JUDAS PRIEST : WHITESNAKE = T.K.O. (26. 6. 2011, O2 ARENA, PRAHA)

Hardrockeři dostali od metalistů na prdel! I tak lapidárně a ostře by se dal shrnout pomyslný pražský duel Whitesnake vs Judas Priest…

 
Whitesnake

Coverdaleův vokál dlouhá léta, vedle povinné křiklounské výbavy správného hardrockového frontmana, zdobívalo elastické soulové pnutí. Ze vší té nádhery dnes zůstala zteřelá guma od starých trenýrek. Kupodivu, ale se zachovalou, jen trochu vybledlou barvou.
Samozřejmě, že David je v tom svým způsobem nevinně. Žádný zpěvák nemůže vyhrát souboj s časem, ledaže by odešel předčasně jako Freddie, Jim, Kurt, anebo byl Božský Dio či… (k tomu se ale ještě dostaneme). Struny a blány vyměníte, hlasivky ne.
Osekaný set Whitesnake na mě působil nesourodě, až posléze jsem si plně uvědomil, jakouže tahle kapela prošla vývojovou kličkovanou, a že není jen tak bezešvě spojit načančaný pompézní AOR heavy osmdesátých let s gruntovním bluesrockovým fundamentem.

 
O půl osmé vpadl na scénu inovovaný Whitesnake a spustil Best Years z předposledního alba Good To Be Bad (2008). David předvedl pár prostocviků, výjeků a hned nato trapný pokus o roztleskávačku… První návrat k hitům osmdesátých let: Give Me All Your Love, Love Ain't No Stranger, Is This Love a maska padá, dýchavičné střední polohy, spadlý rozbitý děravý oblouk, krční křeče. Ani spojené síly fitnessu, solárka, stylingu a bělidla to nemají šanci zachránit.
U letošních, za sebou řazených: Steal Your Heart Away, Forevermore a Love Will Set You Free  bylo znát, že nové věci si David píše s ohledem na svůj hlas, hned to bylo poslouchatelnější… na druhou stranu kompozičně plytší než klasika. A pak si vyberte…
Sóla moc nemusím, dnes většinou jen něco maskují, masírují anebo vycpávají – nedostatek nosného materiálu, ego, čas. Doby, kdy to něco znamenalo a přinášelo, jsou dávno pryč. Oba kytaristé, Doug Aldrich a Reb Beach, byli v sólo setu zruční, neinvenční, nudní. To samé v bleděmodrém platí o bicmenovi Brianovi Tichym.
Návrat do osmdesátek, byl i návratem k útrpnosti. Slide It In, Fool For Your Lovin', Here I Go Again – jen barva v nižších polohách a část refrénů zůstala, pokusy o roztleskávání a výpomoc publika vesměs selhávaly, z vypjatých forte studiových verzí zbyly jen sutiny… Závěrečná Still Of The Night to vše jen podtrhla – odsípané, uškrcené, 99% hlasového kouzlení vynechané nebo zmizelé, jen ten klasický zepp-sabb riff zůstal…
 
Když si s odstupem týdne vše zpětně promítnu, musím za sebe konstatovat, že vysloveně zklamala „klasika“ a vystoupení aspoň částečně zachraňovaly kusy z poslední desky. Vysvětlení je poměrně jednoduché, u notoricky známých skladeb jako Is This Love nebo Here I Go Again je propastný rozdíl mezi Coverdalem 80‘s a Coverdalem +2K. Navíc, prvoplánově líbivý a pompézní, a na americký trh cílený hardrock Whitesnake druhé poloviny osmdesátých let, dnes vyznívá vyměkle až „zženštile“.
 
Judas Priest
Líbí se mi, když si kapela vyhraje z dramaturgií. Našlápnutější úvod než ten z British Steel (Rapid Fire, Metal Gods) si nelze ani představit. Takřka každé album z bezmála čtyřicetileté historie kapely mělo své zastoupení, radost už od pohledu na setlist.
 
S Jidáši vtrhla do O2 arény býčí síla, a třesoucí se plechový talíř málem ulétnul ke hvězdám...
Šedesátiletý Halford podle mne nastoupil na Božským uvolněný trůn nezničitelného pěvce. Neskutečný hlasový rozsah, titanové oblouky, operní kantiléna levou zadní, současně i viditelná pokora a úcta k řemeslu i divákům. Žádné vykalkulované pózy ani gesta, věrný služebník i věrozvěst tvrdé muziky. I sopranistka Urbanová by si k vysněnému duetu vybrala tohoto malého ďábla s velkým hlasem.

