ZTICHLÉ HAMMONDY JONA LORDA (1941 – 2012)
Hudební nástroje
mají nepochybně duši, jinak by nemohly zprostředkovat tolik krásna. Jonovy
varhany někde v příšeří smutní, opuštěné svým Mistrem, navždy zbavené jeho
dotyků. Jak moc by si přály, aby s nimi znovu zalomcoval a přinutil je preludovat,
lkát, zpívat, chrčet i řvát.
Smrt Jona Lorda je zejména pro můj ročník – uchvácený v patnácti letech LP In Rock – bodem zlomu. Zatímco předčasná úmrtí Bonhama, Byrona a dalších, byla náhlá bodnutí kopím, co přebolela, Lordův skon je bohužel temným symbolem budoucnosti, neodvratným počátkem postupného odchodu oblíbených hudebníků mého dospívání, jakkoliv Jon Lord věkem z jejich řad vybočoval. Ještě na jaře jsem doufal, že jej v dohledné době spatřím s John Lord Blues Project, anebo ve dvojici s Rickem Wakemanem. Zprávy byly tak optimistické. Byly…
Pro mé generační souputníky byl Jon Lord prvním a nejhlasitějším hardrockovým klávesákem. Jeho předehra Speed King se stala na jaře sedmdesátého roku symbolem nového rockového soundu, jenž patřil jen a jen nám, a už ne našim starším kamarádům v případě Hendrixe, The Doors a Led Zeppelin. V té minutě je obsaženo všechno, co dělá hard rock hard rockem. Další podoby Lordova hudebně renesančního talentu jsem objevoval až postupně, po etapách, jak jsem posluchačsky dorůstal.
Leckoho ze čtenářů, příznivců tvrdších rockových odnoží, překvapí, že podle rockových mýtů a pověstí – i samotného Jona – byl spolu s Jimmym Pageem u toho, když se před téměř padesáti lety zrodil Heavy Metal! Ano, You Really Got Me od Kinks by se nestala legendou bez Jonova klavíru a Jimmyho strun. Ať to bylo doopravdy jakkoliv, rád příběhu věřím, je stylový i tajemný současně.
Jazzman, bluesman, „klasik“, rocker – tím vším Jon Lord věrohodně byl. Jazzové hledačství, bluesové kořeny, školená virtuozita a smysl pro řád, i rocková nespoutanost se v jeho osobě spojovaly a umocňovaly v Originál.
Ačkoliv začínal jakožto klasicky školený pianista, jeho největší muzikantkou láskou se staly hammondy. První L-100 si pořídil v polovině šedesátých let, vrcholný model Hammond C-3 pak 12. února 1968 – tak velký den to pro něj byl, že si jej pamatuje na den přesně, na rozdíl od data první zkoušky DP. Jeho kus neměl zpočátku Leslie box, jen velký reverb kabinet, a všichni jej známe z nejslavnějších nahrávek Deep Purple. Do věčných lovišť odešel v roce 1973. Už není sám. Jon jej nahradil stejným modelem z konce padesátých let, vybaveným dvěma soupravami Leslie. Zakoupil jej od Christine McVie z Fleetwood Mac. Fungovali spolu bezmála třicet párplovských let, než je převzal Don Airey. Jon Lord vzpomínal, jak mu jeho dvorní technik Mike Phillips vestavěl do C-3 piano RMI a ring modulátor z Gibsona. Právě toto spojení umožnilo Lordovi dosáhnout nezaměnitelného a nenapodobitelného zvuku. V jednom z rozhovorů rovněž přiznal, že k naklánění kláves ho inspiroval svými pódiovými eskapádami Keith Emerson.
Jon Lord si vždy cenil svého klasického hudebního vzdělání. Technický um a hudební přehled dal plně do služeb rockerské umělecké svobody při hledání vlastního výrazu. Jako prvotní vzory pro svou hru zmiňuje Jimmyho Smithe a Grahama Bonda. Pro rané Deep Purple byl ale určující inspirací masivní zvuk varhan Marka Steina z Vanilla Fudge. Přestože na prvních třech albech Párplů najdeme spoustu klávesových sól, předeher a meziher, stylotvorným se stal Jon Lord až na In Rock.
