LOU GRAMM: STATEČNÝ (NE)MOCNÝ MUŽ
Je to zvláštní psát o
někom, kdo ještě před 20 lety coby rozevlátý kudrnáč poletoval jak šídlo po
pódiích, svým mocným hlasem lámal hitparády i dívčí srdéčka jak na běžícím
pásu, a dnes je hluboce věřícím mužem s traumatizující životní zkušeností,
vepsanou do tváře, těla, pohledu, slov.
Pro muziku by ale
přesto snad i umřel. Když čtu o tunách léků, co už napořád bude brát den co
den, kyslíku v zákulisí, a pak vidím, slyším, jak se vší silou opírá do
nových i starých melodií, kašle na podružnosti, žádná kašírovaná gesta, pózy,
jen muzika, on a jeho věrní kolem něj i v kotli – tak se před tím chlapem
a jeho vírou hluboce skláním.
On sám hovoří o tom, že křesťanství vstoupilo výrazně do jeho života poměrně náhle, počátkem devadesátých let. O pár let později mu plně došel smysl toho všeho. Jakoby jej Bůh nechtěl vydat na zkoušku ohněm nepřipraveného.
Mini-bio
Lou Gramm má hudbu v genech, jeho otec vedl swingový big band, ve kterém zpívala matka. Oba bráši tvoří spolu s ním osu LOU GRAMM BANDU.
Narodil se 2.května 1950 jako Louis Grammatico, vyrůstal v Rochesteru ve státu New York, kde žije dodnes. Prošel pár mládežnickýma kapelama, zpíval, hrál na bicí, poslouchal hvězdy z Černé galaxie Motownu. Se spolkem POOR HEART pořídil záznamy, které měly raději zůstat v zapomenutí. Jeho první významnější štací byli BLACK SHEEP. S těmi nahrál dvě alba a párkrát předskakoval KISS. Slibný rozjezd uťala havárka, při které mládež přišla o většinu aparatury. Mezitím, jak praví legenda, prý na jednom z koncertů SPOOKY TOOTH, podstrčil Micku Jonesovi debutový vinyl BS. No a zbytek známe všichni… proto jen průletově.
Debut FOREIGNER byl jednou ze zaoceánských událostí jara sedmasedmdesátého. Kapela dostala do vínku dvousečný přívlastek supergroup, podobně jako o pár let předtím BAD COMPANY, ke kterým byli raní FOREIGNER docela často přirovnáváni. Já na ně narazil až když čerstvá, voňavá, zapečetěná dvojka „Double Vision“ připlula v létě sedmdesátého osmého kámošovi od otce z Kanady. Byla to bomba! Melodický, pompézní hardrock amerického střihu byl v té zpunkantělé době pro mne svěžím vánkem. Náhrada za britské padlé.
FOREIGNER se zakrátko i v Evropě zmocnily davy, zlato, platina, miliónová kapela hrála víc a víc na odiv, sládla, posunovala se do středoproudu AOR. Jones prosazoval na elpíčka dvě, tři, i čtyři balady. Lou vzpomíná, jak mu kdysi řekl: "Micku, jsme rocková kapela, pamatuješ?" Přesto jsem každou desku okamžitě sháněl, kupoval a poslouchal do úmoru. Hlavně kvůli LG, to byl a je hlas jak Big Ben. Narůstající vnitřní pnutí, zejména mezi Mickem a Louem, vyústilo v první rozluku (1987).
Grammovým sólovkám – mimochodem nahraným s členy dnešního LGB - scházel silnější materiál, projekt SHADOW GALLERY ovšem vřele doporučuju každému rockerovi k poslechu. Muzika jak víno.
Návrat k FOREIGNER (1992) si Lou Gramm moc neužil. Doba starým pardálům moc nepřála, a pak se mu v dubnu 1997 během pár dnů zhroutil dosavadní život. Zdrcující diagnóza, experimentální operace, svět nemocnic a ordinací. Dva roky odžil v mlze, zapomněl nejenom texty. Mdlý, odulý, už od pohledu tak nějak dezorientovaný, dost jiný, se Lou Gramm vrací do muzikantského života. Nevím, jestli nás kdy Lou Gramm nechá nahlédnout do svého nitra, co tehdy prožíval a kdo mu s návratem na pódia nejvíce pomohl. Osobně si myslím, že Mick Jones, nedal bych ale ani malíček do ohně za jeho nezištnost.
Pár letních vystoupení v roce 2002 bylo labutí písní pravých FOREIGNER, cesty Micka a Loua se nejspíš napořád rozešly.
Dnes FOREIGNER, alias Mick Jones & his boys obrážejí štace s jakýmsi Kelly Hansenem, LOU GRAMM PROJECT vydává skvělé album a vyjíždí na turné. A Lou Gramm sám bojuje jak lev, dávky léků snižuje jak se jen dá, jeho vitalita roste. Kdo má mé sympatie je nabíledni.
Osudový Mick Jones
Ti dva působili navenek jako nerozlučná, báječná, kreativní dvojka, mozek a svaly FOREIGNER. Dnes je jasné, že to všechno bylo trochu jinak.
Hořkost z rozchodu s FOREIGNER, potažmo Mickem Jonesem, prostupuje každým rozhovorem Lou Gramma. Letmým pohledem by se zdálo, že je to za ním, že žije jen pro současnost. Kdo ale čte mezi řádky, vnímá reminiscence, i volená slova, má před sebou příběh velkého muzikantského partnerství, zrady, zapuzení.
