RICK PARFITT [1948 – 2016]: DOTLOUKLO SRDCE STATUS QUO

Rick Parfitt, nositel Řádu britského impéria, úderník dvanáctitaktového boogie, plavovlasá ikona a srdce STATUS QUO. A od 24. prosince 2016 bohužel i další člen hvězdného nebeského bandu.

STATUS QUO byli po bezmála půlstoletí jednou z rockových jistot. Světem procházela jedna módní vlna za druhou – hard rock, art rock, punk, metal, nová vlna, grunge, elektronika, různá neo tamto a post hento – a Statusáci si neochvějně jeli svou písničku ve čtyřčtvrtečním taktu motorické Rickovy doprovodné kytary.

 

V osmašedesátém stál Rick při prvním televizním vystoupení v Top Pops uprostřed, o pěvecké party a kytaru se v „Pictures Of Matchstick Men“ symbolicky půl napůl dělil s Francisem. Notu v notě takto spolu bratrsky proplouvali desetiletími, i když se časem mediálně víc vžil Rossi coby hlava/zpěvák a Parfitt jako kytarista, přestože byl víceméně doprovoďák, ale jaký! Ne nadarmo Vítězslav Štefl v 33 + 333 světových kytaristů napsal: „Mimochodem, Partiff je obecně řazen mezi deset nejlepších doprovodných kytaristů v rockovém světě.“

Boogie svou kytarou Rick přiškrabával jako mistr kuchař pravou svíčkovou na tatarák. Díky tomu STATUS QUO chutnali jako nikdo jiný z karbanátkových napodobovačů. Takový Olda Říha, i kdyby se umlel, tak to boogie prostě nedal, nebylo mu dáno.

 

SVĚŽÍ NEMOCNÝ

Ač vypadal z původních členů ze všech nejmladistvěji, provázely jej zdravotní problémy delší dobu. Již v roce 1997 dostal čtyřnásobný bypass. V prosinci 2005 bylo oznámeno, že Parfitt podstoupil testy na rakovinu hrdla. Naštěstí šlo o neškodné polypy, které byly operativně odstraněny.

V roce 2014 museli STATUS QUO zrušit šest koncertů z důvodu další Rickovy indispozice. Jen smutnou poznámku na okraj: v srpnu téhož roku zemřel zapomenutý zakládající člen pre STATUS QUO, klávesák Jess Jaworski.

V noci z 14. na 15. června 2016, krátce po odehrání show na Expo 2016 v turecké Antalyi, utrpěl Rick masivní infarkt, čtvrtý, dokonce byl na několik minut ve stavu klinické smrti. Samozřejmě, že po přivedení zpět k životu dostal od doktorů jednoznačný příkaz odpočívat. Kapela se rozhodla ukončit klasické „elektrifikované“ vystupování, soustředila se na náhradní akustický program.

Rick Parfitt sám řekl v létě pro Sky News, potažmo Classic Rock: „Nechci vyjít na pódium a zemřít před fanoušky. Jsem na doporučení lékaře u kluků omluven z koncertování. Musím odpočívat až do vánoc, takže jsem tady ve Španělsku, sedím a píšu písně.“

POSLEDNÍ SLOVA

Optimismus a pohodu vyzařoval i při svém posledním listopadovém rozhovoru pro Team Rock s Dave Lingem.

 

Jak je na tom teď tvé zdraví?

Řekl bych, že jsem se úplně zotavil. Jak běží týdny, cítím se lépe a lépe. Teď jsem absolvoval zdejší španělské řidičské zkoušky – což bylo v mém věku neuvěřitelně stresující – ale jsem znovu mobilní a samostatný, takže velký pokrok.

 

Nakolik si pamatuješ události v Turecku?

Absolutně vůbec. Před Tureckem jsme dělali Isle of Wight Festival [9. června], a poslední věc, kterou si pamatuji, je pohled z kajuty přes příď lodě směrem k Isle of Wight v dáli. Nevzpomínám si na Isle of Wight koncert, nebo cestu Turecka, ani na koncert. Nemám ponětí, jak jsem skončil na podlaze. Mám okno celý další měsíc.

 

Celý měsíc?

Nevzpomínám si jak jsem se vrátil do Anglie. Byl jsem na jednotce intenzivní péče po dobu několika týdnů v Turecku, ale vůbec si na to nepamatuju. Lékaři mi byli velkou oporou, ale nedávali mi prý velkou naději na přežití. Rodina za mnou okamžitě přijela. Druhý nejstarší syn, Harry, mi později ukázal nemocniční záběry den poté, co se to stalo. Mám na nich v posteli sluneční brýle, klobouk a hraju na kytaru – a já si to vůbec nepamatuju.

