MARILLION

IMPRESE HOGARTHOVÝCH MARILLION

Nástupem Stevea Hogartha v roce 1989 se kompozice Marillion napřímily, ubylo kudrlinek, tůněk a peřejí. Sound kapely lehce potemněl a zadumal. Zatímco raná fishovská alba byla vždy vytvářena sebejistými tahy štětců, a působí jako velkolepé olejomalby, hogarthovky navozují spíše pocity hudební imprese, jsou těkavé, chvějivé, nervní, méně uchopitelné, a v působivý celek se skládají až v mysli posluchače.
Uvedené změny si vyžádaly zásadní „přeprogramování“ přijímačů, což spousta fanoušků, ortodoxních fishovců, nezvládla a nezvládá dodnes. Já osobně mám rád obojí Marillion. Ti původní mi svou nápodobou Genesis vytrhli na počátku osmdesátek trn z paty, zase bylo co artrockového poslouchat. Hogarthova éra pak posunula kapelu z vlečňáku do lokomotivy. Ať se to komu líbí nebo ne, svým způsobem rozbředlý a jakoby líně se valící tok tónů vývojově předznamenal podobu významné části současného neoprogu, nebojím se použít termínu post neoprogu. Samozřejmě, že se nabízí řečnická otázka, zda-li u oné části (post)neoprogu není především důvodem změn vyschnutí autorské invence, jinak řečeno, neschopnost napsat chytlavý a neprofláklý motiv, než vývoj, zvyšující uměleckou laťku.

Jak rád opakuju, rozdíl mezi Marillion a epigony je podle mne Steve Hogarth. Zpívající básník, šansoniér, divadelník, myslitel, jehož bolestný zpěv sám o sobě vyžaduje posluchačské souznění a pozornost. Hogarthovy Marillion nelze nikdy poslouchat na půl ucha, nepozorným způsobují bolehlav a zmatek v duši. Já sám málokdy cítím nutkavou potřebu pustit si kterékoliv postfishovské album, ruka šmátralka selhává, podvědomí se brání – ví, že poslech nebude selanka, ale hra s ohněm a se sebou samým. Když však seberu odvahu, máloco mě tak pohltí, obklopí, vsaje, jako pozorně, napjatě, nerušeně vyslechnuté album Hogarth’s Marillion…

KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE

Seasons End (1989)
Seasons End se nedá uchopit po fishovsku, přestože bylo z části napsáno ještě před změnou u mikrofonu. Nedočkáte se explosivních dynamických, ani rytmických změn, jasně čitelných a gradovaně vystavěných sól, či efektně dramatického zpěvu. Zdánlivě mdlý Steve Hogarth své pocity nedává na odiv kdekomu, kdo jde kolem. Když se ale pozorně zaposloucháte, začnou se vám v celé kráse zjevovat vokální fasety opravdového rockového šansoniéra. To samé se dá říct i o muzikantském projevu „nových“ Marillion, co bylo dřív barevně až přeexponované, ukrývá se nyní za záclonou. Samozřejmě, že Seasons End se najdou pasáže, které by slušely i Fishovi a spol. (kupříkladu finále Berlin), to jsou ale jen letmá ohlédnutí za minulostí…
Album nemělo sjednocující dějovou linku, reflektovalo aktuální události na náměstí Nebeského klidu i dění v Irsku, nevyhnulo se globálnímu oteplování, ani tehdejšímu rozdělenému Berlínu.

Holidays In Eden (1991)
Razantní nástupy Rotheryho v Splintering Heart evokují vzpomínky na old Marillion, těkavě brnkaná kytara prostupující Cover My Eyes – starší Hogarthovou skladbou – navozuje Edge, potažmo U2. Podobně rozkročená je celá Holidays In Eden. V některých svůdných písničkách – nadýchnuté No One Can nebo Dry Land – se Marillion dostávají na samý práh poprocku pro dospělé. Artrockery spíše potěší titulní Holidays In Eden anebo závěrečná 100 Nights, jež se grandiózně rozvine jak Fugazi blahé paměti. Komerčnější směřování Steve Hogarth připisuje producentovi Chrisi Neilovi, navrženému firmou EMI.

