ULI JON ROTH: OD JIMIHO K VIVALDIMU

Uli Jon Roth (1954) patří k těm rockovým kytaristům, jejichž tvorbu i osobnost výrazně ovlivnila mystika a spiritualita. Podobně jako Frank Marino i on měl pocit, že v sobě nese odkaz Jimiho Hendrixe. Uli šel ve svém „metafyzičnu“ opravdu „hluboko“, léta žil s jednou z Jimiho múz, Monikou Dannemann.

Co se týče samotné hry, nebyl stylotvůrce, ale perfekcionista, novátorský kytarový aranžér, nekonvenční konstruktér.

Uli sváděl rané SCORPIONS směrem k psychedelickému zvuku. V kontrastu s výraznou melodikou Rudolfa Schenkera tak vznikala zvláštní kombinace, díky níž byli v 70. letech docela zajímaví.

Svou hru postupně rozvíjel a obohacoval o vlivy artificiální hudby, ve svém kosmu opsal oblouk od nespoutaných výbojů k dokonalé formě, a neztratil přitom tvář.

Na letošní novince Under A Day Sky spojil všechny své hudební světy do jednoho fantazijního obrazu. Není to rock ani klasika, natožpak volajaký symphonic metal. Je to niterní osobní výpověď, bilance, nadřazená popiskám a škatulkám.

Scorpions - Fly To The Rainbow (1974)

Druhé album Germánů bylo první Ulrichovou štací. Kapela hrála neuspořádaný hardrock, jak zhulený motýl přelétala sem a tam. Roth výrazně obohatil sound o hendrixovskou rozervanost s dozvuky psychedelie i vzletné „nebeské“ tóny ... navíc uměl napodobit melodiku i kvapíky Michaela Schenkera, svého předchůdce. Pnutí mezi Meinovým krasozpěvem a Uliho rozevlátostí je na Fly ještě ku prospěchu věci. Vrcholem je závěrečný titulní kus, podepsaný Rothem a M. Schenkerem. Copy z melodických kytarových linek, naechovaná sóla, andělské chóry, průlety „kosmoletů“, kouřmo ... roztomilé, naivisticky mysteriózní, ostatně jako spousta věcí od německých sedmdesátkových (kraut)hardrockerů.

Scorpions – In Trance (1975)

Na úvod Rothova "Dark Lady", vytvrzená směs THIN LIZZY, UFO, raných QUEEN. "In Trance" z díly R. Schenker/Meine je naproti tomu zárodečná stadiónová nápěvovka, chytlavá, bombastická, efektní. Hned první dvě skladby tak ukázkově definují narůstající dvojkolejnost SCORPIONS. Ještě jedné věci jsem si všimnul, mládenci měli zřejmě docela trauma z úspěchu UFO, kde zářil jejich souputník Michael. Ufounská stylizace některých skladeb i Ulrichových sól je zřejmá, viz polobalada "Life's Like a River", anebo kývačka "Living And Dying". Roth si vedle toho dál hrál svého Hendrixe: "Evening Wind", bluesovka "Sun in My Hand".

SCORPIONS se na In Trance vymanili z undergroundu, začali hrát víc na efekt, oprostili od typických „kraut“ artefaktů a porozhlídli u úspěšných anglických bandů. Příklad Michaela jim ukázal, že to jde, prosadit se ve světě i s původem odkudsi z Der Die Das.

Scorpions  - Virgin Killers (1977)

Elpé, kde boj o pozice uvnitř souboru vrcholí. První dva kusy ještě táhnou za jeden provaz, "Pictured Life" je ukázkový hardrockový hit, a melodickou svižnou pecku "Catch Your Train" Roth svými rebelskými kytarovými party mistrovsky dokořenil.

Pak už ale SCORPIONS pendlují ode zdi ke zdi. Typicky: "In Your Park" - balada, která zatím jako vánek předznamenává všechny ty budoucí „Still Loving You“ a „Wind of Change“, o kousek dál "Virgin Killer", Uliho palba, kde jakoby chtěl nasraně všem ukázat, kudy by se měli Škorpíci ubírat. To samé "Polar Nights", kdy mu ostatní jen bázlivě sekundují.

Roth svým masivním rozevlátým pojetím sice ovládnul polovinu Virgin Killers, vzhledem k době vzniku to byl skoro zázrak, na druhou stranu tento staromilský přístup brzdil komerční ambice. Jak víme, svůj boj Uli nakonec prohrál.

Scorpions - Taken by Force (1978)

Už z autorského zastoupení je zřejmé, že Roth postupně vyklízel pozice: dvě skladby (tuctová "I've Got to Be Free" a klasicky hardrocková "Your Light"), žádný zpěv, ani výrazné hraní po svém. Naštěstí vedle arénového mainstreamového hard&heavy se ke slovu dostalo i náročnější muzicírování, viz takřka celá druhá polovina alba, kde své místo našly čtyři propracovanější hard&heavy „poslechovky“. Vyzdvihnu "Born to Touch Your Feelings", což je nadýchnutá smuténka s epickým rozměrem, citlivě instrumentovaná (akustické kytary, housle), k tomu recitativy hostujících víl ... netypická, ale nádherná koncovka za scorpionovskou érou Ulricha.