 

Byl jsi přepraven zpět do Velké Británie.

Chtěl jsem prý řídit letadlo, museli mě přikurtovat. Nepamatuju si nic. Moje první vzpomínka z Londýna je na srdečního chirurga, Jonathana Craiga, jak se mě ptá, zda-li vím kde jsem. Řekl jsem mu: „Samozřejmě, že ano, v Marbelle.“

 

Nebyly před Tureckem žádné varovné příznaky?

Před naším odjezdem do Turecka jsem se prý necítil dobře a nechtěl se vydat na cestu. Rhino [Quo baskytarista John Edwards] říká, že jsem zahrál oba koncerty dokonale. Přál bych si na to vzpomenout. Ztratil jsem pět týdnů svého života.

 

Řekl jste nedávno, že nyní platíte cenu za celoživotní rock’n’rollové hýření.

Myslím, že je to pravda. Neexistuje žádný jiné vysvětlení.

 

Je to přiznání viny?

Byl jsem trochu sobecký po většinu svého života. Žil jsem, jak jsem chtěl žít, dělal jen to, co jsem chtěl dělat, a nikdo nebo nic mi nesmělo stát v cestě. Když jsem měl čtyřicet anebo padesát, s ničím jsem si nelámal hlavu, ani se zdravím. Ale ono vás to všechno dožene. Ještě před deseti lety jsem žertoval: „Smrt si bude muset počkat, než mě zabije." A teď je to kurva pravda. Já jsem vlastně už jednou zemřel. Takže musím být zodpovědný - další infarkt mě zabije definitivně.

 

A máte špatný pocit z toho, že nemůžete stát před fanoušky?

Cítím vinu. Není to ničí chyba, jen moje vlastní. Vím, že lidé chtějí vidět STATUS QUO se mnou a Framem [Rossim]. Chybí mi kamarádství a pospolitost týmu, řev davů, světla ramp. Ale můj život je mnohem důležitější. Je to zázrak, že jsem pořád tady.

 

Jaký je to pocit chybět?

Snažím se na to nemyslet. Nechodím ani na stránky Quo, nechci být předmětem lítosti, raději nic nevím, nevidím, neslyším. Musel bych myslet na to, kde Quo zrovna jsou, co dělají…

 

Zlomené srdce?

Ano. Musím naučit se s tím vyrovnat. Žiju teď jiný život. Po vánocích budu pokračovat s realizací sólového alba, píšu i knihu, protože mám sakra co vyprávět

To nedává velké naděje pro návrat do Quo.

Ne. Jsem rocker. Vždycky jsem byl. Pokud budu dělat hudbu, bude to rock. Nejsem velkým fanouškem akustických nesmyslů. Elektrika mi chybí.

 

Takhle byste určitě nechtěli zabalit slavnou éru kapely.

Ne, to ne. Francis chtěl zastavit turné, přestože jsem nesouhlasil. Příští rok máme padesát let od prvního zářezu, a to mohla být ta pravá rozlučka. 

 

Navštívíte některé z elektrických show?

To by nebyl dobrý tah. Někteří fanoušci by si mysleli: „Pokud je natolik fit, že může přijít, proč nehraje?“ Navíc, stát dole v publiku... Ne, nemyslím si, že bych to zvládl.

 

Francis nedávno řekl, že je nejisté, zda by mohlo dojít k Parfitt-less Quo, ale znělo to, jako kdyby to chtěl zkusit.

Francis bude vždycky dělat to, co bude sám chtít. Nebudu v něm vyvolávat svými výroky jakýkoliv špatný pocit. Po padesáti letech společného cestování po světě je to ta poslední věc, kterou bych chtěl.

 

V roce 2016 jsme ztratili Lemmy a David Bowie, mezi ostatními. 

Lemmy byl dobrý kamarád, jo. Zažili jsme spolu toho opravdu mnoho, mnoho… [směje se].

 

A budou tyto příběhy v autobiografii?

To je velmi pravděpodobné [smích]. Ale, jak jsem řekl dříve, bude to ještě trvat, než mě smrt dožene.

–

V ručně psaném vzkazu fanouškům Rick popřál všem šťastné vánoce a vyjádřil naději, že někdy, někdy, jej znovu uvidí na pódiu spolu se STATUS QUO.

Vánoce nebyly šťastné, a neuvidí, už nikdy…

RICKOVÝM LETEM SVĚTEM

Rick se narodil 12. října 1948 na jihovýchodě Anglie v hrabství Surrey, městě Woking. Díky mámě prožil šťastné dětství, jistě zčásti i proto že byla cukrářkou. Otce sám označil za alkoholika a gamblera.

