PIRÁTÍM, PIRÁTÍŠ, PIRÁTÍME (V ROCE 2009)
Hemžení a vášně kolem takzvaného hudebního pirátství jsou starší, než si většina z nás uvědomuje. Schéma je stále stejné. Firmy útočí, posluchači se brání, muzikanti většinou jen přihlížejí.
Pamatuju doby, kdy vydavatelé (CBS) bojovali proti nahrávání elpé desek na pásky a kazety, a zkoušeli ke zmatení obvodů magnetofonů zhovadilosti typu „vyjmuté frekvence kolem 3kHz“. Vlna nevole mezi muzikanty tenhle děs zastavila v zárodku.
Před patnácti lety se začalo bojovat proti půjčovnám CD, ještě na přelomu 2K se bohorovní zástupci firem vysmívali internetu, coby nějaké exotice pro pár hlupců, co si na něm lopotně vyměňují a stahují muziku v pokleslé kvalitě.
Dnes to dospělo tam, že hmotné originální nosiče už skoro nikdo nekupuje, dokonce se ani moc nepálí. Kdo by se otravoval s nějakým sháněním, půjčováním, kopírováním, vracením. Klik, klik a do pěti minut je v kompu cokoliv, odkudkoliv. A zadara.
Nebudu rozepisovat historii, kdy který software, server co způsobil a jak dopadnul, nedopadnul. Jako ilustrativní příklad je samostatně popsána poslední kauza Pirate Bay.
Spíš se zaměřím na to, co lze a nelze s hudbou vyvádět, na pár technických souvislostí, na příčiny a následky.
Vypusťte inspektory!
Příčinou všeho je podle mne dlouhodobá nenasytnost vydavatelských firem, plus lidská přirozenost neplatit, když to nikdo nevidí, a postih nehrozí.
Neexistuje jediný důvod pro to, aby hudební nosiče musely být tak drahé, jak dlouhá desetiletí jsou. Jenže, zatímco rohlík koupíte tam, či onde, vyberete si dodavatele podle kvality a ceny, BEATLES, QUEEN, PINK FLOYD jsou ke koupi jen u EMI, DOORS u Warnerů, ZEPPELIN u Atlanticu, atakdále – říká se tomu mít monopol. A ten, pokud se zásahem státu nezreguluje, bobtná a dokáže s trhem psí kusy.
Ohánění se zájmy umělců je jen taková hra vydavatelů, stačí se podívat na koláč, co kdo má z CD za 500 na pultě. Výrobce, distributor, obchodník, stát, všichni si líznou, pak dlouho nic ... a teprve potom umělec (autor, interpret), pokud vůbec něco. Výjimky typu megastar jen stvrzují toto pravidlo.
Druhý aspekt je starý jak lidstvo samo, co je zadarmo a jen tak někde leží, k tomu se hbitě shýbne devadesát devět nás ze sta. Chtít po lidech, aby se chovali mravně i tam, kde není vidět, je naivní. A všichni to víme.
Co funguje je buď prevence, anebo účinná represe. Ani jedno neexistuje.
Zkostnatělé zbytnělé
autorské právo je odvozeno z postulátů starých desítky a desítky let, pamatuje
šelak a voskové válečky, a taky podle toho vypadá. Jak jde čas, oplácává se jen
bahnem novel, jeho vnitřní logika se bortí, stává
Důsledkem je chaos, krajem se toulají hordy inspektorů OSA, Intergramu, PPU, nakukují nám do oken, naslouchají, co se kde šustne, smolí své zápisky, tvrdí nesmysly a neposlušné udávají.
Řešení neúnosného stavu musí být ostré a hluboké. Já osobně si umím představit povinnou daň z funkčního ucha a oka, a šmitec. Co se vybere, o to ať se takzvaní oprávnění třebas porvou, ale už ani kačku od nás občanů navíc. Hudební i filmové nosiče, soubory, atd. by byly prodávané s běžnou marží, jako ostatní komodity, žádné monopoly, kdo zaplatí licenci umělcům může vyrábět. Tečka.