Brave (1994)
První koncepční album s Hogarthem naplno ukázalo umělecký potenciál nových Marillion. Hrozivý Fishův stín se konečně rozplynul, skupina se nadýchla a nechala se inspirovat tajemným prostředím francouzského hradu Marouatte ze 14. století, kam na dlouhé měsíce přesídlila. Dramatický akcent Brave posílila i temná síla, či jak nazvat ztěžklý sound, využívající mimo jiné i ruchy v pozadí. Album navzdory původním předsevzetím vznikalo devět měsíců, úsilí se ale rozhodně vyplatilo, dnes je Brave považováno za klenot neoprogu a rocku vůbec. Rok po vydání LP/CD vznikla v režii Richarda Stanleye filmová verze.

Afraid Of Sunlight (1995)
Po Brave se ani nehledal nový nosný příběh, proto není Afraid Of Sunlight monotematické. Pomyslným svorníkem jsou osudy vícera slavných celebrit, od Elvise přes Jamese Deana až po Donalda Campbella anebo Kurta Cobaina.
Satirici a ironici Marillion? Ano, Gazpacho je atak na Hollywood, a Cannibal Surf Babe si na půdorysu stylu a soundu Beach Boys dělá šprťouchlata z béčkových horrorů.
Na poslech je čtvrtá hogarthovka nezvykle aranžérsky i muzikantky rozvolněná, Marillion nikdy nezněli tak všelijak. Něco se povedlo, něco už míň. Například u již zmíněné Cannibal Surf Babe je znát, že rozparáděné hraní a drajv nejsou pro Anglány šálkem jejich čaje. Nejlépe dopadly křehké éterické songy jako Afraid of Sunrise a vícenáladové monumenty typu Out Of This World. Není to špatná deska, po Brave ale působí nevýrazně, zejména co se týče kompoziční stránky.

This Strange Engine (1997)
Vydání předznamenal přechod od EMI pod Castle Communications. Úvodní poloakustická Man Of A Thousand Faces, stejně zurčivá 80 Days, anebo niterní Memory Of Water, představují Hogartha jako skvělého písničkáře, kapela mu přenechala celé pódium. One Fine Day je jemná pomalá píseň, strhující Estonia svým názvem napovídá, že byla inspirována tragickou havárií stejnojmenného trajektu. Závěrečná titulní autobiografická půlhodina Stevea Hogartha má všechny atributy artrockového eposu.

Radiation (1998)
Módní zdrsnění a znepřehlednění soundu výsledku vůbec neprospělo, natlakovaná zvuková pasta nebyla to, co od svých oblíbenců fanoušci čekali. Hogarth evidentně nebyl ve své kůži, jeho křičený hlas najednou postrádal odstíny nálad, stal se plochým, zaměnitelným. To samé kvílivý Rothery, najednou tuctový šestistruňák. Tak bych mohl pokračovat post za postem. Otravné album plné kvíkavých pazvuků. Není divu, že Marillion plánují Radiation kompletně přemixovat. Podle mne nejslabší album skupiny.

marillion.com (1999)
Ředění svébytného soundu a zmatečnost v dalším směřování pokračovaly v menší míře i na marillion.com, aspoň že se Marillion vrátili k přehlednějším kompozicím a aranžím, když už ne k melodické zvukomalebnosti. Producent Steven Wilson z Porcupine Tree podle mne sfouknul z Marillion pel originality, chvílemi kapelu téměř ani nepoznáte (Rich). Praporec artrocku jakž takž třímá jediná rozsáhlejší a vícedílná kompozice, Interior Lulu, přestože i ona je zčásti infikována zvukoruchovou modernou.

