rock+

Heroin není dobrým pilotem pro život ani kosmický koráb. Pete Way, baskytarista UFO, jenž skonal 14. srpna tohoto roku, by mohl vyprávět. A taky v posledních letech otevřeně povídal, co všechno zažil, prožil, dosáhl, zmrvil… Zůstala po něm spousta skvělé muziky, nesmazatelná stopa v rockové historii, byl vzorem víceru hvězdných následníků, měl ale na svědomí také drogové excesy, nad nimiž zůstává rozum stát, protrpěl si osobní tragédie, kdy dvě ze svých pěti manželek stáhl na samé dno a doslova tím pohřbil, vnoučata, jež nikdy neviděl, od dcer, co jej v podstatě zavrhly… Svou tělesnou schránku doslova zničil, musel postoupit laserovou plastiku svého skrz naskrz jehlami s heroinem propíchaného předloktí a byly mu z téhož důvodu odstraněny nefunkční žíly na nohou. A kvůli pokročilé artritidě ani neudržel svou milovanou baskytaru … Vedle toho všeho jsou prošustrované miliony maličkostí. Z PODNÁJMU PŘES JAPONSKO DO OBLAK Peter Frederic Way se narodil 7. srpna 1951 v Middlesexu. Už

Letní podvečer roku 1977, Karlovy Vary, Dvory, kasárna, politicko výchovná světnice rádiové roty VÚ 5961, na erární televizi naladěný západoněmecký program, desítka mazáků rutinně sleduje novinky pop music, když tu na scénu vtrhne kapela s blonďatou kytaristkou a černovlasou divoženkou sázející výšky jako Robert Plant zamlada, opravdová „Barracuda“. A baba jak lusk! Naprostá pecka, okamžitě si zapisuju do svého music-bonz-deníčku HEART, „Barracuda“. O pár měsíců později, hned po příchodu do civilu ,je jedním z mých prvních vinylových úlovků „Little Queen“ s dvěma „cikánskými“ krasavicemi na přebalu, sestrami Ann a Nancy Wilson. Dlouho trůnil v čele mých LP. HOCUS POCUS HEART Ann Wilson je bezesporu srdcem i hlavou HEART, byť se k původní partě amerických muzikantů, vystupujících pod různými názvy připojila až dodatečně, počátkem sedmdesátých let. Proto je příběh HEART především jejím příběhem. Na počátku všeho byla láska mezi Ann a Mikem Fisherem. Když do kapely přibyla Nancy, mladší s

Rychle a naplno žil i bubnoval, v rychlosti bohužel také zemřel. I oněch patnáct let bez něj uteklo rychle. Jakoby to bylo včera, kdy se na rozhlasových vlnách začala bleskově šířit šokující zpráva o jeho tragické havárii. Cozy Powell hrál s tolika muzikanty, že by bylo jednodušší vyjmenovat ty, se kterými neJ I proto je jeho muzikantský „náhrdelník“ pestrý jako u málokoho z jeho kolegů… KORÁL BARVY MLADÉ KRVE Narodil se jako Colin Flooks 29.12.1947 v Cirencesteru, malém městečku na jihozápadě Anglie, ne moc daleko Birminghamu, sto padesát kilometrů západně od Londýna. Jako všichni kolegové, i on hrál ve školním orchestru a studentském bandu (THE CORALS). Svou (polo)profesionální kariéru zahájil v šestnácti stylově rebelsky – odchodem ze školy. Začal používat namísto Colina přezdívku Cozy, kterou si vypůjčil od jazzového bubeníka Cozyho Colea (1909-1981), jenž inspiroval mnohé mladé rockery svým gigantickým kopákem (a razantní hrou na něj, samozřejmě). V polovině šedesátek se Cozy Powe

ROCK VČERA, DNES A ZÍTRA Ztlum to! Okamžitě! Zítra k holiči! A to pomalovaný tričko už na sebe nenavlíkneš, skončilo v popelnici! Generační boj byl za bigbít, vlasy a džíny byl zkrátka tvrdý a nesmlouvavý. Za co dnes mladý rocker dostává rodičovskou pochvalu, za to byl jeho otec kdysi bezmála vyháněn z domu. A nejenom zde za železnou oponou… Africké koule, evropská hlava, rokenrol V polovině 50. let došlo v USA vlivem postupné integrace černošského rhythm & blues a bílého country & western, plus rockabilly, ke vzniku nového žánru, pojmenovaného rock´n´roll (rokenrol). Jak pravil Lubomír Dorůžka v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby [1983, část věcná, 329-331 s], parafrázuji: „ vesměs se jednalo o účinné psychofyzické působení jednotlivých jednoduchých složek: dvanáctitaktového harmonického schématu, převzatého – tak jako jednoduchá, úryvkovitá melodická linka – z blues, a rytmiky s akcentem na sudé doby. S tím souvisela i expresivní, exaltovaná vokální a instrumentáln

Pro poslech jsou nedůležitější dojmy. Pro pochopení základních souvisejících zákonitosti se ale neobejdeme bez pojmů. Dnešní pokračování o audiu bude vyžadovat trochu více pozornosti a soustředění. Hudební akustika je rozsáhlá věda, a jakékoliv její zjednodušování vede k nepřesnostem. Na druhou stranu lze některé základy vysvětlit i bez rozsáhlejšího matematického zdůvodňování. Kolegové technici přimhouří oči, čtenáři je vykulíJ   Všichni posloucháme muziku, takže se bez zvuku prostě a jednoduše neobejdeme. Na druhou stranu, zvuk je „jen“ pomyslným nosičem hudby, a kdo poslouchá zvuk na úkor hudby, trpí audioneurózou, či jak onen stav mysli nazvat, a měl by s tím zlozvykem přestat. Někdo dává přednost sluchátkovému poslechu s jiným způsobem neslyšitelnými detaily, druhý nedá dopustit na poslech v přímém poli bodového zdroje, tedy s výrazným potlačením akustiky poslechového prostoru, další naopak zapojí do poslechového vjemu velký prostor a gigantické reprosoustavy, protože chce poslouc