Represe taky nefunguje jak má. Osobně jsem zažil zásahovou jednotku obsazující hrdinně krámek s hudbou v Kadani, po udání výrobce, že se tam půjčují kompaktní disky. Půjčovaly. S platnou smlouvou s OSA a Intergramem. Smlouvy s vydavatelem tehdy nebylo třeba. Koho z policajtů by takový detail zajímal, že. Anebo slavný zásah v Orlové, kdy tamější policie uspořádala hbitě tiskovou konferenci, že rozprášila gang padělatelů, a hrdě předváděla i výrobní zařízení, PC s přehrávací (!) CD mechanikou, a jaksi si nevšimla, že těch 20000 zabavených kompaktů jsou do posledního originály. Postižený dodnes nemá stovky svých zabavených CD doma, po letech dostal směšné odškodnění za vazbu a zničené zdraví. Omluvy se nedočkal.
Časy zdivočelých ochránců zákona jsou naštěstí pryč, i když, jak tak sleduju poslední vystoupení některých zástupců PPU a spol. v televizi, mám trochu obavy. Opět se lže v přímém přenosu (DVD za 500 v obchodě je prý nesmysl), zaměňují se účelově pojmy a dojmy (užití hudby pro osobní potřebu versus neautorizované zpřístupnění ostatním), atakdále.
Každému zpochybňovači volného užití pro osobní potřebu kladu jednoduchou, ale zcela zásadní otázku: kolik muziky by znal, kdyby mu z hlavy někdo odmazal všechnu, kterou neslyšel z originálu, anebo rádia, televize. A hned je jasné, jak pokřivenou a od reality odtrženou optiku samozvaní mravokárci používají.
Stahování, kopírování, poslouchání muziky
Co můžeme, a co ne? Nedříve právní minimum. Ocituji autorský zákon v rozsahu souvisejícím s hudbou. Pozor, dále uvedené volné užití se nevztahuje ani na software, ani data, atd.!
Za užití díla podle tohoto zákona se
nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení
přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li
tento zákon jinak.
(2) Do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví
záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla.
Z uvedené citace vyplývá, že stahování hudby z internetu (= zhotovení rozmnoženiny) a její užití (= poslech) pro osobní potřebu, spadá do tzv. volného užití díla a není k němu potřeba žádného dalšího svolení od nikoho. Pro hloubavější, § 30 je onou výjimkou, deklarovanou v §29. Navíc, užití pro osobní potřebu není užitím ve smyslu autorského zákona. Zákon rovněž neukládá žádnou povinnost (a ani nám k tomu nedává žádné právní nástroje) zkoumat legalitu, legitimitu zdroje, ze kterého kopírujeme hudbu pro svou osobní potřebu. Z toho všeho se dá dovodit, že běžné kopírování muziky z netu, pro naši osobní potřebu, je právně v pořádku.
Jiná situace ale nastává u takzvaných výměnných systémů, torrentů, apod., kdy hudební soubory umístěné na svém počítači buď zpřístupním ostatním uživatelům, anebo je dokonce přemístím na nějaký server, kde jim budou k dispozici.
Takovéto nakládání s autorským dílem je nad rámec volného užití, a je potřeba k němu svolení takzvaných subjektů autorského práva. Bez tohoto svolení se jedná o porušení autorského zákona!
Ještě jednou, trochu polopaticky. Stahovat a doma poslouchat hudbu můžu bez omezení. Posílat ji následně někam do světa a veřejně přehrávat ne!
Nemá smysl se zabývat tím, v jaké situaci se nalézají organizátoři služeb typu Napster, Kazaa, Pirate Bay. To je jednak vyšší právní liga, a navíc je to pro nás uživatele nepodstatné, co přestane fungovat bude do tří vteřin nahrazeno.