Smrt Jona Lorda je zejména pro můj ročník – uchvácený v patnácti letech LP In Rock – bodem zlomu. Zatímco předčasná úmrtí Bonhama, Byrona a dalších, byla náhlá bodnutí kopím, co přebolela, Lordův skon je bohužel temným symbolem budoucnosti, neodvratným počátkem postupného odchodu oblíbených hudebníků mého dospívání, jakkoliv Jon Lord věkem z jejich řad vybočoval. Ještě na jaře jsem doufal, že jej v dohledné době spatřím s John Lord Blues Project, anebo ve dvojici s Rickem Wakemanem. Zprávy byly tak optimistické. Byly…
Pro mé generační souputníky byl Jon Lord prvním a nejhlasitějším hardrockovým klávesákem. Jeho předehra Speed King se stala na jaře sedmdesátého roku symbolem nového rockového soundu, jenž patřil jen a jen nám, a už ne našim starším kamarádům v případě Hendrixe, The Doors a Led Zeppelin. V té minutě je obsaženo všechno, co dělá hard rock hard rockem. Další podoby Lordova hudebně renesančního talentu jsem objevoval až postupně, po etapách, jak jsem posluchačsky dorůstal.
Leckoho ze čtenářů, příznivců tvrdších rockových odnoží, překvapí, že podle rockových mýtů a pověstí – i samotného Jona – byl spolu s Jimmym Pageem u toho, když se před téměř padesáti lety zrodil Heavy Metal! Ano, You Really Got Me od Kinks by se nestala legendou bez Jonova klavíru a Jimmyho strun. Ať to bylo doopravdy jakkoliv, rád příběhu věřím, je stylový i tajemný současně.
Jazzman, bluesman, „klasik“, rocker – tím vším Jon Lord věrohodně byl. Jazzové hledačství, bluesové kořeny, školená virtuozita a smysl pro řád, i rocková nespoutanost se v jeho osobě spojovaly a umocňovaly v Originál.
Ačkoliv začínal jakožto klasicky školený pianista, jeho největší muzikantkou láskou se staly hammondy. První L-100 si pořídil v polovině šedesátých let, vrcholný model Hammond C-3 pak 12. února 1968 – tak velký den to pro něj byl, že si jej pamatuje na den přesně, na rozdíl od data první zkoušky DP. Jeho kus neměl zpočátku Leslie box, jen velký reverb kabinet, a všichni jej známe z nejslavnějších nahrávek Deep Purple. Do věčných lovišť odešel v roce 1973. Už není sám. Jon jej nahradil stejným modelem z konce padesátých let, vybaveným dvěma soupravami Leslie. Zakoupil jej od Christine McVie z Fleetwood Mac. Fungovali spolu bezmála třicet párplovských let, než je převzal Don Airey. Jon Lord vzpomínal, jak mu jeho dvorní technik Mike Phillips vestavěl do C-3 piano RMI a ring modulátor z Gibsona. Právě toto spojení umožnilo Lordovi dosáhnout nezaměnitelného a nenapodobitelného zvuku. V jednom z rozhovorů rovněž přiznal, že k naklánění kláves ho inspiroval svými pódiovými eskapádami Keith Emerson.
Jon Lord si vždy cenil svého klasického hudebního vzdělání. Technický um a hudební přehled dal plně do služeb rockerské umělecké svobody při hledání vlastního výrazu. Jako prvotní vzory pro svou hru zmiňuje Jimmyho Smithe a Grahama Bonda. Pro rané Deep Purple byl ale určující inspirací masivní zvuk varhan Marka Steina z Vanilla Fudge. Přestože na prvních třech albech Párplů najdeme spoustu klávesových sól, předeher a meziher, stylotvorným se stal Jon Lord až na In Rock.
