BRUCE SPRINGSTEEN & THE E STREET BAND (11/7/2012, Synot Tip Arena, Praha)

ASI TAK...

Co napsat nového a neotřelého k záplavě superlativů, které zaplavily české weby hned po skončení pražského velekoncertu Bruce Springsteena? Nevím. Tři dny přemítám, vracím se v myšlenkách k tomu či onomu, a užívám si dozvuky jednoho ze svých nejsilnějších životních hudebních zážitků. Pokud vám bude připadat mé následující vyznání jako bez ladu a skladu navršená hromada střípků, budete mít pravdu.
 
Springsteena jsem vždycky uznával, nikdy jsem z něj ale nebyl paf, jeho studiovky jsem si postupně nahrával a sháněl beze spěchu. Přiznávám, že hlavním důvodem byl hutný rockový sound E Street Bandu. No, a taky díky Manfredu Mannovi a jeho předělávkám springsteenovek (Spirit In The Night a Blinded By The Light). Nejsem tedy zdaleka elitní Bruceův fanoušek, nosící celou jeho tvorbu v hlavě stále s sebou, včetně analýz textů a souvislostí všech sdělení a poselství, jimiž je Springsteenova tvorba protkána.

V osmdesátém osmém jsem si Bosse užil na závěr budapešťské zastávky Human Rights Now! ke čtyřicátému výročí založení Amnesty International. Vzpomínám si jen, že to byla podobná smršť jako před pár dny v Praze. Bruce byl ke konci tak vyšťavený, že nebyl schopen předvést svůj tehdy oblíbený vzpor na reprobednu. Na pódiu Népstadionu vystoupili spolu s ním i Sting, Peter Gabriel, Tracy Chapman, Youssou N’Dour, Hobo Blues Band. Čtvrtstoletí sem, dvacet pět let tam.
S postupujícími roky vnímám víc a víc součástek svého já. Před pár lety jsem nic netušil o bolavých kolenech ani chodidlech rozpálených pouhým stáním. O to víc je pro mě nepochopitelné, kam chodí dobíjet baterky o šest let starší Springsteen.
 
Písničkářský úvod za doprovodu španělky a harmoniky zvukem jako by odkazoval na Bruceovy začátky, kdy byl proti své vůli představován coby nový Dylan, a umožnil fanouškům naposledy se v klidu nadechnout. Explodující Badlands, a už nic nebylo ten večer jako dřív.
Bruce byl všude, a díky obrazovkám dokonce vícekrát. Běhal, skákal, pózoval, padal, lehal, umíral, znovuzrozený pokračoval, bez obav přistupoval na dotek davu, aby vstřebával jeho sílu, nechyběly tanečky a zpěvy se šťastnými dívenkami. Jen všímavým očím důchodců a čekatelů při delších pódiových přebězích neuniklo, že na prosakujících zvěstech o připravované operaci kyčlí něco bude.

Samozřejmě, že u velkých show není příliš místa pro improvizaci, všechno do sebe musí víceméně zapadat, přesto vyznělo Bossovo představení jako jeden obří mejdan. Bonbónkem pro zasvěcené bylo překvapivé vřazení This Hard Land, jak jsem se dočetl, poprvé na turné, a možná dokonce na přání, zhmotněné na jednom z fanouškovských kartonů. Juknul jsem na Vídeň, a ejhle, opravdu, This Hard Land nikde, zato Loose Ends, Empty Sky a Tougher Than Rest. Bruce svým příznivcům plní sny i tímto unikátním způsobem. Několikrát zavzpomínal na Clarence Clemonse a Dannyho Federiciho ze Sky E Street Bandu.
Základní dvouhodinový set vystupňoval dvojící The River / The Rising  a Land Of Hope And Dreams. Hodinový „přídavek“ za plných světel byl výletem do historie, a kdo si myslel, že víc zatopit pod kotlem už nelze, nestačil zírat, skákat a jásat. Thunder Road, Born In The U.S.A., Bobby Jean, Seven Nights To Rock z repertoáru Moona Mullicana, Dancing In The Dark, Tenth Avenue Freeze-Out a nakonec monstrózní verze Twist And Shout, kdy davy na ploše i tribunách splynuly s muzikanty na pódiu v jedno tělo a duši.