Navíc, tyhle profláklé systémy jsou ničím proti ruským gigantickým zásobárnám, kde za pár drobných najdete snad úplně všechno, co se dá převést do nul a jedniček, u muziky často v plné CD kvalitě (bezeztrátová komprese Flac), včetně kompletní dokumentace, a ještě navíc, včetně speciálních audiofilských vydání, které pod 100USD v originále neseženete.
Běžný konzument muziky se musí vyhnout torrentům a tomu, aby třebas na svůj blog dával přímé odkazy na soubory, které sám umístil na rapidshare, anebo aby se podobně aktivně účastnil dění na nějakém warezu. ¨
Pokud někdo, v rámci svého hudebního blogu, upozorní na nějakou muziku, že je tam a tam ke stažení, samozřejmě nic nepáše, jednak nikam nic neumístil, a navíc je společenská nebezpečnost tohoto fandovského odkazování nulová.
Běžný konzument muziky - který nemá potřebu mastit si ego chlubením, co všechno na svém hadru má, a co komu může poslat - může být v klidu. A boj, který se odehrává v soudních síních i Matrixu může sledovat z první řady s popcornem v ruce a úsměvem na tváři.
Kauza pirátské zátočiny
Nebojte, nebudu se pouštět do nějakých detailních technologických rozborů, jen zjednodušeně popíšu principy a vo co go. Nejsme IT periodikum.
Jedním z nejrozšířenějších způsobů nelegální distribuce hudby, filmů, her a software je takzvané sdílení pomocí sítí peer-to-peer, kdy se navzájem mezi sebou chytře spojují počítače, podle požadavků jejich páníčků, na tu kterou muziku, čumendu, atd.. Jinými slovy, dělíte se o to, co máte na svém hardisku s celým torrentovým světem, a celý je vám současně k dispozici.
Aby bylo hledání co nejjednodušší, vyrojili se na netu různí pomocníci. No a jedním z nich byl i Pirate Bay, stopař zaměřený na soubory příponou torrent, tedy těmi, které mají jejich „majitelé“ označené na svých HD ke sdílení.
Takových serverů jsou desítky, stovky, a největší ze všech je Google, který najde všechno :-) Proč tedy nedávno spadla klec zrovna nad tímhle švédským? Podle mne jednoduše proto, že patřil k nejoblíbenějším a současně k „nejdrzejším“. Nejen názvem, ale i tím, že například žádosti firem o odmazy zveřejňoval s posměšnými komentáři.
Právně není dobojováno, tohle bylo jen zahřívací kolo, jedno je ale jasné předem – za každý padlý tzv. BitTorrent tracker povstane deset dalších. Sdílet se bude víc a víc. To už nikdo nikdy nezastaví.
Vztah k hudbě a originály
Jsem letitý sběratel muziky na elpíčkách a cédéčkách, začínal jsem ale samozřejmě jako magnetofonový nahrávač i rozehrávač, tedy jako každý dnešní vypalovač, stahovač, sdíleč.
Dnešním náctiletým paradoxně nezávidím.
Internetová - nekonečná a nezkonzumovatelná - zadara nabídka, vede akorát k mělké všežravosti, vteřinovým náslechům a rychlosoudům. Poznávání hlubších hudebních souvislostí se nenosí, není na ně čas.
I ti z mladých, kteří se zabývají muzikou nad rámec spotřeby kecek, mletého masa a mobilů, sklouzávají často ke stereotypům. Buď do sebe bez výběru hrnou všechno, co se namane, anebo se upnou na jednoho interpreta tak, že ztratí jakékoliv povědomí o souvislostech. O muzice se takřka nečte, texty nepřepisují, sestavy a osudy kapel nikoho nezajímají. Čest výjimkám.
Za mých mladých let se dalo sehnat ledasco. O muzice psali špičkoví publicisté jako Černý, Tůma, Vlček, Rejžek, Dorůžka a další. Vkus nám tříbili i svými poslechovými pořady. Antidiskotéky Jiřího Černého vychovaly desetitisíce z nás.