Při vší úctě k Blackmoreovým
kytarovým výšivkám a riffům, je nejslyšitelnějším rozdílem mezi Deep
Purple a In Rock probuzený a „zbustřený“ Jon Lord. Značkové zkreslení doplnilo
hladké a vrnivé rejstříky. Mohla to být náhoda, i náhlé prozření. V každém
případě udělal pro hammondky to, co Jimi pro elektrickou kytaru – probudil
v nástroji ukrytého démona. Musely a musí to být gigantické erupce vulkánu,
když se oba – Hendrix a Lord – setkali při mýtickém tříhodinovém session, a teď
před pár týdny znovu v kosmické věčnosti…
Jednou i já vpadnu do kotle pod pódiem hvězdného nebeského ansáblu, hrajícího svůj nekonečný set, připojím se k dávným kamarádům, společně zapaříme a necháme se unést znělými tóny Child In Time nebo přibít k podlaze ďábelskou jízdou Highway Star…
Buď pozdraven Jone…
HUDBA
Mladý i usedlý bluesman
Už u Artwoods Jonovy varhany držely melodickou linku, sólovaly, dominovaly soundu – stačí si poslechnout kterýkoliv z dobových záznamů, třebas BBC session z května 1967. Chvílemi – třebas u beatlesovské Day Tripper – máte pocit, že jste objevili zapomněnku ze session Evansovských Deep Purple. V pokročilém věku se k bluesovým kořenům vrátil po boku svých vrstevníků i o generaci mladších spoluhráčů. Obě jeho alba s The Hoochie Coochie Men i cokoliv s Jon Lord Blues Projectem stojí za poslech.
Divoký bigbíťák
Nemůžu si pomoct, já v You Really Got Me Lorda i Pagea slyším, ať si Ray Davies tvrdí co chce.
Drsný i
elegantní hardrocker
Fireball považuji za nejelegantnější párplovskou klasiku, Made In Japan za nejdrsnější. U obou titulů má Jon Lord roli v popředí dění, u prvního jako skladatel, u druhého coby hráč. Phil Spector budoval své zvukové stěny s pomocí desítek námezdníků, Jonovi stačilo opřít se silou svého umu o klaviaturu a pedály cétrojky. Jakkoliv na sebe poutají největší pozornost jeho souboje s Ritchiem Blackmoreem a fullforte vařby se zalimitovanými zesilovači, Lord uměl svými tóny snít, přemítat a konejšit.
Klasik
V roli zúročujícího a prodejce svého klasického hudebního vzdělání mi Jon Lord paradoxně připadal nejméně svůj. Schematičnost jeho klasicizujících kompozic vynikne zejména v přímém sousedství pudového hard rocku Deep Purple, viz Concerto For Group And Orchestra z roku 1969. Voda a oheň mohou společně vyvolat zemětřesení, v tomto případě se oba živly nespojily. Podobně uměle dopadly i další podobné pokusy: namátkově Gemini Suite, Windows, Sarabande… Vnitřně přirozené souznění s artificiální hudbou našel podle mne Jon Lord až v z hlubin smutku nad ztrátou matky vyvěrající Pictured Within a některých dalších pozdních dílech.
NÁSTROJ
Bez jejich mohutného chvějivého zvuku si nelze představit nejenom sound Deep Purple, ale i stovek dalších rockových kapel z přelomu šesté a sedmé dekády. O hammondkách, jak se familiárně Hammondovy varhany nazývají, byly napsány knihy, my se u Lordova nejoblíbenějšího nástroje zastavíme aspoň pár větami.
První pokusy nahradit drahé obří píšťalové kostelní varhany skladnějším a levnějším nástrojem se datují do počátku dvacátého století. Pro nás je důležité založení firmy Hammond v roce1928,
a následný vývoj elektromagnetických varhan.
Jejich mechanickým základem je sada devadesáti šesti kovových „tónových“ koleček, navlečených na tyči, otáčející se stálou rychlostí. Každé kolečko má jiný počet obvodových vrubů, a každému je přiřazen elektromagnetický snímač, v němž se indukuje elektrické napětí o frekvenci závislé na otáčkách a počtu zubů. Stisknutím klávesy sepne sada devíti spínačů přináležející okruhy, a příslušná paleta tónů se tak dostane na vstup elektronkového zesilovače. V kombinaci základního sinusového tónu, suboktávy, vrchní kvinty a oktávy, kvinty nad oktávou, druhé oktávy, velké tercie nad druhou oktávou, kvinty nad druhou oktávou a třetí oktávy, spočívá, spolu s mechanickou – tedy nedokonalou – tvorbou tónů, kouzlo zvuku hammondek. Nedílnou součástí varhan Hammond se během let staly Leslie boxy s rotujícími reproduktory, využívajícími Dopplerův efekt (mnemotechnicky: vyšší tón přijíždějící motorky, nižší odjíždějící). Dokonalé dílo bylo dokonáno.