Skončil tak více než tříhodinový panoramatický výlet napříč novodobou hudební Amerikou. Folk, country, gospel, blues, rokenrol, rock, jazzmani v dechové sekci. Muzika mnoha barev a chutí, pevně uchopená E Street Bandem a jeho hosty. K tomu navíc Bruce s neselhávajícím hlasem prérijního bizona a vitalitou pitbula. Je proti přírodě, že si ještě neurval hlasivky.
Zvonec, pohádky konec. Kolem dokola všechny věkové a váhové kategorie, spousta cizinců, a kam až oko dohlédlo, rozradostněné tváře.
 
Před pár lety jsem si při koncertu Eagles naplno uvědomil technickou nedostižnost amerických muzikantů, doprovázejících hlavní hvězdy. Rozšířený E Street Band mé tehdejší pocity stvrdil. Další zámořské doprovodné těleso, které nadpozemsky a věrohodně zahraje, cokoliv si umane.

Na soundu E Street Bandu mě fascinuje celistvá rocková pompa, ruku v ruce s muzikantskou ukázněností. Nic nevyčnívá, jakákoliv sóla jsou organickou součástí celkového vyznění skladby, svá hráčská ega nechávají chlapi v šatně. I nemuzikant vnímá tvůrčí přetlak v každé zahrané notě. Zkrotit takovou smečku individualit může jediný člověk na zemi, BOSS.
Roy Bittan je pro mne klávesový bůh od prvního poslechu Bat Out Of Hell Meata Loafa, kde jsem si samozřejmě všimnul i pevné a neselhávající hry Maxe Weinberga. Masivní rytmickou kotvu vedle něj tvoří spolu s Bossem jediný žijící zakládající člen E Street Bandu, basák Garry Tallent. Loni zesnulý obří saxofonista Clarence Clemons vyslal shůry na plac svého synovce Jakea. Ostudu mu v žádném případě neudělal, nenaředěná krev.

Nils Lofgren a Stevie Van Zandt tvoří Bossovu nerozlučnou kytarovou dvojku už bezmála dvacet let, samostatně hráli s ESB dávno předtím, Stevie (Steven) od konce pětasedmdesátého, jeho následník Nils přišel do sestavy v roce 1984.
Mezi hostujícími hudebníky poutala vedle již zmíněného Jakea Clemonse největší pozornost houslistka, kytaristka a zpěvačka Soozie Tyrell. V Praze tak trochu vizuálně i muzikantsky zastoupila nepřítomnou Patti Scialfa. Akordeonista a klávesák Charlie Giordano je de facto nástupcem Dannyho Federiciho, jakkoliv ještě není oficiálním členem ESB.
Dvojice zpěváků, Curtis King a Cindy Mizelle, doprovází Brucea celá léta, podobně jako většina členů dechové sekce: Barry Danielian, Clark Gayton, Ed Manion, Curt Ramm.

Až dodatečně – u desítek reportů a diskusí – jsem si užil některé fórky mezi ním a fanoušky. V přívalu vzkazů vyniknul jeden, srozumitelný okamžitě všem: Bruce, nepotkal jsi v roce 1990 mou matku?

Co chybělo? Sto dalších skladeb J Asi tak. Mně konkrétně cokoliv z předposledního alba Working On A Dream, mého nejoblíbenějšího. Ne, že bych si toho v přívalu další skvělé muziky všimnul, uvědomil jsem si to až ex post při bilancování cestou domů vagónem ČD, vytaženým z hlubin reálného socialismu. O kterém umělci můžete říct po třech a půl hodinovém uragánu, že by mohl klidně sestavit ještě jeden podobně nabušený setlist?
Tracklist sice mnohé prozradí, ale zdaleka ne všechno. Něco jiného je analyzovat zastoupení toho kterého alba doma u kafe a monitoru, a něco jiného je být uprostřed tříhodinové bouře tónů a emocí. Jinými slovy, těžko může kdokoliv, kdo v Edenu nebyl, cokoliv ze seznamu dovozovat. Zažít extázi a číst o ní jsou nesouměřitelné emoční disciplíny.
Nicméně, pouhý letmý pohled odhalí, že jsme si poslechli – u mě premiérově – polovinu novinky Wrecking Ball, že dalšími favorizovanými koníky letošního turné jsou Born In The U.S.A., Darkness On The Edge Of Town a Born To Run. Do Prahy nedorazily filmová Streets Of Philadelphia ani pecky z dvojky, Tunnel Of Love, Human Touch, Lucky Town, Devils & Dust, Magic, Working On A Dream.
 