Rock měl svou cenu, nejenom peněžní. Byla to generační záležitost, i vyjádření společenského postoje. Teenager si bigbít musel vydřít na brigádách, vyvzdorovat doma před rodiči, a občas i vyběhat před Venouškem s Bohouškem. Lp za 300, při platech 2000, pásek za stopade, při studentské apanáži třicet týdně. K tomu nutný magič, gramec. Snem všech byla půlmetrová hifi věž.
To vše v mé generaci povýšilo rock, a muziku vůbec, v hodnotovém žebříčku o pěkných pár příček výš, než kdy může dosáhnout zadarmo nasdílená empétroska.
Proto dnešním začínajícím nezávidím.
Každého nově poznaného diskusního hudebního fandu si lustruju, jakou pro něj má jeho oblíbená muzika cenu, například kolik voňavých originálů - za kolik let - má ve své sbírce. A jaký zvukový aparát jí a sobě dopřál. A hned bývá jasno, na jaké úrovni se povede další debata o muzice.
V podstatě u sběratelství vůbec nejde o absolutní počty originálů ve skříni, lišíme se věkem i možnostmi. Důležité je ale to, jaké místo a cenu má muzika v mém životě, a pak i prvních pár originálů z uspořených stravenek (klidně v sousedství gigabajtů na hadru), může být pevným základem pro velké a hluboké fandovství, obohacující život.
Mezi čtenáři Sparku budou převažovat chlapi, co si vydělávají. Zkuste si, pánové – co tak ještě nefungujete – udělat každý měsíc radost jednou, dvěma, třemi plackami z těch mnoha desítek, co jsou představeny v každém čísle Sparku. Sami uvidíte, jak skvělý je to pocit, když se výběr podaří (a když je dnes možno pro sichr cokoliv slyšet např. na myspace i před koupí).
A paradoxně ušetříte. Nervy, čas, peníze. Kupovaná muzika se vybírá pečlivě, žádné hromadění pro hromadění, a proto každé sáhnutí do regálu s ní je jistotou prožitku – i po letech.
Komu žádná hudba nestojí za investici do originálu, není hudební fanoušek. I kdyby měl ve špajzu miliony terabajtů.
PIRATE BAY 2 - SPARK (9/2009)
V dnešním pokračování série o pirátění nepirátění se společně koukneme, co na to intelektuálové, právníci a muzikanti, a co z toho vyplývá pro nás, konzumenty. Připojím svůj názor.
Právní protihledy
Předesílám, že když se sejdou dva právníci, mají na tutéž věc až tři právní názory, a jen hloupý právník nedokáže tutéž právní věc interpretovat v případě potřeby zcela opačně. Takhle je potřeba nahlížet na svět pokroucených paragrafů a eskamotérských tanečků slov nad nimi…
Vybral jsem jako vzorek vějíře právních názorů na stahování dva protichůdné. Jen pro úplnost, citaci související části (§30) autorského zákona najdete v první části série. Právní názor může mít každý z nás, nejenom právníci, nebojte se jej mít taky a napište.