Omamný zvuk elektrifikovaných varhan uhranul nejdříve černošským muzikantům, navštěvujícím baptistické bohoslužby. Díky nim se hammondky začaly objevovat v blues i jazzu. Většina rockerů objevila jejich kouzlo na nahrávkách Jimmyho Smithe z přelomu padesátých a šedesátých let. Mezi nimi byl i Jon Lord.
Ani nástup digitálních technologií zcela nevytlačil z pódií a zejména studií mechanické Hammondovy varhany, ani páskové mellotrony. Jsou svou podstatou nenahraditelné, podobně jako klasické gramodesky. Nechtěl bych se dožít doby, kdy se dotočí poslední kola hammondů.
Jonathan Douglas „Jon“ Lord se narodil 9. června 1941 v Leicesteru do rodiny hudebníka. Jako sedmiletý začal hrát na klavír, ve studiích pokračoval až do absolutoria Royal College Of Music. Načas se zabýval herectvím, nakonec ale u něj zvítězila hudba. Prvním angažmá byla hospodská jazzová skupina Bill Ashton Combo. Zásadní bylo ale až Lordovo připojení k rhythm & bluesovému zpěvákovi Artovi Woodovi (bratrovi Kameňáka Ronnieho) v roce 1963. V Artwoods (kde bubnoval Keef Hartley) Jon přešel z piana na elektrické varhany, a pokoušel se ve spolupráci s Německým symfonickým orchestrem – a po vzoru kvarteta Davea Brubecka, které spolu s Newyorskou filharmonií Leonarda Bernsteina nahrálo v roce 1959 album Dialogues For Jazz Combo And Orchestra – rozšířit záběr souboru o prvky klasické hudby. Bohužel neúspěšně. Škoda, mohl přinejmenším o rok předběhnout Moody Blues s jejich Days Of Future Passed. Po rozpadu Artwoods se Lord na půl roku ocitl v sestavě narychlo sestavených Flowerpot Man, v únoru 1968 ale už dostal zelenou ambiciózní projekt Roundabout, vymyšlený již dříve Jonem a zpěvákem Chrisem Curtisem. Sestava s Nickem Simperem a Ritchie Blackmorem mnohé napoví. Tak jako se Yardbirds proměnili v Led Zeppelin, z Roundabout se stávají za pouhý měsíc personálních rošád Deep Purple.
Z jejich příběhu vypíchnu jen pár momentů. První tři alba byla anglickou odpovědí na Vanilla Fudge. Kapela byla v té době jen jednou z mnoha stejně nadějných, stejně „napůl úspěšných“. Příchod dvojice Gillan/Glover na jaře devětašedesátého pokropil DEEP PURPLE živou vodou, Hallelujah… Projev souboru okamžitě získal neuvěřitelnou dynamiku, dřímající drak se probudil, a po intermezzu s Královským filharmonickým orchestrem zařval, až se skály drolily. Následující čtyři studiovky a jeden živák patří do rockové pokladnice. Jon Lord zůstal na svém místě až do hořkého konce, kdy postupně odešli Gillan, Glover, Blackmore, a z Deep Purple se stal odumírající konglomerát různých osobních zájmů.
Desetileté mezidobí po rozpadu DP (1975-1984) strávil Lord vlastní tvorbou, hostováním, účinkováním v Paice, Ashton & Lord, a nakonec připojením k Whitesnake, formaci třetího párplovského zpěváka, Davida Coverdalea.
