené, úspěšné a neúspěšné, slavné a zapomenuté. Je to ale vždy tak jednoduché a přímočaré? Je kapela, co se v zájmu velkého kšeftu stává kolečkem v soukolí byznysu vítězem, anebo poraženým? A co banda, co zůstala věrna svým mladistvým ideálům, ale dostala se akorát tak do sousedního okresu, než to kdysi zabalila a dnes si po letech dělá radost občasným vystupováním? Pro mě jsou právě takoví zapomenutí, jejichž osudy lemovali cestu ke slávě několika vyvolených, pravými hrdiny NWOBHM.

V dnešní části série o Nové vlně britského heavy metalu se proto vydáme za několika lokálními průkopníky NWOBHM. Čím se hudebně odlišovali Badge, Bashful Alley, Alverna Gunn, Aragorn, Arc od začínajících Saxon, Iron Maiden, Judas Priest? Troufám si říci, že ničím zásadním. Jen ta štěstěna se dívala na opačnou stranu.

 

ZNOVUZROZENI K RADOSTI

Mám rád nejenom muziku, ale i příběhy prachem zapadlých kapel.  Vznáší se nad nimi opar tajemna, jsou osobní, lidské, veselé i dojímavé. A jsem nadšeným fanouškem archeologických vydavatelských počinů. Častokrát jen v úžasu poslouchám, jaká parádní muzika se na mě valí z beden. No, a když se dočtu, že při příležitosti realizace takovéhoto CD/LP došlo k setkání zbyvších členů nejenom na rautu, nýbrž i na pódiu, mám chuť se na takovou radostnou sešlost vypravit. Připomeňme si nejdříve dva podobně optimisticky zakončené osudy zapomenutých vítězů.

BADGE

Badge byli až do předloňského roku odbyti jednou, dvěma větami v encyklopediích, pokud tedy byli zmíněni vůbec, zatímco na YouTube vzbuzovala zájem a zvědavost jedinečná Silver Woman.

V roce 2012 však vydala parta nadšenců z vydavatelství High Roller Records výpravnou kolekci nahrávek Badge – Stormrider. Příběh ožil, kapela začala znovu vystupovat, muzikanti měli najednou jména, tváře, osudy.

Zpěvák Graham Waudby se v několika rozhovorech podělil o historii Badge i své názory na hudbu. Svou kariéru začal v polovině 70. let coby bubeník a vokalista v punkových The Reverend Jones Band. Koncem sedmdesátých let se pak vydal za obživou do Holandska. Po návratu v roce 1979 se v Bridlingtonu, rybářském městečku na východě hrabství Yorkshire, potkal s místním mistrem riffů Tonym Dixonem. Začali spolu psát písně, mezi prvními i Silver Woman. Prvotní sestavu Badge – pojmenovaných po skladbě Cream – doplňovali baskytarista Mike Cooper a bicman Rob Zipfel. Mladíci obráželi především okolní hospody, odtud slovní hříčka „World Tour“, kterou dává Graham rád k dobru. Nejraději hráli v čtvrtmilionovém Hullu, v Oriental pubu v docích, kde byla spousta námořníků z celého světa.

Spolu s dalšími dvěma písničkami (Traveller In Time a Blizzard) byla první verze Silver Woman nahrána v roce 1980 v lokálním čtyřstopém studiu Kena Gilese. Druhá verze Silver Woman, spolu s Something I’ve Lost, byla nahrána pro první singl o něco později – za jeden jediný den – v Neat Records studiu v Wallsendu, Newcastlu – se zvukařem Mickym Sweenym. Badge se tehdy na place střídali s Tygers Of Pan Tang. Další nahrávky (Crying Time, Drift Away a Finding My Way) sdružené pro kompilaci Stormrider pocházejí z roku 1983. Nahrávalo se v Animal Tracks studiu v Hullu. Skladby See Me Gone, Natalya From The Volga a Driving Home zůstaly dlouhá léta v podobě rozpracovaných demosnímků. Příběh Natálie reflektuje poválečné osudy mnoha rodin, rozdělených železnou oponou. Pro album Stormrider byl letitý materiál částečně přetočen a doplněn. Na výsledku se podílelo vícero muzikantů. Pečlivá „restaurátorská“ práce všech zúčastněných zachovala původní patinu a určitou mladistvou naivitu. Luxusní limitovaná LP verze je už od pohledu přes monitor nádherná.

Erbovní Silver Woman napsal Graham prý za dvacet minut. Vzpomíná: „Právě jsem se vrátil z Holandska, kde jsem některé nepracovní víkendy trávil v Amsterdamu. Seděl jsem ve starém námořnickém baru, koukal přes most kanálu na jasně osvětlené dveře naproti, když se v nich zjevila rozzářená silueta ženy s dlouhými černými vlasy, oděné v stříbřitých šatech.“  Síla okamžiku se převtělila ve skladbu, jež charakterizuje NWOBHM jako málokterá jiná.