Právní názor nr.1 - specialista na autorské právo Jaroslav Tajbr „ V České republice zatím nikdo nemůže sankcionovat uživatele, kteří si např. na internetu stáhnou kopii určitého díla pro vlastní potřebu. Pokud však někdo takové kopie nabízí ke stažení (leckdy i za úplatu) měl by počítat s tím, že po něm někdo něco může chtít.“ … „znovu upozorňuji na skutečnost, že dle českého právního řádu není nezákonné stahování, nýbrž nelicencované nabízení ke stažení.“ (zdroj: ihned.cz)
Právní názor nr.2 - ředitelka České protipirátské unie
Markéta Prchalova odpověděla na otázku „chtěl bych se zeptat, zda li je
postihnutelné, když si předplatím nějakou ze služeb ( rapidshare atd.. ) a
využívám ji při stahování, a obsah nikde nešířím“ takto „Postižitelné to sice je, avšak v praxi to
zatím příliš nehrozí. Stahování, tedy zhotovení kopie pro osobní potřebu, je za
určitých podmínek legální. Předně se musí jednat o dílo již zveřejněné a kopii
si musí zhotovit ten, jehož osobní potřebě bude sloužit. Zároveň však takové
jednání nesmí být v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nesmí být
nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora (§ 29 odst. 1 aut. zák.), a dále
takové jednání nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Soubory,
které různé osoby ukládají na filehostingové služby jako je RapidShare, Uloz.to
však nebyly zhotoveny se souhlasem nositele práva a jsou sdělovány veřejnosti
protiprávně; stahování z těchto serverů proto nesplňuje třetí jmenovanou
podmínku, protože
Taky máte pocit, že tu něco skřípě? Paní Prchalová podává opravdu svérázný výklad autorského zákona, mimo jiné zcela pomíjí fakta. Například, že užití hudebního díla pro osobní potřebu (pořízení kopie, poslech, nešíření) není užitím ve smyslu autorského zákona, a že tedy §29 autorského zákona – na který odkazuje - je o něčem jiném, než o tom, o čem je řeč: o užití díla pro osobní potřebu. Dále nepřípustně vytváří pro stahovače a uživatele pro osobní potřebu jakousi „nadzákonnou“ povinnost rozlišovat legální a nelegání zdroje, dokonce se snaží vytvořit dojem, že se jedná o povinnost ze zákona. Nebojte se, není, je to jen „zbožné“ přání paní Prchalové. A tak by se dala rozklíčovat i další tvrzení ředitelky zájmového spolku PPU. Jsou to jen účelová sdělení, vesměs nad rámec znění autorského zákona. Opakuji slova Jaroslava Tajbra: „dle českého právního řádu není nezákonné stahování, nýbrž nelicencované nabízení ke stažení.“ Tečka za dnešním malým právním exkursem.
A na jakou notu jakou
hrají muzikanti?
Většině hudebníků stahování a poslouchání jejich děl zadara nevadí. Dívají se na věc pragmaticky, vědí, že stavidla se protrhla, a příval muziky z netu do kompů a do hlav už nikdo nikdy nezastaví. Ti nejprozíravější v tom dokonce vidí otevření nových tržních možností , jak se dostat ke svým fanouškům. Rychleji a přímočařeji, než kdy předtím. Kasírovat můžou následně na koncertech, případně prodejem serepetiček, triček, fotek, sběratelských vydání, atp.. A pamatují si, jak sami nahrávali své oblíbence na pásky a kazety. Zkrátka, že neplatící stahovač není nepřítel, ale slibný potencionální zákazník.
Dan Donegan, kytarista americké numetalové kapely DISTURBED
Dotaz „Prodali jste spoustu CD, máte platinové desky. Jaký
je Váš názor na nelegální stahování hudby a na kauzu Pirate Bay“?
DD „S perzekucí ´pirátů´ příliš
nesouhlasím. Myslím, že by nahrávací firmy a kapely měly najít jiný způsob jak
vydělat peníze. Klasické hudební CD se postupně stává atavismem.
Kapely mohou zaujmout ale například různými bonusy, grafikou a tak udělat
z CD sběratelský kousek, který si dost fanoušků rádo pořídí“. (zdroj:
www.mix.cz)
Písničkář Jan Burian, jak známo, přišel s heslem "Kopírování zachraňuje hudbu" a říká: "Jsem rád, když si lidi moje cédéčka kopírují a klidně jim na ně dám svůj autogram." Cenovou politiku velkých vydavatelství označuje Burian za "nenažranost". "Kdyby u toho aspoň nemlaskali," říká. Argument, že kopírováním přichází i on o část svých peněz, není podle něj zásadní: "Nás muzikanty z větší části živí koncerty. Jde o to, že kopírováním se může ta moje muzika dostat k lidem, kteří by na koupi kompaktu jinak neměli. A tihle lidé pak přijdou i na koncerty."