Reunion s Perfect Strangers (1984) byl pro Deep Purple velkým znovuzrozením, z každého tónu alba tryská radost ze znovushledání. Boom tvrdé muziky umocnil návrat hardrockových legend, doprovodné turné bylo v celosvětových tržbách hned za Springsteenovým. Kapela se s plnou slávou vrátila na světová pódia, jakkoliv svou novou tvorbou už nikdy nedosáhla dřívějšího významu.
Uměřenější tempo umožnilo Lordovi věnovat se paralelně i vlastním aktivitám. V roce 1998 vydává své nejosobnější dílo Pictured Within. Solidně to naživo rozbalil s Tony Ashtonem a společnými bigbítovými přáteli v Live At Abbey Road (2000). Definitivní Lordovo loučení s Deep Purple v roce 2002 proběhlo v přátelsky obchodním duchu, Jon přenechal (prodal) kapele, potažmo svému nástupci, otlučený Nástroj, Hammond C3.
Závěrem své muzikantské kariéry uzavřel Jon Lord pomyslný kruh. Vrátil se ke klasice a do jí zasvěcených paláců hudby (znovu se učil repertoár Beethovena, Chopina, Mozarta, Liszta), i blues, pralátce veškerého rocku, blíže posluchačům v klubech napříč kontinenty. Už nebořil svými seismickými vlnami staré chrámy, aby vystavěl nové, naopak, s pokorou moudrého stáří splácel dluh žánrům, bez kterých by nebyl největším rockovým klávesistou všech dob…
Připojuje se Jimmymu Barnesovi, vydává Beyond The Notes s hostující Fridou, vystupuje a nahrává pod hlavičkou Jon Lord And The Hoochie Coochie Men. Hraje pro charitativní akce, vypomáhá kamarádům, například svému sousedovi Georgeovi Harrisonovi, v roce 2006 uvádí na scénu a v roce 2008 vydává svůj další pokus o velkou hudbu Boom Of The Tingling Strings se svitou pro smyčcový orchestr Disguises. O něco později je to zakázková práce Durham Concerto, v roce 2010 další sólovka To Notice Such Things, nahraná s přispěním Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Zapreludoval si Rickem Wakemanem, slíbili si letošní pokračování, zkrátka, žil muzikou jak to jen šlo. Nic dalšího mu však již nebylo dopřáno. Zákeřná nemoc zvítězila.
Jednou i já vpadnu do kotle pod pódiem hvězdného nebeského ansáblu, hrajícího svůj nekonečný set, připojím se k dávným kamarádům, společně zapaříme a necháme se unést znělými tóny Child In Time nebo přibít k podlaze ďábelskou jízdou Highway Star…
Buď pozdraven Jone…
Mladý i usedlý bluesman
Už u Artwoods Jonovy varhany držely melodickou linku, sólovaly, dominovaly soundu – stačí si poslechnout kterýkoliv z dobových záznamů, třebas BBC session z května 1967. Chvílemi – třebas u beatlesovské Day Tripper – máte pocit, že jste objevili zapomněnku ze session Evansovských Deep Purple. V pokročilém věku se k bluesovým kořenům vrátil po boku svých vrstevníků i o generaci mladších spoluhráčů. Obě jeho alba s The Hoochie Coochie Men i cokoliv s Jon Lord Blues Projectem stojí za poslech.
Nemůžu si pomoct, já v You Really Got Me Lorda i Pagea slyším, ať si Ray Davies tvrdí co chce.
Fireball považuji za nejelegantnější párplovskou klasiku, Made In Japan za nejdrsnější. U obou titulů má Jon Lord roli v popředí dění, u prvního jako skladatel, u druhého coby hráč. Phil Spector budoval své zvukové stěny s pomocí desítek námezdníků, Jonovi stačilo opřít se silou svého umu o klaviaturu a pedály cétrojky. Jakkoliv na sebe poutají největší pozornost jeho souboje s Ritchiem Blackmoreem a fullforte vařby se zalimitovanými zesilovači, Lord uměl svými tóny snít, přemítat a konejšit.