Anoraknophobia (2001)
Album, které paradoxně vrátilo Marillion do undergroundu i masmédií. První, které vůbec nezabodovalo v UK, a současně první, které si fanoušci takříkajíc předplatili; složili se na ně. Pro mě pokračující devastace takřka všeho, čím kdy Marillion vynikali. Pokus o vytvrzený elektrosound byl jen hlučným pádem do příkopu u silnice, stačí si protrpět úvodní dvojici Between You And Me a Quartz. Víc slyšet netřeba, chtělo by se napsat a praštit do tlačítka eject. Skupinu naštěstí vrací aspoň částečně do hry letmé doteky klasického pojetí v Map Of The World, „kosmicky“ éterická When I Meet God, rozvitá – byť trochu umělá – divoká růže (The Fruit Of The Wild Rose) a nakonec zčásti – když si odmyslím vocodery a jakési pseudoelectrobeaty – i This Is The 21st Century… Samozřejmě, že fandové do rušné elektroniky mohou Anoraknophobii vnímat jinak, to nikomu neberu.

Marbles (2004)
Poučený návrat k hogarthovské klasice. Ledasco napoví melancholická The Invisible Man a v úvodu podobně laděná Genie. Ta se svými drnčivě zvonivými kytarami dostane až někam k Holidays In Eden. Mezi těmito polohami osciluje celé dvojalbum. Po dlouhé době Marillion neprovokují, ale konejší, hladí, dojímají (Fantastic Place, The Only Unforgivable Thing). Takřka dvacetiminutový Ocean Cloud by mohl sloužit jako poklidný soundtrack k přírodopisnému filmu z hlubin oceánu… Druhé cédé zvukem plynule navazuje na první, převládají však příjemně odlehčené skladby, jako The Damage, Don’t Hurt Yourself anebo singlovka You’re Gone. Pro příznivce prokomponovanějších celků je zde závěrečná laskominka Neverland s erbovním Rotheryho sólem a klasickou marillionovskou gradací. Vyrovnaná, výtečná deska. Marillion se však mezitím dostali mimo perimetr širšího posluchačstva, nejspíš proto zvolili další formu alternativního prodeje. Steve Hogarth oceňuje nezávislost na vnějších tlacích, na Marbles si prý svobodně vyzkoušeli nové technologie (rozpracované stopy odnášené domů na noteboocích, apod.) i dříve nemyslitelné hudební postupy, včetně latinskoamerických rytmů, dubu, rapu, funky, jazzu, r’n’b, elektroniky…

Somewhere Else (2007)
Dva poslechy na pozadí a v hlavě zůstal jen nepříjemný pocit přestálého ruchu … stačil však jeden noční vnor, a začaly se dít věci. Doposud slitá zvuková stěna se rozestoupila, prosvětlila, zjevily se jednotlivé struktury barev v druhém i třetím sledu, každá skladba dostala svou vlastní tvář, a kazatel Hogarth už na sebe nestrhával veškerou pozornost, sloužil pokorně náladám každé písně. Somewhere Else není muzika všedního dne, berlička k okamžité potěše, aspirin po kocovině, relax k pookřání, koko k pocumlání … je to hořká peprná čokoláda, silný kubánský doutník, Everest bez kyslíku, letitá whisky, milenka pro sváteční chvíle … ale… Ale nejsou to staří známí nezaměnitelní Marillion; nebýt Hogartha a závěrečné titulní kompozice, byla to zejména pro starší fanoušky anonymní skupina z ranku Radiohead a Porcupine Tree.
Dva poslechy na pozadí a v hlavě zůstal jen nepříjemný pocit přestálého ruchu … stačil však jeden noční vnor, a začaly se dít věci. Doposud slitá zvuková stěna se rozestoupila, prosvětlila, zjevily se jednotlivé struktury barev v druhém i třetím sledu, každá skladba dostala svou vlastní tvář, a kazatel Hogarth už na sebe nestrhával veškerou pozornost, sloužil pokorně náladám každé písně. Somewhere Else není muzika všedního dne, berlička k okamžité potěše, aspirin po kocovině, relax k pookřání, koko k pocumlání … je to hořká peprná čokoláda, silný kubánský doutník, Everest bez kyslíku, letitá whisky, milenka pro sváteční chvíle … ale… Ale nejsou to staří známí nezaměnitelní Marillion; nebýt Hogartha a závěrečné titulní kompozice, byla to zejména pro starší fanoušky anonymní skupina z ranku Radiohead a Porcupine Tree.