Scorpions - Toky Tapes (1979)

Živák nahraný v dubnu 1978 navenek částečně převléknul studiově dvojbarevné skladby do pokoveného blýskavého kostýmu, důvěrně známého později z World osmdesátek. S výjimkou halucinogenní „Fly to the Rainbow“, kterou Roth před kolegy uchránil. Poprvé se na přebalu objevuje Uli Jon namísto Ulrich.

Electric Sun – Earthquake (1979)

Rotha na trio doplnil na prvním albu baskytarista Ule Ritgen a drummer Clive Edwards. Album je věnované Jimi Hendrixovi, a „zdobí“ je polopatická Moničina malůvka.

Od první vteřiny úvodní „Electric Sun“ je slyšet, jak se Uli Jon Roth zbavil okovů. Vzletné zvučné hravé tóny kytary navrstvené všude okolo, kam ucho doslechne ... i ten jeho dylanovsky uskříplý zpěv se chvíli dá poslouchat. Bohužel právě on ale celkově sráží desku dolů, snad jen ještě u „Sundown“ - se šlehavým riffem a zpěvným sólem - souzní. Závěrečná „Earthquake“ – převtělený Jimi: vazbený, rozparáděný, přisvícený nahalením a dalšími efekty. Pocta jako bejk, žádná faleš, anebo povrchní pozlátko. Uli si uchovává svůj nadýchnutý, odhmotnělý styl preludování, o to více vynikne prolnutí dvou velkých kytarových duší.

Electric Sun  - Fire Wind (1981)

Druhý opus tria Electric Sun (u bicích Sidhatta Gautama) je trochu rozpolcený. Na jedné straně znějí oproti debutu přímočařejší pecky, kdy se Uli snažil svůj klasicky střižený hardrock nasměrovat k pojetí a´la UFO, viz „Cast Away Your Chains“ a „Fire Wind“. Proti tomu kusy spíše úporné než elegantní („Just Another Rainbow“, „Children of the Sea“). Často jsou slibná témata i skvělá, košatá instrumentace doslova ubíjeny Uliho krákorem, proti kterému je i Bob Pavarottim.

Deska byla tentokráte věnována zavražděnému egyptskému presidentovi Sadatovi. Jejím Everestem je třídílná „Hiroshima“, hutná část s Uliho drceným sklem sypaným do mikrofonu přechází po necelých čtyřech minutách v lyriku, vše rozcupuje nabustrovaný agresivní, naštvaný, křičící i šokovaný „Attack“ s Uliho spalujícím sólem.

Uli Jon Roth - Beyond the Astral Skies (1985)

Kosmicky rozpínavá hudba Uliho Jona Rotha si dlouho říkala o velkolepé zpracování pomocí mnohohlavého ansáblu. Beyond the Astral Skies je z toho pohledu průlomové: bohaté zpěvy, košatá instrumentace, žánrové hranice se otevírají, i Uli Roth jako skladatel a hráč mi připadá uvolněnější, než kdy předtím. Všechno do sebe zapadá, od úvodní beatlesovsky zvukomalebné „The Night the Master Comes“, přes uriášovsky lehkonohou melodiku „What Is Love?“, až po „Eleison“ s mnoha měňavými fasetami.

Podle mne vrcholná deska, esence art-hard-space rocku. Uli Jon Roth na ní našel sám sebe.

Uli Jon Roth - Transcendental Sky Guitar Vol. I & II (2000)

Dvojalbum je koncertní vzpomínkou na dvouletou existenci projektu Transcendental Sky Guitar, se kterým Uli Jon Roth oblížděl svět v letech 1998-1999. Mezi spoluhráči hned upoutá pozornost klávesák Don Airey. Mozart, Chopin, Vivaldi, Mussorgsky, Mendelssonhn, Beethoven, Monti, J.S.Bach - těm všem složil Uli Roth a jeho sedmistrunná Nebeská hold svou hrou, ctící ducha skladeb.

Mezi skvosty klasiky Uli Jon Roth odvážně včlenil své kusy: “Sky Overture”, “Earthquake”, “Hiroshima”, “Freeflow Gem” a dalších pár. Obstály se ctí. Nejvíc se vyřádil v “Scherzo Alla Paganini”. Vyzdvihnu ještě prožitou “Voodoo Chile” z repertoáru Jimiho Hendrixe a nápaditou “Event Horizon” (Airey/Roth).

–

Uli může jen povrchnímu a neznalému připadat jako kytarový mačo onan. Jeho sóla mají daleko k jakémukoliv hraní pro hraní. On patří mezi ty vyvolené, kteří zahrají cokoliv levou zadní, ale současně mají smysl pro proporce a souvislosti. Hrají prsty, srdcem i rozumem. A pro lidi.

Technická poznámka. Záměrně byly vynechány:

Aquila Suite -12 Arpeggio Concert Etudes for Solo Piano (1991)

Sky of Avalon - Prologue to the Symphonic Legends (1996)

Metamorphosis of Vivaldi's Four Seasons (2003)

Vesměs jde o díla zcela spadající do oblasti tzv. vážné hudby.

Jaromír Merhaut (Původně publikováno v magazínu Spark 11/2008)