V roli zúročujícího a prodejce svého klasického hudebního vzdělání mi Jon Lord paradoxně připadal nejméně svůj. Schematičnost jeho klasicizujících kompozic vynikne zejména v přímém sousedství pudového hard rocku Deep Purple, viz Concerto For Group And Orchestra z roku 1969. Voda a oheň mohou společně vyvolat zemětřesení, v tomto případě se oba živly nespojily. Podobně uměle dopadly i další podobné pokusy: namátkově Gemini Suite, Windows, Sarabande… Vnitřně přirozené souznění s artificiální hudbou našel podle mne Jon Lord až v z hlubin smutku nad ztrátou matky vyvěrající Pictured Within a některých dalších pozdních dílech.
Bez jejich mohutného chvějivého zvuku si nelze představit nejenom sound Deep Purple, ale i stovek dalších rockových kapel z přelomu šesté a sedmé dekády. O hammondkách, jak se familiárně Hammondovy varhany nazývají, byly napsány knihy, my se u Lordova nejoblíbenějšího nástroje zastavíme aspoň pár větami.
První pokusy nahradit drahé obří píšťalové kostelní varhany skladnějším a levnějším nástrojem se datují do počátku dvacátého století. Pro nás je důležité založení firmy Hammond v roce
Jejich mechanickým základem je sada devadesáti šesti kovových „tónových“ koleček, navlečených na tyči, otáčející se stálou rychlostí. Každé kolečko má jiný počet obvodových vrubů, a každému je přiřazen elektromagnetický snímač, v němž se indukuje elektrické napětí o frekvenci závislé na otáčkách a počtu zubů. Stisknutím klávesy sepne sada devíti spínačů přináležející okruhy, a příslušná paleta tónů se tak dostane na vstup elektronkového zesilovače. V kombinaci základního sinusového tónu, suboktávy, vrchní kvinty a oktávy, kvinty nad oktávou, druhé oktávy, velké tercie nad druhou oktávou, kvinty nad druhou oktávou a třetí oktávy, spočívá, spolu s mechanickou – tedy nedokonalou – tvorbou tónů, kouzlo zvuku hammondek. Nedílnou součástí varhan Hammond se během let staly Leslie boxy s rotujícími reproduktory, využívajícími Dopplerův efekt (mnemotechnicky: vyšší tón přijíždějící motorky, nižší odjíždějící). Dokonalé dílo bylo dokonáno.
Omamný zvuk elektrifikovaných varhan uhranul nejdříve černošským muzikantům, navštěvujícím baptistické bohoslužby. Díky nim se hammondky začaly objevovat v blues i jazzu. Většina rockerů objevila jejich kouzlo na nahrávkách Jimmyho Smithe z přelomu padesátých a šedesátých let. Mezi nimi byl i Jon Lord.
Ani nástup digitálních technologií zcela nevytlačil z pódií a zejména studií mechanické Hammondovy varhany, ani páskové mellotrony. Jsou svou podstatou nenahraditelné, podobně jako klasické gramodesky. Nechtěl bych se dožít doby, kdy se dotočí poslední kola hammondů.
Jonathan Douglas „Jon“ Lord se narodil 9. června 1941 v Leicesteru do rodiny hudebníka. Jako sedmiletý začal hrát na klavír, ve studiích pokračoval až do absolutoria Royal College Of Music. Načas se zabýval herectvím, nakonec ale u něj zvítězila hudba. Prvním angažmá byla hospodská jazzová skupina Bill Ashton Combo. Zásadní bylo ale až Lordovo připojení k rhythm & bluesovému zpěvákovi Artovi Woodovi (bratrovi Kameňáka Ronnieho) v roce 1963. V Artwoods (kde bubnoval Keef Hartley) Jon přešel z piana na elektrické varhany, a pokoušel se ve spolupráci s Německým symfonickým orchestrem – a po vzoru kvarteta Davea Brubecka, které spolu s Newyorskou filharmonií Leonarda Bernsteina nahrálo v roce 1959 album Dialogues For Jazz Combo And Orchestra – rozšířit záběr souboru o prvky klasické hudby. Bohužel neúspěšně. Škoda, mohl přinejmenším o rok předběhnout Moody Blues s jejich Days Of Future Passed. Po rozpadu Artwoods se Lord na půl roku ocitl v sestavě narychlo sestavených Flowerpot Man, v únoru 1968 ale už dostal zelenou ambiciózní projekt Roundabout, vymyšlený již dříve Jonem a zpěvákem Chrisem Curtisem. Sestava s Nickem Simperem a Ritchie Blackmorem mnohé napoví. Tak jako se Yardbirds proměnili v Led Zeppelin, z Roundabout se stávají za pouhý měsíc personálních rošád Deep Purple.