Happiness Is The Road (2008)
Projekt, v jehož rámci se Marillion snažili překročit vlastní stín, okusit nepoznaného ovoce. Anebo se jen chtěli muzikantsky uvolnit a vymanit z pokusů o progresi, asi jako Fab Four na Bílém dvojalbu. Vyberte si. This Train Is My Life se vznáší, pluje prostorem; vlak, co nikde nestaví… Essence je pohled na noční oblohu, vnitřní klid, podstata bytí… ano, Hogarthova lyrika přímo vybízí k meditování o sobě samém i světě vůkol. Výjimečnost Hogartha jako zpěváka i veršotepce je na Happiness Is The Road všudypřítomná, stačí nahlédnout na Youtube a přehrát skladby doplněné o české titulky. Rockové písně kosmické, jakkoliv je vesmír ve svém vakuu tichý. Různobarevné nástroje jsou navlékány na vinoucí se vlákno pomalých melodií jako barevné korálky. Kapela – a především Steve Hogarth – nás tak svým způsobem nutí k zamyšlení. Druhá „neepická“ polovina Happiness Is The Road má podtitul The Hard Shoulder, a je drsná, ostnatá, pichlavá, nervní, vrásčitá, provokující, úplně jiná než po Essence čekáte.
 
Letmý náhled do statistik prozradí, že s koncem fishovské éry skončily i medailové pozice na světových prodejních žebříčcích. Nicméně, až do alba marillion.com (1999) se Hogarthovi Marillion objevovali v britské Top 20/50. Po tomto datu přetrvávají dílčí úspěchy v Německu a Holandsku.
Malá odbočka: v ČSSR se krátce před sametem prodalo na čtvrt milionu švindl lístků za pade (jeden mám doma) na nikdy neuskutečněné koncerty v Brně. O pár let později se nás na Fishovi v Praze sešlo kolem stovky…
 
P.S. Marillion uvádějí, že ve své databázi mají téměř 100.000 registrovaných fanoušků, se kterými jsou v přímém kontaktu. To jim zaručuje rychlou a nezkreslenou „mimomediální“ komunikaci, a díky abonentnímu marketingu i ekonomickou nezávislost na vydavateli a distribučních sítích. Kapela tak svým způsobem předběhla dobu, protože ekonomická budoucnost muzikantů je v soběstačnosti. Mimochodem, mezi příznivce skupiny patřili i Neil Armstrong a Arthur C. Clarke.


MARILLION
 

Steve Hogarth
Narozen jako Ronald Stephen Hoggarth 14. května 1959 v severoanglickém městečku Kendal. Ačkoliv již jako dítě projevoval hudební sklony – poslouchal The Beatles, The Kinks, Davida Bowieho, a hrál na klavír – vystudoval elektrotechniku na universitě v Trentu. Po krátkém působení v barové skupině Harlow, kdy málem přišel o život na lodi, když jej pobodal psychopatický kolega, se v roce 1981 rozhodl pro profesionální hudební kariéru, a přesídlil do Londýna.
Přidává se k Motion Pictures, přejmenovanými později na The Europeans, a nahrává s nimi dvě alba. V roce 1985 spolu s kytaristou Colinem Woodem ze skupiny odejdou, aby založili duo How We Live. Neúspěch debutového alba Dry Land jej vykolejí natolik, že uvažuje o konci kariéry. Naštěstí se nechal svým okolím přesvědčit, aby koncem roku 1988 poslal kazetu skupině Marillion, která v té době sháněla nástupce Fishe. Přestože dostal ještě nabídku od The The hrát s nimi na americkém turné na klávesy, rozhodl se nakonec pro Marillion, prý i proto, že dostal příslib autorského uplatnění.
Mimo více než dvacetileté angažmá v Marillion působí Hogarth sólově i jako člen projektu H-Band. Na kontě má několik vlastních alb a kolem desítky hostovaček u kolegů (mj. Toni Childs, Julian Cope, Dream Theater, John Wesley). V poslední době spolupracoval s Richardem Barbierim (Japan, Porcupine Tree). Společné album Not The Weapon But The Hand vyšlo letos v únoru. 
V rozhovorech mimo jiné přiznává, že kolem roku 2005 procházel osobní krizí, rozpadlo se mu manželství, objevily se zdravotní problémy. V té době se seznámil s knihou The Power Of Now Eckarta Tollea, díky níž najednou uměl pojmenovat věci, které doposud vnímal jen instinktivně. Tato zkušenost se výrazně promítla do jeho textů. V jednom nestarších rozhovorů se „prořekl“, že si přeje, aby Marillion změnili název.