Singl Silver Woman / Something I’ve Lost vyšel v roce 1981 u labelu Metal Minded Records, což byla filiálka NEAT Records. Chytlavá melodie zabodovala, skladba se propracovala na # 27 ostrovní HM chart. O Badge psal Sounds, vystupovali před několikatisícovým publikem po boku Venom, Blitzkrieg, Fist.

Badge bohužel nedokázali svou kariéru rozvinout, ztratili basáka, rozkmotřili se s firmou, jež jim nikdy neřekla, kolik SP se vlastně prodalo, vraceli se postupně k civilním povoláním, zakládali rodiny, někteří propadli alkoholu. Aktivity pozvolna ustávaly, Badge se definitivně odmlčeli koncem osmdesátých let, přestože se oficiálně nikdy nerozpadli.

Novou kapitolu zahájil koncert v klubu Utopia (2003). Graham začal psát s kytaristou Patem Mountym nové skladby. Ty stále čekají na svou šanci.

Loňský koncert Badge v Newcastle byl ve znamení vydání již zmíněné kompilace. Druhá reinkarnace byla podle Grahama o to snadnější, že jsou všichni stále „kluci“ z Bridlingtonu: „Bylo to krásné, slyšet po letech skandování natřískané haly: ,Badge, Badge, Badge…‘.“

Oživení zájmu o původní NWOBHM přičítá Graham tomu, že melodická a zapamatovatelná skladba zůstane v mysli posluchačů po celá léta, zatímco thrash, grunge, death metal, atd. žijí především silou okamžiku – na koncertě, při poslechu. Na závěr Markovi Gregorovi, autorovi knihy No Sleep Till Saltburn, prozradil, že pracuje na čerstvém studiovém materiálu…

Poutavá story Badge tedy možná nekončí. A na začátku bylo pouhých pár slov v Encyclopedia Metallium: „naprosto neznámá kapela, která přetím, než zmizela v úplném zapomnění, vydala pouze jedinou skladbu, Silver Woman…“.

BASHFUL ALLEY

Další oživlý klenot NWOBHM. Bashful Alley vznikli v městečku Lichfield, hrabství Staffordshire. Fungovali v letech 1980-1984, a donedávna jejich odkaz tvořil jediný dochovaný singl: Running Blind, což je podle autora Roba Tidda v podstatě popová skladba, původně napsaná pro jeho předchozí kapelu Next, v provedení Bashful Alley byla jen přeoděna do kovového kabátu.

Mnohé překvapí, že se původně jednalo o kapelu universitních studentů z Lancasteru v severozápadní části Anglie. Kytarista a později také zpěvák Rob Tidd vzpomíná: „Hráli jsme ve vysokoškolských klubech a barech. Podobné štace absolvovali kdysi i začínající Wishbone Ash a Judas Priest.“ Perličkou je, že přebalová fotografie nedávno vydané CD verze kompilace pochází ze společného koncertu se Sweet, kdy byla v publiku jen vřískající děcka. Bubeník Rob Baxter dokončil studia v Lancasteru titulem, nikdy se ale vystudovaným marketingem neživil.

Singl Running Blind / My, My, My, nahraný v sestavě Robin Baxter (bicí), Rob Tidd (kytara, zpěv) a Truff (baskytara), vyšel v jejich vlastním nákladu u pidilabelu Ellie Jay Records v roce 1982 v počtu 500 kusů. Pak se dolisovávalo u fy Graffiti tisíc dalších. Bác! A nic se nestalo. Žádný telefon, žádná smlouva, nula-nula. Rob si pamatuje, že má někde v kufru kvanta odmítavých dopisů od vydavatelů, tedy od těch, co se vůbec uráčili odpovědět. „Bylo to frustrující. Byl jsem přesvědčen o tom, že naše věci jsou lepší než mnohé z těch, co vycházely,“ vzpomíná.

Nejsvětlejším bodem kariéry Bashful Alley se tak stala dvě londýnská vystoupení v klubech Marquee a Ruskin. V prvním předskakovali glamrockovým Wratchild, kteří si zabrali pódium pro sebe a novice nechali hrát jen na jedné jeho straně.

V roce 1984 se Rob Tidd přestěhoval do Londýna, a to byl konec Bashful Alley. Zkoušel prorazit ve vícero souborech, nejblíže úspěchu byl prý s Dollface někdy v polovině devadesátých let, kdy vydali tři EP a jedno LP Giant (1995), plus předskakovali Slashovi. Dollface se často vyskytovali poblíž Girlschool, mimo muziku šlo nepochybně i o techtle mechtle, i když Rob dnes nechce přiznat ani techtle, natožpak mechtle.