Z jejich příběhu vypíchnu jen pár momentů. První tři alba byla anglickou odpovědí na Vanilla Fudge. Kapela byla v té době jen jednou z mnoha stejně nadějných, stejně „napůl úspěšných“. Příchod dvojice Gillan/Glover na jaře devětašedesátého pokropil DEEP PURPLE živou vodou, Hallelujah… Projev souboru okamžitě získal neuvěřitelnou dynamiku, dřímající drak se probudil, a po intermezzu s Královským filharmonickým orchestrem zařval, až se skály drolily. Následující čtyři studiovky a jeden živák patří do rockové pokladnice. Jon Lord zůstal na svém místě až do hořkého konce, kdy postupně odešli Gillan, Glover, Blackmore, a z Deep Purple se stal odumírající konglomerát různých osobních zájmů.
Desetileté mezidobí po rozpadu DP (1975-1984) strávil Lord vlastní tvorbou, hostováním, účinkováním v Paice, Ashton & Lord, a nakonec připojením k Whitesnake, formaci třetího párplovského zpěváka, Davida Coverdalea.
Reunion s Perfect Strangers (1984) byl pro Deep Purple velkým znovuzrozením, z každého tónu alba tryská radost ze znovushledání. Boom tvrdé muziky umocnil návrat hardrockových legend, doprovodné turné bylo v celosvětových tržbách hned za Springsteenovým. Kapela se s plnou slávou vrátila na světová pódia, jakkoliv svou novou tvorbou už nikdy nedosáhla dřívějšího významu.
Uměřenější tempo umožnilo Lordovi věnovat se paralelně i vlastním aktivitám. V roce 1998 vydává své nejosobnější dílo Pictured Within. Solidně to naživo rozbalil s Tony Ashtonem a společnými bigbítovými přáteli v Live At Abbey Road (2000). Definitivní Lordovo loučení s Deep Purple v roce 2002 proběhlo v přátelsky obchodním duchu, Jon přenechal (prodal) kapele, potažmo svému nástupci, otlučený Nástroj, Hammond C3.
Závěrem své muzikantské kariéry uzavřel Jon Lord pomyslný kruh. Vrátil se ke klasice a do jí zasvěcených paláců hudby (znovu se učil repertoár Beethovena, Chopina, Mozarta, Liszta), i blues, pralátce veškerého rocku, blíže posluchačům v klubech napříč kontinenty. Už nebořil svými seismickými vlnami staré chrámy, aby vystavěl nové, naopak, s pokorou moudrého stáří splácel dluh žánrům, bez kterých by nebyl největším rockovým klávesistou všech dob…
Připojuje se Jimmymu Barnesovi, vydává Beyond The Notes s hostující Fridou, vystupuje a nahrává pod hlavičkou Jon Lord And The Hoochie Coochie Men. Hraje pro charitativní akce, vypomáhá kamarádům, například svému sousedovi Georgeovi Harrisonovi, v roce 2006 uvádí na scénu a v roce 2008 vydává svůj další pokus o velkou hudbu Boom Of The Tingling Strings se svitou pro smyčcový orchestr Disguises. O něco později je to zakázková práce Durham Concerto, v roce 2010 další sólovka To Notice Such Things, nahraná s přispěním Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Zapreludoval si Rickem Wakemanem, slíbili si letošní pokračování, zkrátka, žil muzikou jak to jen šlo. Nic dalšího mu však již nebylo dopřáno. Zákeřná nemoc zvítězila.