Steve Rothery
Narodil se 28. listopadu 1959 v pártisícové hornické obci Brampton (South Yorkshire). Od šesti let vyrůstal v přístavním městečku Whitby.
Jako -náctiletý hrál v několika studentských souborech, v roce 1979 si všiml inzerátu skupiny Silmarillion. Ostatní je známá historie. Jeho vrstevnatá, zpěvavě neafektovaná sóla jsou od té doby výrazným trademarkem souboru, podobně jako Gilmourova pro Pink Floyd.
V druhé polovině devadesátých let dal se zpěvačkou Hannah Stobart dohromady projekt Wishing Tree, na jehož debutu Carnival Of Soul (1996) se účastnil i baskytarista Marillion Pete Trewavas a jejich příležitostný textař John Helmer. Druhé album Ostara vyšlo v roce 2009, na obou bubnoval manžel Hannah, Paul Craddick z Enchant.
Steve Rothery hostoval na desítkách alb (mj. Jadis, Arrakeen, Enchant, Arena, Gazpacho), své zkušenosti předává i formou tzv. workshopů.
 
Pete Trewavas
Peter Trewavas přišel na svět 15. ledna 1959 v severoanglickém městě oceli: Middlesboroughu. Prvním hudebním zážitkem prý bylo, když mu máma přinesla v jeho pěti letech beatlesovskou verzi Twist And Shout. V sedmi začal s kytarou, ve třinácti přesedlal na basu. Po výšce nějakou dobu působil jako televizní technik. Svou hudební kariéru začal v Aylesbury, městě, které od poloviny šedesátých let žilo bigbítem, a zrodili se v něm i Marillion, k nimž se Pete připojil v roce 1982 (předtím hrál ve skupinách Orthi, The Robins, Tamberlane, Heartbeat, East Goes West, The Metros, jednou se ocitl na jevišti s Darryl Way’s Wolf, u kterých bubnoval jakýsi Ian Mosley…).
Mimo Marillion čas od času účinkuje i v hvězdných Transatlantic, se kterými nahrál tři studiovky a několik živáků. Podílel se i na projektu Kino, jenž vydal v roce 2005 LP Picture. V roce 2011 dal s letitým kamarádem Erikem Blackwoodem dohromady duo Edison’s Children (album In The Last Waking Moments a několik EP a remixů).
 
Mark Kelly
Občanským jménem Mark Colbert Kelly (* 9. dubna 1961 v irském Dublinu). Coby student elektroniky hrál ve skupině Chemical Alice, po které zůstalo jediné EP Curiouser And Curiouser (1981). Záhy už vystřídal u Marillion původního klávesám Briana Jellimana.
Občas hostuje, vedle obvyklého neoprog okruhu se v roce 2005 překvapivě objevil v sestavě Travis na Isle Of Wight a Live 8. Je ředitelem profesní organizace FAC (The Featured Artists Coalition), hájící zájmy umělců ve vztahu k tzv. hudebnímu průmyslu.
 
Ian Mosley
Ian F. Mosley (16. června 1953, Paddington, Londýn) se narodil do hudební rodiny, jeho otec Raymond vedl Westminster Symphony Orchestra. Není divu, že za bicí poprvé usedl v deseti letech. Byl již zkušeným veteránem, když v roce 1984 vystřídal u Marillion Micka Pointera. Po absolutoriu Guild Hald School Of Music hrál s místními kapelami, účinkoval na West Endu v muzikálech Hair i Jesus Christ Superstar. V sedmdesátkách bubnoval u bájných Darryl Way’s Wolf, hrál na albu Birds (1975) holandské skupiny Trace, působil v Gordon Giltrap Band, v osmdesátých letech spolupracoval se Stevem Hackettem i skupinou Renaissance. V roce 1986 nahrál sólovku Crossing The Desert. Najdeme jej na albech Big Big Sun, Sally Oldfield, Adriana Snella, Caravan, Iris (kde basoval Pete Trewavas) a dalších, na pódiu mimo jiné doprovázel Stevieho Wondera i Dianu Ross. V rozhovorech prozradil, že tvůrčí proces je u Marillion kolektivní, a probíhá přímo ve studiu, kde se v první fázi vrší nápady a jamuje. Materiál krystalizuje postupně, a je odrazem momentálního rozpoložení celé kapely, nejenom jednotlivých členů.
 