Dotaz redaktora „Když jsem dělal rozhovor s kapelou DIVOKEJ BILL, kluci říkali, že fandí všem těm načerno vypalujícím pirátům, protože díky tomu se jejich muzika dostala i k tomu, kdo by si ji normálně nemohl koupit. Co ty na to“?
Odpověď zpěváka skupiny INÉ KAFE Vratka Rohoně „… říkám - ať žije Napster a nechci se vůbec zamýšlet nad tím, kolik bysme toho prodali, kdyby nebylo pirátských kopií. Vím, že tím přicházíme o peníze, ale na Slovensku je více než pětadvacetiprocentní nezaměstanost a spousta našich fanoušků by nás bez těch pirátských kopií vůbec neznala. Takže díky všem pirátům ...“ (zdroj: musicserver.cz)
Pavel Grohman, CHINASKI „Jsem pro uveřejnění svých skladeb na internetu – proč by to měla být hrozba“?
A nakonec dřívější, ale nadčasový názor na celou problematiku od Marcely Koušové, která zastupuje Vladimíra Mišíka, Honzu Nedvěda a České Srdce:
„Obávám se, že ten zakopaný pes je přímo v autorském zákoně, který autoři i kdyby chtěli, nemohou obejít. Autorský zákon rozlišuje práva autorská a nakladatelská. Autor skladby může udělit souhlas komukoli, kdykoli a třeba za symbolickou cenu 1,– Kč. Ale pokud není zastupovaný OSA. OSA je u nás monopolní organizace, která zastupuje odhadem 95% našich autorů. Autor, pokud chce dostávat peníze a šíření svých skladeb ať už v rádiích, televizích či na koncertech, nezbývá mu nic jiného, než do OSA vstoupit, či se nechat zastupovat, protože jinak téměř nemá šanci, že by tyto peníze dostal. Takže, pokud uvažuješ o vydávání skladeb v MP3 na internetu, je to určitě dobrá věc a ten kdo s tím začne, asi vyhrává, protože ten vývoj k tomu směřuje. Ale základní věc je uzavření smlouvy s OSA. Autor, který je zastupován OSA musí totiž podepsat exkluzivní smlouvu a tudíž se vzdává toho, že by komukoli mohl dát souhlas sám“. (zdroj: www.root.cz)
Řekl bych, že Marcela Koušová nám dala docela surově nahlédnout pod poklici navenek tak „líbezných vztahů“ mezi autory a soukromým spolkem OSA. A vyvalil se docela puch vydírání a nevolnictví, co říkáte?
Lawrence
Lessig: Free Culture
Současný stav, kdy se nenápadně, kousek po kousku ukrajuje ze svobod, znepokojuje stále více intelektuálů. V této souvislosti bych rád upozornil na knihu Lawrence Lessiga, profesora práva na standfordské universitě, „Svobodná kultura“, jejíž kompletní překlad najdete na adrese www.wiki.root.cz. Je to k pochopení souvislostí zcela zásadní dílo, jakkoliv je prioritně vymezeno reáliemi v USA.
Autor přesvědčivě, se znalostí věci, obhajuje svobodnou kulturu, která jak píše, je rovnováhou mezi anarchií a regulací. Vyznává řád a pořádek, soukromé vlastnictví, smluvní vztahy, garanční roli státu. Nicméně poukazuje na nebezpečí zhoubného rozšiřování vlastnických práv, přirovnává to k důsledkům hypotetické změny soukromého vlastnictví na feudální. Tento posun se nebojí nazvat extremismem.