sólové a orchestrální práce:
1969 Concerto For
Group And Orchestra (s Deep Purple a The Royal Philharmonic
Orchestra, CD/DVD reedice 2002)
1971 The Last Rebel (s Ashton, Gardner & Dyke) – soundtrack
1972 Gemini Suite (s London Symphony Orchestra)
1974 First Of The Big Bands (s Tonym Ashtonem)
1974 Windows (s Eberhardem Schoenerem a The Orchestra Of The Munich)
1976 Sarabande
1982 Before I Forget
1984 Country Diary Of An Edwardian Lady (s Alfredem Ralstonem) – k tv seriálu
1993 Gemini Suite Live (nahráno 1970 s Deep Purple a orchestrálním tělesem Light Music Society)
1993 First Of The Big Bands - BBC Live In Concert 1974 (s Tonym Ashtonem)
1996 The Best (kompilace)
1998 Pictured Within
2000 In Concert With The London Symphony Orchestra (CD/DVD, s Deep Purple a L.S.O.)
2003 Jon Lord With Pictures (DVD dokument)
2004 Beyond The Notes
2004 Beyond The Notes Live (DVD)
2008 Boom Of The Tingling Strings
2008 Durham Concerto
2010 To Notice Such Things
2011 Jon Lord Blues Project Live (s Jon Lord Blues Project)
2011 Jon Lord Live (DVD, Bucharest 2009)
2012 Concerto For Group And Orchestra (s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a hosty, nová studiová verze)
s Artwoods
1966 Art Gallery
s Deep Purple (studiová alba, plus výběr z koncertních)
1968 Shades Of Deep Purple
1968 The Book Of Taliesyn
1969 Deep Purple
1971 Fireball
1972 Made In Japan (live)
1973 Who Do We Think We Are
1974 Burn
1974 Stormbringer
1975 Come Taste The Band
1984 Perfect Strangers
1988 Nobody’s Perfect (live)
1990 Slaves And Masters
1993 The Battle Rages On…
1996 Purpendicular
s Paice, Ashton & Lord
1976 Malice In Wonderland
s Whitesnake
1978 Trouble
1979 Lovehunter
1980 Live… In The Heart Of The City
1984 Slide It In (UK/US verze)
s The Hoochie Coochie Men
2003 Live At The Basement (CD/DVD)
2007 Danger – White Men Dancing
Web: jonlord.org
1971 The Last Rebel (s Ashton, Gardner & Dyke) – soundtrack
1972 Gemini Suite (s London Symphony Orchestra)
1974 First Of The Big Bands (s Tonym Ashtonem)
1974 Windows (s Eberhardem Schoenerem a The Orchestra Of The Munich)
1976 Sarabande
1982 Before I Forget
1984 Country Diary Of An Edwardian Lady (s Alfredem Ralstonem) – k tv seriálu
1993 Gemini Suite Live (nahráno 1970 s Deep Purple a orchestrálním tělesem Light Music Society)
1993 First Of The Big Bands - BBC Live In Concert 1974 (s Tonym Ashtonem)
1996 The Best (kompilace)
1998 Pictured Within
2000 In Concert With The London Symphony Orchestra (CD/DVD, s Deep Purple a L.S.O.)
2003 Jon Lord With Pictures (DVD dokument)
2004 Beyond The Notes
2004 Beyond The Notes Live (DVD)
2008 Boom Of The Tingling Strings
2008 Durham Concerto
2010 To Notice Such Things
2011 Jon Lord Blues Project Live (s Jon Lord Blues Project)
2011 Jon Lord Live (DVD, Bucharest 2009)
2012 Concerto For Group And Orchestra (s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a hosty, nová studiová verze)
1966 Art Gallery
1968 Shades Of Deep Purple
1968 The Book Of Taliesyn
1969 Deep Purple
1971 Fireball
1972 Made In Japan (live)
1973 Who Do We Think We Are
1974 Burn
1974 Stormbringer
1975 Come Taste The Band
1984 Perfect Strangers
1988 Nobody’s Perfect (live)
1990 Slaves And Masters
1993 The Battle Rages On…
1996 Purpendicular
1976 Malice In Wonderland
1978 Trouble
1979 Lovehunter
1980 Live… In The Heart Of The City
1984 Slide It In (UK/US verze)
2003 Live At The Basement (CD/DVD)
2007 Danger – White Men Dancing
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012
Komentáře
Okomentovat