DOVĚTEK

Sounds That Can’t Be Made (2012)
Současní Marillion stáli a padali s mandlovým hlasem Stevea Hogartha. Je to pan zpěvák i lyrik přímo zrozený pro epický artrock. Umí být palčivě hořký, pábivý, sametově hebký a líbezný. A v každé své vokální poloze je naprosto věrohodný a sdělný.
Sounds That Can’t Be Made má však navíc své kompoziční i aranžérské čaro, obojí se zjeví v celé kráse jen vnímavým a naladěným posluchačům. Jsem přesvědčen o tom, že by novinka mohla oslovit i zavilé vyznavače fishovské éry, už jen pro Rotheryho medová sóla.
Gaza se v úvodním motivu vlní, pohupuje a víří jak rozpálený vzduch nad pouští, pavučinový Steveův falzet svádí nerovný boj s hřmotem a lomozem… zmlklá múza nad bojištěm. Velkolepý osmnáctiminutový opus ve mně i bez znalosti textu vyvolává metaforický obraz zkázy v kontrastu s neutuchající snahou o zachování si střípků obyčejného lidství. Jednotlivé části se doplňují a umocňují, pro mnohé marillionovce bude vrcholem závěrečná patetická pasáž s Rotheryho vzepjatou kytarovou zpěvohrou. Tak nějak si představuju artrock, reflektující současnost, i navazující na tradice žánru.
Další skladby tak trochu zůstávají ve stínu Gazy, osobně bych nade vše čnící monument zařadil jako poslední kus alba. Emočně nezavalený posluchač by si tak například víc užil melodicky podmanivou titulní píseň Sounds That Can’t Be Made, odkazující svou stavbou a instrumentací na fishovskou éru. Éterická Pour My Love dýchá snovými akordy jak She’s Leaving Home, pompézně sladkohořká Power by mohla zdobit Misplaced Childhood a nikdo by si ničeho nevšiml. Druhým vrcholem LP je zvolna rozkvétající Montréal. Úvodní pasáž nechá především vyniknout citlivě vybraným i zahraným klávesám Marka Kellyho, je radost poslouchat jeho niterné preludování s decentně přibrnkávajícím Stevem Rotherym. Jako bych se přenesl do první poloviny sedmdesátých let, kdy skupiny podobného zaměření rozhazovaly po svých vinylech nápady i melodie plnými hrstmi. Invisible Link je chvílemi až nehmotná, jako záchvěv vzduchu, či zamihotání odrazu hvězd na hladině, podstatou přímočarý popěvek jakoby dostává další rozměr. Umění detailu, další s pozapomenutých disciplín raného artrocku. A dynamického kontrastu, musím hned připsat u Lucky Man, v níž jsou vypravěčské pasáže verzí v refrénech prolamovány masivními melodickými kytarami. Jednoduché, účinné. Je fakt, že v dnešní době třídecibelových placatic se podobné nápady hůře prosazují a realizují. Když je co poslouchat, tak i hodina uteče jak nic, The Sky Above The Rain se hned napoprvé znale tulí a vine jak dlouholetá přítelkyně.

Když mě hudba osloví, vůbec se mi nechce pinožit za nějakými recenzními coby-kdyby-a-jak-jinak. Jedinou momentální (zítra to můžu vnímat jinak) drobnou dramaturgickou připomínku jsem uvedl, jdu si dát repete…
Další z letošních velmi povedených nových desek starých mistrů…

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012