Tak jako autor i já vnímám sílící pokusy narušení rovnováhy mezi ochranou práv tvůrců, umělců, novátorů na jedné straně a svobodou uživatelů, konzumentů na straně druhé. Jsou to spojité nádoby. Žádný umělec netvoří ve vzduchoprázdnu, každý svobodně těží z odkazu předchozích tvůrců. Tlak na zvýšenou ochranu tzv. práv tvůrců (všichni tušíme, že především ale vydavatelů, výrobců) je silně znepokojující a může skutečně znamenat konec svobodné kultury.
Internet a digitalizace redefinovaly dlouholeté vztahy mezi umělci, vydavateli, uživateli. Zájmy výrobců ještě před čtvrtstoletím účinně chránily limity technických možností kopírování. Každá kopie byla horší než originál, a její výroba byla navíc drahá. Ani jedno dnes neplatí. Základy autorského práva navíc vznikaly v 19. století, v době, kdy se řešila například ochrana notových zápisů před opisováním. Doba dozrála na zásadní změnu.
Namísto toho se v současné době odehrává lítý boj o moc skrze rozšíření působnosti práva. Moc skrze vlastnictví všichni známe. Jenže vlastnictví má v sobě zakomponovány „samoočistné“ mechanismy, zmíním jen koloběh peněz, výroby, spotřeby, ostatní je nad rámec této úvahy. Nic takového ale u moci skrze působnost práva nenajdeme, a v tom je skryto obrovské nebezpečí, nejenom pro svobodu kultury, ale svobodu vůbec.
Zcela pregnantně to Lessig pojmenovává ve své předmluvě, při zmínce o práci Richarda Stallmana „Free Software Foundation“, cituji: „Zamýšlím touto knihou jen připomenout tradici, která je naší kultuře odpradávna vlastní. Obhajuji tradici na základě hodnot, jako to udělal Stallman. Také věřím, že to jsou hodnoty představující svobodu. A jako Stallman, i já mám za to, že hodnoty minulosti budou potřebovat zastánce v budoucnosti. Kultura svobody je dědictvím minulosti, které vydrží pouze, když změníme cestu, po níž právě jdeme.“
Přidám pár dalších citací Lawrence Lessiga, berte je jako návnadu k probuzení zvědavosti si knihu přečíst.
„Svobodné kultury jsou kultury nechávající otevřený prostor pro volnou tvorbu; nesvobodné kultury či "kultury povolení" nechávají méně. Ta naše kultura bývala svobodná. Ale svobody rychle ubývá.“
„Během prvních sta let republiky
Amerika nectila zahraniční autorská práva. Vznikli jsme tak, v tomto smyslu,
jako národ pirátů. Důrazné trvání na tom, aby rozvojové země považovaly za
špatné, co my jsme považovali za správné prvních sto let naší existence, by
tedy mohlo vypadat pokrytecky.“
„Přestože čísla nasvědčují škodlivosti sdílení, je obtížné vypočítat konkrétní újmy. Hudební průmysl už dlouhou dobu svaluje poklesy v prodejích na technologii. Příběh audiokazet je dobrou ukázkou. Ve studii Cap Gemini Ernst & Young se píše: „Vydavatelství začala bojovat proti této novince, místo aby hledala způsoby, kterými by ji mohla zužitkovat.“ Každou nahranou kazetu vydavatelství považovala za jedno nekoupené album, a když v roce 1981 klesly prodeje o 11,4%, považovala to za jasný důkaz. Technologie byla hlavním problémem a zákazy a regulace byly jeho řešením. A vida, krátce nato – ještě než stihl Kongres za prosby regulace zareagovat – byla spuštěna MTV a hudební průmysl dosáhl rekordního obratu. „Nakonec,“ uzavírá Cap Gemini, „nebyla krize chybou kazetových pirátů – kteří stejně nepřestali působit [poté, co začala MTV] -, ale byla výsledkem stagnace hlavních hudebních vydavatelství na poli inovací.“
Komentáře
Okomentovat