Spolupráci s High Roller Records si pochvaluje, sám prý nevěřil tomu, co dokázali technici vytáhnout z demáčů za zvuk. Luxusní provedení LP verze It’s About Time v bílé (100 ks) a černé (300 ks) je už dnes ceněným sběratelským artefaktem. Za největší objev kompilace osobně považuju She Only Wants Me For My Body – což úžasná jízda v kovovém kabrioletu s větrem o závod.

Skvělé je, že omlazená kapela opět aspoň příležitostně hraje, na YouTube najdete celou sadu pecek v řízném provedení současných Bashful Alley.

 

PRACHEM ZAPADLÍ

Na půdách a ve sklepech či garážích nepochybně čekají na svou šanci magnetofonové pásky nejedné z kapel, jichž se dotkneme aspoň několika slovy. Možná se teď někde v království nejeden postarší chlápek diví svému náhlému záchvatu škytavky…

A II Z 

Manchester, rok 1979, později (1982) z nich vznikla Aurora (SP I’ll Be Your Fantasy, 1982). Dva singly v jedenaosmdesátém a jeden ex post živák z roku 1980 – to je vše, co zůstalo po skupině, kde bubnoval coby šestnáctiletý Simon Wright.

 

ALIEN

Newcastle, zaregistroval jsem účast skladbou Absolute Zero na výběrovce 60 Minutes Plus Heavy Metal Compilation (1982), plus společně s Avenger, Black Rose a Hellenbach obsazené EP One Take No Dubs (NEAT Records, 1982), kde zahráli skladbu Could Have Done Better. Protože nic není nemožné, svěže pádivou skladbu vám ochotně najde a přehraje YouTube, pátravější se dopídí k třídílné sérii firmy Castle z roku 2002: The Neat Singles Collection: Volume One, Two, Three. Vřele doporučuji.

 

ALKATRAZZ

Maidstone, hrabství Kent, 1980, LP Young Blood (1981). Chytlavě znělý singl Rockin’ High mi evokuje rané hard’n’boogie UFO, včetně barvy zpěvu Craiga Stevense. Úsečnější B-strana: Young Blood už trochu vybočuje z klasického hardrockového formátu směrem k NWOBHM.

 

ALVERNA GUNN

Lowestoft, Suffolk, 1978, ’82 Demo. Mad Dog s odsekávaným riffem má nakročeno do budoucna. Jak správně poznamenává kdosi z diskutérů na YouTube, v riffu je slyšet Metallica. Skvělá jsou jak melodická i úderná Death Wish, tak i You Gotta Pay To Rock n Roll, za kterou by se nemuseli stydět ani Judas Priest. Posté se divím: kde je všem těm talentům konec?

 

ARAGORN

Macclesfield, Cheshire, 1978. Jedna z nejtvrdších kapel první generace NWOBHM. Souborné vydání pod názvem Night Is Burning mapuje kompletní tvorbu kapely. O velkém, jakkoliv nevyužitém, potenciálu mládenců napoví hned úvodní pecka Black Ice, další skladby pozitivní dojem stvrdí.  Perličkou je ostrý cover Radar Love Golden Earring. Tolkien.

ARC

Stourport, 1978. Tolkien se objevoval v textech mnoha anglických kapel napříč žánry, NWOBHM nevyjímaje, viz až sabbatovsky těžkotonážní War Of The Ring. Stratosférický „dickensovský“ hlas Johna Whitbreada vytváří s temným spodkem velkolepý kontrast.  Ambiciózní šestiminutovka Ice Cream Theme je do široka rozkročená a neuspěchaná – pro raný NWOBHM tedy netypická – kompozice. Dva skvosty v pozůstalosti ARC jsou sakra málo! Mezi dnešníma zapomněnkama můj tip No. 1!

ARGUS

Hull. Holocaust, jedna ze dvou dochovaných skladeb, není už podle názvu žádná selanka. Přehalený sound je daní za levnou promo produkci a nahrávání z jedné vody načisto. Zdobný kytarový dvojzápřah v mezihře je však nádherný.

 

AVALANCHE

Londýn. Pozor, skupin se stejným názvem působilo v UK několik. Jen jedna ale nahrála singl The Preacher / Mean Lady (1980).

 

AXIS

Stockton-on-Tees, 1978. Jedni z mnohých Axis. Souhrnná kompilace Flame Burns On (2011) ukazuje, že ne každý byl takříkajíc osvícen. Axis jsou výrazově přiťápnutí a jednoduší, mají hodně společného s druholigovými punkery. Snaha o proaranžování vyznívá vniveč, za zmínku stojí jen oba sólující kytaristé Mick Tucker a Dave Little.

 

–

 

Tolik muziky! A to jsme pro dnešek jen zlehka zapátrali v písmenech A/B. Nová vlna britského heavy metalu je zkrátka velké téma.

 

Jaromír Merhaut pro Rock+/Spark 2014