Zaregistroval jsem ojedinělé výhrady ke zvuku. V třetině plochy, vpravo – na dosah od tribun – byl zvuk plný, čitelný, nepřeřvaný. Tak ho mám na koncertech nejraději. Je docela možné, že v určitých částech tribun, nebo plochy, docházelo k nežádoucím interferencím přímé a odražených zvukových vln. Na vině nejsou zvukaři, ale tvar stadionu, umístění pódia a akustika.
Příznačné pro Springsteena je i to, že se vůbec nevyžívá ve světelných efektech. Jako u nikoho jiného je u něj naprosto jedno, hraje-li v sluncem zalité nebo setmělé aréně. Když se na poslední hodinu naplno rozzářila světla po obvodu tribun, staly se rázem pódiem pro třicet tisíc vystupujících. Na druhou stranu ví, že stadiónový rock má svá specifika. Obří panely dokázaly i za plného světla přiblížit každý detail, nápaditá režie a práce s kamerami byly výraznou přidanou dramaturgickou hodnotou pro všechny, i fans namačkané pod pódiem.
 
Kdo byl, ví, ostatní mohou litovat, jakkoliv je to provařená fráze. Místo bylo, takže neobstojí ani oblíbená výmluva o nestihnutí koupení lístků.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012

foto: Jiří Rogl

Setlist: 
The Ghost Of Tom Joad (The Ghost Of Tom Joad, 1995)
Badlands (Darkness On The Edge Of Town, 1978)
Prove It All Night (Darkness On The Edge Of Town, 1978)
We Take Care Of Our Own (Wrecking Ball, 2012)
Wrecking Ball (Wrecking Ball, 2012)
Death To My Hometown (Wrecking Ball, 2012)
My City Of Ruins (The Rising, 2002)
Spirit In The Night (Greetings From Asbury Park, N.J., 1973)
Candy’s Room (Darkness On the Edge Of Town, 1978)
She’s The One (Born To Run, 1975)
This Hard Land (Greatest Hits, 1995)
Jack Of All Trades (Wrecking Ball, 2012)
Atlantic City (Nebraska, 1982)
Because The Night (Patti Smith – Easter, 1978)
My Love Will Not Let You Down (Tracks, 1998 / Born In The U.S.A. session, 1982)
Working On The Highway (Born In the U.S.A., 1984)
Shackled And Drawn (Wrecking Ball, 2012)
Waitin’ On A Sunny Day (The Rising, 2002)
The River (The River, 1980)
The Rising (The Rising, 2002)
Land Of Hope And Dreams (Wrecking Ball, 2012)


Thunder Road (Born To Run, 1975)
Born In The U.S.A. (Born In The U.S.A., 1984)
Bobby Jean (Born In The U.S.A., 1984)
Seven Nights To Rock (1956, převzato z repertoáru Moona Mullicana)
Dancing In The Dark (Born In The U.S.A., 1984)
Tenth Avenue Freeze-Out (Born To Run, 1975)
Twist And Shout (1962, Top Notes, o rok později mj. Beatles)
 
 
E Street Band:
Roy Bittan – klavír, syntezátory
Nils Lofgren – kytara, doprovodné vokály
Garry Tallent – baskytara
Stevie Van Zandt – kytara, doprovodné vokály
Max Weinberg – bicí
Patti Scialfa – kytara, zpěv (v Praze chyběla)
 
Hosté:
Soozie Tyrell – housle, doprovodný zpěv
Charlie Giordano – akordeon, klávesy
Curtis King – zpěv
Cindy Mizelle – zpěv

Everett Bradley – perkuse, zpěv
Michelle Moore – zpěv
Jake Clemons – saxofon
Barry Danielian – trumpeta
Clark Gayton – trombón
Ed Manion – saxofon
Curt Ramm – trumpeta