Kapela, s čerstvým (od května!) novicem Richie Faulknerem (namísto K.K. Downinga) a jediným (skoro) zakládajícím členem Ianem Hillem, si své odehrála bez nejmenšího zaváhání. Kytarová dueta Tipton-Faulkner sice ještě neměla spontánnost a hravost, ta přijde časem, přesto byla o třídu zajímavější než Aldrich-Beach.
Druhým vrcholem večera pro mne byla adaptace skladby Joan Baez – Diamonds & Rust, plus navazující Dawn Of Creation a Prophecy z Nostradama. Judas Priest na ploše tří skladeb předvedli obrovskou škálu výrazových prostředků. Omílači klišé, že metal je jen na jedno brdo, by se v tu chvíli hanbou propadli… to by je tam ale musel nejdřív někdo bičem nahnat.
Pro mne koncert potřetí vygradoval v závěru základního setu. Painkiller měl absolutní sílu i eleganci. Zvuková výheň na prahu bolestivosti, rozkmitávající unisono a do poslední molekuly vše živé, betonové i kovové. Jakoby se beton arény rozestoupil a my se ocitli v jícnu Krakatoa.
 
K vášnivě diskutovanému zvuku za sebe toliko. Vzadu v pravém rohu plochy se u Hada i Jidáše chvílemi ztrácel zpěv. Whitesnake byli silou střídmí, tak akorát. Judas Priest totálně přehulení, ovšem i to mělo své kouzlo. A protože jsem kvůli zvůli Českých drah musel odklusat uprostřed přídavků, zažil jsem něco, co už si asi nikdy nezopakuju – kvičící, rozkmitanou, rezonující, pazvuky prolezlou O2 arénu. Podle mě mělo přerostlé víko od popelnice strach…
 
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011

foto: Jiří Rogl
 
P.S. Zapomněl jsem zkontrolovat, jestli už z předsálí nezmizela hrůzná Hušákova sebeoslavná megaplaketa.
 
WHITESNAKE set list
Best Years (Good to Be Bad, 2008)
Give Me All Your Love (Whitesnake, 1987)
Love Ain't No Stranger (Slide It In, 1984)
Is This Love (Whitesnake, 1987)
Steal Your Heart Away (Forevermore, 2011)
Forevermore (Forevermore, 2011)
kytary
Love Will Set You Free (Forevermore, 2011)
bicí
Slide It In (Slide It In, 1984)
Fool For Your Lovin' (Slip Of The Tongue, 1989)
Here I Go Again (Saints & Sinners 1982, Whitesnake, 1987)
Still Of The Night (Whitesnake, 1987)
 
 
JUDAS PRIEST set list
… War Pigs (Black Sabbath)
… Battle Hymn (Painkiller, 1990) opona padá a O2 zevnitř exploduje pod přívalovou vlnou decibelů…
 
Rapid Fire (British Steel, 1980)
Metal Gods (British Steel, 1980)
Heading Out To The Highway (Point of Entry, 1981)
Judas Rising (Angel Of Retribution, 2005)
Starbreaker (Sin After Sin, 1977)
Victim Of Changes (Sad Wings Of Destiny, 1976)
Never Satisfied (Rocka Rolla, 1974)
Diamonds & Rust (skladba od Joan Baez) (Sin After Sin, 1977)
Dawn Of Creation (Nostradamus, 2008)
Prophecy (Nostradamus, 2008)
Night Crawler (Painkiller, 1990)
Turbo Lover (Turbo, 1986)
Beyond The Realms Of Death
The Sentinel (Defenders Of The Faith , 1984)
Blood Red Skies (Ram It Down, 1988)
The Green Manalishi (With The Two-Pronged Crown) (skladba od Fleetwood Mac) (Killing Machine, 1978)
Breaking The Law (British Steel, 1980)
Painkiller (Painkiller, 1990)
The Hellion (Screaming For Vengeance, 1982) předehra
Electric Eye (Screaming For Vengeance, 1982)
 
Hell Bent For Leather (Killing Machine, 1978)
You've Got Another Thing Comin' (Screaming For Vengeance,1982)
 
Living After Midnight (British Steel, 1980)