Ke kytaře čuchl poprvé v jedenácti. V patnácti už válel po hospodách a kabaretech. Na jedné ze štací se osudově setkal s Francisem Rossim a jeho kapelou.

Tu v roce 1962 založili basák Alan Lancaster a kytarista Francis Rossi coby školní bigbítovou, s názvem THE SCORPIONS. Do roku 1967 mládenci bezúspěšně hledali svou parketu a úspěch. Střídali se muzikanti i názvy (THE SPECTRES, TRAFFIC, TRAFFIC JAM, THE QUO, QUO). Koncem roku 1967 přichází do sestavy Rick Partiff, a de iure vznikají THE STATUS QUO.

Sedmašedesátý byl ve znamení psychedelie a hippies. THE STATUS QUO se přizpůsobují a v lednu 1968 vydávají singl „Pictures of Matchstick Men“, se kterým vystoupají až na sedmé místo britské hitparády. Paradoxně jde o jedinou skladbu, se kterou STATUS QUO kdy uspěli v USA! Se sixties psychedelií se loučí po dvou albech, s mnoha ostatními naskakují třetím albem „Ma Kelly’s Greasy Spoon“ (1970) na hardrockovou vlnu, ovšem již s výrazným boogie akcentem. „Dog of Two Head“ je posledním průzkumnickým albem, pecka „Mean Girl“ už ale jasně naznačuje, co se bude brzy dít. Nikdy nekončící statusáckou boogie jízdu se vší parádou odstartuje v dvaasedmdesátém rychlovka „Paper Plane“. Singly „Caroline“ (1973), „Down Down“ (1975, Nr. 1 UK), a alba „Piledriver“ (1972, Nr. 5 UK), „Hello!“ (1973, Nr. 1 UK), „Quo“ (1974, Nr. 2 UK), „On The Level“ (1975, Nr. 1 UK), „Blue for You“ (1976, Nr. 1 UK) lemovala strmý vzestup popularity STATUS QUO. Dobovou koncertní atmosféru přibližuje 2 LP „Live!“ (1977). 4/4 rytmus a tři akordy zkrátka dobyly takřka celý svět. Klasickou sestavu STATUS QUO v letech 1971-1981 (a krátce při koncertním reunionu 2013-2014) tvořili: Francis Rossi (kytara, zpěv), Rick Partiff (kytara, zpěv), Alan Lancaster (baskytara, zpěv), John Coghlan (bicí).

I přes určité změkčení soundu počínaje desátým studiovým albem „Rockin’ All Over The World“ (1977) si kapela udržela svou jedinečnost a nezaměnitelnost od první sekundy jakékoliv skladby. Producent Pip Williams se neúspěšně snažil prosadit STATUS QUO v USA. Doma si ale kapela nemohla na nepřízeň publika stěžovat, každým albem atakovala přední příčky v TOP TEN.

Partiff jel v té době naplno ve speedu. Rossi někdy dával k dobru historku z natáčení „Blue for You“: „Hrál svůj riff, když jsme všichni ostatní opouštěli studio, a pořád ho hrál, když jsme se druhý den vrátili nahrávat!“ Tak prý vznik „Mystery Song“.

Svět si připomněl STATUS QUO znovu 13. července 1985, kdy v poledne ve Wembley otevírali třemi skladbami Live Aid. O rok později jejich verze „In The Army Now“ holandského dua BOLLAND & BOLLAND ovládla evropské hitparády. „Ain’t Complainin“ (1988) svým soundem trochu vybočilo z řady, úspěch zaznamenalo pár skladeb z „Thirsty Work“ (1994), veselé coververze přineslo „Don’t Stop“ (1996, Nr. 2 UK) a „Riffs“ (2003), na patnáctou pozici v UK se propracovalo „Heavy Traffic“ (2002) i „In Search Of The Fourth Chord“ (2007). V poslední dekádě vyšlo několik výběrovek a živáků, pár akustických alb, a studiovky „Quid Pro Quo“ (2011) plus „Bula Quo!“ (2013), jubilejní třicáté.

K památné události došlo v roce 2013, kdy nejslavnější sestava STATUS QUO (Rossi- Partiff-Lancaster-Coghlan) zahrála pro své nejvěrnější Ostrováky čtyři koncerty „Frantic Four“. Rick vypadal v dokumentu i na pódiích ze všech nejsvěžejší, ve Wembley pak jako o generaci mladší brácha vedle důchodců.

Ostatně, podobně se jevil i na svém posledním koncertu 14. června loňského roku, rozpohybovaný, s povlávající plavou hřívou…

–

Rick kdysi napsal „Again and Again“. Ano, znovu a znovu si budu čas od času pouštět jeho STATUS QUO a potřásat hárem. Dokud sám nepadnu.

Jaromír Merhaut pro Spark 2017