Viděl jsem televizní dokument o Lou Grammovi, jak se po operaci mozkového nádoru vrací po boku Micka Jonese do života. Ani při všem tom sladkobolu bylo nemožné si nevšimnout Mickovy neustálé manipulace s Louem, byl to vztah šéfa a jeho zaměstnance, i když podaný jako smutnokrásný příběh o nezničitelném přátelství.
Když vám Lou Gramm popisuje, jak po dvou dnech nepřetržité společné práce na gospelové baladě „I Want to Know What Love Is“ za ním po nahrání skladby Mick přišel s rozdělením tantiém 95% vs 5%, a naprosto natvrdo mu oznámil, že buď tohle nebo nic… tak masky hodných klaunů padají a tříští se o zem. Lou tehdy prý jen znechuceně mávnul rukou, a nechtěl nic.
Naposledy se prý viděli na pohřbech Louových rodičů před léty. Jako vždy elegantní a společenský Mick obešel všechny, s Louem neprohodil ani slovo. Ten mu to právem nemůže zapomenout.
Pak ale dá klidně do placu veselejší společný příběh. Jednou, kdysi v devadesátkách, při nočním přesunu tour autobusem se šli všichni Cizinci kolem třetí nad ránem protáhnout u benzínky, akorát Micka nechali být, tvrdě zařezával ve své kóji. Chlapci si koupili svačinky, balenou vodu a za chvíli ujížděli po 7-11 do dálav.
Dopoledne, ještě za jízdy, sto mil před cílem, začal manažér budit své ovečky, i Micka. Ten ale ve své posteli jaksi nebyl. Seděl o pár set mil zpět v bufáči, bez peněz, mobilu, a musel snášet uštěpačné poznámky a fórky majitele, který každému návštěvníkovi hned mezi dveřma povyprávěl příběh Foreignera, co v rozespalosti vystoupil na druhé straně autobusu, odskočil si, a kámoši mu mezitím ujeli.
Všechno dobře dopadlo, řidič to otočil, a večer se šlo rovnou ze sedadel na plac.
Jedna z věcí, co Loua spolehlivě nadzvednou, je zmínka
o tom, jak Mick Jones nedávno v rozhovoru pro
Jak to všechno bylo doopravdy, se nejspíš nikdy nedozvíme, a na lepší časy to taky nevypadá.
Prohlášení a repliky jsou tvrdé, příkopy příliš hluboké. Škoda přeškoda.
Útržky
„Má současná tvorba je velmi osobní, je to velký rozdíl tvořit uprostřed rodiny, kdy mí bratři, vlastní i muzikantští, dopracovávají, dobrušují a doplňují vlastní inspirací mé melodie a texty. Všichni v kapele máme stejné hudební kořeny, zároveň ale vnímáme současnost, snažíme se obé kombinovat do vlastního soundu. Nové album je výsledkem více jak tříleté práce, nikam jsme nespěchali, nechali jsme hudbu, zvuk i texty uzrát.“
„Zásadní vliv na mě v mládí měl John Lennon, Marvin Gaye, Steve Marriott, Paul Rodgers a Wilson Pickett“
„Kelly Hansen je dobrý zpěvák, myslím si, že Mick jej doslova tlačí k tomu, aby co nejvíce napodoboval mé pěvecké nuance a finesy.“
„Jsem blázen do silných aut. Mám jich několik. V létě se scházíváme taková parta na jednom parkovišti, klábosíme, baštíme hamburgery, popíjíme kolu, posloucháme písničky. Báječná zábava. Člověk úplně omládne.“
„V USA existují
četné rozhlasové stanice hrající klasický rock,
Muzika, rodina a víra
Muzika, rodina a víra drží Lou Gramma nad vodou. Má devítiletá dvojčata, z dřívějška i dva kluky dospěláky, jeden je manažér suši baru, druhý programátor. Hudební nadání prý projevuje drobotina.
Křesťanská víra pomáhala a pomáhá Louovi zvládnout blesk z čistého nebe i jeho následky.
Jen díky ní se nesesypal, když mu lékař oznámil onoho jarního dne devadesátého sedmého drtivou zprávu o mozkovém nádoru, co od narození nenápadně bytněl, aby se po 47 letech natvrdo projevil. Lou připomíná, jak se v úterý dověděl diagnózu, a ve čtvrtek šel na zákrok, se šancí na přežití půl na půl. Nikdo, kdo něco takového neprožil, si neumí ani náznakově představit, co prožíval. On sám nezapírá, že se po celou dobu čekání modlil. Takže žádný salónní křesťan, či kupčík s odpustky, jakých se i mezi muzikanty vyskytuje nemálo.
Christian rock je taková trochu podezřelá kategorie, jakoby protimluv. Že to ale může fungovat, a neztratit koule, dokazuje LOU GRAMM BAND svou letošní novinkou. Gruntovní melodika.
Hlas Lou Tramka se pevně vyzdil v nižších polohách, sytějších barvách. Zvoní jak dobře pálená cihla. Elegantní pružnost ve výškách nahradil fundamentem a chlapáckým projevem, dech mu slouží, když ne, dá si pauzu, nehraje si na věčného mladíka.
Kus mozku, onu podstatu člověčenství, i se vzpomínkami, dovednostmi, vlastnostmi má Lou Gramm pryč. Steroidy drží jeho tělo při životě, zároveň ho zatížili půlmetrákem masa navíc. Pilule ráno, v poledne, večer, na noc. Přesto všechno je Lou zpět. Neprosí se o soucit, chce nás bavit a zpívat pro nás. Oceňme to potleskem a koupí cédéčka.
Mohykán jaksepatří.
Komentáře
Okomentovat